Zkraje roku byla u nás díky nakladatelství Oikúmené vyplněna další podstatná mezera v překladové duchovní literatuře: pod titulem Pozdní pozůstalost vyšel překlad záznamů z vrcholného tvůrčího období filosofa Friedricha Nietzscheho. Jde o dva pětisetstránkové špalky pokrývající roky 1885–89. Do tohoto období spadá Nietzscheho práce na završujícím díle, pro něž zvažoval různé názvy, mj. též Vůle k moci. Pokus o přehodnocení všech hodnot. Nejvýznamnější předchozí Nietzscheho dílo, Tak pravil Zarathustra, k němu mělo být pouhou „předmluvou“ či „předsíní“.

Osud Nietzschemu nedopřál toto dílo dokončit, nicméně potěšení z četby Pozůstalosti není o mnoho menší než u jeho starších aforistických knih. Texty z Pozůstalosti nebyly dotaženy do oné pro Nietzscheho typické virtuosní literární podoby a nebyly autorem uspořádány do tematických celků, ale jinak jde v zásadě o plnohodnotné čtení, nikoli o nějaké prodírání se útržkovitými fragmenty, pokud by se toho snad někdo obával.

Zájemce o studium Nietzscheho díla se nesmí nechat odradit některými jeho klíčovými termíny, které pro nás mají v důsledku dějin 20. století odpudivé konotace (nadčlověk, vůle k moci, panská morálka, páni země…). Je třeba projevit jistou čtenářskou inteligenci a pokusit se dobrat toho, jaký obsah těmto pojmům dává Nietzsche. Když tak člověk učiní, obavy se rozplynou. Tím není řečeno, že Nietzsche neříká věci – ovšem vždy na základě promyšlených, hlubokých důvodů –, jež jsou pro ty, kteří se hlásí ke křesťansko-humanistickému dědictví Evropy, bolestivé (sem patří jeho kritika tradiční morálky, demokracie, lidských práv či křesťanství). Je tím ale řečeno, že nemají nic společného s nacistickou ideologií. Jsou spíše jejím opakem: „Neexistuje v Německu žádná nestoudnější a stupidnější banda než tihleti antisemité,“ čteme v Pozůstalosti. Nebo: „Je to spodina člověka a duše, co v sobě strpí nacionální nenávist (nebo ji dokonce obdivuje a oslavuje)… Zásadní pravidlo: nestýkat se s žádným člověkem, který se podílí na prolhaném rasistickém švindlu… Kde jsou rasy smíšené, zdroj velké kultury.“

Mimo dobro a zlo

Nietzscheho myšlení má jistý vývoj a logiku, kdo chce studovat jeho pozdní dílo, měl by znát to rané. Jen kdo je dobře obeznámen alespoň s prvním dílem Lidského, příliš lidského, Radostnou vědou a Mimo dobro a zlo, má šanci dešifrovat Zarathustru. Ve své rané fázi Nietzsche provádí rozsáhlé demaskování zejména v oblasti morálky, ale i náboženství a filosofie, v podstatě kulturně-civilisačních základů Evropy. Pracuje jakousi genealogicko-psychologickou metodou, jíž odhaluje skrytou mocensko-egoistickou podstatu navenek honosných morálních hodnot.

Pár příkladů. Co je spravedlnost? Čistě pragmatické mocenské uspořádání mezi dvěma zhruba stejně silnými soupeři. Čelím-li někomu stejně silnému, je namísto boje, který by nás oba poškodil, výhodnější přiznat si navzájem jistá práva a neútočit na sebe. Co je vděčnost? Sublimovaná pomsta: aktem vděčnosti dáváme svému dobrodinci najevo, že jsme mocensky na stejné úrovni. Co je láska? Nevědomá touha druhého ovládnout: „A kde jsou obětování a služby a pohledy lásky: i tam vládne vůle býti pánem. Po tajných cestách vkrade se tu slabší do hradu a až do srdce toho, kdo je mocnější – a tam mu ukradne moc.“ Co je soucit? Skrytá touha dát druhému najevo svou převahu, nestoudné vlamování se do jeho intimity a též něco, čím se šíří deprese. Celkově tedy něco spíše nežádoucího. Kritice je podrobena i klíčová zásada „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“. Ta je nesmyslná, protože lidé jsou různí. Přísně vzato není proto možné činit druhému, co činí on mně: když dva dělají totéž, není to totéž. Atd. atp.

A z druhé strany: v tom, co morálně odsuzujeme, je nevina. Krutost je projev pouhé zaostalosti či nevědomosti (např. krutost dítěte vůči zvířeti), nikoli zla coby záměrné touhy ubližovat. Zlý člověk dělá to, co dobrý, tj. usiluje o svou sebezáchovu, pouze k tomu volí svému intelektu a možnostem přiměřené prostředky (loupež, přepadení…). Čemu říkáme dobro a zlo, jsou jen různé stupně téhož, nikoli protiklady. To je radikální novinka, evropská duchovnost od Platóna stojí na přesvědčení, že jde o ostré, „metafysické“ protiklady.

Ohlávka mravnosti

Mravnost (mravy) Nietzsche chápe jako nástroj stáda na krocení autonomního jedince. Morálka v tomto smyslu je to, co dělá „z vlka psa“, z nebezpečného dravce neškodné stádní zvíře. Toto pojetí přebírá Ladislav Klíma („Co je morálka? Špatný recept k pohodlnému živoření nízkých individuí“). O mravnosti lze ovšem mluvit v úplně opačném smyslu, jako to dělal Václav Černý nebo Václav Havel, kteří mravností zaštiťovali svůj odboj, tedy opozici vůči stádu. Z Nietzscheho tu v nějaké míře mluví jeho doba: „V 17. století… byli lidé znaveni barbarstvím, jako jsme my dnes znaveni civilisací. Ulice dnes tak čisté, strážníků přebytek, mravy tak pokojné, události tak malé…“ Nietzsche se zásadním způsobem obává umenšení, zakrnění evropského člověka, k němuž podle něj tradičně pojímaná mravnost vede.

Proč Nietzsche kritizuje lidská práva, pojem našinci drahý, v jehož jménu přinesla elita českého národa v minulém století nemalé oběti? Protože právo je jen jiný výraz pro privilegium, např. vlastnické právo na tu či onu věc má vlastník, nikoli všichni lidé. Právo, které by měli všichni, jde proti logice pojmu práva. Lidská práva dále souvisejí s demokratickým ideálem rovnosti. Ten je rovněž problematický, protože demokracie přináší nivelizaci, je to vláda průměru: „Každé povýšení typu ‚člověk‘ bylo dosud – a bude tomu tak vždy znovu – dílem aristokratické společnosti.“ Jedinou alternativou k nivelizujícímu uspořádání je hierarchická stavba společnosti. Vládce či vládnoucí aristokracie má přitom těžší život, nese větší břímě než ti, jimž je vládnuto (sic). Metaforicky je to vylíčeno v Zarathustrovi v kapitole O tarantulích, kde se společnost přirovnává ke stavbě s „pilíři a stupni“, tj. společenskými vrstvami, mezi nimiž je pnutí, nižší vrstva nese tu vyšší. Jen jsou-li tu tyto pilíře a stupně, může se stavba vyklenout do výšky, tak jako – pro Nietzscheho – v době klasického Řecka, římského impéria či renesanční Itálie. Snaha o rovnost je snahou tomuto růstu bránit a tím život oslabovat, podkopávat.

Nietzsche mluví též o potřebě „otroctví“. I zde je ale třeba, než se člověk začne rozčilovat, zjistit, co má na mysli. Nejde o otroctví a la Chaloupka strýčka Toma. Nietzsche má na mysli tu vrstvu společnosti, jejímž ekvivalentem je dělnictvo jeho doby. Tedy vrstvu, která zajišťuje základní materiální potřeby společnosti, v čemž nachází své „skromné štěstí“ (touhu po měšťáckém blahobytu chápe Nietzsche též jako „sublimně otrockou“). Vyšší vrstvy mají být této práce ušetřeny, aby se mohly věnovat svému úkolu. „Masy jsou v podstatě svolné k otroctví všeho druhu, za předpokladu, že vyšší člověk nad nimi se jako vyšší, jako k rozkazování zrozený neustále legitimuje – vznešenou formou!“

Vůle k odpovědnosti

Vzhledem k řečenému nepřekvapí, že Nietzsche nebyl žádný liberál: „Aby existovaly instituce, musí tu být určitý druh vůle, instinktu, imperativu, který je antiliberální až k zlobě: vůle k tradici, autoritě, odpovědnost na celá staletí… Západ tyto instinkty, z nichž vyrůstají instituce, z nichž vyrůstá budoucnost, už nemá… Žijeme pro dnešek, velmi rychle, velmi neodpovědně: právě to se nazývá ‚svobodou‘. Co z institucí dělá instituce, je vystaveno pohrdání, nenávisti, odmítání: větří se nebezpečí nového otroctví, kdekoli se i jen ozve slovo ‚autorita‘.“

V liberální demokracii je stát chápán jako servisní organizace zajišťující co nejpohodlnější vegetování davu. To je jednak nízkost, hlavně to ale podkopává myšlenku státu či obce (polis) vůbec. Stát jako takový nemůže být jen volným sdružením „soukromníků“ sledujících výlučně své soukromé blaho. Někdy je nutno přinést oběť, osobní blaho obětovat, jít do války apod. Zastánci liberalismu, který se dnes bere jako nezpochybňovaná norma, by si tuto kritiku měli nastudovat. Dobré shrnutí najdou v knize Pavla Kouby Nietzsche z 90. let, v kap. Svoboda moci.

Pokažená animalita

Proč je Nietzsche oponentem křesťanství? Vposled proto, že křesťanský ideál „života věčného“ je v rozporu s životem pozemským. Křesťan si přeje „překonání“ smrti a utrpení. Jenže ouha, k pozemskému životu utrpení a smrt, nemoc, boj, konflikt atd. bytostně patří. Nietzsche se ptá, jaký typ člověka si tvoří ideál protikladný životu. Odpovídá: typ úpadkový, „dekadentní“, člověk s nějak pokaženou animalitou (zde, jakož i jinde, čerpá nepochybně ze zkoumání své vlastní slabé animality). Animalita, tělesnost, fyziologické pochody jsou totiž dle Nietzscheho tím, co tvoří naši podstatu: „duše je jen jméno pro něco na mém těle“, píše se v Zarathustrovi. Nietzscheho „plavá bestie“, což je metafora pro lva, symbolizuje naopak zdařilou animalitu (i u Klímy jsou kočkovité šelmy, Felidae, vrcholem tvorstva). Každé učení, které klade cíl života jinam než do naší konečné, smrtí a utrpením (ale také radostí) charakterizované existence, je dle Nietzscheho projevem dysfunkční animality.

Nietzsche vidí křesťanství jako pokračování platonismu, který klade pravou skutečnost do sféry neměnných, věčných, mimosmyslových idejí. Tato sféra je protikladem tohoto světa, jenž je bytostně proměnlivý, pomíjivý, rozporný, chaotický. Protikladem k platonikům a křesťanům, „vydařeným“ typem lidí, byli Nietzschemu starší, předsokratovští Řekové. Ti netoužili po překonání smrti, po „životě věčném“. Ve svých bozích zbožštili tento svět. Zájemce o toto téma najde přístupné shrnutí této problematiky ve zmíněné Koubově knize, v kap. Exkurz o pohanství.

Dionýský člověk

Nietzsche je vypjatým zastáncem pozemskosti už od svého raného konceptu dionýství. Dionýský člověk přitakává utrpení a zániku, neboť bez nich není krásy, a tato krása za to stojí. Má-li vznikat to, kvůli čemu stojí za to žít („hudba, tanec, ctnost…“), musí něco jiného zanikat. Utrpení tedy není něco, co je třeba odstranit. Naopak: silný, dionýský člověk vítá problematické stránky života coby silného soupeře, je hrdý na to, že dokáže zúrodnit i tu největší pustinu. V tom je podle Nietzscheho klíč k mysteriu řecké tragédie. Ve filosofii je takováto pozice radikální, cenné novum (Klíma v tom ovšem vidí jistý masochismus a Nietzscheho zde nenásleduje). V Pozůstalosti čteme: „plná síla chce tvořit, trpět a trpíc zaniknout.“ Volání po pokoji duše, po štěstí ve smyslu komfortu, po míru, spočinutí atd. je dle Nietzscheho spolehlivým znakem úpadku, slabosti, životní vyčerpanosti.

Našinci, který přišel do kontaktu s křesťanstvím u nás, může přijít Nietzscheho místy zuřivá kritika křesťanství přepjatá. Vždyť lidé jako Sváťa Karásek, Jiří Němec, Jirous a další, kteří se ke křesťanství hlásili, byli lidmi tvůrčími a přitakávajícími. Smích a tanec, nejvlastnější nietzscheovské propriety, jim rozhodně nebyly cizí, naopak. Jenže křesťanství má mnoho podob, hlásí se k němu lidé ušlechtilí i kreatury. Nietzsche si tu podobu křesťanství, již rozsáhle a do hloubky kritizuje, nevycucal z prstu. Křesťanství v nemalé míře tradičně považovalo tělesnost, pohlavnost, vládychtivost či bojovnost za něco nečistého, za „hřích“, za něco, co je třeba vymýtit. Nietzsche upozorňuje, že to by ale znamenalo člověka „vykastrovat“, připravit ho o zdroj energie. Nebýt pohlavnosti nebo třeba krutosti, můžeme škrtnout tři čtvrtiny kultury, neboť ty vznikly tvůrčí sublimací těchto pudů. A má pravdu, uveďme za všechny Dostojevského či Hemingwaye, to jsou doslova orgie krutosti. Nietzsche nevyzývá k primitivnímu ukájení těchto pudů (to je pro něj naopak znak slabosti), ale k jejich kultivaci, sublimaci, využití.

Vůle k moci

V Pozůstalosti Nietzsche zpracovává svá další klíčová témata: nihilismus, věčný návrat, vůli k moci. Nihilismus chápe jako logické vyústění platónsko-křesťanských hodnot, které jsou, jak řečeno, v rozporu s povahou tohoto světa a nelze podle nich žít: proto nakonec víra v ně padá a nastává hodnotové prázdno, ona „smrt Boha“. Nadčlověk je symbolem pro tvůrčí růst člověka, pro stupňování života. Ideál nadčlověka má do nihilismu ústící starší hodnoty nahradit. Nietzsche ale přitom ony starší ideály zcela nezavrhuje, neboť podle něj přispěly ke kultivaci člověka. Poctivost, jež nás nutí tyto ideály odmítnout, přiznat si omyly a iluze, na nichž stojí, je koneckonců křesťanskou ctností. „Přičítám si ke cti, že jsem vzešel z rodu, který své křesťanství bral v každém smyslu vážně,“ píše náš bezbožník.

Konceptem vůle k moci Nietzsche koriguje starší představy, že základem života je snaha o sebezáchovu. To je omyl: cílem je uplatnit svou sílu, potenciál. Vše, co děláme, má tento cíl. Naučím-li se cizí jazyk, vydám-li knihu, zdolám-li obtížnou horu, vzroste má moc. Obnáší to vždy překonání nějakého odporu. Štěstí spočívá ve vědomí, že překonávám odpor, tj. uplatňuji svou sílu. Utilitaristická představa, dodnes široce sdílená v anglosaském světě, že štěstí spočívá v odstranění všeho, co nám klade odpor a v dosažení „blaha“, je naivní.

Veškeré dění je na nejhlubší, ontologické rovině tvořeno zápolením „mocenských kvant“. Žaludek si žádá potravy ne proto, aby vyplnil nějakou prázdnotu, ale aby při trávení uplatnil svou „sílu“. Tak lze chápat i dění na buněčné úrovni, v neorganické přírodě, ve společenských útvarech (např. bezvýznamný jedinec se přimkne k mocné politické straně a stane se její funkcí, tj. menší mocenské kvantum je přivtěleno větším).

Nietzsche vytvořil obrovité dílo, kritické vydání jeho spisů včetně korespondence má přes deset tisíc stran. Podstatným způsobem překopal pohled na mnoho zásadních témat evropské duchovnosti. Šílenství, jehož příčiny jsou nejasné, jeho tvůrčí život přervalo, když mu bylo pouhých 44 let (!). Velkou část života navíc strávil na lůžku se silnými bolestmi hlavy a žaludku. Člověku usedá srdce, čte-li jeho životopis: „Trvalá bolest, vícero hodin denně pocit polovičního ochrnutí blízký mořské nemoci, potíže s mluvením. To vše prokládáno silnými záchvaty (ten poslední mě donutil tři dny a noci zvracet, žíznil jsem po smrti)“, píše v dopise z roku 1879. Vytvořit za těchto podmínek takové dílo je znakem heroismu. Čtenář disponující aspoň v nějaké míře psychologickým talentem a citlivostí vůči umění (bez těchto dvou dispozic se Nietzsche čte špatně) v něm najde zlatý důl.

Je třeba zmínit, že heroický výkon podala i překladatelka Věra Koubová, jíž vděčíme i za další vynikající převody Nietzscheho děl do češtiny, a editor Pavel Kouba. Budiž jim vzdán hold.

Friedricha Nietzsche, Pozdní pozůstalost I, II (1885-1889), Oikoymenh 2020/21