V pátek 10. února ruská státní televize Pervyj kanal odvysílala padesátiminutový dokumentární film o Sašovi Sokolovovi (1943), spisovateli, který se před více než třiceti lety stáhl z literární scény do kanadských lesů a pero tam vyměnil za lyže. Film nese neskromný, ba vyzývavý název Saša Sokolov. Poslední ruský spisovatel, nicméně předmětem bouřlivé diskuse posledních dní se nestal zdaleka jen tento detail.

Málokoho z ruské inteligence, která byla donedávna společně s hrstkou západních intelektuálů jediným skutečným cenitelem tohoto génia, by napadlo, že se s ním setká na televizní obrazovce a navíc hlavního státního programu. Podle zažitých představ se tam takový autor může dostat jen dvěma cestami: buď se ho režim rozhodne zdiskreditovat (což je u Sokolova, o němž si dokonce i většina jeho milovníků myslí, že je nejspíš dávno po smrti, poněkud zbytečné), nebo se sám autor odhodlá veřejně režimu vyslovit podporu. Přestože byl film anoncován jako senzace, Sokolov v něm nesehrál ani jednu ze zmíněných rolí. Místo likvidace je v něm zcela po právu vynášen do nebe, a s výjimkou zmínky o Putinově oblíbené skupině Ljube, již má ráda Sokolovova americká manželka a muž s ní loajálně souhlasí, o žádných průsečících s režimem nemůže být řeč.

Žádná velká senzace se tedy ve filmu nekoná, byť nelze říct, že by Sokolovův životopis postrádal napětí: Saša Sokolov se narodil v Ottavě, v rodině sovětského diplomata, který v roce 1946 z Kanady i s rodinou uprchl, neboť mu tam hrozil trest smrti za špionáž. V devatenácti letech naopak sám Saša Sokolov podnikl neúspěšný pokus o útěk ze SSSR přes sovětsko-íránskou hranici, pročež strávil tři měsíce ve vězení. Aby se po přerušení studia na Vojenské fakultě cizích jazyků vyhnul vojně, nechal se hospitalizovat na psychiatrii. Podruhé tam skončil proti své vůli za snahu opustit Sovětský svaz. Emigrovat za svou druhou manželkou do Rakouska se mu nakonec podařilo v roce 1975. Rodiče i sestra se ho tehdy údajně zřekli. Když mu v roce 1976 na doporučení Vladimira Nabokova v americkém nakladatelství Ardis vyšla jeho prvotina Škola pro hlupáky (česky 2006), přestěhoval se do Spojených států. Od roku 1977 je kanadským občanem. Poté vydal ještě dvě knihy Mezi psem a vlkem (1980, česky 2013) a Palisandreia (1985, česky 2010).

Všechny tyto informace, které autoři filmu Anton Želnov a Nikolaj Kartozija podávají s usvědčující dikcí a náležitě podbarvené dramatickou hudbou, jsou k nalezení dokonce i na české Wikipedii (sic!), takže žádné zvláštní odhalení nepředstavují. Ne tak pro diváky hlavní ruské televize. Ti sotva znají odpověď na otázku, již v první minutě s naléhavostí položí průvodce Sokolovovou biografií Želnov: „Tak kdo je to ten Sokolov? Je sovětský, nebo patří k disidentům?“ To jim je určeno rádoby vtipné varování, které filmu předchází: „Pozor! Vážené děti! Prosíme vás, abyste od obrazovek odvedly citlivé rodiče. Jejich umělecké hodnoty se mohou otřást.“ Sami tvůrci filmu předpokládají, že ti, jejichž představy o světě formuje Pervyj kanal, o žádném Sašovi Sokolovovi nikdy nic neslyšeli a rozhodně netuší, že se jedná o autora „nejsložitějšího románu ruského modernismu“, který stojí v čele ruské literatury a zároveň ji uzavírá – přinejmenším tu druhé poloviny 20. století.

Staví ho dokonce i před držitele Nobelovy ceny Josifa Brodského (Brodskému Želnov s Kartozijou věnovali svůj první, neméně kritizovaný film). A konfrontace s ním marně aspiruje na to být senzačním odhalením pro intelektuály s tvorbou Sokolova obeznámené. I Brodskij se přimlouval za vydání Školy pro hlupáky, údajně však jen dokud se domníval, že se jedná o dílo jeho petrohradského známého Vladimira Maramzina. Ve filmu následuje půvabné animované zpodobnění neobyčejného zrcadlení životů těchto dvou velikánů a řada malicherných výroků o Brodského nenávisti k Moskvanům a jeho strachu z konkurence, rozuměj Sokolova. To však jen stěží dokáže otřást uměleckými hodnotami ruské inteligence, ba nedokáže je to ani slabě rozechvět.

A tak ani tato bulvární zpráva o srážce titánů (vizuálně ztvárněné jako rvačka dvou kocourů) není důvodem celé té vlny odporu, rozhořčení a pobouření, která se proti filmu zvedla mezi opozičně naladěnými inteligenty. Tím hlavním nejsou dokonce ani výtky týkající se obsahu, byť literární server Gorkij napočítal hned deset skutečností, které se divák z filmu nedozví – nepadne nic o Sokolovových sporadických návštěvách Ruska po perestrojce, o jeho aerofobii, o tom, že v SSSR dělal hajného a ve Vídeňském lese dřevorubce, že byl provinciálním novinářem, ani, proč své romány nepodepisuje Alexandr, ale domáckým jménem Saša, nic o první literární ceně za nejlepší povídku o slepých, o první manželce, o redigování povídek Eduarda Limonova, o setkání s Borgesem, ani o rukopisu čtvrté knihy, který shořel v Řecku v létě roku 1989.

V upoutávce na film Alexej Želnov zapáleně hlásá: „Takové lidi jako Saša je nutné točit, zaznamenávat pro dějiny.“ Želnov se Sokolovem strávil deset dní a materiálu „pro dějiny“ bude jistě víc, než kolik se ho dostalo do filmu, který chce být především pěknou podívanou – se všemi těmi kolážemi ze starých fotografií z rodinného alba, hranými barvotiskovými vložkami z dětství, domácím videem mladého Sokolova v plavkách i meditativními záběry na zasněžené kanadské kopce či krajinu ubíhající za oknem vlaku vezoucího autora do města jeho dětství, Ottavy.

Želnov s Kartozijou jsou bezesporu upřímnými fanoušky Školy pro hlupáky. Další dva Sokolovovy romány však z filmu v podstatě vyloučili – snad aby svou náročností nenarušily tu lehkou snovou krásu. Možná je ani sami nečetli, když každý odbyli jedinou větou na způsob vulgárně zjednodušujícího reklamního sloganu (Palisandreiu tak prohlásili za „takovou Lolitu naopak“ a „stylisticky vybroušenou gerontofilii“).

Nad všemi těmito „prohřešky“ se však dá mávnout rukou, některým se lze i zasmát (jako když se v titulcích všichni autoři filmu po vzoru Saši Sokolova podepisují domáckými podobami svých jmen – Antoša, Kolja aj.). Všechen ten poprask se točí kolem otázky, co si počít v situaci, kdy si moc v osobě ředitele Prvního kanálu Konstantina Ernsta začíná přisvojovat hodnoty liberálně smýšlející inteligence a dál přitom v hlavním vysílacím čase své diváky štve proti Ukrajině, Evropě, každé jinakosti a jednoduše svobodě, jíž je Sokolov bytostným ztělesněním. Zatratit Sokolova? Prohlásit ho za kolaboranta? Nebo se naopak radovat, jak se nám poměry uvolňují? „Ó rovnováho, ztratil jsem tě!“ chce se zakřičet se Sokolovovým Palisandrem.

Osobně Ernstovu líbeznou pozvánku ke sledování televize, které se v Rusku přezdívá „zombobedna“, odmítám, pokud však někdo z jejích otupělých diváků přece jen sáhne po románech Saši Sokolova, bude to pro něj rozhodně vzpruha. A třeba i pochopí, že má smysl požadovat: „Tak křičte tedy vy – nejnadanější z nadaných, křičte za sebe i za mne, i za nás za všechny, podvedené, obelhané, potupené a balamucené, za nás, za idioty a jurodivé, defektní a schizofrenní, za vychovatele a chovance, za všechny, kterým to není dáno a kterým už zavřeli jejich slintající ústa, i za ty, kterým je brzo zavřou, za všechny bez viny oněmělé, za všechny ztrácející řeč, za všechny bez jazyka – křičte, opile i pijácky: bacily, bacily, bacily!“