Tenkrát hrozně pršelo. Vlak vyrážel z Prahy před sedmou ráno, za okénkem tma, stružky vody se rozbíhaly po skle, leskla se v nich pouliční světla. Co tu dělám v tuhle hodinu, kdy ještě svítí noční světla? Tou dobou by měl člověk být ještě v posteli. No musí to být, slíbila´s to, holka, tehdy v létě, kdy se tráva zelenala. Že v deset v Brně. To zvládneme.

Tak ještě na chvíli zavřít oči, trochu si uklidit v hlavě, nechat doznít včerejší melodie. Usnout se mi asi beztak nepodaří. Vlak projel předměstím, šine si to setmělou krajinou, nad obzorem už se objevil světlý pruh, i ten déšť teď trochu polevil. Kávu? Ne, to raději ne, žaludek se vzpírá, posnídám později, mám už ve městě svá oblíbená místečka. Ranní zprávy? To už teprve ne, z toho se jednomu obrací žaludek i po snídani.

Svítá, pršet už přestalo, krajina vystupuje ze tmy, je křehké, malátné světlo. Pravda, tohle člověk z postele nezahlédne. Obloha bledá jak zředěné mléko, holá pole, mokré louky, les co se už zpola obnažil, nad ním cár mlhy. A vlak, snad abych viděla ještě víc, teď zpomaluje a zpomaluje.

Tak a stojíme. Co se děje?

Vyhlížím oknem do pustiny a hleďme. Přímo proti mně strom! Fešák je to, mladý, krásně rostlý. Má rovný, světlý a hladký kmen, dokonale větvenou korunu. Suší si pár posledních listů v ranním povětří. Teď se prodral neduživý paprsek slunce skrz mraky, možná aby mi ho předvedl v celé kráse. Je to osika. Stojí tu, sem tam zachvěje listy na tenoučkých řapících, ale ne moc, stojí klidně. To tam už je radostné letní třepotání. Roste si v příkopu vedle trati, v chudičké půdě, v hlušině, bez péče, křoviska má za sousedy. Okolní krajina podzimem potichla, jen vlaky frčí kolem.

Kam dohlédnu, obydlí nestojí, ani cesta tudy nevede. Už tě, můj milý, někdo obdivoval? Viděl tě kvést, slyšel šumět vítr v tvých větvích, cítil tvou vůni? Pozoroval někdo, jak se tvé listí chvěje, tisíc kulatých zrcátek, a jakou líbeznou melodií zní? Kdo seznal, že listí zežloutlo, že je mokré deštěm, že už je ho víc na zemi a voní podzimem? Anebo snad někdo spatřil, jak se zjara budíš ze sna?

Tenhle jarní zázrak mě fascinuje obzvlášť. Vzpomínám na mladé lipky u nás v ulici. Stromky ještě holé, perokresba černých větví a na nich stovky drobounkých lampiček, něžné chmýří deroucí se z pupenů na svět, které rozsvěcují první slunečné dny. Anebo zimní západy slunce, jasné, mnohobarevné pruhy na nízkém nebi, které prozařují temné siluety nahých listnáčů na obzorech, oživené Schieleho obrazy.

Nad lesem se teď zase temní, přijde další lijavec. Ty tady stojíš pokojně, svoje holé, šedé údy protahuješ beze studu k obloze, v důvěře, bez obavy. Zdá se mi, že ani nejsi zvědavý, kdo tě oknem pozoruje. To my tak máme ve zvyku, soudíme a srovnáváme, vymýšlíme a hodnotíme, a ty tady jen stojíš. Tak to je a stačí to.

Zahvízdnutí ostře proletělo vzduchem. Takže konec snění, konec sentimentu, my už musíme. Tak se měj a těšilo mě!

Tu kavárnu jsem tehdy nestihla, ale nevadilo to. Tenkrát ráno se mi poštěstilo zasnít se, vidět z okna o něco líp, čas na chvíli zpomalil. Ale to je jistě jenom zdání, protože času je vlastně dost. Záleží, jak s ním naložíme. Je pěkné na okamžik se zastavit, zahledět, zaposlouchat…