Premiér Sobotka připustil revizi Bohumínského usnesení a z komunistů učinil lákavé zboží. Pravděpodobně ve snaze uchovat si naději na premiérské křeslo učinil fakticky pravý opak. Nyní už je vyloučené, že by se mu to mohlo podařit.

Jestli byl něčím Sobotka věrohodný, tak tím, že vždy volil snadnější cestu menšího nebo žádného odporu. Byť se mu tak podařilo prosedět se po pětadvaceti letech v parlamentu až k premiérské židli, nyní je to spolehlivá cesta k zapomnění a politickému důchodu.

Nejpozději po krajských volbách si v ČSSD všimli, že hnutí ANO není jakousi formací oslovujícího především středového voliče, nýbrž že jeho primitivní propaganda působí nejvíce na voliče KSČM. Výsledky komunistů zůstaly za očekáváním, zatímco ČSSD prohrála s ANO právě tímto rozdílem. Jednoduchou trojčlenkou došel Sobotka k závěru, že přetáhne-li tyto voliče od Babiše k ČSSD, pozice prvních dvou nejsilnějších stran se v parlamentních volbách oproti krajským prohodí. Jak ovšem ukazuje Babiš každý den, politika je především o emocích a již méně o excelových tabulkách. Tito voliči kvůli Sobotkově vábničce nemají jediný důvod měnit preference. Dávno vědí, že Babiš se s komunisty domluví stejně dobře, jak nyní nabízí Sobotka.

Je možné, že emocionální stránku měla pro zbytek voličů představovat jistá obdoba Sophiiny volby, totiž úvaha, zda je větším zlem KSČM, nebo hnutí ANO. Po třech letech společné koalice si totiž premiér všiml, že „naším hlavním konkurentem není rovnocenná politická strana, ale mediálně průmyslový konglomerát s obrovskými penězi, oddanými zaměstnanci a nekonečným mediálním vlivem“ (z dopisu Bohuslava Sobotky členům ČSSD 4. 11. 2016). Jinými slovy se vede boj o zachování liberálně demokratického režimu v naší zemi a v jeho čele má stát ČSSD. A kromě těch, co ho zároveň aktivně poškozují a ničí ho bude jaksi samo sebou zachraňovat i KSČM usilující o rehabilitaci své čtyřicetileté devastující hrůzovlády a brousící si zuby znovu ukrást cokoli, co není přibité hřebíkem nebo Babišovo. Toho pro své plány totiž budou potřebovat.

Pochopitelně nejlogičtějším vyústěním tohoto souboje může být jen koalice ANO, ČSSD a KSČM, ovšem už bez Bohouše, na jehož místo v čele strany stojí fronta jiných oportunistů. Nakonec se tak splní i sen Erika Taberyho, jen s drobným rozdílem. Žádná demokratická strana nebude umravňovat a hlídat autoritáře toužícího zničit systém a nárokovat si absolutní moc, nýbrž navzájem umravňovat se budou zločinec, zločinec a duševně nemocný.

Koalice ANO, KSČM, ČSSD by mohla snadno vytvořit i jistou obdobu Národní fronty, a protože historie se neopakuje doslova, nepohltí tentokrát komunisté sociální demokraty, ale všichni by se mohli beze stopy rozpustit v Babišově ANO.

Člověk, který parlamentní demokracii, právní stát, svobodná kritická média a navzájem se vyvažující nezávislé instituce nepovažuje za jakousi shůry danou samozřejmost tak (s vynecháním obskurních ministran) kromě KSČM a ANO nemůže volit ani ČSSD.