Vývoj od opice k člověku trval milióny let. Jak dlouho může trvat ten pád zpátky?
Nguyen Chi Thien, vietnamský básník

Když 30. dubna 1975 vstoupily severovietnamské jednotky do Saigonu, ukázalo se, že krátce. Hlavní město Vietnamské republiky neboli Jižního Vietnamu bylo zaplaveno desetitisíci politicky zpracovanými rekruty nebo pologramotnými partyzány uvyklých na život v džungli. Počáteční přívrženec revolučních změn, ale sám později politický vězeň, spisovatel Doan Van Toai vzpomínal na události takto: „Pochodovali v četách, jedna za druhou, přes rameno jim visely čínské AK-47. Vojáci Fronty měli široké tropické klobouky, Seveřani tvrdé helmy v koloniálním stylu. Klobouky se ztrácely v moři helem“. Dále popsal vzájemný šok a nedůvěru ze vzájemného setkání. Vojáci byli zmatení, protože podle doktríny politruků očekávali čest a slávu náležící osvoboditelům od vykořisťovatelů. Nikdo je však nevítal. Navíc byli ohromeni bohatstvím města. Od rozdělení země uplynulo pouhých 21 let, ale většina těchto vítězů spatřila poprvé ledničku, televizor, sporák nebo digitální hodinky. Politické vychování jim bránilo uvěřit, že naprostá většina z moře automobilů patří soukromým osobám, mnohem jednodušší bylo jejich majitele považovat a priori za agenty. Na sever zamířily stovky nákladních vozů napěchovaných neznámým zbožím. Nicméně šok komunistů netrval dlouho a realitu začali rychle přizpůsobovat obrazu svému. Z tiskovin zakázali všechno, co bylo napsáno po roce 1935. Výjimkou byla vlastní propaganda. Obětí této kampaně se staly milióny knih. Podobný osud potkal později dokonce i magnetofonové pásky a gramofonové desky, o jiných materiálních škodách nemluvě. Jako ve všech jiných případech převzetí moci komunisty, i zde následovalo zavádění společné chudoby a ideologické tuposti.

Na jedné straně sice skončila válka s dvěma miliony obětí, na té druhé však pro další milióny začal boj o přežití. Američané před pádem města stihli evakuovat na sto tisíc lidí, z velké části Vietnamce spjaté s kolabujícím režimem, během posledních dvou dnů Jižního Vietnamu v největší vrtulníkové evakuaci v dějinách pak dalších sedm tisíc lidí, ani zdaleka však nedokázali uspokojit všechny zájemce. Ti šťastnější ještě stihli na bárkách doplout k lodím americké sedmé flotily. Komunistická pomsta za jihovietnamský vzdor nadešla. Dvě stě tisíc Jihovietnamců padlo za oběť popravčím četám, dva milióny obyvatel byly poslány do převýchovných a pracovních táborů, vietnamských gulagů. Mnozí se nevrátili, někteří jsou dokonce dodnes v domácím vězení. Další dva milióny lidí se po roce 1975 vydaly za svobodou na vratkých bárkách přes moře, přibližně desetina z nich se utopila. Tito boat people měli tu smůlu, že ve stejné době prchaly před novými komunistickými vládami další statisíce Kambodžanů a Laosanů. Vznikla tak uprchlická vlna tří milionů osob zahlcující všechny sousední země. V roce 1979 země jihovýchodní Asie Indonésie, Thajsko, Malajsie, Filipíny, Singapur a další odmítly přijmout jakékoli další uprchlíky a lodě odháněly od svých břehů. Uprchlíky nebraly ani obchodní lodě, protože by jim hrozil zákaz vplutí do přístavu. Lidé tak v chatrných bárkách na otevřeném moři trávili i měsíce, dokud nepomřeli. Spojené státy již po pádu Saigonu přijaly 130 000 Vietnamců. Nyní stály před ještě větší výzvou. Nakonec se západní země dohodly přijmout na dva miliony uprchlíků z Indočíny, většinou Vietnamců, ale i dalších národností. Mezi největší příjemce patřily Spojené státy s 1 200 000 přistěhovalci, následovaly Kanada, Austrálie a Francie. Mnozí uprchlíci z této vlny byli z táborů do země přijetí přemístěni až v 90. letech. Na lidi, jejichž cesta za svobodou skončila ve vlnách Jihočínského moře, dnes upomíná mnoho pomníků po celém světě. Namátkou v Ottavě, Liege, Hamburku, Melbourne, Ženevě, Washingtonu, Brisbane, Perthu, Montrealu, Santa Aně ad. Pro komunistický režim je však pád Saigonu dodnes státním svátkem „Den vítězství“.

A jaký byl osud Nguyena Chi Thiena, jehož verš uvozuje tento článek? Nguyen měl tu smůlu, že se narodil v Hanoji a chtěl na severu vydávat vlastní časopis. Psal se rok 1960, když byl Vietnam již šest let rozdělen na severní a jižní část. Ve vězení a převýchovných táborech strávil celkem 27 let, stejně jako Nelson Mandela. Své básně si ukládal do paměti, protože ve vězení neměl k dispozici papír a tužku. Když byl v roce 1977 propuštěn, mohl konečně sepsat všechny básně, které složil během věznění. V roce 1979 se mu podařilo proniknout na britskou ambasádu v Hanoji a předat diplomatům 400 básní ve francouzštině. Byl zatčen okamžitě po opuštění budovy a ve vězení strávil dalších 12 let. Diplomaté mezitím splnili své slovo a jeho básně byly poprvé publikovány. V roce 1995 mu bylo dovoleno vystěhovat se do Spojených států. Zemřel o sedm let později, takřka jediných, které strávil na svobodě.

Babylon, č. 1/XXIX, 4. května 2020, s. 3.