Před 78 lety 17. září v roce 1939 se k nacistickému útoku na Polsko přidal i Sovětský svaz. Začal tak plnit dohodu uzavřenou mezi Berlínem a Moskvou v srpnu téhož roku, která vešla do dějin jako pakt Molotov-Ribbentrop. Ačkoli se pakt stal znamením k rozpoutání apokalypsy 2. sv. války a všech hrůz, které s ní souvisely, v Rusku roste počet těch, kteří nacisticko-sovětské spříseženství v předvečer války schvalují nebo je pokládají za jediné možné řešení tehdejší situace. Výše uvedené si myslelo před sedmi lety 33% Rusů, dnes tento názor sdílí 35% dotázaných, zatímco jen 17% lidí je přesvědčeno, že šlo o zločineckou dohodu obsahující dodatek o obsazení Polska SSSR a hitlerovským Německem (viz Petra Procházková: Zločin? Ne. Bránili jsme vlast. LN 15. září 2017). Přetiskujeme zde reakci Petra Placáka na článek Václava Žáka v deníku Právo z 23. května 2015.

Václav Žák svůj článek o roku 1945 uvedl připomínkou schematičnosti historiografie před listopadem 1989 a dodal: „Po roce 1989 však, bohužel, neslyšíme realističtější líčení historie. Spíš naopak. Dějiny se obracejí naruby.“ Před listopadem 1989 existoval ovšem jenom jeden výklad dějin, který byl závazný, a když se jej někdo nedržel, tak „letěl“ nebo byl poslán se zchladit do chládku: co to má co společného s dneškem, kdy co autor, to jiný názor a ani Historický ústav na tom nic nezmůže, nemajíc k ruce tajnou policii, respektive tajná policie nemá pod palcem Historický ústav? Je snad Žák paranoidní? Není, to je „jen“ taková nezávazná obezlička k následující Žákově intelektuální exhibici.

„Často se tvrdí, že veřejnost nebyla informována o sovětském Rusku. To je omyl. Byla, a hodně podrobně,“ pokračuje Žák. „Jenže jí informace, bohužel, poskytovala Liga proti bolševismu a Karl Hermann Frank. Zajistili tím, že se v celé tříleté epizodě třetí republiky nikdo neodvážil SSSR kritizovat. Dostal by okamžitě nálepku nacisty.“

Žák to je takový Mareček, který podává pero, aby bylo vidět, že je přítomen. Fakt, že se SSSR neodvážil nikdo kritizovat, nezapříčinil K. H. Frank, ale Stalin, který rozdával nálepku agentů gestapa napravo nalevo, od Trockého, přes Zinověva, Kameněva, Jevdokimova, až po Bucharina, Radka nebo Rykova – přiděloval ji všem, které hodlal zlikvidovat. O zvěrstvech stalinismu si česká veřejnost mohla přečíst už dávno před válkou nejen v řadě prací demokraticky či humanisticky orientovaných autorů, ale i u samotných komunistů-idealistů, jako byli Josef Guttmann a Záviš Kalandra, kterého pak tuzemští stalinisté, poté, co se dostali k moci, za trest popravili, zatímco Guttmannovi se před nacisty i komunisty podařilo uprchnout do Spojených států. Co se pak týká kritiky Sovětského svazu po válce, tak ta byla za třetí republiky (1945-48) trestným činem. Mareček sice snaživě podal pero, ale od pětky ho to neuchránilo.

Od tohoto dejme tomu myšlenkově nezávazného plkání přejde ovšem Žák k analogiím, které jsou už za hranou nejen soudnosti, ale i lidskosti, kdy nacisticko-sovětský pakt Ribbentrop-Molotov vykládá jako klasický případ rozdělení sfér vlivu mezi velmocemi a jednání Sovětského svazu dává do jedné roviny s lavírováním a hraním o čas vlády Británie před vypuknutím války: Moskva hájila své zájmy, obdobně jako je hájily Londýn nebo Paříž, nakonec je paktem s Berlínem předběhla, ale psí hlava se přitom výlučně nasazuje Moskvě, tvrdí v kostce Žák: „V současné teorii mezinárodních vztahů se jak mnichovská dohoda, tak pakt Ribbentrop– Molotov označují jako buck passing – přeložme volně podstrčení černého Petra. V Mnichově se ho Francie s Anglií pokusily podstrčit Stalinovi, v Moskvě ho Stalin paktem s Hitlerem vrátil zpátky do Paříže a do Londýna. Je to cynické, ale jaká jiná je velmocenská politika? Proč jsou prakticky všichni čeští komentátoři ochotni líčit pakt jako důkaz perfidnosti Stalina a jeho touhy rozdělit si s Hitlerem svět? Není mnohem přirozenější pochopit pakt jako obranné opatření vytvořením nárazníkového pásma?“ ptá se Žák, který si zřejmě přečetl několik propagandistických článků na internetu ruské provenience, které nacisticko-sovětský pak interpretují navlas stejně.

Perfidní je ovšem především mechanický způsob myšlení, jakým se snaží uchopit historii. Žák má čistě technologicky pravdu: jednání mezi Itálií, Francií, Británií, nacistickým Německem a SSSR v předvečer vypuknutí války měla obdobný charakter – každý chtěl vyzískat pro sebe co nejvíc a snažil se, aby kaštany z ohně za něj tahali nebo si to odskákali jiní. Problém je ovšem v tom, že hráči, kteří se této „velmocenské“ hry účastnili, byli diametrálně odlišní. Pakt Ribbentrop-Molotov je zločinný především proto, co signatáři na jeho základě prováděli: společné přepadení, okupace a rozdělení Polska, vyvražďování polských elit ve spolupráci gestapa a NKVD, přepadení Finska SSSR, anexe pobaltských zemí a následná genocida baltských národů, anexe Besarábie včetně toho, že v rámci nacisticko-sovětského paktu leží počátky holocaustu…

Dávat dohromady lavírování západních demokracií v předvečer druhé světové války před Hitlerem a Stalinem (jistě nepěkné, zbabělé a často i podlé) do stejné roviny s obludně zločinným charakterem nacisticko-sovětského paktu je hanebnost. Už několikrát jsem si všiml, že Václav Žák, který projevil před listopadem 1989 statečnost, používá argumenty, které bych u jiného člověka automaticky pokládal za hrubou demagogii. Přičítal jsem to přehnanému interesu autora ve věci včetně toho, že i rád provokuje. Jeho interpretce paktu Hitlera se Stalinem, v jehož rámci byly zavražděny, ztratily domov, možnost jakékoli byť jen trochu důstojné existence miliony zcela nevinných lidí, není pouhá intelektuální povýšenost, ale obyčejná čuňárna. Z Václava Žáka se stalo demagogické čuně.

Babylon č. 2/XXIV