Do mediálních rad byl za poslední rok zvolen někdejší esenbák, normalizační redaktor, dva nominanti SPD, zakladatel ceny konspiračních teoretiků a pravidelný přispěvatel národoveckého clickbajtu. Pokud mají mediální rady zrcadlit názorové proudy ve společnosti, jsou noví radní bohužel na svém místě. Byť se zdá těžko pochopitelné, jak mohou lidé bez osobní a profesní integrity nebo vyslanci extrémistů hlídat žurnalistickou kvalitu a nestrannost. Jenže hochštapleři a radikálové do společnosti patří, jen to tu nesmí převzít.

Zatím jich není tolik, ale do konce příštího roku se má vyměnit dalších dvacet čtyři lidí z čtyřiačtyřiceti postů, které zákon stanoví pro obsazení rad médií veřejné služby. Pokud poslanci demokratických stran přenechají iniciativu zástupcům ANO, radikální pravice a komunistů, budeme brzy v pěkné kaši. Výmluvné bylo v tomhle ohledu hlasování na březnové schůzi volebního výboru, kde probíhalo slyšení kandidátů na dvě uvolněná místa v radě Českého rozhlasu. „Z mediálního výboru se dostavila sotva polovina členů: čtyři poslanci ANO, dva zástupci SPD a vždy jeden poslanec od pirátů, lidovců a KSČM. Občanští demokraté, starostové a ČSSD účast odpískali,“ popsal účast pro HN Filip Rožánek. „Chyběli ti, kteří jinak mluví o veřejnoprávních médiích, jejich kontrole a nezávislosti: Petr Dolínek, Miroslava Němcová, Petr Gazdík nebo Bohuslav Svoboda.“ Demokrati poslali podle Rožánka omluvu, že jsou na horách nebo nemocní.

Při pohledu na účast na zasedání volebního výboru od začátku minulého roku to ovšem vypadá, že jsou na horách častěji než ve sněmovních výborech. Miroslavě Němcové Rožánek křivdí, měla pouhé dvě absence. Poslanci ODS a ČSSD, KDU-ČSL a STAN se ovšem hlasování účastní spíš výjimečně, na rozdíl od Pirátů. V součtu tak svými hlasy poslanci SPD, komunistů a ANO, kteří několikrát podpořili nominanty SPD, demokratické strany převažují. Nejvzornější účast ze všech má Miloslav Rozner, který nechybí nikdy.

Tohle trestuhodné záškoláctví pomohlo ke zvolení do rady ČRo normalizačního člena KSČ a příslušníka Sboru národní bezpečnosti Vladímira Karamazína, který v roce 2016 kandidoval v krajských volbách za Rozumné v rámci uskupení Ne ilegální migraci – peníze raději pro naše lidi. Nebo někdejšímu kandidátovi Okamurova hnutí Úsvit Jana Krůty, který se před revolucí vyznamenal propagandistickým textem Případ Magor, otištěném v roce 1976 v Mladém světě. Novým rozhlasovým radním se stal loni v květnu dabér Zdeněk Mahdal, který namluvil audioverzi Babišovy knihy O čem sním, když náhodou spím. Ve velké Radě pro rozhlasové a televizní vysílání pak zasedne nominant SPD Ladislav Jakl a v radě ČRo si prodlouží pětiletý mandát Tomáš Kňourek. Ten poslance přesvědčil, když na dotaz, jestli považuje Aeronet nebo Sputnik za dezinformační servery, odpověděl, že „chyby se stávají i v brutálním mainstreamu“.

Asi největší úspěch v propojování „alternativy“ a „mainstreamu“ zaznamenal loňským zvolením a letošním povýšením na místopředsedu rady ČTK propagátor pokleslé žurnalistiky a konspiračních cen Petr Žantovský, nominovaný za ANO. Za komunistů psal jako redaktor do znormalizované Melodie, dnes se živí jako moderátor rozhovorů se zaměřením na konzervativní intelektuály a bývalé komunisty, kteří mají pozitivní vztah k současnému ruskému režimu. Přispívá svými mediálními šlehy proti Bakalovým novinářům a Jakubovi Jandovi do Parlamentních listů a vydává knihy o médiích a knižní rozhovory s lidmi, kteří jsou momentálně u moci:  Tak pravil Klaus (1997), Mirek Topolánek osobně (2006), Miloš Zeman – Zpověď informovaného optimisty (2013), za což od prezidenta převzal v roce 2017 medaili Za zásluhy v oblasti kultury a školství.

Důležitost obsazování Rady ČTK přitom zůstává vedle té televizní a rozhlasové ve stínu. Může jít o trestuhodné přehlédnutí. V květnu totiž končí mandát dvěma členům Rady a v červnu svůj post opustí její dosavadní předseda Miroslav Augustin. Už teď se v Radě utvořila názorová a hlasovací koalice mezi třemi nominanty ANO a SPD a zbytkem sedmičlenného kolegia, která s novými členy hrozí vychýlit rovnováhu hlavní kontrolní instituce nejdůležitější české zpravodajské agentury. Dlužno poznamenat, že k odvolání generálního ředitele ČTK stačí Radě pouhých pět členů.

O absenci skrupulí Petra Žantovského vypovídá jeho stížnost na Radě, na níž označil nezařazení zprávy o předávání  jím pořádaných „novinářských“ cen za „chybu a diplomatický lapsus“ a v osobní SMS generálnímu řediteli ČTK Majstrovi žádal o její publikaci. Zapomněl při tom zmínit, že je sám jejím spolupořadatelem či kontroverze kolem asociace, která cenu uděluje. Krom Žantovského ji založil proruský aktivista a konspirační teoretik Jan Korál, podnikatel s dezinformacemi Ondřej Geršl, který přejímá přes polovinu neozdrojovaného obsahu z ruského serveru Sputnik a bývalý policejní ředitel Stanislav Novotný, který moderuje pořady slovenského konspiračního rádia Slobodny vysielač.

Možná rizika postupného ukrajování moci nad kontrolními orgány médií veřejné služby ze strany různých šíbrů, kteří ve spojení s chlebíčkožrouty hrozí odvolávat a jmenovat nové poslušnější generální ředitele, by neměla zastřít fakt, že jsou dnes Český rozhlas, televize i tisková kancelář ve skvělé kondici. Nejsou to, slovy pana Jakla, žádné posvátné krávy, mají své chyby, ale stabilně si drží zhruba třicetiprocentní podíl na sledovanosti a nejvyšší míru důvěryhodnosti mezi zpravodajskými médii. Podle průzkumu Digital Reuters Report z minulého roku považují lidé v Česku za nejdůvěryhodnější zpravodajský kanál ČT24 a stanici Radiožurnál, své konkurenty nechávají daleko za sebou. Technologicky, produkcí nového obsahu i původní tvorby a důrazem na kvalitu a vyváženost nastavují, nebo dnes spíš udržují, standardy pro všechny ostatní.

Noční můru ovšem veřejnoprávní média představují pro zhruba 10 procent konzumentů radikálních rychlozpráv, politického bulváru, resentimentů a apokalyptických vizí. Nejradši by je buď zrušili nebo zestátnili a podrobili aktuálním držitelům moci, případně v nich začali od rána do večera vysílat pravdu o 11. září. Další pětině populace jsou podle průzkumu agentury Median pro Nadační fond nezávislé žurnalistiky docela ukradená, ovšem stejně jako jiná média, byť je pasivně konzumují.

Možná, že právě v tom je jádro pudla, nový mediální ekosystém vtahuje do veřejného prostoru čím dál tím víc lidí a staví je proti sobě. Možná v něm veřejný prostor jako místo společného pobývání, ve kterém platí nějaká pravidla slušného chování, aby se tu mohly střetávat a potkávat lidé odlišných nátur a názorů, přestává existovat. Média dnes fungují jako prediktor i agens politických, hodnotových postojů ke světu, ostatním lidem, skupinám a institucím lépe a silněji než klasické demografické faktory věku, bydliště či vzdělání. Možná, že jedním z posledních míst, kde ještě nějaký veřejný prostor může fungovat, jsou právě média veřejné služby. Neprivatizovat, nezestátňovat, nerušit!