Nesmělé oslavy NATO v NATO

Z hlediska dnešního mezinárodního práva, a zvláště pod dojmem smluv utvářejících EU, působí Severoatlantická smlouva téměř jako z jiného světa. Má pouhých 14 článků, které se vejdou na dvoulist papíru a je tak možná stručnější než jakákoli vnitroprávní norma České republiky.

Foto Marcel Antonisse / Anefo

U příležitosti 20. výročí přistoupení České republiky k NATO se nejčastěji hovoří o zajištění bezpečnosti, míru, stability a nedostatečných výdajích, kterými se na této prosperitě podílíme. Kromě paktu kolektivní bezpečnosti poněkud stranou stojí fakt, že její signatáři se vymezili nikoli pouze geograficky, ale především politicky. Např. v preambuli Severoatlantické smlouvy se mj. píše: „Smluvní strany … jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.“

Signatáři smlouvy se tak automaticky přihlásili k demokracii a závazku ji hájit. I díky deštníku NATO se západní Evropa transformovala v kontinent demokracií a občanské společnosti. Přes všechny těžkosti, napětí a zklamání se Evropa naučila řešit problémy jednáním a spoluprací namísto zbraní a vojáků. Dosáhla blahobytu, který jí většina světa závidí. Třebaže rozšíření NATO nebylo v žádném případě jisté, k tomuto závazku a příslibu prosperity se chtěla připojit i ČR, což jí podařilo. Tato podpora pochopitelně není jednohlasá, ať z čistě pacifistických, ideologických nebo jiných důvodů.

Hájit demokracii znamená schopnost odstrašit agresory, čehož se dosáhne nejlépe společně. I při mnohovrstevnatosti světa a respektu k odlišným kulturám hájit demokracii znamená ale také snahu o proměnu diktatury v demokracie. Nejen kvůli vlastnímu bezpečí, ale i jako jakási splátka dluhu těm, kteří v diktatuře dosud žijí. To je premisa, s kterou se ne každý ztotožňuje. V České republice jakoby antipatie vůči NATO nebo EU kromě obvyklé nechuti brát na sebe závazky (i přes zřejmé benefity) měla ale i jiný důvod, řekněme historicko-mystifikační.

V roce 1918 ve jménu jakési vyšší legitimity, ba přímo historicky nevyhnutelné danosti nově vzniklého státu, bylo třeba předcházející monarchii nejen zásadně odmítnout, ale ještě lépe ji fantasmagoricky činit odpovědnou za všechna historická příkoří, která noví čeští národovci sypali z rukávu jak Baťa cvičky, i když s historickou realitou neměla nic společného. Protože jsme až do 20. století byli nejen geograficky, ale i politicky, kulturně a hodnotově součástí západu, tyto mýty o věčných křivdách a obětech českého národa měly za následek vznik animozity vůči tomu, kdo měl být jejich původcem. Zjednodušeně a přeneseně Západ. A naopak vznik nekritického až extatického obdivu ke všemu, co přicházelo z východu. I přes všechny tragické zkušenosti, jako by Češi, byť snad naštěstí nikoli většinově, své myšlení dosud řídili stereotypy Jana Husa a Bílé Hory. Vstup do Aliance tak znamenal více, než jen zajištění bezpečnosti a stability. Znamenal též alespoň částečně návrat, přihlášení se k myšlenkovému a hodnotovému diskursu západu, což nejvíce rozčiluje právě ty největší národovce a „vlastence“.

V podstatě za dveřmi je výročí větší, 4. dubna uplyne 70 let od založení NATO. Namísto velkých oslav bude připomenuto jen krátkým setkáním ministrů zahraničí zapojených zemí. Proč tomu tak je je otázka navýsost dnešní připomínající jen známý fakt, že nic není neměnné a o vše cenné je třeba pečovat.