Světu hrozí severokorejský „Rakeťák“ – jak Kim Čong-una nazývá americký prezident Donald Trump. Což si „Rakeťák“ nemůže nechat líbit, a kontroval tedy prohlášením, že „choromyslného amerického senila“ zkrotí ohněm. Koreanisté však podle agentury AP nepovažují obrat „choromyslný senil“ za přesný, vhodnější by prý byl překlad „šílený stařec“ nebo „starý blázen“. Podobný slovník ale není v oficiálních vyjádřeních KLDR novinkou, například Barack Obama byl v roce 2014 označen za „opičáka“, jeho ministr zahraničí John Kerry pak za „vlka s ohyzdnou tlamou“.

Terminologie ve stylu padesátých let, dalo by se říci. Jak ale současnou krizi kolem severokorejského jaderného a raketového programu hodnotí čeští komunisté, kteří se navenek dušují, skoro se bijíce v prsa, jak jsou (nyní) věrni demokratickým ideálům? (A dávají si trochu pozor i při hodnocení Kima a jeho režimu při vystoupeních ve veřejnoprávních médiích.) Platí pro ně bohužel to samé, co pravil jejich guru Karel Marx na adresu francouzských Bourbonů: „Nic nezapomněli a nic se nenaučili.“ Stačí si totiž zalistovat Haló novinami, stranickým deníkem KSČM (byť komunisté namítají, že o stranický deník nejde), a člověk zjistí, že nejen v Pchjongjangu, ale ani na jeho stránkách není k padesátým letům neboli ke vzteklému stalinismu moc daleko.

JUDr. PhDr. Julek Fučík, Ph.D. s pendrekem

Optika Haló novin, kde lze členy KSČM pozorovat takříkajíc v jejich domácím, „rodinném prostředí“, je jasná. Hlavní zdroj napětí představuje agresivní politika amerických imperialistů, KLDR se v podstatě pouze brání. „Včera podle ČTK nad Korejským poloostrovem proletěly americké těžké bombardéry a neviditelné letouny,“ oznamuje komunistický list 19. září, „v rámci společného cvičení s jihokorejskými vojenskými letouny. Právě na tato provokativní cvičení reaguje Kimův režim novými a novými raketovými zkouškami…“

Ve stejném článku, uvozeném titulkem „Trump si vymýšlel o KLDR“, se čtenáři mohli dozvědět, že americký prezident vyslal do světa klamavou zprávu o frontách u severokorejských čerpacích stanic v důsledku zpřísněných ekonomických sankcí. Nicméně, vyvracejí Haló noviny s odkazem na deník The Washington Post choromyslnou americkou lež, obyvatelé severokorejské metropole prý žádný zvýšený zájem o benzín či naftu nezaznamenali. No bodejť, v Severní Koreji většina normálních lidí vůbec nemá auto, což sice „senil“ Trump asi neví, v Haló novinách by o tom ale něco vědět mohli.

Již sám přehled některých titulků je výmluvný: „V Koreji zahájeno provokativní cvičení“ (22. 8. 2017, míněno cvičení americko-jihokorejské), „Ohromení na Guamu“ (11. 8., ostrov Guam je plánovaným cílem případného severokorejského útoku), „Američané spřádají válečnické plány“ (16. 8.), „Trump hrozí válkou i Venezuele“ (14. 8.) či „Američané kvůli KLDR vyhrožují i Číně“ (13. 9.).

Čtenáři se samozřejmě dostane i podrobnějšího vysvětlení podstaty aktuálních jevů světové politiky. Tak například Petr Cvalín, člen KV KSČM Plzeňského kraje a zároveň bloger na Idnes.cz, komunistická „mladá krev“, v komentáři z 19. června soudí, že „i za nynějšího prezidenta Trumpa se USA nadále budou ucházet o post globálního četníka“ neboť „takzvaní jestřábi v tajných službách spolu s Pentagonem se snaží prezidenta Trumpa dostat tam, kam chtějí. To znamená do pozice, ze které by je na slovo poslouchal tak jako Barack Obama.“ Svět dle Cvalínových prognóz nečekají světlé vyhlídky, poněvadž „jestřábi z Pentagonu a Bílého domu zatím vedou na plné čáře. Pokud nebudou tito politici odstaveni, tak svět zažije další plošnou válku.“ Nicméně – přece jen – nezoufejme, neboť z korejské krize vyjde posílen Vladimír Putin, jenž prý „opět strategicky zaujme pozici, ze které bude apelovat na to, aby se vše urovnalo diplomatickou cestou“ – přináší v Haló novinách záchvěv naděje Cvalín, jehož poslední dva blogerské příspěvky na Idnes.cz nesou příznačné titulky „Čeští vojáci nesmí být nadále pěšáci plánů NATO“ a „Prezident Miloš Zeman má moji plnou podporu“. Jak by ne, na fotografii, jež zdobí Cvalínův blogovací profil (viz zde), ho vidíme sedět na nějaké hogo fogo hradní recepci po prezidentově pravici.

Podobný, byť o něco propracovanější výklad poskytl v Haló novinách 7. srpna pod patetickým titulkem „Připravují nás na válku!“ komunistický poslanec a lídr kandidátky KSČM v Královéhradeckém kraji Zdeněk Ondráček. Začíná v 90. letech, jež prý vyléčila generace těch, kteří již nezažili hrůzy druhé světové války, z iluze, že už žádný válečný konflikt nenastane. Přišla totiž válka v nedaleké Jugoslávii, „kde i nám ulpěla na rukou krev našich slovanských bratří. Dodnes je mi z toho hanba a nikdy nezapomenu stupidní výrok bývalého prezidenta Havla o humanitárním bombardování.“ Nicméně válka v Jugoslávii, kde i nám ulpěla na rukou krev, jelikož jsme přitakali natovskému „humanitárnímu bombardování“, byla pouhým čajíčkem ve srovnání s tím, co Ondráček věští.

Američané prý chtějí porazit Rusko, poněvadž si dělají zálusk na jeho „nekonečné zdroje nerostného bohatství“. „Američan však ví, že tuto válku … nesmí uspěchat a nemůže ji ani sám rozpoutat,“ konstatuje Ondráček, který má bohaté zkušenosti z válečných polí, neboť v lednu 1989 rozháněl pendrekem demonstranty při Palachově týdnu a v Československé televizi pak tvrdil, že demonstranti byli údajně vyzbrojeni (viz zde). Fikaní Američané podle něj „jako zastírací manévr nabízí jinou zemi, kterou je potřeba umravnit. Je jí KLDR a jejich padouch Kim. Sice tam po předchozí korejské válce už není co drancovat, ale americký zbrojní průmysl se spokojí i s tím, že by byla tato země zasypána pumami a raketami ze vzduchu i z moře.“ Vše pak „doprovází permanentní výplach mozků, aby bylo zřejmé, kdo je padouch a kdo má být hrdina. V plánech generálů z Pentagonu už je zřejmě připraveno i válčiště, kterým má být východní a střední Evropa v pásu od Severního po Černé a Středozemní moře. Nepočítá se ani s tím, že by přímo bojovali a umírali Američané.“ V závěru se Ondráček již tak rozohní, že se začne stylizovat do Julka Fučíka: „Lidé, bděte, nenechte za sebe dělat ovce! Za mír je třeba bojovat, válka jinak přijde sama.“

Takto uvažuje a píše člověk, který po Listopadu působil v policejním sboru (vyšetřoval například kauzu Opencard) a neustále si, nehledě na mocné fičení nevlídného větru sameťáku, zvyšoval vzdělání a kvalifikaci, až k doktorátu na Univerzitě Palackého v Olomouci. JUDr. PhDr. Zdeněk Ondráček, Ph.D, formálně vysoce vzdělaný specialista, po odchodu z policie v říjnu 2011 opět navléká dres KSČ(M) a startuje dosud úspěšnou politickou kariéru. Statisticky či formálně nahlíženo, jedná se vlastně o pozitivní jev – vzdělanci vstupují do tradičních stran a zušlechťují je zevnitř…

Opojná vůně kimirsenií

Důvodem americké „jestřábí agresivity“ vůči KLDR však nejsou pouze světovládné plány imperialistů z Wall Street a Pentagonu. Tvoří ho pochopitelně též skutečnost, že se v Severní Koreji podařilo vybudovat spravedlivou socialistickou společnost. O životě v baště pravého socialismu pak čtenáře Haló novin zpravuje rozhovor s Lukášem Vrobelem, mladým mužem a místopředsedou Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan, otištěný 20. září.

Vrobel nedávno KLDR navštívil, konkrétně konferenci „studijních skupin čučche, tedy ideologie kladoucí důraz na lidové masy a soběstačnost země, u příležitosti 105. výročí narození ‚věčného‘ prezidenta Kim Ir Sena“. Hlavní den programu „připadl na 15. duben, státní svátek – Den Slunce, připomínající narození Kim Ir Sena. Tehdy jsme zhlédli vojenskou přehlídku, manifestaci pracujících a taneční slavnost, kdy na náměstí Kim Ir Sena tančilo na 50 tisíc lidí.“ Účastníci konference měli program vskutku nabitý, zahrnoval například návštěvu mauzolea, kde se vystavují mumie Kim Ir-sena i jeho syna Kim Čong-ila, vědecko-technického komplexu plného moderních počítačů, Věže čučche i výstavy kimirsenií (orchidejí).

Vrobel vše pozorně prozkoumal, dokonce i z nadhledu, a shledal, že Severokorejci žijí šťastně a blahobytně: „Měli jsme možnost celé město vidět jak z Věže čučche, tak z otočné restaurace na střeše hotelu Korjó či balkonu Velké lidové studovny a neviděli jsme nic, zač by se měl Pchjongjang stydět, žádný obraz bídy či úpadku.“ Lékařská péče je v KLDR zadarmo, byty skoro zadarmo, v obchodech mají plno zboží a žádné fronty. Výchova společnosti je však zaměřena proti konzumnímu stylu, a tudíž se ani zbytečně neplýtvá. „Pchjongjang je velkoměsto, které snese srovnání s velkoměsty Západu,“ říká dále Vrobel, podle něhož sice některé domy mají „starší fasády, ale opuštěné a zdevastované stavby či chudinské čtvrti příznačné pro kapitalistické země tady nenajdete.“

Tento vpravdě ráj na zemi mohl vzniknout i díky „výchově k třídnímu uvědomění. Děti jsou členy třímilionového Korejského svazu dětí a běžně chodí v pionýrských uniformách s rudými šátky. Všichni mladí lidé jsou organizováni v pětimilionovém Kimirsensko-kimčongilském svazu mládeže.“ Severokorejci se též těší výhodám internetu, leč toho vlastního, socialistického: „Počítače s internetem jsou běžnou výbavou domácností. Uživatelé z KLDR ale nemohou volat ani se připojovat na internet do zahraničí a ze zahraničí se nelze připojit na internet a telefonní sítě KLDR, což je ovšem s ohledem na trvalou cizí protistátní propagandu pochopitelné. Cizinci zde nemají žádný signál.“ Jasně, to dá rozum, nic divného, běžné a zcela logické opatření…

Podpora obyvatelstva režimu je pak dle Vrobela z Pektusanu skutečná, neboť kdyby tomu tak nebylo, režim by se přece dávno neudržel, nemohl by osamoceně odolat tlaku imperialistů, USA a jejich vazalů, jejichž média „nemají důvod šířit o KLDR nic jiného než pomluvy, protože propagují přesně opačné cíle: útočnou válku místo míru, vykořisťování místo sociální spravedlnosti, individualismus místo kolektivismu atd.“.

Vrobel se po svém návratu z KLDR na chvilku stal skoro mediální hvězdou, obsáhlý rozhovor s ním například 14. května přinesl web Lidovky.cz (viz zde), doprovázený ale několika boxíky, které Vrobelovo snivé blábolení poněkud faktograficky korigují, a též odkazy na články, v nichž mají slovo i kritici severokorejského režimu.

Líčení KLDR jako prosperující země blažených lidí však není v řadách KSČM žádnou novinkou. „Můžeme si povídat o tom, kdo je diktátor, kdo není diktátor, kdo to dělá pro lidi. Myslím si, že materiál, který dodala KLDR, je skutečně o tom, že představitelé toho státu pro lidi něco udělali, a na těch fotografiích vidíte všechno, co KLDR v podmínkách, které má, dokázala,“ řekl serveru Novinky.cz v roce 2015 první místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek, když obhajoval „budovatelskou“ výstavu o KLDR uspořádanou tehdy ve stranickém sídle českých komunistů.

Napodruhé už to vyjde?

Komunisté se samozřejmě nikdy nesmířili s pádem svého režimu u nás i v celém sovětském bloku. A mnozí z nich určitě tajně sní o jeho obnově, a pokud se jim zdá vzdálená, snaží se též přizpůsobit daným podmínkám, své skutečné preference skrýt a maskovat. Dnešní komunističtí ideologové hovoří o období 1917–1989 (či 1917–1991) jako o prvním, neúspěšném pokusu lidstva o vybudování socialismu. Pozor, ta čárka je tam velmi důležitá, opravdu nutno číst: „první, čárka, neúspěšný“, jelikož bez ní to dává úplně jiný smysl. Leč ona čárka též obsahuje výhrůžku. Je totiž příslibem nějakého druhého (a tentokrát úspěšnějšího) pokusu. A o toužení po jeho příchodu svědčí nejen víceméně otevřené fandění „Rakeťákovi“ Kim Čong-unovi, od nějž si možná komunisté ve skrytu duše slibují, že smete Ameriku z povrchu zemského ohnivou bouří. Příznačné jsou též dva – namátkově vybrané – články Haló novin z poslední doby o jiných událostech.

První je z 15. září a pojednává o slavnosti pořádané portugalským komunistickým týdeníkem Avante!, jejímž ústředním bodem se stalo sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. „Možných negativních dopadů oslav Století říjnové revoluce, jak tu akce k vítězství bolševiků nazývají, se nikdo v PCP [portugalské komunistické straně] nebojí,“ podotýká autor článku Roman Janouch. „Naopak. Portugalští komunisté by pouhé nesmělé připomenutí událostí kolem výstřelu z křižníku Aurora považovali za popření sebe sama. Jejich cílem je totiž budování socialistické společnosti.“

Druhým je zpráva otištěná 29. května o 17. sjezdu ruské komunistické strany, jemuž zaslal pochvalnou zdravici i Vladimir Putin. Předseda ruských komunistů Gennadij Zjuganov, jak skoro s gustem citují Haló noviny, na sjezdu konstatoval, že „sázet jen na volby by bylo naivní“. „Musíme energicky bojovat na ulici: organizovaně, chytře a profesionálně,“ řekl též Zjuganov, podle nějž mají komunisté za úkol „dodat čerstvý dech“ protestům všeho druhu – a prý hlavně nedopustit, „aby ulici ovládly prozápadní síly“. Tak v tom se třeba takový Ph.D. Ondráček docela dobře vyzná…

Samozřejmě, závěrem musí zaznít otázka, nakolik jsou čeští komunisté opravdu nebezpeční, již vzhledem k průměrnému věku členů strany, a nakolik jde pouze o tragikomický bizár. Leč chystá se je volit zhruba 10 % lidí, názory zde prezentované jsou, byť zpravidla v různých „soft verzích“, hojně rozšířené mezi běžnou populací na sociálních sítích a z prostředí Haló novin ostatně vyrašil i Jiří Ovčáček, přičemž jeho hradního pána komunisté veskrze chválí. Z této bažiny tudíž nemůže vzejít nic dobrého, byť druhý pokus o vybudování socialismu snad zatím nehrozí. Tedy, pokud se „Rakeťákovi“ nepodaří – vědomě či shodou nešťastných náhod – rozpoutat třetí světovou válku…

Pozn.: O tom, jak v Severní Koreji žijí „obyčejní lidé“, mj. píše Barbara Demicková ve skvělé knize Není co závidět. Obyčejné životy v Severní Koreji. Recenzi s ukázkami jsme v Babylonu přinesli loni, viz zde.