Hoši z Pohotovostního pluku VB (SNB) jsou v politice docela agilní, Zdeněk Ondráček v ní rozhodně není sám. Pavel Přibyl, jenž o Palachově týdnu v lednu 1989 velel četě, se v roce 2004, v době premiérství Stanislava Grosse, stal nakrátko šéfem Úřadu vlády, pod tlakem veřejnosti však musel rezignovat. Lubomír Metnar, současný Babišův ministr vnitra, u „mlátiček“ sloužil od března 1988 do února 1989, ale své tehdejší angažmá si prý dnes nedokáže přesně vybavit.

Jan Slezák, v roce 1989 velitel roty Pohotovostního pluku, se posléze stal velmi úspěšným v pražské komunální politice v dresu ČSSD. V období 2002–2004 byl Slezák dokonce radním, po zveřejnění informací o jeho působení u Pohotovostního pluku však raději odstoupil. Prý ale jen kvůli tomu, aby nepoškodil svou stranu, neboť jinak si za svým životem plně stál. „Jsem rád, že je tu demokratické zřízení. Ale musím říct, že policajt musí poslouchat rozkazy, ať je to, jak je to,“ svěřil se „ondráčkovsky“ demokratickému tisku v roce 2004. Politika mu však učarovala natolik, že ji už nedokázal opustit. Dnes je Slezák pražským zastupitelem a předsedou Výboru pro územní rozvoj a územní plán Zastupitelstva hlavního města Prahy. Díky mocenskému souručenství ANO, Slezákovy ČSSD a Trojkoalice zelených, lidovců a STANu. Nebýt Ondráčka, snad bych si už na něj ani nevzpomněl. V roce 2006 jsem mu však věnoval (hořký) fejeton, který rád dedikuji i třem výše zmíněným Slezákovým spolubojovníkům:

Setkání po letech

O náhodě se někdy říká, že je blbec. Někdy však dovede být docela chytrá. Nebo spíše pěkně jízlivá. Například nedávno se v jednom deníku náhodně pod sebou sešly dva příspěvky, mezi nimiž to doslova zajiskřilo. Alespoň v mé mysli. Nejprve můj zrak upoutal titulek „‚Mlátička‘ opět na magistrátu“. Článek pojednával o volebním úspěchu sociálního demokrata Jana Slezáka, v roce 1989 velitele roty Pohotovostního pluku SNB, mimo jiné i při zásahu proti demonstraci 28. října 1989, který se – hlasy svých spoluobčanů – opět dostal do zastupitelstva hlavního města Prahy.

V období 2002–2004 byl Slezák dokonce radním, po zveřejnění svého angažmá u Pohotovostního pluku však raději odstoupil. Prý ale jen kvůli tomu, aby nepoškodil svou stranu, neboť jinak si za svým životem plně stojí. „Jsem rád, že je tu demokratické zřízení. Ale musím říct, že policajt musí poslouchat rozkazy, ať je to, jak je to,“ svěřil se demokratickému tisku v roce 2004.

Nad článkem o Slezákovi se skvěla velká barevná fotografie pražské ulice Na Příkopě doprovázená zprávou, že Příkopy jsou osmnáctou nejdražší obchodní ulicí na světě. Úplně nejdražší je newyorská Pátá avenue, za ní následuje Causeway Bay v Hongkongu a na bronzovém stupínku zlatých ulic stojí pařížská Champs Elysées. Pak ještě čtrnáct jiných a pak už – naše Příkopy! Nájemné Na Příkopě prý v průměru dosahuje více než 2000 eur za metr čtvereční a neustále roste.

Na hochy z Pohotovostního pluku, možná právě na ty Slezákovy, si dobře pamatuji, neboť jsem se s nimi setkal i onoho 28. října 1989 a právě i v ulici Na Příkopě. Celé odpoledne jsem pobíhal spolu s ostatními demonstranty v centru Prahy. Když nás policie vytlačila z Václavského náměstí, pokoušeli jsme se alespoň o menší shluky v přilehlých ulicích.

Jeden takový se sešel právě v oné, dnes osmnácté nejdražší avenue. Nevím, kolik se tam tehdy platilo za metr čtvereční, ale překvapivý útok Slezákových hochů mne přinutil vběhnout do restaurace, jež musela patřit k těm levnějším, neb zčásti fungovala na principu bufetu.

Na jednom z bufetových stolků stálo nedopité pivo. Přiskočil jsem k němu, chytil půllitr pevně za ucho a snažil se tvářit, že tu takhle stojím už pěkně dlouho, piju si své pivo a náhlý ruch způsobený vběhnutím pár demonstrantů a několika opancéřovaných příslušníků SNB mne vyrušil od poklidného trávení svátečního podvečera.

Patrně jen únava policistů, kteří měli toho dne běhání a mlácení už asi plné zuby, způsobila, že na moji „bezva fintu“ přistoupili a po chvíli lokál opustili. Celý vpád odskákal pouze zcela nevinný půllitr na vedlejším stole, kterému dala jedna z „mlátiček“ pocítit sílu svého pendreku.

Tři týdny poté propukla sametová revoluce. Sedmnáct let po ní dohání Praha světové metropole. Inu, měl bych se asi radovat, doháníme Evropu i svět, obchod jen kvete, neviditelná ruka trhu musí pěkně makat, kapitalismus triumfuje. Pendrekáři hájící roku 1989 komunismus s jeho věčným nedostatkem a frontami na všechno, záchodový papír nevyjímaje, byli na hlavu poraženi.

Až na Slezáka, Přibyla a celou řadu jiných, pro nás dosud bezejmenných, neb se zatím neobjevili v žádné politické aféře. A možná se ani neobjeví – nemají to zapotřebí, protože je dobře živí nějaký ten „obchod na korze“. Samozřejmě – poctivě nabytý, jak jinak, že.

Do ulice Na Příkopě moc nechodím. Proč taky – pro nákupy vyhledávám ulice spíše z opačného konce světového obchodního žebříčku a jinak tam toho k vidění moc není. Ale možná bych tam měl začít chodit. Korzovat a čekat na pointu celého příběhu. Na setkání se Slezákem, kterého tam potkám, jak kráčí v dobře padnoucím obleku a s kufříkem v ruce. V tu chvíli se setkají i naše pohledy. V tom jeho si přečtu výmluvný vzkaz: „Můžeš si jít dopít to pivo, blbečku.“

Rádio Česko, 10. 11. 2006, viz zde.