Zákony vztahující se a hodnotící minulost to mají již z principu těžké. Zvláště pokud se týkají událostí, které si mnozí dosud pamatují a jejichž aktéři jsou stále mezi námi. Už jejich přijímání bývá komplikované a málokdy na základě shody či kompromisu.

Konsensuálně přijímaný je takový vlastně pouze jeden, a to zakazující jakoukoli propagaci nacismu i fašismu. Třeba již obdobně tragický komunismus je sice např. u nás prohlášen za protiprávní režim, nicméně rudé hvězdy se po celém světě malují vesele dál a kdybychom ho sami brali důsledně, KSČM by byla dávno rozmetána. Potřeba vyrovnat se s minulostí však není vlastní pouze zemím bývalého východního bloku. Podobně turbulentní minulost má např. i Španělsko. Po dvou občanských válkách vedených v 19. století ovšem největší šrámy zanechala až ta poslední ze století 20. a z ní vzešlý autoritářský režim caudilla Francisca Franca. Nejnovějším pokusem o „narovnání minulosti“ je návrh zákona předpokládající finanční odškodnění pro oběti občanské války z let 1936-1939. Místo usmíření má ale spíše všechny předpoklady způsobit další kolo občanské války, byť pouze na půdě parlamentu. Zákon mj. předpokládá zákaz symbolů a odkazů na Frankův režim ve všech veřejných budovách. Dále předjímá, že by místní úřady a lokální vlády musely přejmenovat všechna náměstí a ulice pojmenovaná po dřívějším diktátorovi a jeho spojencích. Nejvýznamnější se ovšem jeví paragrafy, podle kterých by všechny oběti občanské války včetně dřívějších vězňů, příbuzných popravených a emigrantů měly rok na vznesení nároku na odškodnění. Kromě finanční stránky věci se zde ukrývá mnohem spornější otázka. Abychom ji však lépe osvětlili, je třeba se vrátit do minulosti. Po Francově smrti v roce 1975 se země za málo vídaného konsensu politických sil vydala na cestu k demokracii a konstituční monarchii. Mj. to umožnil i obecně přijatý tzv. pakt zapomnění, „el pacto de olvido“. Tedy pokud se nebudeme příliš bavit o historii, o to lépe spolu můžeme utvářet budoucnost. Nedošlo na žádné komise historiků ani vyšetřovací komise. Režim zemřel zároveň s jeho zakladatelem a o mrtvých jen dobře.

Současná diskuse je tak podobně schizofrenní, jako byla samotná caudillova smrt. Udržován při životě nejmodernějšími lékařskými přístroji skonal s pláštěm Panny Marie na lůžku.

Paradoxním nevyřčeným závěrem většiny disputací i třicet let po smrti Franca je tak jediná možnost: Vrátit se k el pacto de olvido. Diskuse k zákonu předkládanému vládní Španělskou socialistickou dělnickou stranou (PSOE) totiž opět připomíná propagandistickou bitvu, která předcházela samotné občanské válce a uvrhla Španělsko do procesu sebedestrukce.

Opoziční Lidová strana (Partido Popular) již vládu mj. obvinila z „přepisování“ dějin. Mluvčí strany též uvedl, že nepodpoří projednání zákona v parlamentu plánované na počátek příštího roku. Podle vicepremiérky Maríi Teresy Fernandez de la Vega z PSOE má zákon naopak „pomoci zahojit steré rány a se ctí uzavřít tragickou kapitolu našich dějin“. S tím opět ostře nesouhlasí Lidová strana. Podle jejího předsedy Mariana Rajoye jde naopak proti duchu usmíření, o který se usiluje od Frankovy smrti v roce 1975. V duchu usmíření je prý třeba hledět do budoucna a řešit problémy, které lidi opravdu zajímají. Se socialisty nesouhlasí ani mnohá ještě levicovější uskupení, podle kterých je zákon „ještě stále příliš měkký“. Nelíbí se jim zvláště fakt, že v zákoně není odsouzen Francův režim jako celek.

Zdá se, jakoby bojové linie od roku 1936 nikam nepokročily. Ani dnes frankističtí nostalgici nejsou ochotni připustit, že by se Francovo tažení dopustilo jakýchkoli přehmatů stejně jako socialisté nepřiznají, že vláda levicové Lidové fronty v roce 1936 byla čímkoli jiným než obětí. A to přestože nikdy neodsoudili ani pokus svých soukmenovců svrhnout v roce 1934 legální vládu pravice. Někteří dokonce odmítají i fakt, že stávky, nepokoje, vyvlastňování a vypalování kostelů přispělo na jaře 1936 ke kolapsu práva a státní správy. V červnu toho roku se Španělsko ocitlo ve stavu chaosu a anarchie. Proto pravice namítá, že k vojenskému puči by došlo tak jako tak, nikoli proti vládě, ale proti bezvládí. Pravda bude jako vždy někde uprostřed. Franco svrhl demokratickou vládu, ta mu k tomu ale svou nezodpovědností dala vynikající příležitost. Lze pochopit, že když se socialisté v roce 1982 bezmála po padesáti letech dostali opět k moci, chtěli pootočit kormidlem výkladu dějin na svou stranu. Padlí rukou levice byli pochováni jako hrdinové. Jejich vlastní padlí naproti tomu spočívají dodnes v neoznačených hromadných hrobech. Z toho všeho vyplývá, že Španělsko skutečně potřebuje hovořit o minulosti a místo paktu zapomnění je nanejvýše třeba jakéhosi paktu paměti. Je k tomu ovšem třeba trochu odlišného přístupu, než jakého mohou být pozorovatelé dosud svědkem. Nikoli lpění na propagandistických klišé minulosti vykřikovaných z bezpečí vlastního zákopu, ale spíše pokora vyvěrající z uznání nebezpečí odmítání kompromisu. Pokud tento zákon bude parlamentem jednoduše protlačen většinou PSOE, mine se účelem. K utváření historické paměti příliš nepřispěje. V případě schválení se bude nazývat  poněkud kostrbatě „Zákon o historické paměti“.

Babylon 2/XVI, 30. října 2006