In lingua veritas.

Victor Klemperer

Čte-li člověk Klempererovu studii o jazyce třetí říše Lingua tertii imperii, uvědomí si, jak výrazně se posunul jazyk i v našem „veřejném prostoru“. A nejen že se posunul, ale že se posunul – horrible dictu – právě směrem k myšlení a jazyku, který analyzuje Klemperer. Podívejme se na pár ukázek.

„Dnešní vládnoucí třída je mezinárodní. Jeden den je člověk v Praze, druhý den v Brně, pak v Londýně, čtvrtý den jede nakupovat do Itálie, pak si udělá zájezd do Karibiku nebo na Floridu. Ten člověk nikam nepatří… Lidé, kteří nejsou spojeni s žádným kusem země, kteří jenom tu jsou na návštěvě, tam jsou na návštěvě…“. Tolik oblíbenec našich „alternativních médii“, sociolog Petr Hampl, na besedě v Olomouci 4. 12. 2018 (záznam je na YouTube). Interesantní, bohužel však nepříliš originální. Poslyšme jiného řečníka: „Je to vykořeněná mezinárodní klika, která je doma všude a nikde, nemají rodnou půdu, dnes jsou v Berlíně, zítra v Bruselu, pak v Praze, Vídni nebo Londýně a všude se cítí jako doma… Oproti tomu lid je vázán k půdě, vlasti…“. Tolik Adolf Hitler v továrně Siemens 10. listopadu 1933. Opravdu dojemná shoda.

Hamplův kamarád, docent Jihočeské university Martin Konvička, nezapře tytéž inspirační zdroje. „Milí muslimové, nameleme vás na masokostní moučku,“ sdělil veřejnosti v roce 2015 prostřednictvím internetu. Vida, masokostní moučka, to nenapadlo ani nacistickou správu koncentračních táborů. Jihočeské universitě gratulujeme, pravověrného hitlerovce nemá ve svých řadách jen tak někdo. Z rozhovoru na webovém Svobodném rádiu se lze od Konvičky dozvědět také to, že muslimové „nejsou lidé jako my“. Ještě aby byli, když páchají „zvířecké“ zločiny, jak nás upozorňuje politolog Petr Robejšek. Pro tyto tvory měl nacismus jak známo výraz Untermensch.

Jde v čisté podobě o to, čemu se říká dehumanisace: vyloučení nějaké skupiny lidí, v tomto případě muslimů, z lidského společenství. Podle Hampla je tato skupina fakticky „dobyvačnou armádou“ a např. v Dánsku s ní již probíhá „válka“. Co s těmito „podlidmi“? Na to má odpověď Petr Robejšek: tátovi pušku do ruky! Je třeba se militarizovat, cvičit ve zbrani, budovat domobranu, dodává Hampl. Čelíme tedy nepříteli, který je nelidský a který nás chce připravit o životní prostor (Lebensraum). Ještě že je tu prezident Zeman se svým sloganem Tahle země je naše. Čí je? Občanů ČR? Ale kdepak, tak to Zeman nemyslel. Zeman mínil etnikum, jeho slogan je variací na nacistické Blut und Boden. Co na tom, že ČR stojí na občanském principu… Na podobnou strunu vylučování brnkal mimochodem i boj proti „inkluzi“ ve školství. Měl jsi smůlu a narodil ses s postižením? Tak se někam ukliď a „nezdržuj nás“. Spadá sem i imbecilní pojem „nepřizpůsobiví“ (v hitlerovském newspeaku: asociální živly).

Máme zde tedy nepřítele definovaného na etnicko-náboženském principu, s nímž údajně vedeme boj o životní prostor. Jde o variaci na Hitlerovy „Židy“. Aby toho nebylo málo, má u nás mít tento „nepřítel“ pomahače, což je právě ona v úvodu zmíněná „mezinárodní vládnoucí třída“. K té patří vedle Hamplem uvedených kosmopolitů, na prvním místě „vítači“ z „neziskovek“. Realita je přitom taková, že v ČR žádní vítači neexistují. Jde o fiktivní pojem. Není tu nikdo, kdo by si přál přesuny lidí ve velkém z jedné civilisace do druhé. Slyší-li člověk Šimona Pánka z Člověka v tísni nebo Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům, slyší hlas rozumu a pragmatismu.

Z webového Svobodného rádia se lze dozvědět, že neziskovky jsou „nacpané penězi“. Kdo měl někdy co do činění s nějakou neziskovkou, ví, že skutečnost je – bohužel – právě opačná. Odkud se peníze pro neziskovky mají brát? Např. od Sorose. Vida, zde máme zástupce „plutokracie“ jako vystřiženého z Mein Kampfu, dokonce židovského původu. Kupodivu je to ale právě třeba Člověk v tísni, kdo ve světě šíří dobré jméno ČR. To se o našich „vlastencích“ typu Hampla nebo Okamury věru říci nedá. Dokonce by se dalo tvrdit, že tyto (pseudo)vlastenecké vůdce – jaksi paradoxně – spojuje to, že pro vlast nikdy nehnuli ani prstem. Nepracují pro vlast, pracují pro své zduřelé ego (Zeman), totalitářské ambice (Konvička, Hampl, Robejšek) či kapsu (Okamura). Neziskovky jsou jim vhodným fackovacím panákem, protože kolem nich lze rozvíjet konspirační teorie a nedisponují mocenským ani finančním zázemím, aby se mohly účinněji bránit.

Od neziskovek je co by kamenem dohodil k Zemanově a Ovčáčkově „kavárně“. Co je kavárna? Zařízení pro buržousty! Provozuje se v ní a priori podezřelá činnost, lidé si tam např. čtou, nedej bože něco píšou. Takové podvratné činnosti by se pravověrný zemanovec nedopustil ani náhodou, ten je doma v lidové nálevně, v pivnici, v mnichovské pivnici… V kavárnách se ve velkém vyskytují studenti humanitních oborů, což je rovněž podezřelá čeládka. Zeman ví, co dělá, když na ni útočí, však taky unser Adolf v Německu uzavřel, pokud šlo o vysoké školy, nejprve katedry teologie a filosofie.

Tyto, Hamplovými slovy, zrádné, nevlastenecké elity, – vítači, kavárna, neziskovky, měšťáci, university, kosmopolité – mají oporu v mediálním „mainstreamu“ (po hitlerovsku: Lügenpresse), především v ČT. V té, říká Petr Hampl, by se měl „udělat pořádek“, a sice „jako v Maďarsku“. Zvolení Klausova famula, demagoga Ladislava Jakla, do RRTV je nepochybně vykročením v tomto směru, byť zatím ČT byla na rozdíl od justice či církví ušetřena otevřeného útoku.

Mluví-li Zeman o těchto „elitách“ jako o „lepšolidech“ (aby u svých příznivců vůči nim vyvolal zášť), má v jistém smyslu pravdu. Např. pracovníci zmíněných neziskovek zpravidla opravdu vedou lepší život než příznivci Zemana. Ne v materiálním nebo mocenském smyslu, ale ve smyslu tvůrčího, aktivnějšího, nějaké dílo vytvářejícího, smysluplnějšího. To o Zemanovi a spol. neplatí. Ti nic nevytvářejí, žijí reaktivně, pohání je výlučně resentiment, potřeba zchladit si žáhu, po gottwaldovsku druhým „kroutit krkem“, zatím alespoň verbálně, nejde-li to reálně. Mentalitu resentimentu dobře zrcadlí prakticky všechny pořady na Svobodném rádiu nebo Týden s prezidentem na TV Barrandov. V těchto relacích se prakticky jen nadává, haní, naprosto chybí cokoli positivního (pomineme-li absurdní budovatelské vize typu Zemanova kanálu Dunaj-Odra-Labe). Jsou to nekonečné orwellovské minuty nenávisti. Povšimněme si, že Zeman ve svém pořadu prakticky nemluví o kultuře, intelektuálních tématech či otázkách spravedlnosti. Pro oblast životního prostředí má jen slova pohrdání. Tři čtvrtě času nadává, ve zbytku se věnuje „materiální základně“.

Zmíněná média, jakož i další „alternativní“ webová média, přitom nemají se skutečnými médii nic společného. Nedělají žádné reportáže, investigaci apod., slouží výlučně prostředky k vybití destruktivních afektů. Kromě Svobodného rádia u nás existuje také Svobodný vysílač, na Slovensku pak Slobodný vysielač. „Svobodný“ proto, že je nezřizuje stát a nemají ani soukromého vlastníka. Podle toho také jejich vysílání vypadá. Jde o poloamatérská rádia, kde většinu „programu“ tvoří rozhovory s bizarními figurami typu bývalých politiků ČSSD Bašty a Davida, někdejšího policejního presidenta Stanislava Novotného, poradce předlistopadového premiéra Adamce Oskara Krejčího, vojenského analytika Kollera, neonacisty Tomáše Vandase, komunistů Skály a Kohlíčka či poslanců SPD Kobzy a Okamury. Jde povětšinou o frustráty, kteří kdysi měli nějakou tu pěknou funkcičku, ale ouha, dnes nemají nic. Kromě z toho pramenící zahořklosti a pomstychtivosti je často spojuje také to, že jde o někdejší spolupracovníky StB, lampasáky, milicionáře a podobnou svoloč. Tento tábor se vyhraňuje proti politické korektnosti. Rádi mu vyhovíme a budeme mluvit „nekorektně“: jde o mravní luzu.

V knize Současné teorie moci (2010) píše politolog Daniel Kroupa: „Třaskavou směs avantgardních společenství tvoří podivné spojenectví naivních prostých lidí s deklasovanými živly a s intelektuály.“ V naší dnešní situaci jsou těmito intelektuály lidé typu Zemana, Hampla či Konvičky. Naivní a deklasované živly spadají často v jedno právě s konzumenty pořadů „alternativních médií“. Nenávistnými, tupými výlevy těchto „deklasovaných živlů“ je dnes zaplevelená polovina internetu.

Hlavním motorem těchto avantgardistů je resentiment a s ním spojené vytváření obrazu nepřítele. S tím ale přece jen nejde vystačit, je třeba mít aspoň nějaký program. Tím má být vlastenectví, suverenita, národní zájmy, jakási vágní lidovost, zdravý rozum, svoboda (především ve smyslu boje s „útlakem“ ze strany „Bruselu“ a „elit“) apod. Jde vesměs o dobře známé položky z arzenálu totalitních ideologií 20. století. Zároveň jde o pojmy víceméně fiktivní. O vlastenectví už řeč byla: žádný z těchto tzv. vlastenců se nemůže prokázat jedinou věcí, kterou by pro ČR udělal. O „suverenitě“, kterou se tak rádi ohánějí otec a syn Klausovi, prohlásil ústavní soudce Vojtěch Cepl, že jde o právní fikci, o praktickou iluzi. Člověk nemusí být špičkovým teoretikem práva, aby to pochopil. Suverenitu si můžu vyhlašovat, jak chci, podstatný je ale postoj mého okolí. V situaci, kdy Rusko považuje ČR historicky za zemi, na niž má určitý nárok, jsou řeči o suverenitě čirým blábolem. „Národním zájmem“ ČR je v první řadě ukotvenost v evropském společenství; to je to, co na prvním místě rozhoduje o kvalitě zdejšího života. Slovní spojení „národní zájem“ tak poněkud ztrácí smysl…

Nejsou to samozřejmě jen čeští populisté, jejichž pracovním nástrojem je vytváření fikcí. Historik Timothy Snyder upozorňuje na to, že i heslo brexitářů Take Back Control (Vzít zas věci do svých rukou) je čistě fiktivní. Tento slogan naznačuje, že je zde nějaký subjekt, který měl kdysi své věci ve svých rukou, a teď jde o to, aby tuto kontrolu získal zpět. Tak tomu ale není, takový subjekt neexistuje. Bylo tu britské impérium a pak Británie coby člen evropského společenství. Británie vystoupivší z EU tedy bude zcela novým subjektem. Nebude to návrat k něčemu, co tu bylo, nýbrž vykročení do neznáma. Lze celkem s jistotou očekávat, že výsledkem brexitu bude marginalizace Británie ve všech ohledech. Trump je totéž přes kopírák: Make America Great Again (Učinit Ameriku znovu velkou). Kdy přesně byla Amerika „velká“? V dobách otroctví? V dobách institucionalisovaného rasismu? V období mccarthismu? Trumpův slogan nemá žádný věcný obsah, je to iracionální výlev ze stejného ranku jako nacistické „romantické“ blouznění o pragermánském dávnověku, v němž vidí Klemperer jeden z kořenů holocaustu. Pokud jde o jiný Trumpův slogan, America First (Amerika na prvním místě), upozorňuje Snyder, že jde o variaci na Deutschland über alles. Majstrštykem na tomto poli je ostatně samotný Mein Kampf, tato fušerská slátanina fiktivních konspiračních pavědeckých teorií. Árijská rasa (k níž se v Knesetu komicky přihlásil polovzdělaný popleta Zeman, zaměniv árijce za góje), rasový boj, jedinečnost „Árijců“ v kultuře a vědě atd. atp., to vše je čirá fikce.

Pozastavme se ještě u otce a syna Klausových, těchto pilířů naší dnešní „avantgardy“. Oba si v poslední době oblíbili příměry k nacismu, Mám na mysli ony halucinační, delirické žvásty typu, že Halík je horší než Heydrich či že český parlament je jako Židovská rada za holokaustu. O čem to vypovídá? Jednak o tom, že Klause ml. i st. nacismus nejspíš něčím přitahuje (tomu rozumíme), jednak o definitivní ztrátě soudnosti. O Klausovi ml., tomto sprostém pouličním řvounovi, lze navíc říci, že s Mein Kampfem ho pojí charakteristický nedostatek kritického myšlení (rozdíl je jen v tom, že Hitlerův pamflet je psán sofistikovaněji, než jak se vyjadřuje Klaus ml.). Demagogie Klause st., která je zpravidla přece jen o něco sofistikovanější – viz třeba pamflet IVK Obrana demokracie před liberální demokracií, – by si zasloužila samostatné pojednání.

I premiér Babiš pronesl výroky, na jejichž základě by ho bylo do tohoto avantgardního společenství možno zařadit. Je faktem, že bláboly o „genetické předurčenosti“ Čechů k tomu či onomu nebo o tom, že „kdo nepracoval, šup a byl tam“ (rozuměj v koncentráku), jsou jako vystřižené z Mein Kampfu. Na druhou stranu Babiš není, lze se domnívat, na rozdíl od výše uvedených sekerníků homo politicus. Je to homo economicus. Teze, že má nějaké skutečné politické myšlenky, se jeví jako až příliš odvážná. Žvaní prostě to, o čem si myslí, že mu v danou chvíli přinese víc hlasů. Nebezpečnější než jeho blábolení je však absurdní představa státu jako „firmy“. Důchodci, kteří Babiše ve velkém volí, by si měli uvědomit, že firma má jediný smysl, totiž zisk, takže při důsledném uplatnění firemního modelu na stát by se měly např. ihned přestat vyplácet důchody, které představují z hlediska firemní logiky čistou ztrátu. Babišovy představy mají blízko k tomu, o čem píše Baumann v Modernitě a holocaustu jako o rysu modernity spočívajícím v důrazu na hodnotově zcela vyprázdněnou, technicky pojímanou výkonnost. U Babiše ale chybí příslušná ideologie a nelze mluvit ani o nějaké výkonnosti, což je v daném případě spíše plus (viz jeho hochštaplerští ministři).

Naše avantgardní společenství sestává z vůdců (pretendujících či reálných) a jejich příznivců z řad „deklasovaných živlů“. Všechny aktéry spojuje resentiment. Vůdci usilují o mocenské pozice, k nimž se chtějí dostat za pomoci mocenské základny z řad deklasovaných. Prostředkem k oslovení deklasovaných není – logicky – apel na vyšší, reálné, kulturní hodnoty či na intelekt, nýbrž na to nejnižší: pudovou animalitu a etnicitu (k níž se nabízí výrok Schopenhauera: „Nejlacinějším druhem pýchy je pýcha národní. Neboť ten, kdo jí je obdařen, prozrazuje nedostatek individuálních vlastností, na něž by mohl být pyšný, protože jinak by nesahal k tomu, co sdílí s tolika miliony. Kdo má významné osobní přednosti, ten spíše nejzřetelněji rozezná chyby svého vlastního národa, neboť je má neustále před očima. Ale každý ubohý hlupák, který nemá na světě nic, na co by mohl být pyšný, se chápe posledního prostředku, národa, k němuž právě patří, aby byl pyšný.“ Případně Samuela Johnsona: „Vlastenectví je poslední věc, ke které se uchylují darebáci.“). Metodou působení na deklasované je vytváření fiktivní reality.

V 90. letech u nás tento segment pokrývali komunisté a sládkovci plus různé okrajové neonacistické bojůvky. Byť mívalo toto společenství ve volbách v součtu kolem 20 procent, bylo izolované a tvořilo sice odporný, ale vcelku neškodný okraj společnosti. Dnes je však situace jiná. Dnes tato avantgarda metastázovala do nejvyšších míst. Internet (jehož nástup demokracii celosvětově poškodil, jak upozorňuje Snyder), uprchlická krize (která byla pro populisty darem z nebes, nota bene v Čechách, kde lidé vcelku vzato neví mnoho o sousedním Německu, natož aby něco tušili o muslimském světě), jistá únava z demokracie, česká tradice neproduktivního kverulantství, psychologicky velmi nepříjemná nejistota, ona „tekutost“ dnešní doby atd. vytvářejí mimořádně toxickou směs. Všichni ti Hamplové, Konvičkové to vědí. Čekají na svou příležitost. Zdalipak ji dostanou?