Čtenáři Babylonu byli koncem minulého roku informováni o politické bouři v Norsku, která se týkala skandálního zjištění, že v lesích na východ od hlavního města jsou lyžařské běžecké dráhy užší než v blízkosti lepších čtvrtí na západě. Soudě podle ohlasů, které jsem měl možnost zaregistrovat, zaujal tento problém i české publikum.

To se teď logicky dožaduje zpráv o rozuzlení této aféry, kterou povrchní česká mainstreamová média ignorují. Bohužel, k žádnému klimaxu v této věci nedošlo. Celá věc, zdá se, vyšuměla do prázdna. Jak je něco takového vůbec možné?

Způsobila to zcela výjimečná souhra okolností, které se pokusím v krátkosti popsat:

1. Jak jsem již uvedl ve svém článku „V Norsku boduje válečné námořnictvo“ v listopadovém Babylonu, lid, nebo alespoň jeho značná část, čekal na vyjádření krále, které by vneslo světlo do této zapeklité aféry. Je v tom ale háček. Král v Norsku se k politickým tématům zásadně nevyjadřuje, tuto úlohu plní parlament nebo vláda. Korunní princ byl v této souvislosti vyzván k účasti ve Vládním výboru pro vytváření Hodnot (zakládání různých vládních i nevládních výborů a podvýborů operujících s více či méně abstraktními a neujasněnými pojmy jako jsou hodnoty, štěstí, národ apod. je pro norskou politiku typický jev). Toto angažmá mělo ve skutečnosti za úkol zjistit reakci veřejnosti na účast norské královské rodiny v politickém životě. V případě kladné odezvy by král zřejmě mohl vystoupit i s tak zásadním vyjádřením o běžkařských tratích. Reakce médií i politických elit na tento pokus byla ovšem tak bouřlivá a negativní, že předčila i ta nejhorší očekávání. Je jasné, že jakákoli účast královské rodiny na politickém životě v příštích desetiletích je zcela vyloučená. Korunní princ byl většinou médií obviňován ze snahy o znovunastolení absolutismu a z velezrady. Z parlamentu se zase ozýval silný hlas za nastolení republiky. A to se, prosím pěkně, jednalo o korunního prince a ne o krále a šlo o prkotinu – účast ve vládním výboru, který s otázkou lyžařských tratí vlastně nemá nic společného. Za zmínku mimochodem stojí reakce ministerského předsedy, který princovu účast ve Výboru pro vytváření Hodnot zprostředkoval a prince k ní osobně vyzval. Když zjistil, jakou smršť záporných reakcí to vyvolalo, popřel jakoukoli svou iniciativu v této věci a tvrdil, že si princ sám svou účast ve výboru vynutil. V každém případě je jasné, že čekat na vyjádření krále v této situaci je bláhovost, které nemůže věřit ani ten největší optimista.

2. Jakkoli by se mohla aféra kolem šířky běžeckých tratí zdát naprosto zásadní, byla zcela zastíněna další, snad ještě důležitější causou.

Začátkem března došlo k otevření nového skokanského můstku na Holmekollen. Přípravný výbor, který organizoval slavnost, hledal vhodného kandidáta na prvoskokana. To, že to musí být žena, bylo bez diskuse jasné hned od začátku. Zprvu byla snaha najít nějakou statečnou vozíčkářku, která by se úkolu ujala. Technická universita v Trondheimu dokonce navrhla a sestrojila speciální invalidní vozík vybavený párem přídavných hydraulicky ovládaných skokanských lyží. Původně vybraná adeptka, Gunveig Tjoflaat-Didriksen, po osobní návštěvě na místě nakonec odmítla – přece jen se jednalo o dosti krkolomý podnik. Nakonec byla vybrána jistá Anette Sagen, která sice není tělesně ani mentálně postižená, přesto byla ochotná skok podniknout. K čemu ale všechna ta námaha s přípravami, když celá sláva byla pošpiněna zákeřným jednáním několika jedinců. Vyšlo totiž najevo, že v předvečer slavnostního otevření se konala bezpečnostní technická zkouška můstku, které se účastnilo 11 skokanů, všichni muži! To přirozeně způsobilo neslýchaný poprask a zuřivost. Ve večerních zprávách se ten den neřešilo vůbec nic jiného (v té době byla shodou okolností jakási zimní okurková sezona, děly se jen prkotiny typu zemětřesení na Haiti, řecký bankrot apod.), ministryně kultury bouřila nad mužským šovinismem, sekundovala jí předsedkyně Ligy vesnické mládeže, která požadovala viníky postavit před říšský soud, odchod vlády (to ale u členky oposiční strany nikoho nepřekvapovalo), kastraci skokanů na lyžích (nebylo jasné zda všech nebo jen viníků) a poněkud nelogicky devalvaci místní koruny. První stránky novin nesly palcové titulky jako SKANDÁL!, NEVYCHOVANOST! či DISKRIMINACE ŽEN TOHO NEJHORŠÍHO DRUHU!

Situaci dále vyhrotilo prohlášení podvedené prvoskokanky, které snad vůbec nedošlo, že urazila a zradila všechny ženy (a muže), které do té doby stály za ní. Místo aby zavelela k rozhodujícímu útoku, vyjadřovala se nepochopitelně submisivně, v tom duchu, že považuje reakci médií za nepřiměřenou, že se nic neděje, protože oficiálně zůstává první skokankou tak jako tak ona, a že je vděčná za bezpečnostní opatření, jejichž součástí je i technická zkouška můstku.

Po několika týdnech od aféry se situace přeci jen poněkud uklidnila. Situace začíná připomínat nedůslednost ve vyšetřování korupčních afér v tuzemsku. Zdá se, že tresty nakonec budou nepochopitelně mírné a celou věc odnese snad jen jeden z předskokanů, jistý Bjorn Einar Romoren. Ten má tu smůlu, že je z celé skupiny díky svým sportovním výsledkům nejznámější a tím pádem k exemplárnímu potrestání nejvhodnější. Nepomohly mu ani omluvy a pláč v přímém přenosu. Před soud za sexuální diskriminaci asi nakonec nepůjde (to je největší překvapení), kastraci se pro tentokrát snad také vyhne (to se ale čekalo), vyhazov z národního týmu ho ovšem nemine (to by tak ještě scházelo). Nejhorším trestem pro viníky stejně bude nenávist a všeobecné opovržení, které se dá srovnat snad jen s opovržením, kterému musel po prohrané válce čelit nacistický kolaborant Vidkun Quisling.

Jan Hájek

Babylon 8/XIX, 31. března 2010