Ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy Aleš Gerloch se 11. listopadu na konferenci věnované české ústavě vytasil s názorem, že by se do ní měl vrátit pojem národ jako základní pojem státnosti. „Ústava nezná český národ jako státotvorný prvek. A to nejen já považuji za nedostatek, protože Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. To neznamená vyloučení občanského principu, ale sepětí všech těchto principů,“ pronesl profesor Gerloch ve Vlasteneckém sále Karolina.

Proti citovanému názoru se v deníku Právo – kromě jiných – ohradil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský: „Považuji národní prvek ve státotvornosti za prvek naprosto překonaný. Nejen konzervativní, ale dokonce možná i škodlivý. Já bych se tohoto naopak velmi bál, když se podíváme na tendence nacionalismu, který se promítl do maďarské a polské politické situace. Vidíme velmi nebezpečné tendence pro celou Evropu. Jsem pro internacionální model seskupení, jako je Evropská unie, než pro hermeticky do sebe uzavřené národní státy.“

Zdánlivě nepatrná změna, vnesení odkazu na národ do ústavy, tak evidentně vyvolává diskuse směřující k samé podstatně nejenom naší státnosti, ale celé západní civilizace. Na Gerlochově vystoupení jsou možná úplně nejzajímavější ještě jiná jeho slova: „Jsme v období zásadních změn světa, které se budou dotýkat i naší ústavnosti, fungování státu. Jsou to procesy stejně významné jako v roce 1990, ne-li zásadnější. I ty státy s dlouhou tradicí ústavy s tím budou konfrontovány, nevystačí s dosavadními tradicemi.“

Nemá cenu s Gerlochem polemizovat, zda aktuálně probíhající procesy ve světě budou stejně, nebo o něco více, či naopak méně významné než pád komunismu, poněvadž je téměř jisté, že velmi významné prostě budou. Opravdu asi stojíme na rozcestí, kdy se mohou měnit obsahy a definice toho, kým jsme, za koho se považujeme, kým chceme být. Což může samozřejmě přinést kardinální důsledky i pro povahu českého státu. Gerloch tedy tak jako tak nadhodil zásadní problém, který je třeba vzít vážně, neboť otázka identity se po celé dnešní globalizované planetě vrací neodbytně na scénu. Jde o přirozenou reakci na hodnotově příliš vágní a rozostřený svět, sice univerzální, technicky vyspělý, propojený obchodem i internetem, ale zároveň jaksi bez pevného bodu, jehož by se zejména prostý člověk mohl chytit. S národem a nacionalismem si tudíž i u nás začíná pohrávat kde kdo. Následující řádky se proto již netýkají přímo Aleše Gerlocha a jeho vystoupení v Karolinu, ale onoho obecnějšího trendu.

Sázka na národ či dokonce na nacionalismus je totiž každopádně krátkozraká a potenciálně velmi riskantní. Svět se nám před očima počíná rozkládat na hromadu subjektů, hájících výhradně či primárně pouze vlastní, zpravidla jen krátkodobý prospěch, který se často maskuje do vznešenějšího pojmu národní zájem. Obhajoba národních nebo státních zájmů je sice v zásadě v pořádku, nepřesáhne-li tedy určitou mez, problém však spočívá ve vytrácení jakéhokoli společného zájmu, v ochabování schopnosti ho hájit. Vždyť zejména pro menší zemi by měla být hlavním národním zájmem co největší spolupráce s jinými.

Ostatně, český stát přece nikdy nebyl plně fakticky suverénní, skoro vždy patřil do nějakého širšího státního útvaru nebo alespoň spojeneckého mocenského uspořádání. Do Svaté říše římské, habsburské monarchie, spolu se Slováky do Československa, s Československem do versailleského systému. Občas v těchto svazcích přicházel o příliš mnoho ze své svébytnosti, což platí hlavně pro zmíněnou habsburskou epochu, ve spojení se Slováky jim zase Češi, čerstvě zbavení údajné „třístaleté poroby“ po Bílé Hoře, upírali jistá práva – nechtěli je vlastně uznat za originální národ. A versailleský systém moc dlouho nevydržel. Ovšem jakmile se začal hroutit, byl s naší suverenitou a svobodou ámen – protektorátní příslušnost k Hitlerově Třetí říši nelze proto ani náhodou počítat za epizodu české státnosti, jelikož tu tehdy nacisté totálně pošlapali. Stejně jako komunisté po únoru 1948.

Navíc, a v tom spočívá historická unikátnost naší přítomnosti, Česká republika je nyní státem nikoliv mnoho, ale mononárodním. Někteří nad tím jásají, nicméně s předponou mono- se váže například i výraz monokultura neboli porost tvořený jedním druhem rostliny. Zpravidla však moc dlouho nevydrží a dříve či později ochoří, popřípadě ho sežere nějaký škůdce. Soužití různých národů, kultur i náboženství je sice potenciálně konfliktní, leč zároveň pouze ono přináší též pozitivní jiskření, které všechny zúčastněné posouvá někam dál. Členství v Evropské unii a její obrana jsou tudíž důležité nejen z hlediska politického či ekonomického ba strategického, ale rovněž z kulturní a identitní perspektivy.

Aby se český národ vůbec mohl dále rozvíjet, potřebuje k tomu multikulturní, nikoliv uniformní a unifikované prostředí. Jedině multikulturalismus, ne ve smyslu nějaké „politiky multikulturalismu“, nýbrž ve významu objektivně existující pestrosti, nás tedy paradoxně může zachránit jako živé, tvůrčí a někam směřující společenství. Český národ obehnaný zdí a uzavřený v nacionalistických schématech minulosti s velkou pravděpodobností rychle zahyne. Nikoliv kvůli nějaké muslimské uprchlické invazi, nýbrž proto, poněvadž vyhnije zevnitř. A bude nanejvýš dobré si tuto skutečnost připomínat vlastně každý den, nejenom o výročí 17. listopadu.