V České republice sice letos oslavíme už 27. výročí pádu komunismu, často ale zapomínáme na skutečnost, že v některých zemích toto zřízení stále přetrvává. V nejtvrdší podobě v Severní Koreji, jež je děsivým naplněním nočních můr George Orwella.

„Dychtivě četl. Často jsem mu dávala knížky. Oblíbil si překlad románu 1984. Žasl nad tím, jak mohl Orwell tak dobře porozumět severokorejskému typu totality,“ píše Barbara Demicková v knize Není co závidět. Obyčejné životy v Severní Koreji. V originálu vyšla v roce 2009, v roce 2014 ji v českém překladu Evy Lee vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Oním dychtivým čtenářem Orwella je Čun-sang, jemuž se podařilo uprchnout ze Severní do Jižní Koreje.

Barbara Demicková pracovala od roku 2001 jako zpravodajka listu Los Angeles Times na Korejském poloostrově, jak v jeho jižní, demokratické a bohaté části, tak v části severní, kde panuje jeden z nejtemnějších režimů současného světa. Což v jistém smyslu platí opravdu doslova:

 „Když se podíváte na satelitní snímky Dálného východu v noci, uvidíte na nich podivnou černou skvrnu. Ta temná oblast je Korejská lidově demokratická republika. Hned vedle ní jasně září prosperující Jižní Korea, Japonsko a dnes už i Čína. I z dálky stovek kilometrů vidíme jako malé bílé tečky billboardy, světla aut a pouličního osvětlení, neony řetězců rychlého občerstvení – symboly člověka jedenadvacátého století, který spotřebovává elektrickou energii při veškeré své činnosti. A pak, uprostřed této oblasti, ostrov temnoty. Je nepochopitelné, že se země s třiadvaceti miliony obyvatel může jevit jako oceán. Pustá a prázdná. Prostě jako by nebyla.

Severní Korea takto zčernala na počátku devadesátých let. Po rozpadu Sovětského svazu, který zásoboval svého dávného komunistického spojence levným palivem, se těžkopádné a nevýkonné severokorejské hospodářství zhroutilo. Elektrárny zrezivěly. Světla zhasla. Vyhladovělí lidé rozkradli kousky měděného drátu z elektrického vedení, aby je vyměnili za jídlo. Když se slunce schová za horizont, na krajinu padne soumrak a malé přikrčené domy pohltí temnota. Se setměním zmizí celé vesnice. Dokonce i v některých částech oné výkladní skříně jménem Pchjongjang můžete jít v noci hlavní ulicí, aniž byste po stranách viděli budovy.“

 Udělat něco pro lidi…

 Korejskou lidově demokratickou republiku, zkratkou KLDR, jak zní oficiální název Severní Koreje, sice sužuje nedostatek energie i potravin, přesto má ambiciózní program výroby atomové bomby a balistických raket, jimiž ohrožuje své okolí.

Domácí obyvatelstvo však severokorejský režim dovede zásobovat asi už jen propagandistickými hesly: „Severokorejská komunistická vláda zveřejnila 310 nových politických sloganů, jimiž občany vybízí k pěstování voňavých jablek či zeleniny ve sklenících, k útočnému pojetí sportů i k oslavě vládnoucí dynastie Kimů. Jako obvykle nechybí ani zdůraznění nutnosti skoncovat s ‚americkou imperialistickou špínou‘.

 ‚Ať se ovoce jen hrne a jeho sladká vůně prodchne vzduch nad záplavou jabloní na úpatí průsmyku Čchol!‘

 ‚Nechť se naše země změní v zemi hub!‘

 ‚Pěstujte hojně zeleninu ve sklenících!‘

 Povzbuzují Severokorejce zemědělské slogany. Právě tento oddíl ale možná nejvíce odhaluje problémy země, když zdůrazňuje naléhavou potřebu zvýšit produkci,“ uvádí zpráva, kterou nedávno přinesl server Lidovky.cz.

„Můžeme si povídat o tom, kdo je diktátor, kdo není diktátor, kdo to dělá pro lidi. Myslím si, že materiál, který dodala KLDR, je skutečně o tom, že představitelé toho státu pro lidi něco udělali, a na těch fotografiích vidíte všechno, co KLDR v podmínkách, které má, dokázala,“ řekl serveru Novinky.cz první místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek, když obhajoval „budovatelskou“ výstavu o KLDR uspořádanou v loňském roce ve stranickém sídle českých komunistů.

Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip výstavu údajně neviděl, a proto ji odmítl v médiích komentovat. Nicméně když v roce 2011 zemřel Kim Čong-il, tedy dnešní „věčný generální tajemník“, poslal Vojtěch Filip do Severní Koreje kondolenci tohoto znění:

„Vážený soudruhu,
v hořkém zármutku jsem přijal zprávu o smrti Kim Čong-ila, velkého vůdce Vaší země.
Velmi jsme si vážili Kim Čong-ila, jenž svůj život zasvětil korejskému lidu. Snažil se o jeho blaho, zajištění bezpečnosti KLDR a dosažení mírového sjednocení Koreje. Komunistická strana Čech a Moravy pevně věří, že Korejská strana práce překoná nynější zármutek a nadále povede hrdinný boj korejského lidu za obranu socialismu ve Vaší krásné zemi.“

Nesmrtelný generální tajemník

Na to, co představitelé KLDR pro lidi opravdu udělali, se s Barbarou Demickovou podíváme blíže. Nejprve je však nutné – pomocí ukázek z její knihy – objasnit pozadí podivuhodného titulu „věčný generální tajemník“:

„Do jisté míry jsou všechny diktatury stejné. Ať je to Stalinův Sovětský svaz, Mao Ce-tungova Čína, Ceauseskovo Rumunsko nebo Irák Saddáma Husajna, platí, že všechny režimy mají stejné kulisy: sochy shlížející na náměstí v každém městě, portréty pověšené v každé kanceláři, hodinky s diktátorovým obličejem na ciferníku. Kult osobnosti. Kim Ir-sen však šel ještě dál. Od ostatních zločinných diktátorů minulého století jej odlišuje schopnost ovládnout lidskou víru. Dobře chápal, jakou moc má náboženství. Jeho strýc z matčiny strany byl protestantský kněz, dávno v předkomunistických dobách, kdy křesťanská komunita v Pchjongjangu byla natolik živá, že se městu přezdívalo ‚Jeruzalém východu‘. Když vzal Kim Ir-sen moc do svých rukou, zavřel kostely, zakázal bibli, vyhnal věřící do odlehlých končin – a upravil křesťanskou obraznost a dogmatiku tak, aby ji mohl použít k sebepropagaci.

A tak televizní hlasatelé mluvili se zatajeným dechem o Kim Ir-senovi a Kim Čong-ilovi po vzoru letničních kazatelů. Severokorejské noviny přinášely zprávy o nadpřirozených jevech. Rozbouřené moře se prý uklidnilo, když námořníci, přidržujíce se potápějící lodi, začali zpívat oslavné písně na Kim Ir-sena. Když jel Kim Čong-il navštívit demilitarizovanou zónu, padla tajemná mlha, aby ho ochránila před číhajícími jihokorejskými ostřelovači. Díky němu rozkvétaly stromy a sníh tál. A pokud byl Kim Ir-sen bůh, pak Kim Čong-il byl syn boží. Stejně jako narození Ježíšovo bylo prý i narození Kim Čong-ila oznámeno jasnou hvězdou na nebi a krásnou dvojitou duhou. Z nebe slétla vlaštovka, aby zazpívala o narození ‚generála, který bude vládnout světu‘.

Severní Korea svádí k parodiím. Smějeme se přehnané propagandě a naivitě tamějšího lidu. Ale pochopme, že jejich indoktrinace začíná už v dětství za čtrnáctihodinových pobytů v tovární školce, že v následujících padesáti letech každá píseň, každý film a článek v novinách, každá tabule s plakáty, které mají na očích, jsou navrženy tak, aby zbožšťovaly Kim Ir-sena, že jejich země je hermeticky uzavřena, takže do ní nepronikne nic, co by mohlo zpochybnit vůdcovo božství. Kdo by odolal?“

Zbožštění vůdce, kult osobnosti, pseudonáboženský charakter režimu včetně snahy „ovládnout lidskou víru“ byly sice typické i pro sovětský či čínský komunismus, avšak v Severní Koreji tyto rysy narostly do opravdu neobyčejně obludných rozměrů. „Až do dne, kdy jsem se s Kim Čong-ilem setkal, jsem ho považoval za božstvo, za svatého muže, mudrce, kterého máme uctívat. Věřil jsem, že je lepší než my, že za svůj lid obětuje vlastní život. Dokonce jsem nevěřil, že chodí na záchod,“ svěřil se v roce 2014 stanici CNN básník Čang Čin-sung, jenž se dlouho podílel na tvorbě oficiální propagandy, ale nakonec z korejského „ráje“ utekl.

V každé severokorejské domácnosti musí viset portrét zakladatele režimu Kim Ir-sena a jeho syna a nástupce Kim Čong-ila. Dnes patrně i třetího z komunistické dynastie Kimů, Kim Čong-una. Ovšem na zeď s portréty vůdců lidé nesmí pověsit nic jiného, ani fotografie příbuzných. Podle Demickové měly severokorejské noviny v oblibě takzvané příběhy lidského zájmu, pojednávající o hrdinných občanech, kteří zahynuli, když se snažili vysvobodit portrét z ohně nebo vody. A portréty musely být též naprosto čisté: „Strana práce rozdávala portréty spolu s bílou látkou, která se směla skladovat v krabici pod nimi. Byla určena pouze k čištění těchto obrazů. To bylo zvláště důležité v období dešťů, když se v rozích skleněného rámu začaly objevovat stopy plísně. Inspektoři policie pro kontrolu veřejných předpisů chodili zhruba jednou za měsíc do domácností kontrolovat čistotu portrétů.“

Každý obyvatel Severní Koreje musí rovněž nosit odznáček s portrétem Kim Ir-sena, na levé straně, na srdci. Zbožštění vůdců se projevuje právě i v kultu jejich údajné nesmrtelnosti.

„Severokorejská propaganda pracovala na plné obrátky a plodila nejpodivnější pohádky o tom, že Kim Ir-sen vůbec nezemřel. Krátce po jeho smrti začala vláda vztyčovat po celé zemi tři tisíce dvě stě obelisků, označovaných jako ‚věže věčného života‘. Kim Ir-sen měl zůstat prezidentem i po smrti. Jeden propagandistický film tvrdil, že pokud lidé budou dostatečně truchlit, Kim Ir-sen se k nim vrátí: ‚Když Velký maršál zemřel, sestoupilo z nebe tisíc jeřábů, aby ho odnesli. Ale nemohli tak učinit, protože viděli, že lid Severní Koreje plakal a křičel, tloukl se pěstmi do hrudi, trhal si vlasy a bušil hlavou o zem.‘

Pokud se Kim Ir-senovým skonem něco změnilo, pak to, že po smrti vypadal ještě úžasněji než za života. Pchjongjang nařídil změnu kalendáře. Začátek moderní doby měl od nynějška pro Severokorejce místo narození Ježíše Krista označovat rok 1912, čili rok narození Kim Ir-sena. Rok 1996 byl rokem 84 podle kalendáře čučche,“ uvádí Barbara Demicková.

Čučche je označení pro oficiální severokorejskou ideologii, jež mimo jiné zdůrazňuje i soběstačnost země. Kim Ir-sen, který zemřel v roce 1994, byl mumifikován podobně jako Lenin nebo Gottwald a je uložen v mauzoleu v hlavním městě Pchjongjangu, stejně jako jeho syn Kim Čong-il. Ústavní dodatek ho v roce 1998 ověnčil titulem „věčný prezident“, a mezi prezidenty mu tedy patří nedostižný rekord, pokud jde o délku trvání mandátu. Dle Demickové mají Severokorejci věřit, že: „Duchovně řídí zemi ze svého klimatizovaného mauzolea pod Věží věčného života.“

Kim Ir-sen je otcem dnešního velvyslance KLDR v Praze a pseudonáboženský charakter režimu ovlivnil dle zprávy ČTK z ledna 2015 kariéru i tohoto diplomata, byť spíše v negativním smyslu: „Kim Pchjong-il byl podle médií od konce sedmdesátých let v podstatě v exilu na různých diplomatických postech v Evropě, aby nemohl zasahovat do politiky v KLDR. U svého otce údajně upadl v nemilost kvůli svému nevázanému životnímu stylu. Spekuluje se, že díky velké fyzické podobnosti s otcem, jehož obyvatelé KLDR stále považují za poloboha, je pro severokorejskou vládu politickou hrozbou.“

 Romeo a Julie po severokorejsku

 Ale od polobohů radši zpět k obyčejným lidem. Podtitul knihy Barbary Demickové totiž zní „Obyčejné životy v Severní Koreji“. Autorka vytváří portrét tohoto děsivého státu pomocí životních příběhů několika lidí, pocházejících z města Čchongdžin na severu země a jeho okolí. Popisuje tak příběh tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny, která miluje Kim Ir-sena více než svou rodinu, a její vzdorovité dcery. Všichni však nakonec ze Severní Koreje uprchnou, což je samozřejmě velmi riskantní podnik. Ale právě jen díky tomu mohla Demicková získat jejich svědectví, poněvadž nikdo z lidí, žijících přímo v severokorejském totalitním režimu, by jí o svém osudu, pocitech či myšlenkách určitě nevyprávěl. Měl by totiž nesporně obavy z přísného potrestání za porušení zákazu stýkat se s cizinci: „Od každého občana se očekávalo bdělé sledování podvratné činnosti a porušování pravidel. Kamery a podobná zařízení se nepoužívaly, jelikož země byla příliš chudá a dodávky energie nespolehlivé, a tak bezpečnost státu závisela na lidských zpravodajích – donašečích. V novinách se občas objevily zprávy o hrdinných dětech, které udaly své rodiče. Nebylo nic mimořádného, pokud soused nabonzoval souseda za pomlouvání režimu.“ 

Barbara Demicková na knize pracovala mnoho let, Severní Koreu několikrát navštívila a jako hlavní zdroj informací jí sloužily právě rozhovory s uprchlíky. Nicméně opírá se též o řadu knih, článků a studií jiných autorů a o informace humanitárních organizací. Vznikl tak výborně napsaný a pečlivě podložený obraz pekla na zemi:

„Náhle ho přepadl smutek z jejich situace a z toho, jak nešťastný život je jim souzeno žít. Spíš pro útěchu než cokoli jiného udělal něco, čeho se dosud neodvážil: naklonil se k Mi-ran a políbil ji. Tedy s trochou dobré vůle se to dalo považovat za polibek. Jeho rty se letmo dotkly její tváře, ale uhnuly dřív, než se přiblížily k jejím rtům. I tak to ale byl vrcholný projev důvěrnosti, k jakému mezi nimi kdy došlo. Znali se třináct let, z toho devět spolu chodili, a zatím se maximálně drželi za ruce. Mi-ran vypadala polekaně. Nezdálo se, že se zlobí, jen byla nervózní. Rychle vstala z lavičky a gestem ho pobídla, aby udělal totéž. ‚Pojďme,‘ řekla. ‚Jdeme dál.‘

Mi-ran ten polibek překvapil. Ačkoli měla jen mlhavé ponětí o sexu, věděla, že polibek by mohl vést někam, kam se nechtěla dostat. Slyšela o dívkách, které spaly s muži, a přivodily si tím obrovské problémy. Antikoncepce neexistovala. Jen drahé a nebezpečné potraty.“

Nesmělým milencem z ukázky je Čun-sang, jenž si posléze v Jižní Koreji tolik oblíbil George Orwella, neboť v něm nalezl plastické vylíčení života v zemi, odkud pocházel. Šlo o první polibek milenců a, jak se později ukázalo, i o polibek poslední. Obraz světa, který měla Mi-ran – ne svou vinou – v hlavě, vykresluje Demicková takto:

„‚Ať žije Kim Ir-sen
Kim Čong-il, slunce 21. století.
Žijme po svém.
Uděláme, co nám strana řekne.
Není světu co závidět.‘

 Až do začátku puberty neměla Mi-ran důvod těmto sloganům nevěřit. Její táta byl prostý horník. Rodina byla stejně chudá jako všichni ostatní, koho znali. Jelikož veškerý tisk, filmy i vysílání zvenku byly zakázané, Mi-ran předpokládala, že nikde na světě se lidé nemají lépe, spíš asi mnohem hůř. Nesčetněkrát slyšela z rádia a televize, že Jihokorejci jsou utlačováni vládou proamerické loutky Pak Čong-hiho a později jeho nástupce Čon Tu-hwana. Dozvěděla se, že zředěný komunismus v Číně je méně úspěšný než ten Kim Ir-senův a že miliony Číňanů hladoví. Mi-ran došla k závěru, že má v podstatě štěstí, že se narodila v Severní Koreji do laskavé péče otcovského vůdce.“

Mi-ran i Čun-sang však postupně začínají mít o režimu své pochybnosti. Poznávají, že světu je asi co závidět – ostatně, právě z propagandistického sloganu „Není světu co závidět“ odvodila Demicková hořce ironický název své knihy. Pár si ale pochybnosti o režimu navzájem nesděluje. I kvůli tomu, že se vidí velmi málo, tak dvakrát do roka, neboť Čun-sang studuje ve vzdáleném Pchjongjangu na vysoké škole. Má tak ale rovněž šanci na vstup do Strany práce, a tedy i na dobrou kariéru, k níž ho rodina tlačí. Vztah s Mi-ran musí tajit, neboť otec jeho dívky pochází z Jižní Koreje, v té severní musel zůstat po zajetí v korejské válce v padesátých letech. Mi-ranina rodina tudíž představuje „nečistou krev“, a přiznaný vztah s takovou dívkou by Čun-sangovi zničil kariéru. Čun-sang a Mi-ran tak vlastně představují severokorejskou variaci Romea a Julie.

Blahobytní čínští psi

Ke kritickému postoji k režimu však u mnoha Severokorejců notně přispěly zážitky z hladomoru z let 1994–1998, jemuž padlo za oběť údajně až několik milionů lidí:

 „Často přicházely děti s mírným nachlazením, kašlem nebo průjmem, a pak najednou zemřely. Nedostatek stravy snížil jejich obranyschopnost. Nemocnice sice měla k dispozici antibiotika, ale jejich těla byla příliš slabá. Nejhůř na tom byli novorozenci. Jejich matky, samy podvyživené, neměly dostatek mléka. Náhražka mateřského mléka neexistovala a kravské mléko bylo vzácné. Dříve se děti dokrmovaly ředěnou rýžovou kaší, ale teď si matky nemohly dovolit koupit ani rýži.

A pak tu byly děti, které neměly žádné běžné příznaky, byly jen velmi unavené. Byly bledé nebo namodralé, jejich kůže byla jako z papíru a bez lesku. Někdy měly opuchlá bříška, ale někdy nebylo na první pohled zřejmé vůbec nic. ‚Nemůžu přijít na to, proč pořád pláče. Nic nepomáhá,‘ říkaly matky.

Doktorka Kimová jen s pochopením přikyvovala, protože jí bylo jasné, oč jde, ale nevěděla co říct. Jak vysvětlit matce, že její dítě potřebuje víc jídla, když víc prostě není? Přijala děti do nemocnice, ačkoli věděla, že jim to nepomůže. Nemocnice také neměla jídlo. Děti se na ni dívaly, když při vizitě procházela oddělením. Přestože k nim stála zády, cítila jejich oči na svém bílém plášti a přemýšlela, jak by jim mohla ulevit. Ale brzy pochopila, že opravdu není jak.

‚Obviňovaly mě pohledem. I čtyřleté děti věděly, že umírají a že já nedělám nic, abych tomu zabránila,‘ řekla mi doktorka Kimová o mnoho let později. ‚Jediné, co jsem mohla dělat, bylo plakat později s matkami nad jejich mrtvými tělíčky.‘

Doktorka Kimová nepracovala jako lékařka ještě tak dlouho, aby si kolem sebe vytvořila ochrannou zeď, která by ji izolovala od utrpení druhých. Když děti trpěly, trpěla i ona. Když jsem se jí po letech ptala, jestli si pamatuje některé z dětí, které umřelo při její službě, zostra odpověděla: ‚Pamatuju si je všechny!‘“

Až podobné otřesné zážitky jakož i vlastní utrpení dané hladověním nakonec doktorku Kimovou přiměly k nesnadnému a velmi riskantnímu útěku. Ale trvalo to poměrně dlouho: „Doktorka Kimová se považovala za šťastnou, že se narodila v Severní Koreji. Byla obzvlášť vděčná za to, že jako dcera pouhého stavebního dělníka směla zadarmo vystudovat lékařskou fakultu. Měla pocit, že za vzdělání i život vděčí své zemi. Jejím snem bylo vstoupit do Strany práce a splatit vlasti svůj dluh. ‚Darovala bych vlastní srdce, kdyby to po mně strana chtěla. Taková vlastenka jsem byla,‘ řekla později.“ První kroky doktorky Kimové v Číně líčí Barbara Demicková následovně:

„Shlížela na polní cestu, která vedla k vesnickým stavením. Většina z nich byla obehnána zdí s kovovou brankou. Vzala za kliku jedné z nich, bylo odemčeno. Na zemi uviděla malou kovovou misku s jídlem – byla tam rýže, bílá rýže s kousky masa. Doktorka Kimová už si ani nepamatovala, kdy naposledy viděla misku bílé rýže. Co dělala tady, venku na zemi? Došlo jí to chvilku předtím, než uslyšela štěkot psa. Až do té doby ještě kouskem srdce doufala, že poměry v Číně budou stejně špatné jako v Severní Koreji. Pořád ještě chtěla věřit, že její země je nejlepší na světě. Víra, kterou celý čas žila, by měla ospravedlnění. Ale teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla přímo před sebou – i čínský pes měl lepší stravu než severokorejský doktor.“

Přitom, jak uvádí Demicková, jihokorejská vláda spočítala, že suma, kterou Severní Korea vynaložila na zkoušku atomové bomby, by stačila k nákupu kukuřice pro celou populaci na celý rok…

Osvěta nejen sexuální

Díky „obyčejným životům“ v Severní Koreji si čtenář rovněž drsně uvědomí, jak důležité je mít úplné a nezfalšované informace:

„Čun-sang si také půjčoval knihy od svých spolužáků. Na prestižní univerzitě studovalo mnoho mladých lidí, jejichž rodiče měli vysoké postavení a jezdili na služební cesty do zahraničí, odkud vozili knihy a časopisy. V čínské prefektuře Jen-pien s velkou korejskou menšinou vycházely tiskoviny v korejštině. Přes jednoho ze svých spolužáků se Čun-sang dostal k příručce sexuální osvěty vydané čínským vzdělávacím systémem. To byl tedy objev! Čun-sang si uvědomil, že on i jeho dvacetiletí svobodní kamarádi toho znají o sexu míň než průměrný čínský školák. Jak měl vědět, že ženy menstruují? Tím se mnohé vysvětlilo.“

Čun-sanga však zajímaly hlavně informace o historii, ekonomice, politice, prostě o okolním světě, ale též o severokorejskému režimu. Dokonce si dovedl vyrobit improvizované zařízení, s jehož pomocí tajně sledoval vysílání jihokorejské televize. Uvědomil si, do jaké míry jeho i všechny ostatní obyvatele režim obelhává a ohlupuje a rozhodl se Severní Koreu opustit. Ale již předtím tak učinila jeho dívka Mi-ran s několika členy své rodiny. Nic mu neřekla – ostatně, když spolu chodili, s pochybnostmi ohledně režimu se jeden druhému nesvěřil ani slůvkem. Možná i z obavy, že by jeden druhého mohl udat. „Chtěl jí navrhnout, aby utekli do Jižní Koreje spolu, ale neodhodlal se k tomu. Celou dobu, co spolu chodili, si myslel, že on je ten, kdo rozhoduje. On byl muž, on byl o tři roky starší, on měl univerzitní titul. Ale nakonec ona byla ta odvážná a on zbabělec. ‚Sakra, udělala to dříve než já,‘ řekl si pro sebe.“

Po letech se sice setkali v Jižní Koreji, ale…: „‚Když ses chystal přijet do Jižní Koreje, proč jsi nepřijel dřív?‘ ptala se. Čun-sang nevěděl, co odpovědět. Když došli v rozhovoru k tomuto bodu, Mi-ran se rozplakala – bylo jasné, kam svou otázkou mířila. Je vdaná a má dítě. Je příliš pozdě.“

Lidé se prý Barbary Demickové nejčastěji ptají na to, kdy se severokorejský režim zhroutí. V doslovu z roku 2013 jim odpovídá: „Zkraje devadesátých let se všichni badatelé shodovali, že Severní Korea dlouho nevydrží. Když pak režim navzdory všemu přestál konec Sovětského svazu, pád berlínské zdi, reformy a uvolnění poměrů v Číně i smrt Kim Ir-sena, získal auru nesmrtelnosti. Že režim vydržel dlouho, si vysvětluji tím, že jej nikdo nedotlačil k pádu. Jihokorejci se většinou bojí, kolik je bude stát znovusjednocení. Číně vyhovuje, že má mezi sebou a americkým spojencem Jižní Koreou bezpečné nárazníkové pásmo. A tak se otázky životnosti režimu vynořily opět až po smrti Kim Čong-ila a nástupu jeho nezkušeného syna.“

Podle Barbary Demickové řada uprchlíků doufá, že severokorejský režim padne a oni se budou moci vrátit domů, do svobodné země: „Také Mi-ran má podobné plány. Od narození druhého dítěte, dcery, která přišla na svět v roce 2007, se soustředí na dokončení studia pedagogiky a doufá, že se bude moci zapojit do obnovy severokorejského školství v případě, že se země otevře světu.“

Bohužel, na návrat severokorejských uprchlíků zpět do osvobozené vlasti to zatím moc nevypadá. Kim Čong-un se patrně drží docela pevně v sedle. Vývoj jaderných bomb pokračuje a jak nedávno sdělila mluvčí severokorejského ministerstva zahraničí, KLDR je „kolébkou šťastného života“.

Nicméně příslušník blahobytné západní civilizace (tedy i každý občan České republiky) by si v souvislosti se Severní Koreou, ale vlastně též ve vztahu k současné migrační krizi, měl položit otázku: „Lze vůbec šťastně žít v konzumním ráji, pokud někde na Zemi existuje takové peklo?“

Josef Mlejnek jr.

(Barbara Demicková: Není co závidět. Obyčejné životy v Severní Koreji. Přeložila Eva Lee. Kniha Zlín, Zlín 2014, 354 stran.)

Text vychází ze scénáře rozhlasového portrétu knihy Barbary Demickové, připraveného pro pořad Politická literatura na stanici Český rozhlas Plus.