Prvního srpna 1944 propuklo Varšavské povstání, které znamenalo zároveň hrdinský i zoufalý pokus polského nekomunistického odboje, představovaného Zemskou armádou, nejen o porážku německých okupantů, ale i o udržení vlivu na podobu poválečného Polska.

Polsko se tehdy rozhodně nenacházelo v příznivé situaci. Němci sice ustupovali před Rudou armádou, tu však Poláci v žádném případě nemohli vnímat jako osvoboditelku. Vždyť v září 1939 zaútočila na Polsko přesně v ten moment, kdy podléhalo německé agresi, neboť Hitler a Stalin tehdy byli spojenci. Stalin též nechal povraždit zajaté polské důstojníky v Katyni, a když tato skutečnost vyšla v roce 1943 najevo, znamenalo to přerušení diplomatických vztahů mezi Moskvou a polskou exilovou vládou v Londýně. Stalin hodlal východní území polského státu připojit k Sovětskému svazu a ze zbytku učinit komunistický satelit.

Velká Británie a Spojené státy americké tuto Stalinovu politiku nakonec akceptovaly, udržení válečného spojenectví a porážka Hitlera pro ně znamenaly daleko víc než polská nezávislost. Poláci však uvedené počínání svých západních spojenců považují za zradu – ostatně, ve stejné době polští vojáci prolévali krev například u Monte Cassina či jako piloti RAF.

Peklo na zemi

V létě 1944 se Rudá armáda přiblížila k Varšavě, přičemž zároveň vznikl i takzvaný lublinský výbor, zárodek příští polské komunistické vlády. Sovětské orgány na obsazeném polském území zpravidla zatýkaly i příslušníky polského nekomunistického odboje. Ten se dlouho připravoval na povstání proti nacistům a nyní se musel rozhodnout, zda pro něj nastala vhodná doba. Rozhodování to bylo nesmírně obtížné a debata, zda něco takového mělo v dané situaci smysl, probíhá v Polsku vlastně dodnes.

Vedení polského odboje počítalo s tím, že konečnou porážku Němců usnadní ofenzíva Rudé armády, přičemž pokud se mu podaří osvobodit hlavní město převážně vlastními silami, nekomunistické politické proudy tak získají alespoň nějakou šanci na ovlivnění poválečných poměrů. To však Stalin nehodlal připustit – Rudá armáda se proto zastavila na pravém břehu Visly a pro povstání v podstatě nehnula prstem.

Němci si sice uvědomovali neodvratnost blížící se porážky, avšak hodlali ještě ve Varšavě dokončit ideologicky a rasově motivovanou etnickou čistku – a povstání jim k tomu poskytlo vhodnou příležitost. Ale ani masové vyvražďování civilistů nepohnulo Stalina k akci – věděl, že vyhlazení německou okupací již tak zdecimované polské elity usnadní ovládnutí Polska komunisty.

První den Varšavského povstání obsadila Zemská armáda velkou část městského centra a Staré Město, ale nepodařilo se jí zmocnit se většiny nejdůležitějších vojenských cílů. Moment překvapení, s nímž počítala, nevyšel. Rozpoutaly se dlouhé a kruté boje o každou ulici i o každý dům. Heinrich Himmler vydal mimořádný rozkaz, podle nějž měli být postříleni jak všichni polští povstalci, tak veškeré polské obyvatelstvo včetně žen a dětí a město samo mělo být srovnáno se zemí.

„Členové Dirlewangerovy brigády SS zapálili tři nemocnice i s pacienty, kteří se v nich nacházeli. V jedné z nich ranění Němci, které ošetřovali polští lékaři a sestry, žádali, aby Polákům neubližovali. Dopadlo to jinak. Dirlewangerovi muži pozabíjeli polské raněné a sestry odvedli do svého tábora, kde se každý večer odehrávalo totéž: důstojníci vybrané ženy každou noc zbičovali, pak byly kolektivně znásilněny a nakonec zabity. Jednoho večera vojáci dokonce za doprovodu flétny postavili šibenice a pak na ně pověsili lékaře a nahé sestry,“ popisuje řádění německých jednotek ve Varšavě Timothy Snyder v knize Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem.

Podle něj jen za dva dny, 5. a 6. srpna 1944, příslušníci policejních útvarů a Dirlewangerovy jednotky, složené z kriminálních živlů a proslulé brutalitou, postříleli ve varšavské čtvrti Wola asi čtyřicet tisíc civilistů. Celkový počet civilních obětí se odhaduje mezi sto padesáti až dvěma sty tisíci. Při dobývání povstaleckých barikád Němci s oblibou používali taktiku živých štítů: hnali před sebou civilisty, včetně žen a dětí. Přesto se jim nedařilo odpor povstalců zlomit.

Skauti dobývají Husí farmu

„Když jsme se přiblížili k barikádě o výšce přinejmenším jednoho podlaží, postavené z betonových kvádrů, železničních kolejnic a jiných kovových předmětů, uvědomil jsem si, jak velké riziko podstupujeme. Naštěstí jsme měli výborného řidiče zvaného ‚Řvoun‘. Sešlápl plynový pedál až k podlaze, motor se rozeběhl na plné obrátky a tank si kousek po kousku razil cestu k vrcholu. Všechny pozorovatelny se ocitly pod přímou palbou našeho tanku. Zničili jsme vše, co se jen pohnulo… V jednom okamžiku jsem uviděl mládence projíždějícího středem tábora v plné rychlosti na kole. Byl jsem si jistý, že ho dostanou. On však na konci uličky seskočil, obrátil se a začal pálit na jednu z věží ze svého samopalu. Němci – pokud nechtěli být zastřeleni – museli utéci nebo se vzdát. Naši chlapci měli na sobě ukořistěné německé uniformy a helmy a na vězně různých národností křičeli německy. Ti si mysleli, že udeřila jejich poslední hodinka. Je těžké si představit jejich dojetí, když si uvědomili, že jim nepřinášíme smrt, nýbrž svobodu. Uprostřed táborového náměstí stála vojensky zpříma přinejmenším stovka vězňů ve dvou dlouhých řadách. Když jsem k nim došel, čísi hlas zvolal: ‚Pozor! Vlevo hleď.‘ Jeden z mužů pak ke mně přistoupil a zasalutoval: ‚Seržant Henryk Lederman, pane, židovský prapor je připraven k akci.‘

Můj úžas nad těmito lidmi neznal mezí. Nejenom že je nezlomilo běsnění Němců, oni se dokázali v táboře zorganizovat a připravit k boji, jakmile to bude možné. Velitel mi dal svolení, abych tyto židovské vojáky přijal do našich řad. Mnozí zemřeli v boji. Naše ztráty byly strašné. Tito židovští vojáci si však vydobyli pověst neobyčejně odvážného, inteligentního a věrného mužstva,“ vzpomínal později na dobytí varšavského koncentračního tábora zvaného Gęsiówka neboli Husí farma velitel tankové čety harcerského (skautského) praporu „Zośka“ (Žofka) Wacław Micuta, kterého ve své obsáhlé knize věnované Varšavskému povstání, jež česky vyšla pod titulem Boj o Varšavu, cituje britský historik Norman Davies.

V Micutově vzpomínce se však nakupila řada podivuhodných skutečností. Skautský oddíl, jenž by se za normálních okolností učil rozeznávat stopy zvěře či vázat různé druhy uzlů, zde drtí vycvičené německé vojáky ve stylu hollywoodského akčního filmu. Navíc disponuje dokonce tankem a osvobození židovští vězni se nám tu okamžitě šikují do útoku. Ne, není to vymyšlené, byla to realita.

V polském odboji nepředstavoval skautský oddíl zase tak velkou zvláštnost. Polští skauti vznikli před první světovou válkou, jmenují se harceři a zakladatel harcerství, Andrzej Małkowski, toto hnutí definoval velmi lakonicky: „Harcerství je skauting plus nezávislost.“

Název má původ ve slově harcownik (česky harcovník), což byl rytíř pohybující se před hlavním tělesem armády a vyhledávající samostatné souboje ještě před zahájením hlavní bitvy. Již koncem září 1939 vznikla harcerská odbojová organizace, která brzy poté získala jméno Szare Szeregi (česky Šedivé či Šedé řady nebo zástupy). Šedé řady úzce spolupracovaly s polským podzemním státem a se Zemskou armádou.

Původně se pro práci v odboji počítalo pouze s harcery staršími sedmnácti let, později však, z důvodu enormního zájmu mladých, ztrát i rostoucího počtu úkolů, byla organizace rozšířena. Míra obtížnosti zadávaných úkolů pochopitelně odpovídala věku i pohlaví. Opravdová bojová činnost byla vyhrazena pouze nejstarším ročníkům, od osmnácti let. Tito harceři vytvářeli takzvané útočné skupiny, jež podléhaly velení Zemské armády.

Nicméně za Varšavského povstání se bojů účastnily i mladší věkové kategorie, dokonce i děti. Dívky byly cvičeny pro podpůrné činnosti: jako ošetřovatelky, pozorovatelky, listonošky, spojky, spojovatelky či administrativní pracovnice. I ony utrpěly za povstání strašlivé ztráty, neboť Němci nerespektovali znak červeného kříže, ba dokonce na takto označené objekty či osoby s oblibou stříleli, a zajatce, včetně ošetřovatelek, zpravidla bez milosti vraždili.

Harcerské jednotky patřily k vůbec nejlepším útvarům povstalců, zejména prapory Parasol a Zośka. Oba bojovaly až do všeobecné kapitulace počátkem října 1944, přičemž utrpěly asi osmdesátiprocentní ztráty.

Na začátku povstání se praporu Zośka podařilo ukořistit dva německé tanky Panther, které představovaly skoro jedinou těžkou techniku v rukou povstalců. A jeden z Pantherů prapor použil právě při osvobození varšavského koncentračního tábora.

„Koncentrační tábor Varšava, otevřený v červenci 1943, byl jedním z vůbec nejstrašnějších výtvorů nacistické moci. Nejprve Němci přinutili Židy žít ve vymezené oblasti Varšavy. Pak nařídili do přeplněného ghetta deportovat lidi ze sousedních oblastí, čímž se postarali o tisíce úmrtí hladem a na nemoci. Pak z ghetta vyvezli více než čtvrt milionu Židů do plynových komor Treblinky a zastřelili přitom asi sedmnáct tisíc dalších. Poté ghetto zlikvidovali, židovské povstání vyvolané likvidací ghetta potlačili a postříleli dalších asi čtrnáct tisíc Židů. Budovy ghetta spálili – a nakonec na tomto zničeném místě vytvořili nový tábor,“ píše Timothy Snyder a dále podotýká, že od října 1943 museli Židé v koncentračním táboře Varšava plnit ještě další úkol: odstraňovat těla Poláků popravených v troskách ghetta.

Němci dle Snyderova líčení přiváželi Poláky do bývalého ghetta na náklaďácích a tam, anebo poblíž koncentračního tábora, je z kulometů postříleli. Poté museli židovští vězni vytvořit komando smrti a odstranit stopy po popravě. Složili hranici ze dřeva nalezeného v troskách ghetta, pak položili těla, pak zase dřevo. Poté celou hranici polili benzinem a zapálili. Šlo ovšem o komando smrti ještě v dalším smyslu: když už těla Poláků hořela, esesmani zastřelili židovské vězně, kteří hranici postavili, a hodili jejich těla do plamenů.

Není divu, že se právě toto místo stalo jedním z cílů útoku povstalecké jednotky. Provedla ho 5. srpna 1944 na vlastní žádost a osvobodila 383 vězňů, z toho 348 Židů. A byť byl úspěšný, neobešel se bez obětí: „Jeden z chlapců, který se nekryl zrovna opatrně, dostal zásah do nohy. Krvácí. Slábne. Velká Zoša běží k raněnému a zkouší mu ránu obvázat, ale padá s výkřikem k zemi. V prudké palbě se nyní nikdo neodvažuje vydat se raněným na pomoc. Kołczan volá: ‚Dvě ošetřovatelky, pro raněné!‘

Ale dívky leží v ruinách jako přikované a ani se nepohnou.

‚Ale no tak, děvčata, kupředu! Velká Zoša je raněná.‘

Ještě pevněji se přitiskly k zemi. Bojí se. Kołczan se chce sám plížit zraněným na pomoc, ale není to třeba, ze země se totiž zvedá a k raněným běží třetí ošetřovatelka, Maryna z čety ‚Alek‘. Zděšeně pozoruje zvětšující se krvavou skvrnu na břiše kamarádky. Ne, to není možné! Zoša? Když docela nedávno dostala po čtyřiceti osmi hodinách nepřetržité služby rozkaz, aby si odpočinula, rozplakala se a prosila, aby mohla ve službě zůstat. Ne, ne – Zoša musí žít!“

Přání to však bylo marné. Zofia Krassowská, přezdívaná Velká Zoša, velitelka ženské čety „Oleńka“, jejíž smrtelné zranění popisuje Aleksander Kamiński v knize Zośka a Parasol, druhého dne zemřela. Bylo jí třiadvacet let, v odboji pracovala od roku 1939 a studovala na varšavské univerzitě medicínu – tajně, v rámci konspirační výuky.

Trosky, zapomnění a obnova paměti

Přestože Varšavské povstání bylo po dvou měsících krvavých bojů vojensky poraženo, asi málokterá událost může sloužit jako příklad toho, že výraz „morální vítězství“ nemusí znamenat prázdnou frázi. Ostatně, zatímco na začátku povstání měli být polští „podlidé“ bez výjimky vyvražděni, jejich tuhý odpor nakonec přiměl německé velení k tomu, že uznalo Zemskou armádu jako partnera pro jednání o kapitulaci, po níž polští bojovníci získali statut válečných zajatců.

Varšavu, respektive to, co z města zbylo, však Němci srovnali se zemí. Teprve pak, v lednu 1945, obsadila varšavské ruiny Rudá armáda, která v době povstání z druhého břehu Visly nečinně přihlížela jeho hořkému konci. Před válkou žilo ve Varšavě 1,3 milionu lidí, v létě 1944 okolo 900 tisíc. V lednu 1945 mezi troskami živořilo méně než 1 000 lidí.

A koncentrační tábor, který prapor Zośka počátkem srpna 1944 osvobodil, začal opět sloužit svému děsivému účelu: tentokrát v něm sovětské orgány zadržovaly přeživší bojovníky Zemské armády – jejich hrdinství bylo pro nastupující komunistickou diktaturu nebezpečné. I řada členů Zośky, z těch málo, co přežili, se po válce stala obětí komunistických represí. O Varšavském povstání se smělo v Polsku začít otevřeněji hovořit až od druhé poloviny padesátých let, po Stalinově smrti a poté, kdy nastoupil k moci trošku umírněnější komunista Władysław Gomułka.

Ekonom Wacław Micuta, velitel tankového oddílu Zośky, musel po válce svou účast v odboji tajit a posléze raději emigroval do Švýcarska. V rámci různých struktur OSN se podílel na pomoci zemím třetího světa. Vyznamenání za účast v povstání převzal až v roce 2007 od prezidenta Lecha Kaczyńského. Úcta k hrdinům povstání je v Polsku stále velmi živá a přechází z generace na generaci.