V nedávném rozhovoru pro časopis A2 č. 24/2018 se děkan Filosofické fakulty UK Michal Pullmann, jinak historik specializující se na sociální dějiny, vrátil ke knize Co byla normalizace?, kterou vydal v roce 2016 spolu s Pavlem Kolářem z florentské university. Kniha vyšla v Nakladatelství LN a ÚSTR, které zřejmě knihu podpořilo jako úlitbu (politickým) bohům. Ale k věci.

Redakce A2 si za hlavní téma dotčeného čísla zvolila normalizaci a vydání uvodila následujícími slovy: „Ideálním vstupem do tématu je rozhovor s historikem Michalem Pullmannem, který se zmiňuje mimo jiné o tom, že normalizační režim měl i své významné modernizační a emancipační motivy. Také se dozvíme, že normalizace k nám nespadla ‚odněkud z Ruska nebo z Marsu‘ a že neskončila zničehonic 17. listopadu 1989. Pullmann mluví i o důkladném plánování populární kultury, jehož výsledkem byly filmy a seriály, které mají dodnes vysokou sledovanost.“

Podívejme se tedy na tento „ideální vstup do tématu“ blíž. V předmluvě dotčené knihy je to podáno takto: „… komunistickou diktaturu chápeme jako výsledek vnitřních společenských vztahů spíše než jako dovoz z vnějška.“ (str. 9)

Nemusíme být vůbec historici, abychom věděli, že věc je poněkud „složitější“. Normalizace bezpochyby nedopadla na český národ jako nějaká středověká morová rána, i když to především generace mladých lidí takto vnímala. A také neskončila rázem 17. listopadu, mentálně jistě ne – sám Pullmann je toho, jak ještě uvidíme, důkazem.

Znají snad autoři v dějinách nějaký režim, který by byl nastolen, aniž by bylo jeho původní obyvatelstvo vyvražděno, a nemusel tedy brát v potaz sociálně-ekonomickou, kulturní i politickou realitu dané společnosti? No jistě – bolševici, Mao, Pol Pot se o něco podobného po jistou dobu pokoušeli pomocí extrémního teroru. To byl ale skutečně extrém, který se také po určité době v extrému vyčerpal, a věci se začaly vracet do starých kolejí (začaly, nevrátily).

Na druhou stranu ovšem normalizace nebyla výsledkem nějakého snad organického vývoje, jak by se z Pullmannovy a Kolářovy knihy mohlo jevit. Byla následkem zásahu shora, který násilně přerušil zcela spontánně zdola se rozvíjející aktivity společnosti, jejíž tvůrčí, kulturní či hospodářský potenciál byl po desetiletí rigidním systémem potlačován, a pokud by za ruské tanky nezaskočili domácí komunisté, jako tomu bylo v Polsku v roce 1981, společenský pohyb roku 1968 by bezpochyby vyústil v otevřenou společnost, založenou na politické i ekonomické pluralitě.

Co byl protektorát?

Sovětská okupace, která byla základní a zcela určující faktor normalizace, ovšem v rozhovoru Pullmanna pro A2 chybí, a v knize Co byla normalizace? je zmíněna jen okrajově, což je dosti neuvěřitelné a zvláště pikantní v souvislosti s tvrzením autorů, že normalizace nespadla z Marsu.

Podobně bychom mohli napsat knihu Co byl protektorát? o tehdejším režimu, který rovněž pracoval s českými reáliemi, jak se tady vyvinuly od konstituce moderní společnosti v 19. století, a nezmínit přitom rámec nacistické okupace, ve které se ono „češství“ pohybovalo a bez nějakého na první pohled viditelného přeryvu „organicky“ rozvíjelo. Stejně jako za normalizace, žádný teror na ulici se neodehrával, lidi chodili do práce, do kina, do kaváren a čeští dělníci se těšili ze sociálních výhod, o kterých se mohlo lidem v sousedním Polsku jenom zdát. A také se točily neideologické „civilní“ české filmové selanky, které naši autoři připisují normalizaci jako to pravé ořechové – věc, která je pro ni určující.

Byla to skutečnost „česká“ nebo německá, respektive nacistická, která jen využívala stávající realitu a armádu domácích přisluhovačů k vytvoření zdání, že vše se děje v intencích českého národního vývoje a českých národních zájmů? Nešlo za sovětské okupace země během normalizace, udržované domácími kolaboranty, přesně o to samé?

Aby něco mělo platnost – před Bohem, zákonem, svědomím…, musí se člověk k tomu rozhodnout dobrovolně, o své svobodné vůli. Šlo za protektorátu a za normalizace o podobu české existence, která byla dobrovolná a měla tedy svou vnitřní platnost? Autoři tvrdí, že platnost měla (pro normalizaci – protektorát, který se do jejich ideologického mustru nehodí, vůbec ze svých úvah škrtli).

Základem existence za normalizace byla odpověď na otázku: Byl srpen 1968 okupace nebo bratrská pomoc? Pokud člověk sám sebe zapřel, ponížil se, mohl pak jakžtakž existovat v rámci normalizačního systému. Ač byl na lži a přetvářce postaven celý režim normalizace, autoři knihy to přecházejí a proti tomu jako to podstatné staví Dietlovy seriály. Kniha Co byla normalizace? de facto zakládá český kolaborantský mustr: je jedno, jestli je země okupovaná, jestli má člověk svou důstojnost a tvář, důležitý je klid na práci, eliminace protispolečenských živlů a k tomu produkce českých komedií. Kniha Co byla normalizace? je obhajoba české kolaborantské existence.

Kultura

Doba normalizace znamenala ve všech ohledech retardaci, které měla zvláště v kultuře obludné rozměry. Naproti tomu Pullmann ve svém rozhovoru pro A2 tvrdí, že moderní umění bylo organickou součástí normalizace. Jako příklad uvedl Laternu magiku, která „se snažila zprostředkovat avantgardu obyčejnému člověku, což je modernizační moment, který mě fascinuje a který podle mě v západní společnosti neměl obdobu.“

Kdo jen trochu ví, jaké obstrukce museli po leta podstupovat umělci ze strany státu za normalizace i s těmi nejnevinnějšími představeními, výstavami, texty…, musí se Pullmannovi, který vyrostl jako nomenklaturní dítě a nepřestal jako nomenklaturní dítě argumentovat, vskutku smát. Co se pak týká Laterny magiky, tak ta nebyla produktem normalizace, vznikla koncem 50. let jako „vývozní artikl“ pro zahraničí na podporu čs. exportu a jako „výkladní skříň“ byla režimem trpěna i za normalizace podobně jako třeba zlatý slavík Karel Gott.

A nešlo pochopitelně jen o kulturu, která upadla do provinční selankovitosti obdobné té, která se produkovala k „zabavení“ mas v době nacistického protektorátu. Statisíce lidí musely opustit svá místa, na místo schopných přišli neschopní, nadané vystřídali všehoschopní kariéristé, zatímco armáda aktivních, tvůrčích a myslících lidí skončila za hranicemi v exilu, protože se nemohla realizovat v zemi, kde vládla nekompetentnost na všech úrovních – ve vědě, v kultuře, v hospodářství, rozhodovali neumětelové a často jen čistokrevní pitomci, v jejichž čele stál generální tajemník ÚV KSČ, který si pletl bojlery a brojlery.

Ekonomika

Komunisté leta žili z podstaty, těžili z hospodářského bohatství a rozvoje českých zemí především od konce 19. století. To ale nemohlo trvat věčně. Po sovětizaci systému se čs. ekonomika postupně propadala a po roce 1968 šla strmě dolů dál. Rakousko na tom bylo téměř ve všech ukazatelích po válce hůř než Československo. Postupně se ale vyšvihlo mezi nejbohatší země Evropy, přičemž disproporce mezi námi a Vídní narostla za normalizace do skutečně gigantických rozměrů. Jestliže v roce 1970 byla výše HDP na obyvatele v Československu na 70 % Rakouska, v roce 1989 už to bylo jen 53 % (stejně to bylo třeba s Itálií: ze 71 % v roce 1970 jsme klesli na 54 % v roce 1989).

Ekologie

Autoři ve svém kýčovitě selankovitém obrazu normalizace věnovali prostor TV seriálům, za to ale přešli ekologii, která je pro kvalitu života jistě podstatnější. Znečištění životního prostředí přitom za normalizace překračovalo všechny limity: hraniční lesy umíraly, z řek byly mrtvé páchnoucí stoky a lidé ve městech se v zimních měsících dusili smogem. O tom, jak závažný problém to byl, svědčí fakt, že během pár let od listopadu 1989 se zavedením různých ekologických opatření se průměrný věk Čechů prodloužil o neuvěřitelných sedm let u mužů a pět u žen.

Totalita

Autoři na otázku z titulu knihy Co byla normalizace? ve skutečnosti vůbec neodpovídají a ani se o to nesnaží – za to popouští uzdu svým úvahám a přitom nemohli pominout rozsáhlou polemiku s výkladem, který označuje dobu normalizace za totalitu. Jediný autor, kterého v této souvislosti zmiňují, Karel Kaplan se ale teoretickými úvahami o tom, co je či není totalita, nezabýval: jednoduše dělal poctivý základní výzkum, zkoumal represe, kterých se komunistický režim během své vlády dopouštěl a zaplňoval tak letitou mezeru ve výzkumu.

O co tedy autorům šlo? Především o polemiku s „převládajícím způsobem dějepisectví státního socialismu ve východní Evropě“, který je příkladem „zúženého, ahistorického chápání politiky a moci v soudobých dějinách.“ Autoři představují totalitní model, s kterým polemizují, následovně: „V příbězích o komunismu stál na jedné straně mocenský aparát, třímající v rukou všechny nástroje a převodové páky moderního státu a zneužívající je pro mrzké cíle. Oběti těchto manipulativních snah byly na druh straně společnost jakožto pasivní objekt mocenské zvůle.“ (str. 28)

O čem to proboha mluví? V dějinách 20. století to přece bylo naopak: hnutí s totalitními nároky, nacismus a komunismus, nejenže nebojovaly proti masám, ale naopak se snažily je využít – pomocí mobilizace mas se dostávaly k moci a u moci se s pomocí jejich mobilizace i udržovaly. Na jedné straně nestál režim, a proti němu masy, zastrašené terorem, ale zákony, parlament, nezávislý tisk, nezglajchšaltovaná kultura, universální etické hodnoty … – masy tvořily jen jakési „rukojmí“ mezi tím.

Vrcholem tohoto naivního přemítání je ovšem Pullmannova „polemická“ otázka: „Jak rozumět tomu, že při bližším pohledu nacházíme všechno možné, jen ne „totálně“ ovládanou společnost?“ (str. 29)

„Totálně“ ovládaná společnost nebyla ani v tak extrémně znevolněném prostředí, jako byly nacistické vyhlazovací tábory – i tam se našly skulinky, jak se chovat nesystémově, jak systém obejít. Něco podobného není možné v realitě a nenajdeme to ani v literární totalitní utopii – i v Orwellově roce 1984 si lidé našli místo, kde se mohli chovat normálně či svobodně.

Totalita není totalitou, že je totální, ale že má na vše totální nárok. Naproti tomu diktatura usiluje o monopol moci, ale vše ostatní nechává být. Jestli autoři popisují normalizaci jako režim, který nebyl „odtržen od mas“, tak nepopisují diktaturu. Byly to vždy totalitní režimy, které mobilizovaly masy proti nezávislým institucím či sociálním nebo národnostním menšinám atd. atp.

Asociálové aneb Nacistická moderna

Ponechávám stranou, zda normalizace byla totalita nebo státní diktatura, to je opravdu akademická debata. O tom, že naši autoři ale vůbec nevědí, o čem mluví, svědčí věci, na kterých se snaží ukázat, že normalizace byl „obyčejný“ socialismus s autoritativními prvky, přičemž popisují realitu, která vládla i v nacistické třetí říši.

Ve snaze odlišit státní socialismus, čili dobu normalizace, od doby teroru 50. let s jeho totalitními ambicemi poukazují na to, že za normalizace mělo „násilné jednání z očí ‚slušných‘ občanů pokud možno zmizet: uzavřít se do zvláštních škol a polepšoven (Romové, ‚asociálové‘), vězení (disent), či psychiatrických a dalších lékařských zařízení (nekonformní umělci, náboženští aktivisté).“ (str. 64)

To se ale dělo ve třetí říši rovněž. Nacisté se poučili z odporu části veřejnosti proti násilí během Křišťálové noci. Napříště se mělo veškeré násilí konat mimo dohled německé veřejnosti, především na okupovaných územích na východě Evropy.

V souvislosti s „asociály“ připomínají autoři Sovětský svaz, kde byl v roce 1961 přijat zákon o „parazitech“, na jehož základě byly statisíce lidí deportovány do pracovních táborů, nebo obdobný zákon o „asociálním chování“ v NDR, který se v Honeckerově éře stal důležitým nástrojem sociální kontroly. „A právě tady nastoupil socialistický stát, aby se ujal role ochránce a pořádku,“ píší autoři a dodají: „A nutno říci, že Husákovu státu se dílo dařilo (v tomto ohledu; pozn. aut.) takřka na jedničku.“ (str. 64)

Nemyslí to doufám pochvalně, jako uznání? Nebo snad ano? Každopádně hájí normalizaci jako více méně „normální“ režim, přitom se ovšem oběma nohama ocitli v nacistické třetí říši. Výše uvedené je typický znak nejen režimu „státního socialismu“, ale stejně tak i režimu nacionálního socialismu.

Šéf nacistické bezpečnostní služby SS Reinhard Heydrich chtěl pomocí zákona odstranit z „centra německé společnosti“ osoby „společensky nebezpečné“, což podle něj mj. byly osoby štítící se práce, povaleči, potratářky, lidé drogově závislí či sexuálně nevázaní. V prosinci 1937 pak výnos říšského ministra vnitra umožnil do koncentračních táborů posílat osoby, které svým „asociálním jednáním ohrožují zbytek národa“, jako byli žebráci, prostitutky, homosexuálové, alkoholici, rváči, viníci dopravních nehod nebo kverulanti.

Vražedná věda

A když už ve třetí říši jsou, tak v tom pokračují.

„Novým prvkem této politiky klidu a pořádku byla rostoucí role expertů a expertní péče,“ píší bezelstně Kolář s Pullmannem, podle kterých se „státní násilí zvědečtilo,“ takže ke zmíněným příkladům lze ještě například přidat „kontrolu reprodukce, hlavně nedobrovolné sterilizace, které mnozí lékaři považovali nejen za legitimní, nýbrž z hlediska ‚zájmů populace‘ za prospěšné.“

To ale nacisté považovali z hlediska „zdraví“ německé populace také za prospěšné. Představovat nacistický režim jako režim založený na vědě nebyl jen zastírací manévr nebo zbožné přání nacistických pohlavárů – tak to především viděla masa německých vědců, které do řad nacistického hnutí nepřiváděl jen badatelský enthusiasmus, ale i dosud nevídané badatelské možnosti — totalitární moderna poskytovala vědcům obrovskou moc, moc plánovat (z celkového počtu lékařů bylo v NSDAP neuvěřitelných 45 %, víc než učitelů, a ve straně byla dokonce nadpoloviční většina německých biologů).

Autoři se nechali „normalizací“ natolik unést, že v nacistickém duchu interpretují i trest smrti: Za normalizace „terčem trestu smrti už nebyl politický protivník, ‚zrádce lidu‘, jehož je třeba zneškodnit. Nyní šlo o živly, které ohrožují zdravý rozvoj společnosti. Proto už nešlo o to vykreslit je jako záškodníky s čitelnými nepřátelskými úmysly, nýbrž je vědecky kategorizovat jako nebezpečná monstra.“ (str. 65)

S normalizací v podání Pavla Koláře a Michala Pullmanna jsme tedy doputovali až do Osvětimi. Zatímco politické protivníky nacisté internovali ve věznicích či „klasických“ koncentračních táborech, kde se mnozí dožili konce války („političtí“ vězni byli dokonce i pouštěni na svobodu), zatímco vyhlazovací koncentrační tábory byly určeny pro „lidské parazity“, ohrožující zdraví společnosti.

Výše uvedené je pěkná ukázka toho, jak teoretické myšlení od stolu, které je prosté všech filosoficko-náboženských omezení, a stejně tak i „terénního“ výzkumu, snadno sklouzne v lidství zbavené přemítání.

Moderní normalizace

Redakce A2 pak ve své dětinské angažovanosti rozhovor s Pullmannem uvodila titulkem: „Normalizace byla i modernizační“, ve snaze předvést tu dobu v jakémsi novém, lepším světle. Ale abychom byli spravedliví, nebyl to úplně její výmysl – sám Pullmann v rozhovoru říká, že za normalizace se „odehrávala spousta procesů, které třeba měly také modernizační význam.“ Redakci se to jen líbilo.

I když index „modernizačních procesů“ z doby normalizace z pera páně Pullmannova by byl zajímavý – když ne k poučení, tak jistě k pobavení –, jsme opět doma: jestli byl někdo v Evropě 30. let moderní, tak to byli nacističtí plánovači, kteří rýsovali města plná zeleně, pěších zón, cyklistických stezek, nekuřáckých restaurací, obchodů pro vegetariány…, což ovšem mělo jeden háček: nacistické vise stály život miliony lidí.

Jak vidno, autoři klidně mohli pro „normalizaci“ místo termínu „státní socialismus“ použít stejně tak dobře i termín „nacionální socialismus“ a vyšlo by to na stejno – ostatně „národní zájmy“ hrály v režimní propagandě určené normalizační společnosti stejnou úlohu jako „zájmy státní“, o sociálních nemluvě.

Kapitalismus a socialismus

Nacismus stejně jako protektorát ovšem autorům v přemítání o tom, k čemu by bylo možno normalizaci přirovnat, vypadl – zbyla tedy liberální společnost.

„V odlišných mocensko-represivních podmínkách uskutečňovali neutralizační program Husák a Kádar,“ napsali autoři v souvislosti s politikou západoněmecké a britské vlády za Helmutha Kohla a baronky Thatcherové. Husák s Kádarem podle nich „podobně jako Thatcherová nebo Kohl ztělesňovali pragmatický radikalismus, který se teď jeví jako dominantní zeitgeist 80. let. Na rozdíl od Stalina nešlo Husákovi nebo Thatcherové o to být milován.“ (str. 57)

Můžeme pochopitelně srovnávat Husáka s Thatcherovou, nebo třeba Husáka s kedlubnem, pokud to z nějakého důvodu uznáme za vhodné, ale pak bychom museli nejdřív oba systémy či předměty nějak klasifikovat a vysvětlit, co nás k jejich srovnání vede.

Výše uvedené ovšem autoři napíší, aniž by se obtěžovali nám vyložit, co tedy byla normalizace za systém, a na základě čeho může centrálně řízenou společnost Husákovy normalizace, kde vše podléhalo ideologickému dozoru jedné strany, porovnat s otevřeným systémem liberální demokracie, založené na politické a ekonomické pluralitě, kde je moc rozdělena a kontrolována nezávislými institucemi, aby to mělo nějaký smysl?

Toto srovnání může mít smysl pouze jediný, a to politický či ideologický. Stojí za ním snaha ukázat, že Husákovo normalizační Československo a Kohlovo západní Německo 80. let bylo jedno za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet. Ale to si mohou autoři psát do Parlamentních listů a jiných konspiračních webů, a nemusí se namáhat s knihami.

„Opouštíme tak takovou interpretaci, která socialismus sovětského typu chápe jako roztržku s dějinami Západu, a naopak navazujeme na starší konvergenční pohledy, které kapitalismus a socialismus pojímají jako dva alternativní výrazy industriální moderny,“ (str. 10) píší autoři a naplno tak de facto říkají, že sovětský systém – vedle Maovy Číny a nacistického Německa nejvražednější režim, který kdy byl pod sluncem – je alternativou k liberální společnosti.

„Zdůrazňováním kontinuity nechceme relativizovat represivní povahu komunistické diktatury. Jde ale o to chápat státní socialismus jako jeden z historických útvarů evropské moderny, což znamená klást je do souvislostí, které nám jako současníkům unikaly,“ dodají autoři. (str. 70)

Nejen unikaly a dodnes unikají, přičemž jim z historických útvarů evropské moderny vypadly dva zcela určující fenomény, jako byl nacismus a fašismus. Ty se ale do jejich konceptu „státního socialismu“ jako alternativy ke kapitalismu nehodily – tak se jednoduše škrtly.

Svou reakci na Pullmannovu knihu Konec experimentu jsem kdysi nazval Pán much aneb Historie a svět dětí (Pad č. 1/2013). To je platné: v čele Filosofické fakulty stojí člověk, jehož myšlení – přemítání o dějinách – je na úrovni dětí základní školy. Po únoru 1948 to bylo obdobné.

Pavel Kolář, Michal Pullmann: Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. Vydaly NLN a ÚSTR, Praha 2016

Babylon č. 4/XXVII