Včera, 1. února, zemřel v Moskvě Viktor Koval – jeden z nejvýraznějších básníků ruské neoficiální poezie 70.-80. let, který byl krom toho také vynikajícím umělcem a hercem. K jeho životu a dílu se v krátké vzpomínce vrací Jan Machonin. Přetiskujeme také rozhovor s Viktorem Kovalem, který vyšel v tištěném vydání Babylonu 30. dubna 2012 a několik jeho básní v českém překladu.

Na mravenčí stezce

Majestátní hůl vzal jsem si na cestu.
Položiv na rameno majestátní hůl
po cestě ji vláčím.
Slyš! Zmatek mezi vojáky a dělníky –
radši tam zajdu a hodím na to oko –
co když doopravdy ukořistili brouka?

Ne, nepůjdu.
Musím s majestátní holí
stůj co stůj dorazit, než zapadne slunce –
i kdyby trakaře padaly!

V roce 2011 vyšla Viktoru Kovalovi solidně vydaná básnická sbírka Zvláštnost konkrétního prostoru. Byla to událost: třebaže měl Koval v moskevském literárním světě již desítky let renomé, které se mi u toho tvora na první pohled spíše z rodu hobitího než lidského zdálo v něčem až nadpřirozené, zveřejnil do té doby jen dva tenké sešitky veršů. Cestou na prezentaci, která probíhala v mekce tehdejšího moskevského beaumondu – klubu Majak, mi básník a Kovalův blízký přítel Alexandr Makarov-Krotkov zasvěceně prozradil: „Víťa je z nás všech největší filosof, uvidíš.“

Uviděl jsem to, čemu se v Rusku říká člověk-orchestr – Koval (sám) na pódijku u baru dokázal ze svých veršů rozehrát představení srovnatelné snad se zalidněnou antickou fraškou, včetně pravidelných vstupů božstev, chórů a polosborů. Ještě ten večer, když jsme knížku zapíjeli, jsem zaznamenal také záblesk slibované Kovalovy hluboce metafyzické filosofie. Právě jsem chválil, jak je kniha pěkně vydaná (minimalisticky, typograficky řešená obálka a na ní velká moucha masařka), když tu mě Víťa upozornil, že mouchu na obálku dodal nakladatelství sám a že právě v ní se skrývá klíč k celé sbírce. Marně jsem si zobrazení prohlížel, ale viděl jsem jen obyčejnou mouchu v nadmuší velikosti. „Kolik má moucha nožek?“ napověděl mi Koval. Aha… moucha na obrázku jich měla pět. Dál jsme zapíjeli knihu a během večera jsem ještě párkrát pohlédl na tu pětinohou hříčku přírody a bylo mi z té absurdní významové hry veselo. Až když jsme odcházeli a chtěl jsem knihu sbalit do tašky, zeptal se mě Víťa lišácky: „A kolik z těch muších nožek vrhá stín?“ Stín vrhaly jenom čtyři. Pro ten večer jsem před hloubkou Kovalova metafyzického systému pasoval.

Pokud jde o Kovalovo renomé, vše jsem postupně pochopil. Už v padesátých letech, přibližně ve věku sedmi, desíti let byl malý Víťa celosvazovou filmovou superstar – obrázek toho vykuleného blonďatého chlapečka dodnes hřeje srdce milionů lidí. Když odešel od filmu, stal se z něj prvotřídní kreslíř, což mu zajišťovalo obživu po celý zbytek života. Ale hlavní angažmá ho teprve čekalo. Již jako básník se v 70. letech vrhnul do víru neoficiálního literárního dění a brzy se ocitl v jeho epicentru: společně s básníky Lvem Rubinštejnem, Sergejem Gandlеvským a Timurem Kibirovem vystupoval jako člen skupiny Almanach a jeho dramatický talent (další z dlouhé řady) ho vyháněl i na podium – příležitostně vystupoval například se známým zpěvákem Vjačeslavem Butusovem či v bufonádách skupiny Pop-mechanika Sergeje Kurjochina. A jak vzpomíná další z Kovalových přátel, básník a esejista, Michail Ajzenberg, teprve na prvních zahraničních turné se zjistilo, že Kovalův excentrický scénický styl přednesu je ve skutečnosti… rap.

Pokud jde o Víťovu poezii: je v ní všechno, co předpokládá nefalšovaná avantgarda – absurdita, jemné konceptuální hříčky, vodopády zaumných slovíček a zaklínání, černý humor, a celé to má těch pět nožek a…
Před pár lety Víťa své verše s velkým úspěchem představil i v Čechách: na táborském Tabooku, ve Ferenzi Futuristovi v Černošicích, v kavárně Zenit v pražských Vršovicích. Po vystoupení v Havlíčkově Brodě se dokonce začala chystat kniha Kovalových veršů, která měla vyjít v nakladatelství Petrkov. Ale nestihlo se to. Víťa už tu není a vůbec není jasné, kde teď máme hledat to „ztělesněné štěstí“, jak Viktora Kovala pěkně označil jeho kamarád Lev Rubinštejn. A kdo nám tu teď sehraje tu antickou frašku s chóry, kdo předvede verše rozléhající se jako moudrá slova uvnitř Diogenova sudu? Kdo nám teď vysvětlí, jak je to s tím okradeným stínem? Ech, Víťo, aspoň ty verše jsi nám tu nechal… a radost – vždy, když si na tebe člověk vzpomene!

Přetiskujeme rozhovor s Viktorem Kovalem, který pro Babylon v roce 2012 pořídil Jan Machonin. Níže zveřejňujeme také překlady Viktorových básní + jeho kresby.

Opěvování jednoho druhu zeleniny

* Odkud pocházel tvůj otec?

Tatínek se jmenoval Stanislav a narodil se v čtrnáctém roce na západní Ukrajině, u města Tarnopol v Chmelnické oblasti. Bylo to nedaleko hranice s Rakouskem, na pomezí Volyně a Haliče. Jeho rodiče byli sedláci, rolníci. Vyprávěl mi, že od mala chtěl studovat, ale nutili ho pást krávy, trestali ho, když ho našli se slabikářem v ruce. Tatínek si pamatoval ještě dobu za cara, ale radši o tom nic moc nevyprávěl. Byl to velice sovětský člověk, předrevoluční období pokládal za slepou uličku, za situaci, ze které bylo potřeba uniknout. A byl sovětské moci vděčný, že s tím vším bouřlivým zmatkem přinesla také možnost vzdělání. Po revoluci ho to táhlo k armádě a už jako rudý odešel studovat na saratovské tankové učiliště, což určilo jeho osud – stal se z něj profesionální voják. V roce 1939 se účastnil tajných bojových operací na řece Chalchin-gol, kde Sověti a Mongolové bojovali proti Japoncům, ta operace probíhala na zapřenou – veřejnost o tom nevěděla. Oficiálně je poslali na polní práce, sbírat brambory. Tatínek velel tanku BT-2, který byl v té době poprvé nasazen. Byl to tank s výrazným zátylkem uzpůsobený k bleskovému útoku, který byl nasazen za války ještě před T-34 – ten už byl konstruovaný spíš jako pevnost. Pak přišel Klim Vorošilov, což byl takový špatně pohyblivý a snadno napadnutelný tlustokožec. To všechno si pamatuju z náhodných rozhovorů s tatínkem. Později se zúčastnil Zimní války s Finskem. Z toho mi zůstal obrázek tatínka jako tankisty v bíle kombinéze sedícího na postranici tanku. Ale o válce se snažil vůbec nemluvit. Pak přišla Velká vlastenecká, byl raněn u vesnice Ščučje, v oblasti Kurského oblouku. Když se z toho dostal, postupoval s 3. ukrajinskou frontou na Slovensko, tam se seznámil s maminkou, pak do Rumunska, do Maďarska a později, v pětačtyřicátém, když vznikla Stepní fronta, je oba poslali na Dálný východ, do Manžurska bojovat s Japonci.

* Jak se maminka dostala do armády?

Pracovala jako štábní písařka. Narukovala nejdřív v Moskvě na „pracovní frontu“, která organizovala evakuaci, což byl takový děs, že dala přednost bombám a odešla radši do války, na frontu opravdovou.

* Maminčini rodiče byli z Moskvy?

Jo, z Moskvy, i když pocházeli z Běloruska. Ve mně se pospojovaly nejrůznější slovanské linie – ukrajinská, běloruská, ruská. Ale celý život prožili v Moskvě. Tady to je skříň po dědečkovi.

* Tak to jsme v Moskvě asi jediný dva původní Moskalové…

No jistě, na nás si nepřijdou.

* Čím se prarodiče živili?

Babička měla v pase v kolonce sociální příslušnost napsáno „vydržovaná osoba“, což mě dost udivilo. Obvykle se tam psalo „zaměstnanec“, ale babička nepracovala, živil jí manžel, tak si tam nechala napsat „vydržovaná osoba“. Tehdy to bylo strašné slovo, něco jako „občan“, ale ne v tom původním významu z dob francouzské revoluce, ale ve významu: „občane, co se sem pletete“, „občane, běžte si do fronty“, „občanko, jdeme, jdeme“, „tak půjdeme, občane“…

* A děda?

Dědeček si za NEPu našel místo na ministerstvu zemědělství. Byl to dobře zabezpečený člověk, babička nemusela pracovat, měli paní v domácnosti – Pelageju, tetu Pašu, byla odněkud od Poltavy. Ale v třiatřicátém dědeček zemřel a všechno bylo najednou jinak a babička šla pracovat. Ale teta Paša chodila dál, i když jí babička neměla čím platit, ze starého dobrého zvyku, starala se o moji malou maminku a pozdějc dokonce o mě.

* Takže tě učila „grámotě“ jako ňáňa Arina Rodionovna Puškina?

„Grámotě“ mně neučila, zato měla takový zvláštní zvyk. Když se strhla bouřka, otvírala všechna okna dokořán, nechávala bouřku vletět dovnitř, záclony se nadouvaly a zpívala píseň: „Vijut vitry / bujnyje až děrevja gnutsa / lejsja dožď, lejsja / no serdce mojo ot tosky / ně možet vyplakaťsja“. Na to jsem si vzpomněl až teď.

* Ty jsi narozenej v sedmačtyřicátym, už když se rodiče vrátili z Dálného východu…

Jo, ale syna plánovali už tam, měli vymyšlené jméno Viktor, jako victoria, na oslavu vítězství.

* Pamatuješ si pohřeb Stalina?

Pamatuju, jako dítě jsem měl vynikající paměť, a to nejenom dědičně – to ještě vysvětlím. Když umřel Stalin, bylo mi šest let. Maminka, která tehdy byla věřící stalinistka, se pokoušela dostat na Rudý náměstí, kde byl vystavený v rakvi, a vzala mě s sebou. Smrt Stalina způsobila u většiny lidí posedlost. Každý se stůj co stůj snažil procpat na pohřeb a skončilo to tím, že se stovky a možná tisíce lidí ušlapaly. A my jsme žili zrovna tam, kde Něglinná ulice ústí na Trubné náměstí, tedy v místech, kde bylo ušlapáno nejvíc lidí. Už den po té tragédii mě maminka znovu táhla na Rudé náměstí, kde pokračovaly smuteční ceremonie. Ale narazili jsme na vojenské kordóny a zátarasy z vojenských náklaďáků, dál nikoho nepouštěli. Ale lidi tlačili dál a u maminky se v tu chvíli projevila vychytralost frontového vojáka, a když uviděla vojenský náklaďák přikrytý plachtou, rozhodla se tajně vlézt na korbu, kde byl jakýsi náklad, s tím že ty zátarasy projedeme, a až bude potřeba, tak seskočíme. Jenomže když se v tý tmě rozkoukala, zjistila, že tam leží vyrovnaný mrtvoly těch, co je ušlapali. Seskočila a odtáhla mě zpátky domů. Byla to pro ni těžká zkušenost.

* Na co jste si jako děti po válce hráli?

Nejoblíbenější hra byly „nožíčky“. Na zem se nakreslil kruh a do něj se potom vrhal kapesní nůž: nejdřív od zápěstí, potom od předloktí a ve finále se ostří přidrželo u zubů a vrhal se od zubů. Nůž se musel vrhnout tak, aby se ostřím zabodl do nakresleného kruhu. Pak se ten kruh dělil. Pak byla taková jedna úplně infantilní hra, ale hráli jsme ji všichni. Jmenovala se „tajemstvíčka“. Odbornice na to pravda byly holky. To se vyhloubila jamka a do ní se dalo něco z dětského pohledu sakrálního – kousky skla, hlava panenky, matice od šroubu. Pak se jamka přikryla staniolem. Vznikl jakoby takový hrobeček, památka. A to se zasypalo hlínou. Říkalo se tomu tajemství. Ve své poslední sbírce mám v jedné básni verš „zakopali jsme naše fanty / a zasklili jsme tajemství“, protože nahoru na tu hlínu se dávaly kousíčky skla nebo zrcadla.

* Jak ses stal hvězdou sovětského filmu?

Úplně náhodou. Moje „vydržovaná“ babička si dopracovávala na penzi na Kuzněckém mostě jako vrátná v nakladatelství Iskusstvo. A pracovala tam s ní kamarádka, která uviděla fotku, kde jako malý kluk sedím na poníkovi v ZOO a usmívám se, poník spí. A její dcera shodou okolností pracovala ve filmových ateliérech Gorkého – nabírala děti do filmů. A tak jsem se dostal na konkurz. Musel jsem si bůhví proč stoupnout na židli a přečíst básničku – recitoval jsem Maršaka, Roční období, myslím, že Říjen. A pak už začala taková série mučení. Musel jsem se předvádět nalíčený, v kostýmu, potom malá herecká zkouška… Já to všechno vydržel a angažovali mě do filmu K novému břehu – podle knihy Vilise Lacise Rybářův syn. Hrál jsem v takové bílé kudrnaté paruce syna lotyšského rybáře. Natáčelo se opravdu v Lotyšsku, ale normálního Lotyše na tu roli nenašli. A to je jeden z důvodů, proč si tak dobře pamatuju epizody z raného dětství. Už v šesti letech jsem se totiž musel roli učit lotyšsky a skvěle jsem si na tom vycvičil paměť. V jakých jsi ještě hrál filmech? Z těch známějších to byl hlavně Případ Rumjanceva režiséra Josifa Chejfice, kde jsem hrál roli kluka z dětského domova a místo bílé paruky na mě tentokrát nalepili zrzavou. Tam jsem hrál třeba s Alexejem Batalovem, Gennadijem Juchtinem a vůbec to dodnes zůstal takový kultovní film, snad proto, že tam byla detektivní zápletka a že to byla vlastně taková první sovětská lyrická detektivka. Pak jsem hrál ještě v několika slavných sovětských šlágrech.

* Co to obnášelo být dětská superstar sovětského filmu?

Jezdili jsme na expedice, natáčelo se všude – v Pobaltí, na Urale, na Krymu. Byla to těžká práce, ale jako nezletilé dítě jsem měl naštěstí zkrácený pracovní den, a když chtěli kvůli dobrému počasí natáčet dál, museli uprosit mojí maminku. Zato jsem od šesti let vydělával víc než rodiče a možná víc než teď. Peníze za mě samozřejmě inkasovala maminka nebo babička, ale vydělával jsem já. Takže kdybych teď začal běhat po všech čertech, možná by mi to pomohlo k vyššímu důchodu. Ale to, že existuje film, jim nestačí, musel bych najít různý papíry, a ty už jsou dávno ztracený.

* Kdy jsi pochopil, že nechceš být hercem?

Jak jsem rostl, text scénáře mě přestal uspokojovat, začal jsem ho různě měnit a doplňovat po svém, pletly se mi do toho repliky ze života, začal jsem mít obavy, jestli nehraju falešně, jestli moc neřvu nebo nemluvím moc potichu. A hlavně – moje role už hráli dospělí herci, jako travestii. Na hereckou školu jsem nechtěl. Zdálo se mi, že se mi ta strašně zajímavá, ale taky strašně náročná práce přejedla. Takže jsem se vrátil k svým původním plánům – umělcem jsem chtěl být už od šesti let a tahle vášeň mě nikdy nepustila. Během natáčení ve studiu jsem si vždycky kreslil.

* Nedávali ti spolužáci tuhle neobvyklou existenci sežrat?

Samozřejmě na mě zahlíželi, záviděli. Oni museli sedět ve škamnách a já někdy nebyl ve škole půl roku. Měl jsem dokonce svou vlastní, soukromou učitelku, která se mnou na ty expedice jezdila.

* Vzpomenou si na tebe ještě dneska lidi?

Tuhle jsem byl v nemocnici a ženská v kartotéce si vzpomněla, jak v jedný scéně z Rumjanceva můj parťák říká: „Dej sem tu mašinku, opravim ti to, prevence je prevence,“ a pak ještě když vyšetřovatel říká zlodějovi u výslechu: „Ták, židli postavíme pěkně na místo, Sergeji Ivanoviči…“ Takže občas si vzpomenou.

* Cos vystudoval?

Polygrafickej institut, studoval jsem tam pět let, skončil jsem to v roce 1969.

* Dostals po skončení školy povinnou umístěnku?

V tomhle jsem měl štěstí. Já dělal hlavně tiskařinu a to se sice bralo jako takový technický, inženýrský povolání a hrozilo, že mě pošlou do armády kreslit mapy a budu mít v pasu razítko inženýr. Ale tím, že jsem vystudoval na umělecký škole, měl jsem v občance napsáno „umělec“. A vždycky, když přišlo na věc, tak mě ty ouřadové říkaj: „Hele, seš umělec, to je svobodný povolání, tak si něco najdi, ať máš v občance razítko a my přivřem oko.“

* Jak došlo k tomu, že ses v srpnu 1968 ocitl v polské důstojnické uniformě na Václavském náměstí?

Nevracím se k té epizodě s nějakou zvláštní radostí, je to příběh trochu zvláštního charakteru. Neocitl jsem se s žádnými protestujícími na barikádách, zkrátka jsem se ožral. Byl jsem v té době v armádě. Invazi jsem vnímal velice bolestivě a lidi, kteří tvrdí, že srpen 68 byl v jejich životě jakýmsi zlomovým okamžikem, beru jako své duchovní bratry. Pro nás to bylo nepředstavitelný, nemohli jsme to dopustit, s tím se nedalo souhlasit za žádných okolností. No a pár dní po invazi jsem se ožral a ocitl jsem se v bdělém stavu na Václavském náměstí v uniformě polského parašutisty, kapitána, všude okolo naši vnitráci, a rozhodl jsem se přímo na náměstí omluvit československému národu. Proč jsem byl zrovna v polský uniformě, to nevím. Ale asi proto, že jsem v tý době miloval všechny polský časopisy, odebíral jsem třeba Szpilki, to byl takovej polskej Dikobraz, ale pro mě tam bylo spousta zajímavého – hlavně pokud jde o avantgardní grafickou úpravu. Tiskli tam umělci nejrůznějšího druhu a byla z toho cítit umělecká svoboda a nezávislost, to se nedalo s ničím srovnat. Louskal jsem nápisy pod obrázky a šprtal polštinu pro samouky. Takže v tom, že jsem část své viny naložil právě na polského kapitána, bylo něco logického. Freud by to uměl vysvětlit – „já za to nemůžu, to ten sympatickej polskej kapitán!“ Nebo to možná bylo proto, že jak jsem se naučil základy polštiny, zdálo se mi, že si s Čechy budu rozumět líp polsky než rusky. V každym případě mě na Václavském náměstí ztloukli jako polskýho kapitána, dostal jsem pořádně. A pak mě odnesli do vojenskýho auta, dostal jsem deset dní ajnclíku. Probudil jsem se v moskevských kasárnách, pěkně potlučenej, samá modřina. Já jsem o tom léta nikomu neříkal, nejsem v tom zrovna za hrdinu.

* Když do Moskvy přijeli Jáchym Topol, Viktor Stoilov a Martin Jirous, tak jsi to vyprávěl poprvé?

Jo, to bylo poprvé. Do tý doby jsem to vytěsňoval, jako by to nebylo, ale tam, v tý gruzínský hospůdce zavládla taková přátelská atmosféra, co se pamatuju, bylo nás tam tak deset Čechů a deset Rusů, hodně se pilo a mě se zdálo, že přišla ta pravá chvíle, a tak jsem to vyklopil.

* A víš, že oni dodnes nevědí, jestli jsi na tom Václaváku v polský uniformě byl nebo ne…

Já taky ne.

* Tvoje žena je Kalmyčka. Jezdil jsi tam? Jak tě přijali její příbuzní?

Samozřejmě, že jezdil. Začátek byl divokej. Když se mi narodila dcera, jel jsem se na ni do Kalmycka podívat. Rodina ženy je tradiční a mají své představy, takže těhotenství a porod musela žena strávit doma. Pár dní předtím jsem potkal na ulici Gandlevskýho, vyrazili jsme do pivního baru na Pjatnické a stoupli si do fronty. Pivo bylo tehdy nedostatkový zboží a stály se na něj dlouhý fronty, třeba i několikahodinový. Potloukali se tam takový ty místní pásci, co prodávali místo ve frontě, a Gandlevskij na ně měl nějaký poznámky: „Nevidíte, že tu stojí starej člověk,“ a ukazoval na mě, „chovejte se, jak se patří!“ Chytal je za slovo, no a když jsme se konečně po dvou hodinách dostali na řadu a nechali si načepovat tu pětilitrovou zavařovačku piva, těch pět, sedm vejrostků, co se tam potloukali, nám dalo nakládačku. Zavřovačku rozmlátili, já ještě ze setrvačnosti držím střepy, crčí ze mě krev, nos zlomenej a okolo se všichni veselí a pokřikujou na mě: „Chlape bacha, rozlejváš pivo!“ No a hned potom jsem letěl do Kalmycka přivítat novorozenou dceru. Tchýně o mě neměla právě dobrý mínění, umělec, flákač, tak se jí to jenom potvrdilo, přijel jsem s monoklem pod každym okem. Kalmycký chlapi z příbuzenstva si mě zase dobírali, jak to, že jsem dostal a nenamlátil jim. Každej si ze mě nějak utahoval.

* V tý době už byli všichni Kalmyci z vyhnanství zpátky?

Kalmyci se mohli vrátit z vyhnanství už za Chruščova, a když jsem tam v roce 1988 začal jezdit, už ani nebylo moc znát, že se tam něco stalo. Ačkoliv v Elistě bylo občas slyšet, že si Kalmycký kluci podali nějakou mládež z ruský čtvrti -neměli samozřejmě tu náplavku, která přišla hlavně z Ukrajiny, rádi, protože oni jim zabrali baráky, ukradli majetek. Člověk se nesměl v noci potloukat tam, kde nebylo elektrický osvětlení, což bylo hlavně v menších městech, kde hrozilo, že dostane po hlavě. Ten konflikt tam samozřejmě dlouho visel ve vzduchu, ale nakonec se sám rozplynul. Ale já se tam nikdy nijak zvlášť nebál. Občas jsem narazil na nějakýho Kalmyka, kterej si přihnul – oni pak mívají takový hrozivý obličeje, ale to je daný fyziologicky, mají široký obličeje, vystouplý lícní kosti, a když na tebe takovej Kalmyk upře těžkej opilej pohled, může to působit jako taková děsivá maska. Ale jinak jsou to lidi dobrotiví, žádný sklony k nějakýmu pouličnímu násilí nemají.

* Jaký bylo období perestrojky?

Moc zajímavý, hlavně po osmaosmdesátym. Do tý doby jsme všichni byli takový nevyklubaný, a s perestorjkou jsme se vyklubali. Měli jsme v tý době básnický sdružení Almanach, který podporoval státní Svaz divadelníků, takzvanou „divadelní dílnu“. Dostávali jsme od nich něco jako stipendium, byla nám přidělená scéna, kde jsme mohli vystupovat, dokonce jsme mohli jezdit hostovat do menších měst, půjčili nám autobus, autoři dokonce dostávali i honorář, i když ne bůhvíjakej. V naší divadelní dílně byl Dmitrij Alexandrovič Prigov, ať je mu země lehká, Timur Kibirov, Děnis Novikov světlé paměti, Sergej Gandlevskij, Ljova Rubinštejn, Míša Ajzenberg, já a Andrej Lipskij, který zpíval písně na moje texty. Stěhovali jsme se z divadla do divadla: nejdřív to bylo Divadlo Puškina, foyer,kde jsme vystupovali pravidelně, měli jsme zkoušky, pak loutkový divadlo na Spartakovský… Tam to bylo nejlepší. Kulturák Zujeva…, kam jsme se nestěhovali dobrovolně – šoupal nás tam úřad. Hráli jsme v Jaroslavli, tam byl básnickej festival… vždycky tam byl okruh místních básníků, který nás hostili. Někdy se lidi nesešli. Pamatuju se, že v jednom městě jsme měli vystupovat pětkrát a nepřišla ani noha. Inkasovali jsme honorář a šli to propít.

* Takže všichni ruský básníci v tý době byli vlastně herci?

Úplně bych to nezobecňoval, ale jo, všichni jsme byli herci. Alespoň já určitě.

* A ostatní? Co Rubinštejn?

To byl taky herec.

* A Prigov?

No samozřejmě, nejlepší!

* A co Gandlevskij? Ten by mohl zahrát tak Dona Quijota, ne?

Don Quijote Gandlevskij, to nezní špatně. Měl by z toho radost. Jenomže, kdo by v tom případě byl Sancho Panza?!

* Co písně, co jste skládali s Lipským? Byly z toho šlágry?

To bych neřekl. Skládat jsme začali v dvaasedmdesátém a táhli jsme to až do osmdesátého osmého. Z hlediska textů to nebyla tolik „bardovská“ píseň jako Vysockij nebo Okudžava, ale spíš píseň autorská. To my tady rozlišujeme. Vystupovali jsme jenom v kuchyních a v ateliérech umělců. Takový přátelský posezení, narozeniny, bytový divadla a tak. Inscenovali i moje divadelní hry, ve kterých jsme ty písničky využívali. Třeba hru „REPA“.

* Rep?

Ne, „REPA“, jako česky „RŽEPA“. No jo, pak se objevili rapeři a název pokroutili a ukradli.

* O čem to bylo?

Bylo to opěvování jednoho druhu zeleniny, z nejrůznějších stran jsme poukazovali na její různý vlastnosti, přírodní i duchovní, bylo to naše všechno!

* Takže underground jako v Čechách, takovej uzavřenej hrdej indiánskej kmen?

Ne, u nás nic uzavřenýho nebylo. Dokonce v tom nebyla ani žádná hrdost, příslušnost. Možná v jinejch kruzích. Ale ani u nás ani třeba u Sevy Někrasova jsem nic takovýho nepozoroval. Bylo to vůči okolí naprosto otevřený. Jiná věc je, že při tom vznikaly nějaký představy, který jsme sdíleli. S Někrasovem jsme se vídali na semináři Čačko.

* Čočka?

Ne, Čačko, tak se jmenoval jeden doktor, u kterýho jsme se scházeli. Měl pěknej byt na Starosadský. Probíralo se tam první poslední, pilo se, přednášelo, probírala se závažná témata, třeba „konceptualismus“. Vystupovali tam Prigov, Groys, Šejnker, Sajtanov, Sedakova, Rubinštejn, Míša Ajzeberg. Po vystoupení se debatovalo. Já byl jenom takovým řadovým účastníkem. Ale Seva byl neřadový. Na jeho vystoupení všichni čekali, měl autoritu. Ačkoliv vždycky seděl někde v koutku, na půl prdele, ale pak ho to vždycky nějak samo vymrštilo do epicentra diskuse. Pokud jde o konceptualismus, řekl bych, že tam ten pojem byl použitý úplně poprvé. Ale muselo by se to ještě ověřit. Všichni účastníci si tehdy s tím termínem „konceptualismus“ tak pohrávali, přehazovali si ho jako horký brambor a báli se ho vyslovit. Doslova říkali, že se bojí něco nazvat tímhle divným termínem, kterej měl zahrnout celou velkou oblast umění a literatury. Jak že? Koncept… tfuj! Ale jak se to dostalo ven, termín byl na světě. Ale ti, co ho do světa pustili, si jím nebyli vůbec jistí. Přitom našli správné slovo.

* Jak je to s tvými kníry?

Ony mi tak narostly. Je to samozřejmě určitý rys osobnosti. Někdo má knírek tenounký jako Ho-či Min, děd Ho, někdo zase ten fýrerský jako Hitler, co se nosil na začátku dvacátýho století. To byl počátek minimalismu, ale zároveň zvláštní móda hejsků, ono je totiž těžký si je zastřihávat, to musíš zleva i zprava a dávat pozor, aby to bylo vycentrovaný. O každém typu kníru by se dalo mluvit hodiny, i z hlediska historického. Třeba proč po válce vyšel fýrerský knírek z módy.

* Zastřiháváš si knírek často?

Jo, to se musí zastřihávat často, jinak bych nemohl jíst tu fantastickou kalmyckou polívku šurpa, co mi vaří žena. To je otázka hygieny. Jak třeba jedl polívku Nietzche, to si vůbec neumím představit.

* Co bys řekl k alkoholu?

Školu mám velkou a místy docela krutou, to hlavně v sovětských dobách, kdy se ho nedostávalo. No a armáda…

* Stalo se ti někdy, že bys nepil?

Ale jo, občas už se mi pít nechtělo. Ale pak mi zas doktor doporučil koňak. Že prý nemám moc dobrý cévy a je to potřeba občas rozšířit, k čemuž nejlíp dopomáhá koňáček. Ale pivo v žádnym případě. A tímhle směrem se teď ubírám. Předtím jsem si samozřejmě prošel všechno. Kultura zůstává, ale člověk se mění – už si dá radši tvrdej. No a pak je někdy potřeba to kombinovat. Jak vypiješ hodně piva, tak si tu vodku dát musíš. Jak se člověk promaže tim pivním mázem, jak se dostane do té pěnivé pivní situace, musí to protřít, očistit lihem. Pít vodku po pivu, to je dezinfekce.

* Míchat různý druhy alkoholu teda neškodí?

V žádnym případě. Pít alkohol škodlivý je, to je dokázaný. Ale míchat různý druhy alkoholu rozhodně neškodí, zvlášť když si nechceš zkazit náladu.

* Takže dát si po tom koňaku víno by mělo být prospěšný?

Tim si můžem bejt jistý.

 

 

BÁSNĚ

Viktor Koval

 

Autoportrét

Jsem osoba šedooká,
zpod obočí zkoumám svět,
profil placatý mám z boku,
shůry mravenčí mám vzhled.
Byl jsem malý pidižvíček,
vyrostl jsem, už jsem též
vážený pán – to je vtípek,
celý Shakespeare – to je lež.
Od jiných se málo liším
na poměry nadávám.
Obvykle se zásad držím,
teď však chvíle užívám.
V životě jsem zkusil ňáko,
že bych připomněl ty chvíle?
Třeba na Ťan-Šanu jaka?
Honneckera na Urale?
Peněz zrovna nazbyt nemám,
zkrátka celý tatínek.
Ženatý a beze jména,
prokouřený – čahounek.

Zeť

Jednou takhle v obci Svistucha začal můj zeť napadat na levou nohu – artróza.
O holi vydal se na nákup
do nejbližšího krámku, kde ho nějaká čubka
do té chromé nohy kousla, mrcha.

To proto, že přišel o holi a čubka měla štěňata.
A k tomu místní vagus taky napadá na levou nohu.
Nevyhneš se, zeťáčku, preventivnímu útoku,
když si, zeťáčku, nepromyslíš podrobnosti,

tady se může stát leccos. Svistucha je Svistucha!

Za týden se nechal pokřtít. Vedle, v Iljinském,
právě na den proroka Eliáše. No, uvidíme.

Nebeská krajina

Má se za to, že mraky jsou vzdušný živel.
A přitom jsou vodní. Stejně jako duha.
Stejně jako člověk – ze 75 procent.
Nápad:
„Co je větší iluze: duha nebo mrak
podobný Churchillovi,
co kouří doutník?“
Nápad: „Mrak podobný Bohu.
Tedy obyčejný mrak, který se nikomu nepodobá.“

A takových je většina.

Trubky

„Dům máte standardní, ale narychlo postavenej,
trubky jsou zohejbaný a pozkroucený.
Člověk aby na jednom patře
Pohledal dvě stejný!“
Řekl opravář, co nám instaluje vodoměry.

Odešel, nic nenainstaloval.

Navenek – panelák bez výrazu.
A uvnitř trubky se zvláštními osudy.

V lékárně

Rozčiluje se alkoholik Sedov na Boží dílo bez chlastu.
Mouchy masařky na zkroucených mucholapkách visí.
Stánky jsou vybrané a běda, ani taxikář nemá. A kdyby měl?
„Stejně vám nic neprodáme!“ řekli v lékárně. „Běžte pryč!
Všechno je vyprodané – hlohová tinktura i Erilex!

A co zbývá?

Róza a mouchy

Smotanými novinami krasavice Róza,
megera,
ohnala se po dvou namodralých, zeleně jiskřivých
mouchách s chlupatýma nožkama, co blyštily se na slunci.
„Vypadněte!“
„Tumáte, mrchy!“ řekla
a třískla do zdi a do stolu.

Mouchy dávno uletěly,
ale holka je mlátí a mlátí.

* * *

Bitva levé a pravé
hemisféry mozkové:
„Zajatce nebrat!“
„Brát! Ale zužitkovat!“

* * *

Svět je nekonečný,
Den je zrádný.
Zrádce ke zdi.

A den je pryč.

* * *

Masy se bratří,
bajonety k zemi!
„Ááá!!!“ zařve kdosi strašným hlasem,
Nespokojenec se najde vždycky

* * *

Pozvala mě k sobě
na Bagrationovskou,
slibuje vášnivou bitvu.

„Bude to bitva na život a na smrt,
boj o přežití.
A co radši proces projednací?“

„Tak to nechoď.
To si seď doma v Butakovu.“

Portrét hovořící postavy

„Tady máte tužku, papír a pište,“

slyším ve snu – v noční můře! –
třebaže hlas patří Múze!

V telefonní budce

Haló! Dobrý den! To je první pomoc?
Prosím vás, potřebuju okamžitě ošetřit!
Moje duše trpí a stůně,
protože všichni bezostyšně lžou,
že jsem fixní ideje plod,
cizí svévole roub.
Že jsem hoden likvidace
jakožto výplod spekulace!

Obranný mechanismus

Proti nervovému rozrušení
jiný obranný mechanismus není,
nežli přijít o rozum,
a starosti hodit za hlavu!

Což je reálné
v případě šťastlivců, kteří mají to štěstí,
že už nevnímají.

V autobuse

Opuštěnou věc jsem nahlásil řidiči autobusu:
„Někdo si na zadním sedadle zapomněl aktovku!“

„Viděls ji první, tak si ji vem!“

Kůže líná

1.
Po naší zahradní cestičce žabka skáče,
ježek za ní pospíchá, dohnat ji nemůže.
A tu se objeví Lucky (Šťastlivec).
Jako černý blesk dostihne žábu,
trochu ji přimáčkne a uskočí stranou:
„Ježku, teď je to na tobě!“

Ježek běží k žábě. Ale ta
hbitým trojskokem sebou mrskla
do lavoru s dešťovou vodou a špinavým nádobím – žbluňk!
Zmizela jak v tůni. Dva teplokrevné živočichy
napálil obojživelník.
Ať žije žába!

Ať žije Lucky, kocour
jenž s neznámým ježkem pustil se do společného lovu
z nezištných důvodů!

Díky hostu, ježkovi, za to, že poctil svou návštěvou
můj pozemek v zahrádkářské kolonii Družba!

Mně, který nestihl zaknihovat
právo na majetek tento –
hanba!

2.
Je těžké houpat se na chatě v hamace,
když pozemek není zaknihován
v Dmitrově u notáře.
Když ti tu každá jabloň šeptá:
„Ty si ale dáváš na čas!“

Konečně už bych si měl říct:
„Kůže líná!“
A… vydat se do Dmitrova.

3.
Jen jsem se tam vypravil – já kůže líná! –
hnedle se strhl orkán!

Dvanáctistupňový. Nárazový.

Kdyby ji Lucky úplně zardousil –
stupňů mohlo být víc a asi by to strhlo střechu,
ale takhle
lavor se naplnil vodou, no a nádobí – čert ho vem.

Mračna nebeská odtáhnou a vyrazíme znovu:

Odhodlaní jako ježek,
s vitalitou žabky,
hravě jako Lucky.

Přeložil Jan Machonin

 

 

Viktor Koval – básník, prozaik, umělec. V 50. letech se proslavil jako protagonista dětských rolí v desítce slavných sovětských filmů. Absolvoval Moskevský polygrafický institut. Kreslil ilustrace do knih, časopisů a novin. Žil v Moskvě. Vydal čtyři knihy básní a prózy: Zahrada s Kyklópem (Puškinskij fond, 2000), Mimo Ricci (OGI, 2001), Zvláštnost konkrétního prostoru (Novoje izdatělstvo, 2011) а Samostatná výstava (Cirk Olimp + TV, 2014).