Přišel podzim, listí zežloutlo, s podzimem došlo i na komunální a senátní volby a Senát nám zoranžověl. Sociální demokraté v něm nyní mají nadpoloviční většinu čítající 41 senátorů a senátorek.

Když k tomu připočteme dva komunisty a dva zástupce hnutí Severočeši.cz, musíme konstatovat, že se z pojistky demokracie stala bašta levice.

Blogger Jiří Paroubek se překvapivě hlasitě nepochlubil, byť by měl výjimečně čím, neboť současná sociálnědemokratická většina v horní komoře je hlavně jeho dílem. V roce 2008 díky masivní protipoplatkové kampani dobyl dokonce 23 míst v Senátu (v roce 2006 pak 6), ve srovnání s tím je Bohuslav Sobotka se svými „dvanácti statečnými“ trochu břídil. Nicméně letošní výsledek dokonal historický obrat: od svého reálného ustavení v roce 1996 byl Senát pravicovou komorou, které levice hanlivě přezdívala „panská sněmovna“, a dlouho se netajila tím, že kdyby mohla, nechala by Senát zrušit.

Jednou z hlavních senátních rolí má být úloha korektorská: Senát by měl Poslanecké sněmovně vracet zákony (buď celé nebo s vlastními úpravami), v nichž shledá nějaký problém nebo chybu. Samozřejmě, nejde ani tak o nějaké technické připomínky, ale o oponenturu politickou, které má napomoci i to, že se Senát obměňuje vždy jen z jedné třetiny, v jiném čase a jiným volebním systémem než Sněmovna. Ta však může Senát přehlasovat většinou všech poslanců (101 a více), což by pro současnou vládní koalici čítající 118 poslanců nemělo znamenat vážnější problém, zachová-li si ovšem soudržnost.

Lze ale předpokládat, že levice svou senátní většinu bude využívat, byť by dosáhla jen jistých průtahů či většího politicko-mediálního „kraválu“ nad některými zákony. Je to její právo a senátní většiny dosáhla v řádných demokratických volbách, čili těžko jí takové postupy obecně vyčítat. Přesto lze faktický přerod Senátu z „panské sněmovny“ na „odborářský sovět“ považovat za něco potenciálně ohrožujícího smysl horní komory.

Jaký však smysl tento outsider mezi českými ústavními institucemi vlastně má? Od počátku se přece na dané téma vedou spory, z nichž nevzešlo žádné jednoznačné stanovisko, ani teoreticky, natož pak prakticky. Trošku naivní představa sboru nezávislých moudrých (rady starších u ohniště před vigvamem) vzala záhy za své. Podobně jako řeči o senátorovi coby „regionálním ombudsmanovi“ – na něco podobného nemá skoro žádné pravomoci. A tvrzení o Senátu coby komoře regionální reprezentace nutno též považovat za scestné, zvláště když má každý z krajů svůj parlament a svého hejtmana a když se do Poslanecké sněmovny volí ve čtrnácti volebních obvodech, totožných s kraji. Navíc, senátní volební obvody jsou často umělé útvary, narýsované kdysi nějakým úředníkem na ministerstvu vnitra – málokterý z obvodů tvoří nějaký opravdu „přirozený region“.

Co tedy s ním? Přece jen, představa „rady starších“ odpovídá původně zamýšlenému poslání Senátu asi nejlépe, přičemž slovo „starší“ je třeba vnímat ve smyslu moudřejší, zkušenější, vzdělanější. Tvůrci české ústavy se inspirovali i názory Friedricha Augusta von Hayeka, jenž navrhoval oddělit běžné zákonodárství související s vládním provozem (daně, dávky, pobídky, poplatky, emisní povolenky a podobně) od rozhodování o obecných normách, ustavujících základní řád pro chování jedinců i celé společnosti. Od rozhodování například o tom, zda má platit trest smrti, či nikoliv, zda má člověk právo na euthanasii, zda mají osoby stejného pohlaví právo uzavřít sňatek, zda lze muslimku nutit, aby ve škole odkládala šátek a podobně. Stejně, pokud se Poslanecká sněmovna usnáší o něčem takovém, hlasování velmi často prochází napříč poslaneckými kluby, a české politické strany své poslance zpravidla nezavazují k jednotnému postoji. Což platilo a patrně stále platí hlavně pro ODS, která při „hodnotových“ hlasováních ponechává svým poslancům a poslankyním volnou ruku, na rozdíl od hlasování podporujících neviditelnou ruku trhu.

Hayekovo rozlišení má svou logiku, byť by se dalo namítnout, že všechno souvisí se vším, a že tudíž v realitě vlastně neexistují čistě hodnotové a čistě ekonomicko-sociální zákony. Vládní sociální politika prostě odráží, otevřeně, skrytě i nevědomě, určité hodnotové postoje. Dostanou-li třeba svobodné matky přidáno na sociálních dávkách, zazní okamžitě kritika, že stát vlastně podporuje plození nemanželských dětí, a oslabuje tak instituci manželství. Přesto je na druhou stranu zřejmé, že debata o euthanasii překračuje běžné „pravo – levo“, rozhodně to české, které je vymezeno víceméně ekonomicky (trh kontra státní zásahy do ekonomiky), nikoliv hodnotově.

Pojetí Senátu jakožto komory zabývající se primárně principiálními normami tudíž nepředstavuje nějakou naivní utopii, ostatně odpovídá mu i ústavní zákaz vetování zákona o státním rozpočtu. Vetovat státní rozpočet Senát výslovně nesmí.

Aby se však česká horní komora přiblížila výše popsané ideji, musel by se patrně změnit volební systém. Většinová volba napomáhá spíše kandidátům mainstreamu, tedy, jak se letos opět ukázalo, kandidátům velkých stran. Úloze „reflexní komory“ by však odpovídalo větší zastoupení názorových skupin, které jsou v současné společnosti spíše na okraji.

Tomu by šlo jistě napomoci, ale vyžadovalo by to změnu ústavy. Bohužel, pokud nějaká nastane, bude mít podobu zavedení přímé volby prezidenta. Lid tak dostane novou atrakci v lunaparku, aby lépe skousnul sociální dopady vládních reforem, ve zlepšení vládnutí se však přímé prezidentské klání projeví jen stěží.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 13/XIX, 29. října 2010