Nakladatelství BB/art uvedlo na český trh — v překladu Petrušky Šustrové – knihu amerického historika Padraica Kenneyho Karneval revoluce. Střední Evropa 1989. Někdo by mohl předem ohrnout nos — zase nějaký Američan, co se letmo pohrabal v našich středoevropských záležitostech. Jenže Kenney prožil konec osmdesátých let přímo na místě činu — coby student v polské Vratislavi, kde ho uchvátila nejen dívka jménem Izabela, s níž se později oženil a zplodil dvě děti, ale též Pomerančová alternativa „Majora“ Fydrycha, surrealistická opozice, jejíž legendární happeningy tvořily neodmyslitelnou součást pádu polského komunismu.

Kenney se ale neomezuje pouze na Polsko — mapuje protestní pohyb, počínající ve druhé polovině osmé dekády, též v NDR, Československu, Maďarsku, Slovinsku a na Ukrajině. Pečlivou práci s prameny a s literaturou doplňují i rozhovory s aktivními účastníky tehdejších událostí, které Kenney uskutečnil především ve druhé polovině devadesátých let. Interpretační klíč je od počátku zřejmý, leč zároveň diskutabilní: kontrast mezi starou opozicí, omezující se na proklamace či patos, a novými hnutími, pro něž byla typická jistá apolitičnost, zájem o konkrétní problémy (životní prostředí, demilitarizace, náhradní vojenská služba), ale především zcela jiný styl — nebojácný, nápaditý, hravý ba humorný. Pro lepší pochopení Kenneyho zorného úhlu, jeho předností i slabin, je však třeba českému čtenáři více přiblížit Fydrychovu Pomerančovou alternativu.

Pomerančovou alternativu lze asi označit za jediné opravdu účinné surrealistické politické hnutí. Ostatně, sama se otevřeně hlásila k tomu, že představuje socialistický surrealismus. Založil ji bývalý student umění Waldemar Maria „Major“ Fydrych již na podzim 1981, nicméně slávy se dočkal až o několik let později. Principem happeningů PA byla vlastně k absurditě dohnaná logika komunistických slavnostních rituálů. Patrně nejslavnější happening PA se odehrál u příležitosti výročí Velké říjnové socialistické revoluce 6. 11. 1987. Účastníci byli vyzvání, aby se dostavili na určené místo oblečeni pokud možno co nejvíce do rudé (rudé boty, čepice, šála nebo alespoň na rudo nalakované nehty) a začali oslavovat VŘSR (i s pomocí papírového křižníku Potěmkin a jiných podobných rekvizit). Policie pochopitelně zasáhla, jenže co si počít s „demonstranty“, kteří provolávají „revoluce, revoluce“ a na tričkách mají napsáno „Budu více pracovat“ nebo „Zítra bude lépe“? A navíc, policejní represe se obrátila proti všem, kdo si toho dne oblékli — byť zcela nezáměrně – něco červeného, čímž je takříkajíc vtáhla do děje. Fydrychův „ďábelský“ plán vyšel: komunistický režim zasáhl proti těm, kdo na výročí zakládající revoluce měli na sobě něco v jejích rudých barvách… Inu, jeden z „otců-zakladatelů“ moderního totalitarismu, Benito Mussolini, pravil: „Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“ Státem neorganizovaná a neřízená oslava Revoluce proto znamenala daleko větší zločin (a nebezpečí) než státem povolený protestní mítink.

Erbovní postavou PA je trpaslík, polsky krasnoludek, tedy, doslova přeloženo, „červený človíček“. Stylizace do postav věci komunismu zcela oddaných trpaslíků, kteří provolávají komunistická hesla a „upřímně“ se diví, že proti nim režim něco má, patřila ke klasickému repertoáru Pomerančové alternativy. Fydrychovi se podařilo „vytočit“ komunistickou moc takovým způsobem, že plně vyjevila svou tupou a absurdní povahu: vždyť co je to za režim, který musí honit po ulicích vlastní mírumilovné občany jen kvůli tomu, že se (nepovoleně a státem neorganizovaně) převlékli za trpaslíky. Jenže, radikální metoda měla též radikální nevýhody: za prvé, na okraj vlastního zesměšnění (shození vlastní lidské důstojnosti) vystavila i samotné „pomerančové“ aktivisty a za druhé, nebyla (nemohla ani být) nositelkou nějaké pozitivně formulované programové alternativy, ba ani kritiky něčeho konkrétního. Pomerančový surrealismus tedy představoval účinný způsob, jak osmělit občany k účasti na pouličních demonstracích, nicméně nelze ho považovat za jeden z hlavních proudů polské opozice, neboť sehrál roli pouze mobilizační a doplňkovou.

Padraic Kenney naštěstí není suchým akademikem, který si téma „mladé vlny“ protikomunistické opozice vybral, neb na něj zrovna byly peníze v nějakém tom grantu. Píše o formujících událostech svého života, o něčem, co sám zažil a co ho nadosmrti ovlivnilo. I proto napsal knihu živou a čtivou. Nic ale není zadarmo — někdy ho v jeho soudech vede spíše cit či přání než racionální analytická komparace. Okouzlení Pomerančovou alternativou proto Kenneyho svedlo k určitým dezinterpretacím. Nová hnutí protikomunistické opozice z druhé poloviny osmdesátých let (Svoboda a mír v Polsku nebo Nezávislé mírové sdružení či České děti u nás) nelze generálně shrnovat pod hlavičkou „karnevalové opozice“, jež zastínila staré bohatýry, kteří se už nezmohli na nic jiného než na posedávání v zakouřených kavárnách a vydávání proklamací. Mládí je hravé, nebojácné, nápadité a vymezuje se vůči otcům, vidí řadu věcí jinak, klade akcenty na jiná místa. To je zcela přirozený jev, který nejméně z poloviny vysvětluje „karnevalový“ charakter aktivit mladých opozičních iniciativ. Otcové ale v mládí taktéž dokázali ctít pravidla karnevalu (například v roce 1968) a nikdy se nehodlali omezit na sepisování proklamací a jejich vysílání zahraničním rozhlasem. Wałęsa, Michnik a spol. vyvolali v život desetimilionové hnutí, jež se po zásahu generála Jaruzelského již nikdy neprobralo k původní síle. Až mladší generace vlila do ochablého těla klasické opozice trochu čerstvé krve. Což je zásluha sice neopominutelná, avšak zároveň celkem logická. Nelze proto stavět „starou“ a „novou“ opozici do takového kontrastu, jak to na některých místech své knihy činí Kenney. Ostatně sám uvádí, že v roce 1989, při polosvobodných volbách, mladí i staří táhli za jeden provaz (až na výjimky, k nimž patřil i „Major“ Fydrych, jenž kandidoval proti zástupci Solidarity, ale nikdo ho nebral vážně). Hravé děti totiž, přes veškerou kritiku a novátorství, své solidaritní otce ctily. Stejně tak jako svatého otce ve Vatikánu.

Ani Chartu 77 její zakladatelé původně nezamýšleli jako nějakou elitní záležitost — doufali v mnohem větší počty. A opět podobně jako v Polsku: byť Václav Havel nikdy nebyl monarchistou, Placákovy České děti ho ctily jako nekorunovaného krále. Stejně tak i lidé z Nezávislého mírového sdružení či ze Společnosti za veselejší současnost, českého ekvivalentu Pomerančové alternativy, který Kenney sice na několika místech jmenuje, zcela nepochopitelně však právě SVS neklade do žádné souvislosti s PA. Zdánlivá absurdita volání po monarchii v komunistických Čechách je ale zcela jiného druhu než absurdita Fydrychových trpaslíků.

Kenney dovede psát — jeho kniha nemá daleko ke scénáři pro filmový nebo televizní dokument. Svižné tempo a ostrý střih přivádějí na scénu jednotlivé postavy, jež živě zosobňují sociologický jev. Zaujme i zájmem o slovinský punk. Jenže paradoxně právě hudba v jeho opusu přece jen poněkud chybí. Vždyť mladá opoziční energie nalezla výraz právě na hudební scéně, kde se i v tuhém normalizačním Husákově Československu začaly koncem osmdesátých let dít věci dosud nevídané. V příšeří jakési polooficiality zde totiž po vzoru hub po dešti vyrostla celá řada skupin, jejichž tvorba měla jasně politický podtext, ba apel. Kdo v repertoáru zcela postrádal nějakou tu narážku, ztrácel zejména u vysokoškolského publika šanci na aplaus. Zvláště dnes, kdy rock opět zdegeneroval v podbízivé fňukání metrosexuálů, snažících se desetkrát za večer fanynky přesvědčit, jak je strašně bolí, že je zrovna opustilo děvče, si nelze na závěr osmdesátých let nostalgicky nevzpomenout. Právě tehdy asi český rock zažíval svá nejlepší léta, a neměl dokonce daleko ke skutečnému umění.

Byť v průběhu celého textu staví Kenney do kontrastu starou a novou opozici, v závěru dospívá k vyváženějšímu soudu: mladí proráželi změnu, získávali lidovou podporu pro starší a zkušenější generaci, zaštítěnou též morální autoritou. Kenney rovněž vědomě odmítá ambici, aby svou knihou podal výklad pádu komunismu, jeho hlavních příčin a hlavních hybných sil. Soustředil se právě na genezi některých „mladých hnutí“. Což však nutně vedlo k jistému znejasnění proporcí. Přesto je Kenneyho kniha poutavým a zajímavým průvodcem po Střední Evropě v předvečer pádu komunismu, mapujícím jeden z významných opozičních proudů, a to v jeho časoprostorových souvislostech. Právě středoevropský rozměr je největší předností Kenneyho Karnevalu revoluce: podává dění v kontextu celého regionu, dokládá četné vazby mezi polskými, maďarskými i českými aktivisty, jež byly mnohdy vazbami přímo kauzálními. Pro českého čtenáře jsou zvláště cenné pasáže o dění na západě Ukrajiny, které dokazují větší příbuznost zdejších končin a okolí Lvova, než jsou si „eurounijní“ Češi dnes ochotni připustit. Ukrajina patří do Evropy (do EU) rozhodně více než Turecko. Leč zatímco o členství druhé uvedené země se živě diskutuje, o členství Ukrajiny se na Putinův pokyn v evropských metropolích (snad s výjimkou Varšavy) zarytě mlčí. Ztratí-li však Evropa Ukrajinu, nebude nikdy sjednocená. Právě o tom vypovídá Kenneyho kniha, v originále vydaná dva roky před ukrajinskou oranžovou (pomerančovou) revolucí, snad nejpřesvědčivěji.

Josef Mlejnek jr.

(Padraic Kenney: Karneval revoluce. Střední Evropa 1989. Z angličtiny přeložila Petruška Šustrová, BB/art, Praha 2005, 390 stran.)

Babylon 4/15, prosinec 2005