Jedna z populárních pověstí české sportovní mytologie praví, že jsme Rusy v padesátých letech naučili hrát hokej – a oni nás pak začali porážet. Američané si nyní mohou něco podobného říkat o volebním marketingu.

Americký film z roku 2003 distribuovaný u nás pod názvem Akce Jelcin (v originále Spinning Boris) už dnes sotva někoho pobaví, byť se záměrně nese v komediálním duchu. Respektive pobaví kouzlem nechtěného, americkému publiku by teď dokonce přivodil spíše bolení hlavy. Stojí za pozornost hlavně díky ostrému kontrastu s přítomností, jež je vlastně jeho zrcadlovým opakem: zatímco v současnosti Rusové ovlivňují americké volby, před třiadvaceti lety tomu bylo obráceně.

Házení špíny na protikandidáta

Snímek režiséra Rogera Spottiswooda vychází ze skutečné události. V roce 1996 si okolí ruského prezidenta Borise Jelcina najalo skupinku amerických volebních manažerů. Trochu ze zoufalství, neboť Jelcinovy preference se pohybovaly někde u dna, zatímco favoritem nadcházejících prezidentských voleb byl komunista Gennadij Zjuganov. Ale fígle politického marketingu importované z Ameriky zabraly, Jelcin zvítězil, demokracii se podařilo zachránit před revivalem komunismu, praví základní linka filmu, jehož scénář se opírá též o článek otištěný v červenci 1996 časopisem Time. Sama o sobě je (asi nezamýšleně) komická, zvláště připomeneme-li mladšímu čtenářstvu, že Boris Jelcin, ač reformátor, působil v sovětské éře dlouhá léta jako vysoce postavený komunistický aparátčík.

Americká mise je však od té doby předmětem sporů. Zejména ruské zdroje zdůrazňují, že sice Američané byli angažováni, leč nepodíleli se na ničem důležitém, ostatně se samotným Jelcinem se nikdy nesetkali. I jejich filmoví představitelé komunikují hlavně s Jelcinovou – tehdy hodně vlivnou – dcerou Taťánou Djačenkovou. S ní souvisí i snad jediná scéna, která mě opravdu rozesmála, byť nevím, zda v souladu se záměry tvůrců. Termín voleb se blíží, avšak Zjuganov v preferencích stále vede. Djačenková propadá beznaději. Americká trojice na ni proto udeří: Nedá se nic dělat, musíme nasadit negativní kampaň. Což ale Djačenková nekompromisně odmítne: To by otec nikdy nepřipustil! Házet na někoho špínu! A i ona s tím má zásadní etický problém. Ledy morálních zábran prolomí až situace, kdy se volby ještě o kousek přiblíží, Zjuganov stále vede a báťuška Jelcin (jehož letité problémy s alkoholem film pouze taktně naznačí) prodělá infarkt. To už i přísně etická Taťána (v reálu spíše protřelá intrikánka) podlehne a americkým hochům řekne: Dejte se do toho!

Upřímně řečeno, je celkem jedno, kdo Jelcinovu kampaň vymyslel a prosadil, jestli přizvaní Američané, Djačenková, či kdosi z ruského štábu. Každopádně pomohla úspěšně přesadit prvky západního politického marketingu na ruskou půdu. I kdyby Rusové americké poradce najali jen jaksi ze zoufalství (nebo z nějakých skrytých důvodů) a pak je odsunuli na vedlejší kolej, jako metafora přijetí určitých postupů mohou posloužit docela dobře.

V jedné věci je ovšem film přece jen lehce prozíravý. Jelcinovo okolí nevěří pouhé, byť vysoké pravděpodobnosti. Chce od Američanů slyšet, že stávající prezident obhájí mandát s jistotou. Na jejich nadšené tvrzení o vysoké pravděpodobnosti (když se preference začnou obracet v Jelcinův prospěch) reagují kyselým obličejem. Jelcina tak v Kremlu sice udržela „vysoká pravděpodobnost“, s Putinem, na jehož první kampani se mimochodem též podílela Djačenková, ale posléze přišla jistota.

Systém, v němž se občas prohrává

Americký politolog polského původu Adam Przeworski definuje rozdíl mezi demokracií a diktaturou docela prostě: demokracie je (má být) hra podle jistých (tj. pevně daných) pravidel s nejistými výsledky, diktatura (diktatura imitující demokracii) znamená hru s jistým výsledkem podle nejistých pravidel. A demokracie je tudíž dle Przeworského jednoduše systém, kde vládnoucí strany nebo prezidenti občas prohrávají volby. Což se ale samozřejmě mnohým nelíbí. I proto si Rusové od roku 2000 s pravděpodobnostmi radši hrají jen na cizích politických hřištích.

Současná kritika ruského vměšování do evropských či amerických hlasování, jejich trollů i jiných potvor je však poněkud pokrytecká, což – byť opět nechtěně – naznačuje Spottiswoodův film. Naučili jsme ruské idealisty i mafiány pár amerických špinavostí – a svět byl opět zabezpečen pro demokracii, lze též shrnout jeho poněkud cynické poselství. Může se pak ale někdo divit, když si Rusové chtějí podobně zabezpečit svět pro vlastní zájmy?

Demokracie je ušlechtilý ideál, skoro jakýkoliv politický marketing do něj však vnáší prvky manipulace, zjednodušování, očerňování protivníků, veskrze jen emotivní apely či přinejlepším metody na hraně zmíněných „nešvarů“. Dávno, dávno před ruskými trolly. A právě tento rozpor, nikoliv přímo trollové, může demokracii zahubit.

Původně vyšlo 13. 8. 2018 v Lidových novinách a 15. 8. 2018 na Neviditelném psu.