Kniha polského novináře Igora Jankeho Tvrz. Bojující Solidarita-podzemní armáda, je strhujícím popisem nejbojovnější antikomunistické organizace východního bloku. Portréty vůdců, jako by Kornel Morawiecki, který BS po šest let řídil z podzemí nebo jeho nástupkyně Jadwigy Chmielovské, která se skrývala devět let, střídají pohledy do vězeňských cel, či popisy husarských kousků aktivistů, kteří v osmdesátých letech mj. natiskli polovinu nelegálních novin v Polsku. Byli to hlavně členové BS, kdo po vyhlášení stanného práva 13. prosince 1981 zapalovali papalášské tribuny, vyráběli výbušniny a zbraně, organizovali potyčky i vyložené bitvy s policií, kdy nejednou obávané oddíly ZOMO z místa střetu prchaly. Přičemž na rozdíl od desetimiliónové „mateřské“ Solidarity, tvořilo tvrdé jádro BS pár tisícovek aktivistů, zejména z Vratislavi a ovšem mnohonásobně početnější síť pomocníků.

Radikálům ze BS nešlo o nějaké ty svobodné odbory, skládali posvátnou přísahu, totiž, že k uskutečnění svého cíle – úplné nezávislosti Polska a svržení komunismu – půjdou na smrt. Svůj boj přirozeně vedli i za svobodu „ostatních zotročených národů sovětského bloku.“ Základní buňkou organizace byla skupina vědců, spjatých zejména s vratislavskou polytechnikou. Snad právě průsečík mezi radikální dělnickou a studentskou mládeží, ochotnou metat na policajty kameny a riskovat roky ve vězení, zmrzačení či dokonce smrt, a mezi špičkovými znalci, především technických oborů, vytvořil mimořádně účinnou organizační strukturu.

Pomocí technických fíglů operativci Solidarity Bojující například odposlouchávali bezpečnost účinněji, než ona je, a fízly mátli celou sérií falešných stop. A také je varovali … „Netrháte nehty, neházíme granáty.“ „ Zabijete-li jednoho z nás, poteče i vaše krev“ – zněly jasné vzkazy podzemníků. „Chtěli jsme v nich vyvolat strach,“ říká Andrzej Kolodzej, člen „diverzněsabotážního“ oddílu.

„V případě zesílení represí ze strany režimu nebo cizí intervence zahájíme jako organizace aktivní sebeobranu,“ stálo výmluvně v letácích BS.

Přičemž scéna, kdy i jednomu z tupějších esbeků dochází, že už dávno není na straně všemocných a ulevuje si povzdechem: „Kurva, oni nás fakt nenáviděj!“, patří nejen k osvěžujícím místům knihy, ale dokládá i změnu atmosféry, která i díky nesmlouvavosti BS vedla k jednáním u kulatého stolu a pádu komunismu …