To, co se v loňském roce rozpoutalo kolem historických výročí, hraničilo chvilkami s blbnutím na kvadrát. Letos to zatím vypadá o něco nevinněji, ale nemylme se. Dnešní 15. březen se stal lákavým předkrmem dalších orgií. Nic proti tezi, že vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava bylo logickým důsledkem mnichovské kapitulace, ale problém vyvstává s mnohem rozšířenějším tvrzením, že jsme se stali nevinnou obětí velmocenské hry.

První republika měla zaděláno na problémy už v prenatálním stavu. Marně sociální demokrat Bohumír Šmeral poukazoval na riziko, že začleněním třímilionové „menšiny“ do zamýšleného česko-slovensko (-rusínského) státu vznikne obdoba alsasko-lotrinského problému a poskytne záminku k rozpoutání nové světové války. To se také stalo a britský publicista Low právem dal knize svých protinacistických politických karikatur z let 1938-1945 název Válka začala Mnichovem.

Není jasno, zda by původně navrhovaný kantonální systém po švýcarském vzoru uchránil republiku před rostoucím česko-německým napětím, ale již první střety menšinového obyvatelstva s československým administrativním systémem zatížily vzájemný poměr na celá dvě desetiletí. Dne 4. března t.r. uplynulo sto let od násilně potlačených německých demonstrací za cenu životů 54 českých Němců. Dlužno dodat, že předzvěstí těchto neblahých událostí byl zásah československých vojáků 12. února v Prešpurku (Bratislava), kde zahynulo osm převážně maďarských demonstrantů.

Podobné problémy jako s Němci a Maďary nastaly ještě dříve kvůli polské menšině. Již 23. ledna 1919 vypukla sedmidenní válka o Těšínsko a v jejím důsledku se československo-polská hranice posunula od Ostravice k Olši. Naše republika si tak zabezpečila jediné železniční spojení mezi Moravou a Slovenskem (bohumínsko-žilinskou drahou) i východní předpolí ostravské průmyslové aglomerace, ale vzájemné vztahy obou stran konfliktu měly do budoucna k přátelství daleko.

Již při pouhém prvním pohledu na mapu se ukazovala podoba republiky jako silně problematická. Mylně se traduje, že výrok zrůdný zplozenec versailleské mírové smlouvy pronesl Hitler o Československu – takto Molotov označil Polsko. Ovšem francouzskému generálu Mittelhauserovi se připisuje jasnozřivý bonmot, že Československo vlastně nepotřebuje vydávat peníze na armádu, protože jeho obranu musí zabezpečit v prvé řadě ministr zahraničních věcí.

Na obšírnou diskusi, jak se v této funkci osvědčil Edvard Beneš, pozdější Masarykův nástupce, nelze utrácet čas ani místo. Po celé první desetiletí existence první republiky se považovalo za jejího hlavního a vlastně jediného možného protivníka Maďarsko. Kvůli obavám z retronizace Habsburků se moc nedůvěřovalo  ani „Rakušákům“ v československé armádě (mimochodem – v květnu t.r. to bude opět rovných sto let, co „republikáni“ odstranili sochu Radeckého z Malostranského náměstí).

Začátkem 30. let 20. století se dostali v Německu k moci nacisté a armádní generál Podhajský (mimochodem jeden z těch „Rakušáků“) řekl presidentu Masarykovi, že se na obraně státu nemístně šetřilo, tudíž že největší zásluha o rozvoj československé armády paradoxně přísluší Hitlerovi. Protiv antikrista i s čortom aliancirovať možno, takže na pořad dne přišel Benešův pakt se stalinským SSSR, který nám definitivně znepřátelil Poláky a navíc silně znepokojil Rumuny stojící nám ve své době po boku ze všech spojenců nejvěrněji. Obojí by totiž museli souhlasit s průchodem Rudé armády přes své území, což se při jejich historické zkušenosti nedalo vůbec předpokládat.

Všechny strategické koncepce (pokud se o nich dá vůbec mluvit) skončily na československém generálním štábu v koši a vsadilo se na pasivní obranu. Pohraniční opevnění jsme sice měli moderní, ale ani členové (roku 1936) čerstvě přibylé sovětské vojenské mise nedokázali pochopit, proč se těžké objekty staví v pohraničních horách na severu, kdežto například na jižní Moravě nemáme ani pořádný plot. Tím nechci zpochybnit kompetenci našich vojenských plánovačů, ale přinejmenším „věhlasný diplomat“ v čele státu mohl a měl s Hitlerovým anšlusem Rakouska počítat.

Z řečeného jasně plyne, že v podzimním průšvihu roku 1938 jsme se ocitli ve značné míře vlastním přičiněním, protože zodpovědné „načalstvo“ jsme si vybrali sami – byli jsme přece ostrov demokracie v tehdejší středovýchodní Evropě! Jenomže ochotu jej bránit se zbraní v ruce projevovala jen část obyvatelstva, a i zde existovaly určité mantinely. V průběhu krátké existence mravně rozkolísané a vojensky i ekonomicky takřka bezmocné druhé republiky se začalo prosazovat mínění, hořce a pregnantně formulované jedním z dobových publicistů: Kdysi slul Němec odvěkým nepřítelem naším – nyní se stal z něho mocný soused, jehož drážditi se nemá.

Tož si Pražané (někteří) zaplakali nebo aspoň uplivli nad událostmi 15. března, aby se o pouhé tři dny později dychtivě tlačili před obchodním domem Bílá labuť, který se slavnostně otevíral. S odstupem jednoho století už se nad tím asi málokomu obrací žaludek. A těm zbývajícím může pomoci z deprese jen pohled na kalendář – sto let uplynulo od 15. března 1939 a 12. března 20 let od vstupu České republiky (zatím ještě první) do NATO. Dříve datum se už teď do značné míry využívá k oživení protiněmeckých resentimentů a druhé se nijak přes míru nepřipomínalo. To by nejspíš vážně rozladilo osazenstvo Pražského hradu (velmi pravděpodobně) a Moskevského kremlu (zcela jistě). Takže pokračujeme ve vyjetých kolejích. Skutečné úspěchy se jen tak mimochodem zmíní a v historických průšvizích se takřka s masochistickými pocity „rochníme“.