Museum hl. m. Prahy udělá jednou za čas výjimku a uskuteční výstavu mimo své rozsáhlé sbírky. Tentokrát se vedení musea ve spolupráci s galerií Ztichlá klika rozhodlo představit grafické práce Vladimíra Boudníka, jehož tvorba a život jsou ovšem s Prahou bytostně spojeny. Jde o rozsáhlý průřez celou autorovou tvorbou od jeho raných věcí z roku 1946 až do Boudníkovy tragické smrti v roce 1968. Od včerejšího dne můžete shlédnout ve výstavních prostorách musea na Florenci na tři sta Boudníkových grafických listů, kreseb, manifestů, fotografické dokumentace ze sbírky galerie Ztichlá klika.

Vladimír Boudník (1924-1968), coby za války totálně nasazený v Německu, viděl na vlastní oči plošnou destrukci měst, z jejichž trosek musel s jinými nasazenými vytahovat mrtvoly lidí. Na rozdíl od autorů, které dosud nevídaná válečná apokalypsa přivedla k totální skepsi a nevíře v lidstvo a v člověka, Boudníka mezní situace, kdy to vypadalo, že lidská civilizace stanula na samém pokraji sebezničení, naopak pohnula k o to intensivnějšímu hledání či promýšlení lidské existence, jak o tom píše ve svých manifestech.

Své grafické listy přitom zdánlivě paradoxně vytváří Boudník podobně jako válka mnohostrannou destrukcí, přičemž ale postupuje opačným směrem: propaluje plech, ohýbá jej, zatlouká do něj hřeby a dráty, do ran mu sype piliny, proráží jej, tluče do něj, piluje jej, pálí, zraňuje železo na všechny způsoby, aby pak z takto poničeného materiálu pod obrovským tlakem „vymáčkl“ na papír magické krajiny lidské fantasie, která svět nedestruuje, ale naopak jej „konstruuje“ – ozřejmuje a naplňuje jej tajemným přísvitem ničím neohraničené imaginace, přičemž svět polidšťuje. Boudník řeže železo, vrtá do něj, propaluje jej, narušuje jeho strukturu … ne aby destruoval svět, ve kterém žije, ale naopak aby jej učinil součástí kultury.

To, že Boudník pracuje jako dělník v továrně, kde také své grafiky vytváří a rozdává je všem, kdo o ně projeví zájem, byť třeba jen proto, aby si do barevných krajin Boudníkovi představivosti mohli zabalit svačinu, není nějaká intelektuální manýra, ale Boudník tak opravdu žije, myslí a tvoří. Je to organická součást jeho oslavy člověka a lidské práce, kterou nepojímá jako ubíjející jednotvárnou dřinu, ale jako tvůrčí akt. Pro Boudníka nebyla kultura elitní záležitost, ale je to něco, co je organickou součástí každého člověka právě proto, že je člověk.

„Každý z vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti!“

Na rozdíl od dělnicko-rolnické vlády lumpenproletářů, Boudník je skutečný proletář. Továrnu dělníků, zdánlivě nepřátelský svět kladiv, šroubů, vrtaček, lisů, fréz, soustruhů, pilníků, rašplí, nedůvěry v jakékoli hodnoty přetváří ve skutečnou galerii. Z kulturního provozu se stává průmysl, zatímco Boudník dělá umění ve fabrice. To je přímo kosmický rozdíl a nejde přitom o manýru nebo snad poetismus okraje, jak Boudníka ve svých textech o „Vladimírkovi“ zploštil jeho někdejší druh Bohumil Hrabal, který se skrz poetizování věcí veskrze nepoetických stal světově uznávaným spisovatelem.

Boudník se snaží přijít na kloub věci pomocí různých experimentů, s nejrůznějšími materiály, lidmi, sám se sebou. Skrz mikrosvět nahlíží vesmír, sebe a naopak. Jako Hubbleovým dalekohledem zří hlubiny hmoty, rozrušuje ji, aby obnažil její strukturu, kterou je fascinován, pitvá ji jako zvíře, aby pak pomocí továrního lisu stavbu hmoty obtiskl na grafické listy jako její duši úžasných barev a tvarů a podivuhodné struktury evokující krajiny, na které si člověk díky jakémusi nadvědomí upamatovává, že je viděl ještě před svým narozením.

Boudník je cele zaujat prací, nevnímá okolí, zapaluje si cigaretu od cigarety, pracuje celé noci, bez únavy, ale pořád není spokojený, pořád ještě nedokáže na papír obtisknout přesně to, co vidí před sebou, uvnitř sebe, to, co se skrývá pod povrchem věcí, co je klíčem věcí, ještě pořád to není ono, experimentuje, zkouší nové a nové postupy, včetně zkušebních sebevražd, což se mu nakonec v prosinci 1968 stane osudným, kdy ho „nepovedený“ pokus oběsit se na klice od dveří převede na tu stranu světa, odkud se žádný smrtelník ještě nevrátil.

Stejně jako destruoval materiál, aby mu přišel „na kloub“, destruoval i sám sebe, aby se přivedl k vyšší míře či schopnosti nahlédnout a zachytit podstatu věcí, přičemž si neuvědomoval, že to je nad lidské či jen fyzické možnosti. Cvok? Pro koho? Pro psychiatry? Sami sobě?

„Lidé, položíte-li si otázku, kde začíná a kde končí vesmír, pociťujete, že se ve vašem mozku vytváří clona tuposti a nikoli žádaná odpověď…“

Boudníkovy práce, jeho aktivní a strukturální grafika, patří k tomu nejlepšímu, co bylo po druhé světové válce v grafice vytvořeno ne jen v českém, ale v celosvětovém měřítku. Je jen výrazem nemohoucnosti tuzemské kunsthistorické obce, že bezmála půl století od jeho smrti nedokázala Boudníka a jeho dílo – tento výjimečný a průkopnický jev – „prodat“ světové kulturní veřejnosti. Každopádně díky Museu hl. m. Prahy, že můžeme po dlouhých letech pausy opět nahlédnout sílu imaginace a úžasné barevnosti Boudníkova výjimečného díla na velké ploše.

„Naše planeta bude nepřebernou klenotnicí tvarů a nových podnětů!“

Vladimír Boudník

28. 6. 2017 – 29. 10. 2017

Museum hl. m. Prahy

Na Poříčí 52