Čím více se vzdaluju, v čase i prostoru, od minulého stalinistického režimu, tím zřetelněji se v mém aktuálním vědomí zrcadlí každodenní skutečnost, uložená do mého tehdejšího vědomí před nějakými 35 roky.

Prožil jsem v minulém režimu větší část svého života a ono zrcadlo vědomí, které mi ukazuje průzračnou dvojexpozici dějů kdysi prožitých a právě aktuálně žitých, mi stále naléhavěji říká, že těmi, kdo pro mě činili ten režim nesnesitelným, byli jeho neregistrovaní spolupracovníci (na rozdíl od těch registrovaných). Byli a stále vlastně jsou, protože bez povšimnutí a úhony prožili a přežili desetiletí a jsou zde pořád a udávají tón společenskému milieu. Někde stále titíž, jinde už spíš jejich potomci.

Hned zkraje 90. let jsme se, zdá se, všichni (i já) chytili do dobře nastražené pasti a započala štvanice na „registrované spolupracovníky StB“. Většina z nás si to ještě pamatuje – Cibulkovy seznamy, aféra Bartončík apod. Nikdo, ale opravdu nikdo, si nemohl být jistý, zda na něj náhodou a nečekaně něco „nevypluje“. Past fungovala bezvadně. Dokonale odvedla pozornost od těch, co měli být potrestáni na prvním místě a en bloc – příslušníků StB a dalších represivních složek, včetně Lidových milicí. TAM měla být uplatněna slavná parola sapéra Vodičky: „Vinnej nevinnej, berte to po řadě!“, která byla jinak bezostyšně uplatňována na „spolupracovníky StB“. Namísto toho byl vytvořen mýtus o „nepostradatelných“ odbornících, kterým se ještě dlouho zaštiťovala spousta lumpů. A na to, že ten režim „dělala“ i spousta dalších, na první pohled nenápadných pracantů, na to nikdo ani nevzdechnul.

S příslušníky StB, natož s jejich tajnými agenty, neměl řadový občan pomalu šanci se setkat. Ani s vysokými funkcionáři KSČ. Zato s neregistrovanými spolupracovníky režimu jsme se všichni potýkali dennodenně. Všichni jsme chtěli aspoň občas maso, mandarinky, broskvový kompot, náhradní díl do pračky či auta, devizový příslib, trochu slušně vybavený byt nebo jen byt. A o tom, komu bude dáno a kdo ostrouhá kolečka, nerozhodovala ve finále „strana a vláda“, nýbrž vedoucí z Masny, Ovoce a zeleniny, referent v SBČs či mistr z OPBH. „Strana a vláda“ vytvářela, víceméně nechtěně, pro to jejich „podnikání“ ideální podmínky, stav permanentního nedostatku.

Všichni ti „rovnější“, včetně výčepních, číšníků, taxikářů, autoopravářů atd. o sobě už před Velkým Listopadem, a po něm tuplem, šířili nimbus velkých „podnikatelů“. V soukromí to bývali ostentativní antikomunisti, jejich ideálem byla Thatcherová, Pinochet a Reagan, a na režimu je sralo především to, že nemůžou moc vystavovat na odiv svůj nakeťasený vysoký životní standard. Kdo si příliš furiantsky vyskakoval, mohl být výjimečně exemplárně potrestán a flastry za nedovolené podnikání a rozkrádání byly tvrdé. Proto se taky vyplatilo udržovat si známosti u bezpečnosti, i té státní, spolupracovat a úslužně „mimo kameru“ odpovídat na otázky. I bez vázacího aktu.

Jak takové „podnikání“ fungovalo, to lze přiblížit na ukázkovém případu řemeslníka z OPBH. Jako řadový úřadník tamtéž jsem měl možnost to sledovat v přímém přenosu. Takový pan podnikatel, dejme tomu v oboru voda – plyn – topení, poskytoval svoje služby 1) v pracovní době a 2) s nástroji a materiálem svého zaměstnavatele. Inkasoval do vlastní kapsy, mzdu měl pouze jako kapesné a pro sichr byl ve straně a Lidových milicích. Není divu, že se mu po takovéhle všestranné podpoře z veřejných peněz po Listopadu dlouho stýskalo. Vzpomínám si, jak si jeden z nich na začátku 90. let zklamaně posteskl: „A to budu muset platit daně? Čím víc vydělám, tím vyšší ta daň bude? To snad ne!“

Proč o nich, tj. o neregistrovaných spolupracovnících, vůbec píšu? Kdyby po roce 1990 zmizeli, stejně jako devizové přísliby, výjezdní doložky, kádrová oddělení, bylo by to snad jen zajímavé téma pro sociologickou studii. Jenže oni bohužel nezmizeli. Naopak. Byli mezi prvními na té příslovečné Klausově „startovní čáře“, konečně mohli projevit svoji ne snad chytrost a schopnosti, ale vychytralost a schopnost všeho. A uplatnit svoje finanční zázemí a kontakty.

Následky zakoušíme na vlastní kůži dodnes, ať už jako zaměstnanci, zákazníci nebo daňoví poplatníci, a moc se to nelepší. Primitivní mentalita řeznického psa se v další generaci poněkud ohladila a oblékla méně nevkusný a křiklavý fráček, nicméně nenažranost, krutost a nelítostnost vyceněných tesáků je tam stále.

Abych nebyl obviněn z paušalizování – i mezi příslušníky uvedených „veksláckých“ profesí bylo možno určitě nalézt pšenici mezi koukolem. Ovšem bylo jí – abych mluvil za sebe – méně, než mezi řadovými členy KSČ. Ne všichni se také úspěšně etablovali v budování našeho reálného kapitalismu.

„Co s tím chceš jako dělat?“ zeptáte se asi. Na to jsme měli myslet před třiceti lety, děvčata a chlapci. It´s too late today.