Obnovit duchovní rozměr

Stanisław Wyspiański – Visła pod Krakovem, 1905.

Jde o nejzávažnější problém, před kterým stojí muži a ženy církve a lidé náboženství vůbec: může se duchovní zkušenost v dnešním světě udržet jako stálý prvek lidské existence? Máme-li hovořit o tom, před jakými intelektuálními a společenskými výzvami stojí církev v Polsku, je třeba začít konstatováními několika základních fakt.

Neexistuje žádná jiná země

První konstatování se týká Polska: v Evropě neexistuje žádná jiná země, v níž by církev hrála podobnou historickou a společenskou roli jako v Polsku. Z tohoto hlediska jsme výjimeční. Vždyť i země často srovnávané s Polskem – a v tomto kontextu připomínané zcela mechanicky – jako Irsko, Itálie nebo Španělsko, vypadají jinak. Neexistuje jiná země s tak velkým počtem obyvatel, kteří se výslovně hlásí ke katolicismu. V žádné jiné zemi neexistuje srovnatelný počet kněžských a řeholních povolání. Z tohoto hlediska jsme exportní velmocí.

A konečně neexistuje ani podobná země, v níž by církev hrála stejně důležitou roli ve veřejném životě, nemluvě o její roli politické, jinými slovy o jejím vlivu na rozhodování představitelů moci. Politické subjekty, které mají rozhodující vliv na chod zřízení, v němž žijeme, berou v úvahu mínění institucionální církve, ale i názor církve jako společenství věřících, berou v patrnost tradici, zvyklosti, katolickou mentalitu.

Nekřesťanská, protikřesťanská a postkřesťanská

Druhý fakt, který nelze přehlédnout: dnešní Evropa je nekřesťanská, protikřesťanská a postkřesťanská. Těchto tří pojmů se používá v různých významech, které označují odlišné jevy. Označení „nekřesťanská“ vyjadřuje fakt, že v Evropě už není přítomen vliv křesťanství, „protikřesťanská“ znamená, že je nepřátelská vůči všemu, co souvisí s křesťanstvím, a pojem „postkřesťanská“ vystihuje tu skutečnost, že došlo k absorbování prvků křesťanství, ale samotný zdroj je už mrtev. Každá z těchto charakteristik v určitém smyslu odpovídá pravdě. Z toho vyplývá, že přítomnost křesťanství – ať už ve formě myšlení nebo instituce nebo v roli sociálního fenoménu jako duchovní inspirace – bývá v současnosti v Evropě zpochybňována, je považována za nelegitimní, nebo za ne tak docela legitimní.

Přítomnost křesťanství v Evropě musí být teprve legitimizovaná. Chceli někdo vstoupit do veřejné sféry s křesťanskými hesly, musí svůj vstup nějakým způsobem legitimizovat, musí vysvětlit a odůvodnit, proč s těmito hesly vystupuje a čeho tím chce dosáhnout. Tento nedostatek legitimity zčásti vyplývá ze zesvětštění neboli z toho, že křesťanství bylo jako faktor ustavující Evropu z myslí Evropanů vytlačeno, a také z přesvědčení, že se bez aktivního křesťanství stal život starého kontinentu lepší, které je v evropském vědomí silně zakořeněno. Ne všichni účastníci veřejné diskuse se nacházejí v podobně obtížné situaci. Pokud někdo o sobě prohlašuje, že je liberál nebo socialista, nemusí svoji přítomnost ve veřejném prostoru nijak vysvětlovat. Samozřejmě, pojmy křesťan, liberál nebo socialista nemají týž původ, byť ve veřejné diskusi dochází k jejich identifikaci.

Co dělat?

Taková jsou tedy dvě výchozí zjištění; obě působí ve vzájemné souhře a obě představují problém nejen pro církev v Polsku, nejen pro duchovní, ale také pro Poláky. Po roce 1989 se tyto otázky v různých variantách opakovaly, byly různě formulovány, ale všechny se daly převést na starou leninskou otázku: Co dělat? Jmenovitě, co máme my, Poláci, dělat v Evropě, co máme dělat v tomto moderním světě? Máme se postavit proti obecné tendenci, nebo se jí máme podvolit a rezignovat na náš úděl a poslání? Nebo bychom snad měli vyjednávat, uvádět v soulad křesťanskou tradici s evropskou modernitou, či bychom se měli snažit být emisary jednoho i druhého? Odpovědi padaly různé, žádná však neuspokojovala. Všeobecná a vyčerpávající odpověď na takto postavenou otázku totiž neexistuje, alespoň já sám bych se neodvážil takovou odpověď poskytnout. Pokusím se nicméně navrhnout několik částečných řešení.

Katolicismus otevřený a katolicismus lidový

První, co navrhuji, je odmítnutí koncepce střetu mezi katolicismem lidovým a katolicismem otevřeným. To je klíč na polskou situaci často aplikovaný a v rámci tohoto schématu proběhlo už v polské publicistice mnoho polemik. Schéma boje mezi dvěma formami polského katolicismu je však třeba opustit.

Lidový katolicismus má své polohy příjemné, ale i méně vábné, je v něm však něco, co je hodno dalšího trvání, co má být zaznamenáno, analyzováno a doceněno. Zásluhy lidového katolicismu jsou nedocenitelné, a nejen proto, že vůči němu máme politický dluh – přestáli jsme, neboť tu byl právě on, on dokázal odolat komunistické ideologii. Mám ale na mysli rovněž určitý druh mentality, vnímání, typického pro polský katolicismus, které souvisí právě s onou zkušeností lidového katolicismu a které patrně (zde se mohu mýlit) nebylo dostatečně výstižně a spravedlivě pojmenováno a ohodnoceno. Pokud jde o katolicismus otevřený, jde o kategorii velice nejasnou, většinou se poukazuje na jeho konkrétní projevy a na konkrétní prostředí. Mně samotnému činí trochu potíže pochopit, co to otevřený katolicismus vlastně je. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je otevřeným katolíkem, chápu to spíše jako začátek diskuse a žádám raději další vysvětlení, než bych se jen spokojil se získanou základní informací. Myslím, že dilema „lidový – otevřený“ je falešné a že také není namístě se při analyzování polského náboženského života odvolávat na tuto dichotomii, jež tak silně ovlivnila naše myšlení a naši publicistiku. Chceme-li pochopit, co se děje v Polsku, v jeho duchovní realitě, a jakým způsobem se tato realita vztahuje k obecnému stavu vědomí, zvláště k obecnému stavu ducha v současném světě a obzvlášť v současné Evropě, musíme tuto dichotomii opustit, poněvadž k ničemu nevede.

 

Tizian: Cikánská madona
Tizian: Cikánská madona

Neexistuje boj kultur

Za druhé, rovněž rozhodně odmítám tezi, že v Polsku máme co dělat s bojem kultur, a to na úrovni celé společnosti, s bojem dvou světonázorů, který lze srovnávat s tím, který probíhá ve Spojených státech. O obou protikladných skupinách ve Spojených státech se tvrdí, že jsou jako dva národy s úplně odlišným jazykem, které spojuje stále méně věcí. Určité prvky kulturního boje existují podle mého názoru v polských intelektuálních a akademických kruzích, ale z toho ještě nevyplývá žádná dvojí společnost. Jsem ochoten hájit názor, že nic takového jako dvě společnosti analogické společnostem americkým – a tedy společnost individualisticko-liberální a společnost sociálně republikánská, z nichž jedna je laická a druhá náboženská – v Polsku neexistuje.

Vzhledem k tomu si nemyslím, že má smysl tlačit církev do zásadní světonázorové konfrontace, v níž by polští katolíci měli čelit armádě vetřelců bojujících o duši průměrného Poláka. Soudím, že polští katolíci i katoličtí duchovní by spíše měli uchovávat existující duchovní kapitál, prohlubovat ho, zušlechťovat, být vděční za dílčí vítězství, a ne se nechat vmanévrovat do duchovně ideologického boje. Pokud se ono uchovávání a zušlechťování existujícího kapitálu podaří, mám za to, že potom půjde hovořit o trvalém úspěchu – podaří se zachránit polskou specifičnost, a ta může přinést své plody, které nás, o tom jsem přesvědčen, ještě překvapí.

Iluze dialogu katolicismu se současností

Nelíbí se mi uvažování o současném Polsku v kategoriích fundamentálního sporu, ale to neznamená, že zde budu chtít propagovat zásadní programovou smířlivost. Koncepci dialogu katolicismu se současností odmítám. Dělám to proto, že tu opět, podobně jako v případě otevřeného katolicismu, nerozumím slovu „dialog“. Pamatuji si dialog křesťanů s marxisty. Spočíval v tom, že pověření marxisté předem určili několik vybraných křesťanů, s nimiž vedli rozhovory, udělili jim různé koncese a následně je poučili, jak se věci skutečně mají. Připuštění nemarxisté tehdy přitakávali a říkali: „V podstatě jsme chtěli říci totéž, ale vy to umíte povědět lépe.“ Marxistům byl takový dialog k ničemu, nevím však, k čemu ho potřebovali katoličtí intelektuálové.

Když dnes čtu díla současných západoevropských a amerických učených humanistů, mám dojem, že katolíci nebo v širším smyslu křesťané je zajímají málo, ani toho o nich moc nevědí, přesto ochotně udělují koncesi několika katolíkům, které hodnotí jako otevřené. Netvrdím, že se tu opakuje stejná situace jako při dialogu katolíků s marxisty před několika desetiletími v Polsku, ale jisté analogie jsou přinejmenším zarážející. Vycházet z předpokladu, že existuje důležitý, všem prospěšný a všemi očekávaný dialog představitelů katolicismu či křesťanství na jedné a současné civilizace na druhé straně, znamená vycházet z fikce. Jde o konstrukci, jíž v reálném světě nic neodpovídá.

Pro lidi spjaté s církví, kteří působí v dnešním světě, existují věci, jež jsou samozřejmé. Pro lidi církve, stejně jako pro všechny, kdo žijí v Polsku, je povinností být dobře obeznámen s dnešním světem a umět se v něm pohybovat. Východiskem má pro ně být vědomí, že jde o náš svět, jemuž máme sloužit, nikoli svět, do kterého jsme zváni. Není to „jejich“ svět, je to náš svět. Zároveň je nutné přiznat se k určité nepřizpůsobivosti tomuto světu. Tato nepřizpůsobivost tomuto světu byla vždy součástí tradice katolické církve, tradice křesťanství, a proto neexistuje důvod, proč by mělo dojít ke konečnému smíření katolíků se současným světem. Současné společnosti v jednotlivých zemích jsou v řadě ohledů méně hříšné než společnosti minulé, v jiných ohledech jsou hříšné možná víc, možná stejně, a lidé spjatí s církví tedy vůbec nemusejí akceptovat definici současnosti, již navrhuje někdo z „profesionálních obránců současnosti“. Současnost bych spíše chápal jako empirický fakt, jako svět, v němž žijeme, nikoliv v podobě formulace, kterou nám předkládají ti, kdo tvrdí: „Současnost reprezentujeme my.“

Až příliš často se dnes objevuje názor, a to rovněž v prostředí osob spjatých s církví, že dnešní svět uskutečňuje v jistém smyslu a určitým způsobem ideály křesťanství. Stoupenci podobně chápané skutečnosti tvrdí, že křesťanství neexistuje, ale že svět byl pokřesťanštěn. V souvislosti s tím ochotně přijímají současný jazyk jako takový, jenž, ač není křesťanský, zůstává v souladu s křesťanským duchem. Přečtemeli si celou řadu výroků z okruhu lidí reprezentujících církev na téma současnost, velice snadno si dokážeme sestavit seznam základních pojmů, které se v nich vyskytují: lidská práva, tolerance, otevřenost, nesouhlas s netolerancí, diskriminací, vylučováním atd. Existuje velké množství výrazů, které jsou definovány a chápány jako slova tvořící součást univerzálního jazyka. Budou-li křesťané používat tento jazyk jako svůj vlastní, potvrdí tím jen svoji marginalizaci v současném světě. Proč? Tento jazyk se vyvozuje z úplně odlišných zdrojů. Hovoří jím ti, kdo se od křesťanství distancují. Oni tento jazyk také nepoměrně lépe ovládají, naproti tomu křesťanští intelektuálové se mohou jen tvářit, že ho ovládli.

Chci-li si něco přečíst o vylučování nebo o lidských právech, potom je podle mne lepší sáhnout po textech Ronalda Dworkina a Johna Rawlse než po tom, co napsal někdo, kdo chce Dworkina a Rawlse pokřesťanštit. Obávám se totiž, že křesťanům zůstane funkce přitakávání a provádění nevýznamných korektur. Přitom právě oni stojí před velkou intelektuální výzvou: opsat a pojmenovat současnou skutečnost a rozšířit hodnotící kritéria tohoto opisu. Neopisovat skutečnost z pozice někoho, kdo do tohoto světa přichází zvenčí, a tedy do světa, který už zformovali jiní. Tento svět je třeba vystihnout z pozic plnoprávné spoluúčasti. Hovořím o tom i na základě svých vlastních akademických zkušeností. Mladí lidé, kteří jsou aktivně spjati s církví, na mně často mluví jazykem, který mne poněkud dráždí, neboť jde po mém soudu o jazyk přejatý z úvah fundamentálně nekřesťanských. V takovém případě říkám: „Mladý člověče, jsi napojen na něco, co tu je dva tisíce let, co disponuje nepřeberným množstvím zkušeností, nesmírně bohatou reflexí, a ty přitom mluvíš jazykem, který udělal kariéru před nějakými dvaceti třiceti lety a který se zrovna ozývá ve varšavských a krakovských salonech, a ty si o sobě myslíš, kdovíjak nejsi vzdělaný. Mluvíš ke mně jazykem Nietzscheho a Derridy.“ Zde tkví nebezpečí špatného poznání svého místa ve světě. Záleželo by mi na tom, aby populární klíč k současnosti, kterého dnes používá většina, byl uznán jako konkurenční. Současnost je záležitost mnohostní, nejednorodá, nikdo na ni nemá monopol a nikdo nedisponuje jediným klíčem k jejímu pochopení.

Užitečnost a duchovost

Druhý úkol, který mají před sebou lidé v církvi, je záchrana a ochrana určitého druhu zkušenosti, která úzce souvisí s náboženstvím obecně, s křesťanstvím a s katolickým náboženstvím zvlášť. Žijeme v době zinternacionalizovaného utilitarismu. Utilitarismus neboli všeobecně závazné kritérium užitečnosti, je principem rozšířeným v současném světě téměř všeobecně. Užitečnost znamená, že dobré je to, co je užitečné, a její míra je určována psychologicky: uznám-li něco za uspokojující, je to pro mne užitečné. Cením si utilitarismu a cením si i kategorie užitečnosti, jež sehrála zásadní roli v budování naší civilizace. Pouze člověk neuvážlivý a nemoudrý by proti takto chápanému utilitarismu vedl boj. Církev, katoličtí duchovní mají být užiteční v co nejširším smyslu slova, mají být vnímáni jako ti, které někdo potřebuje. Uvažování v kategoriích utilitarismu je mimořádně důležité. Žijeme v době výrazné převahy funkce nad statusem; samotný status a dekorativnost nestačí. Ona „funkcionálnost“ je pro katolicismus mimořádně důležitá, a důležitá je i psychologicky poměřovaná užitečnost.

Avšak užitečnost nemůže být jediným kritériem přítomnosti katolicismu ve světě. Klíčové, rozhodující je pro církev to, aby udržela a patrně i dále šířila a propagovala kategorii duchovnosti, spirituality. Používám záměrně tohoto slova, poněvadž žijeme v době, kdy pojmy jako „duch“, „duchovní“, „duchovnost“, ztratily svůj význam. Jednou z vlastností současné situace v západní Evropě a možná dokonce i v Americe je to, že kategorie duchovnosti zmizela, byla redukována výlučně na psychologický obsah. „Duchovní“ znamená totéž co „psychologický“. Jde patrně o nejzávažnější problém, před kterým stojí lidé spojení s církví a vůbec lidé obecně spjatí s náboženstvím: lze duchovní zkušenost udržet v současném světě jako stálý prvek lidské existence?

Trvám na slově „duchovní“, ne „psychologický“. Obracím-li se k církvi, nedělám to proto, že je mi špatně a nemám peníze na psychologa a psychoterapeuta, ale proto, poněvadž náhle zjišťuji, že moje lidství ještě něco potřebuje, že potřebuje jinou dimenzi. Obtížnost vedení rozhovoru, která se dnes objevuje, obtížnost komunikace velké části lidí církve se zbytkem světa, spočívá v tom, že ono slovo „duchovní“ a dimenze, jež je s ním spjata, jsou pro lidi tohoto světa nečitelné. V současném světě existuje mnoho skupin i proudů, a to mimo katolickou církev, a dokonce i mimo náboženství, které rmoutí deficit duchovosti. Bylo by dobré, kdyby se podařilo tuto kategorii zachránit, vytrhnout ji z falešné varianty, v níž se v současnosti vyskytuje. Slovo duchovnost, spiritualita se sice používá ve všech jazycích světa, v médiích, v reklamě, ale nikdy nebo téměř nikdy ve svém původním, nikoliv psychologickém, ale existenciálním smyslu. Kdyby se podařilo nejenom udržet, ale také rozšířit tuto fundamentální zkušenost vyššího smyslu našeho bytí ve světě, byl by to pro církev velký úspěch.

Ryszard Legutko

Tento text autor přednesl na fóru provinční kapituly polských dominikánů 2. února 2006 v Krakově. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek st.

 

Ryszard Antoni Legutko se narodil 24. prosince 1949 v Krakově. Vystudoval filosofii, v roce 1991 se na Jagellonské universitě v Krakově habilitoval prací Kritika demokracie v Platónově politické filosofii, od roku 2003 je zde řádným profesorem. V osmdesátých letech vydával v Krakově samizdatový časopis Arka. Napsal řadu odborných publikací, ale i množství textů určených široké veřejnosti. Z posledních Legutkových knih je třeba uvést Navrácený ráj (2005), Modlitba nad zemřelým bláznem (2006), Traktát o svobodě (2007) a Esej o polské duši (2008). Ryszard Legutko se angažuje i ve veřejném životě země: překladatel a vykladač Platóna byl v letech 2005 – 2007 senátorem za PiS (Právo a spravedlnost), několik měsíců působil v menšinové vládě PiS jako ministr školství. V letošním roce byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. Brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) vydalo v roce 2009 pod titulem Ošklivost demokracie výbor Legutkových esejů.

 

Babylon 2/XIX, 26. října 2009