Pandemie čili Revize civilisace

Ilustrace z knihy: C. H. Stoelting – Apparatus, Tests and Supplies for Psychology, Psychometry, Psychotechnology, Psychiatry, Neurology, Anthropology, Phonetics, Physiology, and Pharmacology, 1930

Nedávná pandemie, jejíž další vlnu můžeme očekávat na podzim, bez servítek strhla masku, kterou nosíme, naučili jsme se nosit v běžném životě, kde všechno jakžtakž funguje, a není to zrovna pěkný pohled. Místo věcného řešení nastalé situace, vzájemné solidarity (ta trvala několik prvních týdnů, než se zcela rozplynula v chaotických opatřeních vlády), převládla reakce vyplašeného stáda, rozdmýchávaná médii, politiky i různými experty. Na místo seriózní a otevřené diskuse nad novým problémem, nastoupila masírka a vylučování hlasů, které měly jiný pohled na věc, než měl mainstream. Všechno to haraburdí, které si se sebou táhneme ještě z dob normalizace, a kterému se pohotově učí i mládež, zde najednou bylo v plné parádě znovu.

V psychiatrické léčebně

Nový vir, mrňavý, lidskému oku neviditelný (ne)tvoreček dokázal během chvíle to, o co se po desetiletí pokouší kremelský režim – rozbít západní společnost do vzájemně nevražících skupin. Jedna parta se cítila být tou druhou ohrožena na (stávajícím) životě, začaly se vzájemně napadat a vylučovat ze společnosti, nejdřív té slušné a pak vůbec lidské, přesně tak, jak to známe z temné historie minulého století, čehož se účastnili lidé napříč celou společností včetně těch, o kterých si člověk myslel, že mají s tímto jednáním bohaté zkušenosti a jsou tedy vůči podobným projevům manipulace a masové hysterie imunní.

Celé to umocnily sociální sítě, na kterých se do masírky, na té či oné straně, mohl zapojit úplně každý. Z algoritmů, které na internetu počítají emoce, aby z nich pak jednotlivým uživatelům upletly šaškovskou čepici přímo na tvar a velikost jejich hlavy, se v logice počítače vylíhli vaxeřiantivaxeři. Nešlo o běžné očkované nebo neočkované, ale o lidi, kteří si vytvořili (přijali za své) teorie, jak to celé je, a pak se pustili do sebe na základě svého přesvědčení, své internetové bubliny – v apologetickém či naopak útočném modu, respektive v kombinaci obojího.

Obě dvě zmíněné skupiny se vyznačují tím, že jsou na sto procent přesvědčeny, že mají (drží, vlastní…) pravdu, zatímco ta druhá je obětí dezinformací nebo podvodu či spiknutí obřích rozměrů zločinného byznysu, který se před ničím nezastaví a má koupené vlády i tisk, přičemž obě mají do určité míry pravdu. O tu míru ale právě jde. Opírají se o fakta, z kterých si vystavěly logické řady, každá tu svou vlastní, a které jsou podle nich neprůstřelné. Základem všeho pak je pocit, že ti druzí vám jdou po krku. Z České republiky se během chvíle stala jedna velká psychiatrická léčebna, ve které se ovšem fóbie neléčily, ale naopak se vzájemně umocňovaly – hnojily jako okurky v JZD. Všichni v zamřížovaném baráku totiž měli pravdu, nejen pacienti, ale stejně tak i psychiatři, lapiduši i uklízečky. Jedni se snažili zbavit bludu ty druhé se stejným ideovým zapálením, utkvělou představou. Jako kdybychom se ocitli na začátku 50. let. Veřejný prostor zaplavil fanatismus.

Ilustrace z knihy: E. Zimmermann – Über physiologische Apparate, 1923

Rozvášněná logika

Antivaxeři, kteří nahlédli pod pokličku farmaceutického průmyslu, což je byznys větší než děla a rakety – s jeho vazbami na instituce a politiky, berou vládu už jen jako cizí, nepřátelskou moc, ač je to vláda, kterou jsme si zvolili ve svobodných volbách, poslanci a senátoři jsou odvislí i závislí (pochopitelně do jisté míry) na veřejnosti a stále máme celu řadu nástrojů, jak moc kontrolovat, včetně nezávislého soudnictví. Podle nich je ale vše, co je spojeno se systémem, který je od A do Zet prolhaný, stejně jako vše, co se veřejně diskutuje, podvod a lež. Chovají se podobně jako děti v pubertě, které naplno zažijí hádky mezi rodiči, kteří si vjeli do vlasů a vyčítají si i díry v ementálu, jejich dosavadní svět se otřese, ztratí jistoty a víru v něj, začnou rodiče a celou společnost, která je plná přetvářky a klamu, nenávidět, a ty obzvlášť citlivé reagují tak, že utečou z domova.

Znám několik antivaxerů, kteří mají všechno pečlivě vyargumentované, fakta ověřená atd., vlastně nic jiného nedělají, než že měsíce shromažďují a vyhledávají na internetu informace, které je v tom, co ví, co si myslí, že ví, tuší, cítí… utvrzují. Udělali si názor, přes který vlak nejede, a nic s nimi nepohne. I když je jejich argumentace logická, samotné jejich počínání je veskrze iracionální a má znaky psychózy. Celý problém je natolik komplexní, že není v silách nějaké instituce, natož jedince, věc popsat. Pracujeme vždy jen s dílčími informacemi, které si pak můžeme seřadit do libovolného množství obrázků podle našeho naturelu, vzdělání a zkušenosti – jestli jsme malí, velcí, tlustí, tencí, plešatí či vlasatí. Vždy by ale mělo jít o jedno: mít věci, sám sebe, pod kontrolou, aby se nám nestalo, že za nás myslí a mluví předem nastavený algoritmus, který ovšem nemusí být vůbec vykalkulovaný, nějaká počítačem do kupy sehnaná názorová bublina, ale může mít různou podobu – národ, vlast, víra, zdraví, konspirace…

Projev kritické občanské odpovědnosti se může velmi rychle zvrhnout v pravý opak. Začne si vytvářet konstrukce, které si pak žijí vlastním životem. Nemajíc nadhled a odstup od věcí, z kritického a odpovědného jednání se stane jednání nekritické a neodpovědné, neschopné vidět kontext a sám sebe v něm, postrádající uměřenost a schopnost vnímat proporce. Z názoru je ideologie, kterou Petr Pithart v jednom svém eseji označil za „rozvášněnou logiku“. To je přesné.

Často jde o lidi, kteří se nikdy o politiku nebo veřejné dění nezajímali, žili si po svém, až je během pandemie dohnal strach z možného povinného očkování, které odmítali, a následná společenská ostrakizace – začali rychle sbírat informace a nestačili se pak divit, jak je systém, „svět dospělých“, Západ jako takový, prohnilý.

Ano, děti mají pravdu, že král je nahý a dospělí se přetvařují, když předstírají, že není, nebo jsou už jen tupí a okoralí. Kritický či odlišný náhled na věci je OK vždy a je jedno, že je třeba dětsky naivní nebo zcela „mimo“. Každá perspektiva je platná, pokud to tedy není pouhá provokace, člověka vnitřně obohacuje a v reakci na ni se věci zpřesňují, posunují. Problém ovšem je, co s tím (o spravování věcí veřejných z dětské perspektivy viz skvělá kniha W. Goldinga Pán much). A nemusí jít vůbec o přecitlivělé puberťáky, ale stejně tak i o lidi po všech stránkách erudované a bezpochyby chytré, jako byl v minulém století nechvalně proslavený Karel Marx, kterému šla analýza anglického kapitalismu po polovině 19. století, ale jakmile z ní vzešla syntéza, která měla mistrovat celé lidské dějiny, byla z toho obludná pitomost. (Podobné antiliberální nálady a výtky, které se dnes objevují na adresu „prohnilého“ Západu, popichoval ve společnosti např. nacistický tisk mezi dvěma světovými válkami a díky podobně vzbuzeným emocím se nacisté také dostali k moci. Ostatně Hitler sám byl postava z Pána much, přerostlý spratek, zaražený v zákopech 1. sv. války, který nikdy mentálně nedospěl.) Psychoušství antivaxerů se naplno projevilo ve chvíli, když válku Ruska proti Ukrajině začali označovat za součást západní propagandy, protože už ničemu nevěří. Nutno ovšem uznat, že to není zas až tak úplně pouze jejich vina. Tedy to, že ničemu nevěří.

Bedřich Feuerstein : Scénický návrh ke hře R.U.R., 1921

Kolektivní hysterie

Vaxeři naproti tomu propadli kolektivní hysterii, a to i někteří z těch, kteří byli dosud při smyslech, prošli si mnohými životními peripetiemi a jen tak něco je nevyvede z míry. Kovid ano. Se spoluobčany, kteří měli jiný názor, nediskutovali, ale začali je umravňovat, denunciovat a nakonec ostrakizovat – podobně jako se chovala většinová společnost před listopadem vůči oponentům stávajících pořádků. V knižním eseji Fízl o době normalizace je nazývám aktivně spořádaní občané, tedy lidé, kteří nebyli přímo součástí systému, dobrovolně ale rezignovali na svá práva a svobody výměnou za to, že je režim milostivě nechal dělat jejich práci. Tito lidé se pak cítili být ohroženi vším, co tuto oboustranně výhodnou symbiózu občanů a režimu narušovalo a vůči narušitelům obecně akceptovaného pořádku, těm skutečným či jen domnělým, pak cítili nevraživost, která byla zcela upřímná a u řady z nich přerostla v aktivní pomoc režimu a jeho represivních složek. Dělo se to za války v Česku stejně jako ve Francii nebo v Polsku, ve všech okupovaných zemích, a dělo se to za vlády komunismu ve východní Evropě a v SSSR, včetně normalizace – ať už šlo o disidenty, avantgardní umělce, rockery nebo máničky, kteří si jen chtěli žít po svém a tichou dohodu s režimem neakceptovali. Kromě pocitu ohrožení vlastních jistot se na podobném jednání pochopitelně velkou měrou podílela i režimní propaganda.

Nemohu si pomoc a omlouvám se přátelům, kteří do toho v pandemii spadli, ale ten princip je stále stejný – jen se vždy projevuje v jiné situaci a kontextu. A že nešlo o politiku ale o zdraví? Panebože, to přece tvrdili všichni tyrani. Co člověka určuje? Existuje zdraví bez lidské svobody? Je člověk bez svobody? Co zde sním a co zde vypiju, jediné jest, co ve světě užiju – dělal si kdysi prču z malosti lidské (národní) existence národní básník, jehož hrob zůstal leta po jeho smrti neoznačený a pustý. A nejsme vůbec v 19. století. „Zdraví je víc než nějaká abstraktní svoboda,“ bez sebemenšího zaváhání pronesl na veřejnosti v době pandemie imunolog Václav Hořejší, který vyrostl a byl vzdělán za bolševismu, jako bolševik myslí a vystupuje. Přesně tak nahlíželi na společnost její moderní uzdravovatelé – komunisté a nacisté, přičemž jejich „zdravá společnost“ stála životy desítky milionů nevinných lidí. Byla to politika nebo ne? Gesundheit macht frei nebo taky über alles – mohlo by viset heslo nad bránou do pekel. Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc. je takový abstraktní masový vrah.

Výše uvedené není pochopitelně specifikum komunismu (nacismu). Podobné chování vychází z ustrojení lidské psychiky, tvora, na jehož počátku stálo buď a nebo – já nebo nic. Komunisté (nacisté) jen zvířecí, respektive lidské zákoutí člověčí duše umně popichovali, stimulovali, využívali, aby tvoru, který se označuje za homo sapiens, mohli v míru a pokoji nasadit volskou ohlávku. (Na společenské ostrakizaci a vydělování lidí na základě nějaké uměle vytvořené hranice-hysterie dnes např. funguje jeden z nejodpudivějších jevů soudobého svazáctví, který se rozmohl, roznemohl na amerických universitách – tzv. cancel culture.)

Vaxeři i antivaxeři jsou pochopitelně ve většině normální lidé, které jen v nové, nenadálé situaci, v atmosféře nejistoty a rozjitřených emocí přemohla představa, že mají pravdu, zatímco všichni ostatní se mýlí. Ve skutečnosti za to mohla ztráta pocitu bezpečí a strach, který je nakažlivější než mor – zvlášť když se umně popichuje. Jestliže jedni druhé označovali za manipulátory a dezinformátory, ve skutečnosti byli vaxeři i antivaxeři na jedné lodi – obě party byly součástí té samé kyberválky, která se dnes odehrává především na sociálních sítích, odkud se přenáší do našich myslí. A o to právě jde, o vaxery a antivaxery – o zjitřené emoce, spor, ve kterém neplatí, které názory jsou průkaznější, lépe vyargumentované, podložené fakty, kdo má pravdu, zaručenou pravdu, větší pravdu a kdo lže a sdílí dezinformace.

Trolení probíhá tak, že Josef Vomáčka, ruský troll-profík napíše pod článek na internetu nebo sdělení na FB … nějaký „silný“ názor, zatímco Jan Novák, druhý ruský troll – profík k tomu přidá jiný silný názor, který nejen popírá to, co tvrdí jeho kolega, ale ještě Vomáčku napadne, že ho platí CIA, Mosad, nebo třeba i po pravdě (která je ovšem pouhým nástrojem) KGB, dnes FSB, a „diskuse“ pak už jede samospádem – Franta, Pepa, Jiřina, klempíř, doktor, inženýr. Diskuse, která od začátku žádná diskuse nebyla, se zvrhne ve vzájemné napadání, nálepkování, vylučování. Societas se rozpadá. Všechny hodnoty jsou vyprázdněné, převrácené či zneužité. Není už nic, co by společnost drželo pohromadě. Rozhádají se i příbuzní v rodině, zatímco troll-profík inkasuje peníze.

Vtip je ovšem v tom, že pro Velkého bratra – ať už je to Rus (1945, 1956, 1968, 1979, 1991, 1994+9, 2008, 2014+22 – jen namátkou), nebo jen bezskrupulózní byznys, který z povahy věci sice bratra nezná a nemá potřebu někoho usměrňovat, natož násilím, zato je ale vlezlejší – pracují všichni, nalevo i napravo, vzadu i vpředu. Ti, co se mýlí, stejně jako ti, co mluví pravdu, všichni vespolek, kteří jsou „in“, jsou užiteční idioti, protože na sociálních sítích nejde o diskusi, ale o vzbuzování emocí.

V kyberválce (kyberbyznysu) je relevantní, má hodnotu jen ten názor, který dokáže vzbudit reakce. Navodit pocit ohrožení je přitom nejefektivnější, protože ontologické lidské emoce, jako je strach a nenávist, které se tím probouzejí, se v lidské populaci šíří rychleji než jakákoli pandemie. Největší troll je ve skutečnosti algoritmus a největší dezinformátor je ten třetí vzadu – ten, který toto záměrně deformované, kontroverzi upřednostňující „názorové“ pole na sociálních sítích provozuje, tedy soukromé firmy a jejich majitelé, protože emoce – a strach na prvním místě – nejsou jen zbraní demagogů a populistů, ale taky ohromný byznys. Reklama se točí a menge se sypou.

Že byznys není sám, kdo na rozjitřené lidské mysli vydělává, byznys neřeší. Spolu s ním si tak ruce mnou i režimy jako je Čína a Putinovo Rusko, které tento obrovský ničím neregulovaný kšeft využívá a s pomocí sociálních sítí po desetiletí vede proti západní společnosti informační válku. Rozděluje společnost, podporuje extremisty, ovlivňuje volby, stejně jako referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie, využívajíc přitom všech slabostí společnosti, neukotvené v kultuře, založené jen na konsumu a komerci, která se při sebemenším nárazu okamžitě hroutí.

Mimo psychiatrickou léčebnu, v normálním, nekonspiračním světě mimo sektu Pravdy, nejde ovšem o to, kdo má pravdu. Věci se verifikují ve vzájemném dialogu a konfrontaci pohledů a náhledů z různých stran a rovin, což je permanentní proces. Pokud na to rezignujeme, zbydou nám jednotlivé pravdy, každý bude mít tu svou a skončí to tak, že nám někdo nasadí na naše duté hlavy novou volskou ohlávku, aniž by si toho kdokoliv jen všiml. To, jak jsme se chovali během pandemie, včetně opatření, zaváděných mimo ústavní rámec, k tomu mělo náběh. Pokud jeden nevnímá druhého, i s jeho nesmysly či strachy, je to špatně. A pokud jeden popírá druhého, je to cesta do pekel, na jejímž konci se vzduchem šíří nasládlý smrad z komínů v Osvětimi.

Dnes se doba pandemická jeví jako nějaký zlý sen. Vytlačila ji jiná „aktualita“, válka na Ukrajině. Ale pandemie (ta psychická) je ve společnosti přítomna neustále, nevyrovnali jsme se s ní, je jako sopka pod hladinou moře, která se může kdykoliv probudit, zvednout se ze dna a začít znovu soptit – vyvrhávat ze svého smrdutého nitra na svět zlobu a nenávist. Sociální sítě jsou na to nastaveny.

Detail obálky FDC Československé pošty z roku 1974. Intersputnik. Výtvarný návrh Ivan Strnad. Foto Kawaii Baby Lon

Opatův dialog

Proti konspiracím nestojí pravda, jak si to myslí různí naivové a na prvním místě všichni svazáci – ta bývá naopak součástí ideologického či konspiračního vidění světa –, ale dialog: rozhovor mezi bytostmi z masa a krve, které mají tvář a jméno, a také různé osudy, které může nahlédnout jen Bůh. To geniálně vystihl a především praktikoval benediktinský mnich, břevnovský opat Anastáz Opasek. Za komunistů strávil jedenáct let ve vězení a po roce 1968 organizoval v emigraci v Bavorsku laické katolické sdružení Opus bonum, které svou půdu poskytlo pro každoroční celoexilová setkání emigrantů z Československa všech druhů, barev a odstínů, kteří se dosud odmítali spolu bavit a vzájemně se obviňovali, kdo to všechno spískal, kdo za co může – od exkomunistů po pravičáky, socialisty a liberály, konzervativce, underground nebo šlechtice, včetně sudetských Němců vyhnaných po válce z českých zemí a slovenských luďáků, s kterými se nikdo nechtěl stýkat, aby to komunisté v Praze proti exilovým organizacím propagandisticky nezneužili. Nedávno jsem o tom vydal knihu Křesťanský zápas o českou věc, a podle mne je Opasek, i když byl více méně soukromník, největší český státník a politický praktik minulého století. Kam se hrabe ideologicky zatížený (a omezený) Masaryk. Opasek byl proti němu svobodný duch. Měl to totiž solidně podložené, čímž nemyslím jen letitý komunistický kriminál. I když ten jistě taky.

Háelpéčka čili média

Co svět světem stojí klást (si) otázky je nejen základ filosofie, ale jakéhokoli myšlení, a také konání – od setí brambor po astronomii. Že si značná část lidí žádné otázky neklade, je jasné, ale to je jejich privátní věc. Pak jsou ale ti, kteří to mají přímo v popisu práce, novináři. A co se během pandemie nestalo? Nikdo se na nic neptal a pokud ano, tak jen různých kývalů.

Během pandemie se aktivně spořádanými občany stala většina novinářů. Jako kdyby po třech desítkách let od pádu komunismu nebyli sto nahlédnout, v čem spočívá smysl povolání novináře v demokratickém systému. Z médií se dobrovolně, o své vůli, staly vládní věstníky. Místo, aby kroky a opatření vlády média hlídala, proč a na základě čeho je vláda zavádí, z čeho vychází, jak rozhoduje, zda má k ruce zpracovaná patřičná data, nebo konfrontovala smlouvy, které vláda uzavírá, ptala se na nesmyslná a chaotická opatření, předražené nákupy zdravotnického materiálu, který byl navíc nekvalitní atd., kdo za co je zodpovědný atp., tak média vládní opatření propagovala, vysvětlovala, obhajovala, nebo je jen bez jakéhokoli komentáře sdílela. Do debat nebyli zváni odborníci, kteří se viry zabývají celou svou odbornou či profesní kariéru a měli na věc odlišný názor než ministerstvo zdravotnictví, za to různí experti na demagogii měli v TýVý zelenou (stejně jako za normalizace měly redakce interní seznamy, koho do pořadů a vysílání zvát a kdo tam nesmí, co se má prezentovat jako to pravé ořechové, a co ne, jaká linie se má držet, což bylo jenom pro pořádek, protože za redakci to bohatě zvládla autocenzura), ač poskytování prostoru kritickým hlasům, konfrontace a moderování odlišných postojů, názorů, náhledů na problém je základním smyslem médií, a na prvním místě těch veřejnoprávních.

Dobrovolné akceptování toho, že se nad problematickými věcmi nebude vést otevřená diskuse, mělo pochopitelně i praktický dopad: tak pitomé a chaotické vládnutí, jaké předvedla Babišova vláda během pandemie, tady nebylo od dob Miloše Jakeše. Média, která se vzdala své identity ve prospěch toho jednoho správného myšlení a imaginárního veřejného dobra, k tomu přispěla zásadní měrou.

Společnost byla dennodenně konfrontována s řadou často úplně nepochopitelných vládních rozhodnutí, které byly od pohledu natolik nesmyslné, že by si člověk řekl, že nemohou napadnout ani toho největšího pitomce. A často to byla jen bezobsažná PR, aby to vypadalo, že se vláda stará. Některé hovadiny by se daly ještě pochopit v prvních dnech či týdnech pandemie, na kterou nebyl nikdo připraven, ač připraven měl být, ale ony trvaly po celou dobu pandemie a čekají nás zřejmě znovu, protože systém, ve kterém média nefungují, není schopen sebereflexe.

Obhájci reglementace veřejné debaty přitom argumentovali tím, že situace je výjimečná. Komunisté to tvrdili po celou dobu, co byli u moci, protože kovid, ať už měl podobu amerického imperialismu, sionistického spiknutí nebo mandelinky bramborové, tábořil ante portas permanentně.

Horší je, že si naprostá většina novinářů a zainteresované, odborné či laické veřejnosti ani neuvědomila, že je něco špatně, že se najednou chovají, myslí a jednají jako v dobách normalizace. Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Jsou blbí nebo navedení? Nebo obojí? Nebo snad byli všichni koupení, jak to tvrdí stoupenci konspiračních teorií?

Z provládního aktivismu médií bylo člověku skutečně na zvracení – jako kdyby na něj dýchla aktivistická žurnalistika let normalizace a hysterie, kterou režim vyvolal kolem vzniku Charty 77, kdy se tehdejší námezdní pisálci předháněli v diskvalifikaci a diskreditaci – občanské i lidské – signatářů Charty 77. Byla svobodná novinařina jen slupka bez vnitřního obsahu? Je taková celá naše polistopadová demokracie? Pandemie každopádně ukázala úděsný stav povolání novináře, založeného na konfrontaci zdrojů a informací – jednoho z pilířů demokracie, bez kterého se otevřená společnost neobejde. Až na výjimky, jako byly časopis Reflex nebo revue Přítomnost (za redakce Davida Bartoně), média během pandemie totálně selhala.

Kvalitní novinařina pochopitelně nezmizela s kovidem, ale vytrácela se postupně, jak narůstala konkurence internetu. Místo, aby klasická média situace využila, sebrala hozenou rukavici, zkvalitnila své služby a nabídla společnosti k anti-diskusi, které se vede na sociálních sítích, seriózní alternativu, jala se naopak internetu připodobňovat – závodí s ním v klipovitosti, povrchnosti a jepičím životě různých pseudozpráv, a to i těch, které se týkají vážných problémů, ale jsou podány tak debilizující formou, že není možno je brát vážně. Kovid to pak už jen dorazil.

A nešlo vůbec jen o neprofesionalitu, patolízalství, ustrašenost, ideologickou předpojatost, konformitu či jen pouhou blbost – to podle mne nejčastěji, případně zkorumpovanost. Nebyl to nakonec bulvární charakter našeho veřejného života, který média (spolu)vytváří a sama jsou jím pak formována? Poté co pandemii přebila nová aktualita, kovid se z médií, která jej do nás prala horem dolem, 24 hodin denně, 365 dní v roce, ve vteřině vypařil, zmizel jak pára nad hrncem, ač by si člověk myslel, že právě teď je čas na rekapitulaci, celou věc seriózně rozebrat – co se povedlo a nepovedlo, co bylo od základu špatně atd., což by společnosti umožnilo lépe se připravit na možnou novou vlnu pandemie. Nic takového se nestalo. Kovid nahradila jiná aktualita a jede se dál, včetně toho, že o agresi Ruska proti sousednímu státu média referují, jak se na bulvár sluší a patří, povrchně a zkratkovitě jako o nějakém sportovním utkání, ač je to průšvih, který zcela přeorá dosavadní „pořádky“ nejen v Evropě – kam se hrabe kovid.

Stejně jako za dob Ženy za pultemMuže na radnici média neinformují, ale vyprávějí příběhy. Stejně jako tehdy krmí lid obecný háelpéčky – hluboce lidskými příběhy, zatímco debilizace společnosti pokračuje neztenčenou silou, přičemž jsou všichni chytrý jak internet, jsou totiž on-line. Díky nekompetentnosti novinářů, politiků, odborné veřejnosti a koneckonců veřejnosti samotné, z velké části mentálně dosud vězící v osidlech normalizace, jsme zřejmě odsouzeni prožít si kovidovou (nebo jinou) hysterii včetně opatření, dělaných ad hoc, mimo ústavní rámec, bez zpracovaných dat a jakékoli vazby k realitě, znovu. Nejspíše hned na podzim.

Intersputnik. Mezinárodní telekomunikační družicový systém východního bloku na známce Československé pošty z roku 1974. Výtvarný návrh Ivan Strnad. Foto Kawaii Baby Lon

Oborové sektářství

Médiím ve vysvětlování vládních opatření vydatně sekundovali specialisté, lékaři, epidemiologové, virologové, biologové, matematici…, kteří neodolali vábení sirén, stali se z nich během pandemie mediální hvězdy a z pozice své odbornosti se autoritativně vyjadřovali k celospolečenským otázkám, což mnohdy znělo podobně, jako když se u piva baví dědci, kteří mají na vše odpověď, všude byli a všechno viděli. Co? No tamto, přece!

Tón tomu udal šéf Lékařské komory, přerostlý svazák Kubek, který sice z oboru nebyl, ale to mu nebránilo ze své pozice vyučovat ty, kteří z oboru byli, akorát to viděli jinak. Veřejnost tak byla konfrontována s oborovým sektářstvím, které nejen není sto nahlédnout, že společnost není laboratoř a lidé nejsou laboratorní krysy, ale ani tak zdánlivě triviální věc, že pro to, aby lidská pospolitost aspoň trochu fungovala (a to právě i ve zdravotnickém smyslu), stejně důležité jako odbornost, ne-li důležitější, jsou solidarita, tolerance, velkorysost, nadhled, schopnost empatie, sociální a kulturní inteligence…

Mediální oboroví specialisté o tom neměli ánunk – podobně jako jej neměli jejich předchůdci, kteří dělali dobře svůj obor za nacismu nebo komunismu. Je možno se hájit, že vznikla nová situace, na kterou nikdo nebyl připraven. Ale to bylo po 1. sv. válce taky a po druhé jakbysmet – jen v násobně víc apokalyptickém měřítku. Jak by se společnost chovala, kdyby pandemie koronaviru nebyla jen horší chřipka (tedy doufejme), ale něco jako chřipka řečená „španělská“, mor či pravé neštovice?

Stabilita společnosti v době jakékoli krize by měla především stavět na prověřených postupech, na osvědčeném a vyzkoušeném, vycházet ze znalostí a zkušenosti předešlých generací, protože ač je situace a její východiska jiná, procesy, které se odehrávají uvnitř společnosti, jsou stejné dnes jako byly za starého Řecka. Jenže vědecko-technologický vývoj pádí tak zběsile dopředu, že společnost není schopna jej reflektovat – nůžky mezi ním a společností se čím dál tím víc rozevírají, což nemůže dopadnout dobře, stejně jako když se ve společnosti rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, privilegovanými a bezprávnými.

Systémy, které nejsou schopny nahlížet samy sebe v širší perspektivě, promýšlet možné dopady své činnosti a působení z různých rovin a v dlouhodobém horizontu, jsou potenciálně nebezpečné – chovají se stejně iracionálně jako autoritativní režimy, které reglementují jakoukoli diskusi. Tak se chová i byznys, který vidí jen zisk a vše ostatní mu je putna. A stejně je na tom (co se týká nebezpečí a iracionality) i aplikovaná věda, která – zbavená všech kulturních vazeb nebo filosofické reflexe – si hledí jen sama sebe: výsledků a ne následků. Symbióza tako pojaté vědy s byznysem, kterému jde jen o zisk, je vražedná kombinace – nejen pro lidskou existenci.

Vědecké ústavy jsou napojeny na velký byznys a stejně jako on se neštítí spolupracovat (podnikat) s mocnostmi, které vidí západní civilisaci jako nepřátelskou konkurenci, s kterou je nutno všestranně bojovat – nejlépe jejími vlastními prostředky, včetně třeba universit, které ve středověku stály u kolébky západní civilisace, rozdělení mocí a samosprávy vzdělání, protože věda, stejně jako peníze, nesmrdí. (Viz financování netransparentního – což je ovšem v Číně všechno – výzkumu virů ve Wu-chanu, odkud s největší pravděpodobností unikl koronavirus, americkým Národním institutem pro zdraví – nebo pro nebezpečnost? Staroslavná ha ha Universita Karlova se za rektora Zimy nechala od Číňanů koupit za 100 tisíc. Tolik stojí prázdninová prostitutka. – To není znalost, ale odhad.) Jestli tuhle civilisaci něco zahubí, tak to bude bezskrupulózní vědecko-technologický byznys prostý jakékoli kulturní, náboženské, sociální vazby, nebo jen selského rozumu.

Oborová specializace ruku v ruce jdoucí s nevzdělaností, s nedovzdělaností, je mor moderní doby. Přitom nejde jen o schopnost vidět společnost a otázky, které souvisí s lidskou existencí, v nějakém širším celku a horizontu, ale i o samotnou specializaci, vlastní obor – doktor, který nemá široký společenský záběr, který člověka redukuje jen na změť různých tělních orgánů, cév a trubiček, nemůže člověka dobře léčit, i kdyby byl ve svém oboru sebelepší odborník. To platí pro lékaře, stejně jako pro chemika nebo historika, či jakýkoli jiný vědní obor.

Absolventi dnešních universit jsou na tom co do všeobecného vzdělání hůř než studenti středních škol za první republiky. Otec, když vychodil reálné gymnasium, uměl vedle francouzštiny a němčiny latinu, měl obstojné základny starořečtiny, všeobecný přehled v dějinách, kultuře a filosofii na úrovni, kterou dnes nemají vysokoškoláci. Na středních školách učily osobnosti, které přesahovaly svůj obor, na které jejich žáci vzpomínali celý život. Tento solidní vzdělanostní základ, který měl kořeny už ve staré monarchii, vzdoroval dlouhou dobu ještě komunistům, přežil nejhorší 50. léta, v 60. letech opět rozkvetl, aby pak zahynul během normalizace s generací Husákových dětí, která dnes hraje ve společnosti prim.

Znal jsem celou řadu doktorů medicíny, v 80. letech už starých pánů, kteří byli skutečné renesanční osobnosti. Dnešní lékaři vyplňují papíry a dělají administrativu, honí body od zdravotních pojišťoven, a pak taky fungují jako dealeři drog (léků nebo jedů?) od farmaceutických firem. Hippokrates by zaplakal. Obdobně jsem znal řadu novinářů s rozhledem v oborech, který neměli ani ti, kteří je vystudovali – v dějinách umění, filosofii, historii… Většinou to byli lidé, kteří prošli médii v liberalizujících se 60. letech a po okupaci v roce 1968 psali v exilových či samizdatových časopisech. Mezi mými vrstevníky už jich bylo jen pár a kolik jich je v té o generaci mladších?

Foto Charles Lee Barron, 1947

Biochemie a historie

Celý problém se naplno vyjeví, když přijde nějaký problém (pandemie) a specialisté (v tomto případě epidemiologové, virologové, biologové…) se v rámci logiky, jak fungují média, rázem stanou experty na všechno a přes všechno a místo expertních doporučení pro příslušné úřady a instituce přistoupí na hru hloupý, široký a bystrozraký. Nechají se zatáhnout do mediálního prostoru a začnou mít ambice mistrovat a řídit společnost a poučovat, jak to všechno je, asi jako když Babiš přišel s tím, že bude stát řídit jako firmu, přičemž se ukázalo, že firmou myslel získávání různých výhod a dotací.

Jednou jsem se pokusil zavést debatu na FB s Janem Konvalinkou, respektive on reagoval na můj článek. Konvalinka se stal během pandemie mediální celebritou. Známe se osobně, vím, že to myslí dobře a ve svém oboru, biochemii, je jistě dobrý, což ovšem nedokážu posoudit, a taky se člověk do toho nemontuje – do biochemie, epidemiologie atd. Coby mediální celebrita se ale Honza v době pandemie najednou začal zcela nekriticky vyjadřovat ke všemu možnému a komentovat věci, o kterých zbla ví – ne jak občan, ale právě jako odborník, který má – z roviny své biochemické specializace – patent na to, jak to všechno je.

Z této pozice vstoupil do debaty, která se netýkala virů, ale společnosti, a hledala k dnešku příklady a paralely v minulosti, nebyl schopen pochopit podstatu diskutovaného problému, načež prohlásil, že to je pitomost. Šlo o to, že jsem v souvislosti s pandemií a opatřeními, která se bez širší diskuse šmahem přijímala, poukázal na úskalí, které v sobě může mít zdravověda spojená s rozhodováním (ponecháme-li stranou byznys), které se staví mimo nebo nad právní rámec, občanská a lidská práva, což jsem demonstroval na příkladu fungování „zdravovědy“ za třetí říše, kdy se ideál být zdravý změnil v nutnost a boj s neviditelnou nákazou nástrojem sociální militarizace společnosti a jejího znevolnění. Nepocítil během uplynulých dvou let něco podobného trošku aspoň každý, nebo je člověk jen přecitlivělý trotl?

Každopádně Konvalinka to šmahem odmítl jako pitomost, a když jsem ho vybídl, aby nějak argumentoval, debatu ukončil, ač ji vyvolal sám. Byl zřejmě dotčen tím, že si někdo v souvislosti s jistě nanejvýš ocenitelným úsilím armády zdravotníků a vědců vypořádat se s pandemií dovolil připomínat nějakou praxi za třetí říše. Ono to ale v žádném případě nebylo samoúčelné. Pandemie není pouze zdravotní problém, je to problém celospolečenský a hledat k aktuálnímu dění paralely v minulosti je úplně to nejzákladnější, co člověk může jako historik dělat (jinak bychom mohli tento obor zmuchlat a hodit do koše). Slovy Bedřicha Loewensteina, který byl jedním z mála soudobých českých historiků, který přesáhnul svůj obor:

Historiografii připadá úloha zbavit toto hledání (tzn. aktuality, které právě hýbou společností; pozn. aut.) naivity a právě platný recept arogantní samozřejmosti. Musí se pokoušet konflikty přítomnosti propojit s konflikty minulosti. Nemůže bránit tomu, aby lidstvo naplněné fanatismem a strachem vždy znovu nemařilo, neodvolávalo dosažené osvícení. Může se však pokusit zvyšovat citlivost pro problémy u současníků, kteří usilují dostat pod kontrolu destruktivní barbarské hlubinné síly.

Zkrátka pokud nemáme od aktuálního dění dostatečný odstup, mohou se věci rychle a snadno zvrhnout ve svůj opak a ze snahy společnost ochránit před nákazou může být naopak destrukce hloubky a rozsahu, které budou mít zhoubnější následky, než samotná pandemie.

Takže summa summarum:

Všechno je v prdeli / ve všedni den i v neděli / Jenom ty filmy sovětský / ty jsou vědecký

veršoval kdysi básník a prorok Egon Bondy.

Foto Washington Development Corporation / Tyne & Wear Archives & Museums

Nacistická moderna

Konvalinka mohl tvrdit, že to je pitomost, protože jednak o tom nic neví, a to, co ví, nebo si myslí, že ví, vychází z obecně chápaného fenoménu nacismu, které se dodnes traduje. Ve skutečnosti neumíme nacistický projekt „opravy lidstva“ číst. Naprostá většina zdejšího obyvatelstva má nacismus spojený s okupací, válkou, holocaustem, případně ekonomickým a jiným vykořisťováním a tečka. To všechno, přes své tragické rozměry, byly ale jen „doprovodné“ či vnější projevy nacismu v jeho počáteční fázi mocenského nástupu.

K nepochopení nacismu přispěl také liberalismus, který – aby se zbavil jakéhokoli podezření ze své kolaborace s nacismem – snažil se seč mu síly stačily distancovat od po všech stránkách zdiskreditovaného systému (o diskreditaci ani tak nešlo jako o to, že byl nacismus na hlavu poražen), představit třetí říši jako nejzavilejšího odpůrce liberalismu a vice versa, a dát tak najevo, že free byznys je to nejpravější ořechové. Přitom měl být cudně pominut fakt, že to byl právě i liberalismem tolik vzývaný byznys, který pomohl Hitlerovi k moci a mimo jiné se podílel na jednom z nejobludnějších zločinů lidských dějin, jako byl holocaust – včetně americké IBM (jedna z největších chemiček na světě německá BASF, s ročním obratem 70 miliard dolarů, byla za třetí říše hlavní částí IG-Farben a pro nacisty vyráběla cyklon B, na který měla patent). Byznys v tom ostatně nebyl sám – mohl si v tom dobře podat ruku s vědeckou i lékařskou obcí, která stála u zrodu výdobytků moderní medicíny, jakým byly plynové komory a celý následný systém průmyslového vraždění, které označujeme jako holocaust a nacisté jej měli za součást zdravovědy.

Ze strany odborné veřejnosti šlo o vědecký (zdravotnický) voluntarismus, ze strany byznysu pak o obchod, nic víc. Jejich symbiosa se systémem, který je využíval ke svým zločinným potřebám, nemohla podnikání stejně jako vědě objektivně nijak vadit – nebyl to jejich džob, protože byznys nezná jinou hodnotu mimo zisk. A věda? Ta je z principu hodnotově neutrální. Řídí se jen vědeckými poznatky jako – já nic, já muzikant.

Liberální pohádky o protikladu s nacismem byly pochopitelně ryze účelové. Souzněly ale s ideologickým viděním pokrokového tábora, který se snažil nacismus představit jako vykolejení z dějin, úchylku – reakci starého světa, nejlépe přežitek středověku, nebo aspoň pruského militarismu okořeněného pohanským okultismem, na všestrannou modernizaci společnosti.

Ve skutečnosti to bylo zcela naopak. Podobné „romantické“ proudy byly sice součástí hnutí, ale rozhodně nebyly jeho podstatou. I když sám Hitler byl se svou vojensko-selskou ideologií životního prostoru zaražený v první světové válce a v době před ní – vlastně celý Hitlerův duševní svět, včetně antisemitismu, byl čirý eklekticismus: führerův autorský výběr z pošukaných visí pomateného 19. století, které ovšem třírozměrnou západní civilisaci stále ne-li určují tak podstatným způsobem ovlivňují, i když dnes to vše přebil dvourozměrný obrázek – gros nacismu, kterému měla patřit budoucnost, představovala mladá generace, jejíž reprezentant byl Heydrich. A i ten by byl záhy ze starého železa, kdyby mu předčasné dopeklavzetí nezištně nezařídili čs. parašutisté, čest jejich památce.

Nacistická futurologická vize se opírala o vědu a technologie, které měly eliminovat omylný lidský faktor. Společnost se měla řídit na základě vědeckých principů v souladu s přírodou. Zdravý životní styl měl stát v centru společnosti, a v tom zdravověda, hygiena, sport, podniková rekreace, ekologie stejně jako moderní urbanistické představy – světlem zalitá města plné zeleně, cyklostezek a pěších zón, vyspělá k přírodě šetrná agrikultura, a především zdravá výživa, prostá alkoholu, kávy a cigaret… Prioritou měla být věda – chemie, medicína, fyzika, ne nějakých okultních šarlatánů, ale předních i světově uznávaných kapacit ve svém oboru, kterým nacistická avantgarda poskytla neomezenou možnost výzkumu, včetně převedení jeho výsledků do praxe – osvobozená od knuty anticko-židovko-křesťanského dědictví, všeho etického balastu. Nacismus byl de facto rozvoj, který nebyl ničím ohraničen – universálními hodnotami, stejně jako nějakou ideologií, která je v posledku vždy omezující. A stejně tak i německý národ, nebo šířeji germánská či ještě šířeji árijská rasa, byly jen mostkem, po kterém měli nacisté přejít do zářné budoucnosti, kdy se Němci spolu s Árijci rozplynou ve vyšší rovině lidské existence – stejně wie soziale Klassen und Staaten v komunistické variantě vize světlých zítřků.

Výše uvedené, co je dnes považováno za výdobytek moderní společnosti a jejího životního stylu, zbaveného všech předsudků a stereotypů minulosti, bylo přítomné i v nacistických visích zdravé, mladé, harmonické společnosti buducnosti zbavené dědičných chorob, která sportuje, nekouří a nepije kávu, natož alkohol. Ech. Neozařuje nás tenhle svět každý den z displejů smartfounů? Byznys, zbavený pout civilisace, na jehož výplatní pásce jsou vědecké ústavy, stejně jako university – agrochemie, biochemie, medicína… A co média a demokratické vlády?

Komunisté v tom měli nevýhodu, že ve své ideologické neohebnosti a neohrabanosti hned na počátku zlikvidovali soukromý sektor. To nacisté, kteří byli obdobně protikapitalističtí, si zúčtování s kapitálem nechali na dobu po svém konečném vítězství. Komunisté v Pekingu se z toho poučili. Opsali kruh a dnes v Číně panuje marxův kapitalismus 19. století, který je – kromě loajality k vládnoucí vrstvě – osvobozený od všech pravidel včetně takových vychytávek, jako je levná výroba jedovatého mléka pro děti. Kapitalismus v Číně funguje, aby mohl být v posledku zlikvidován – aby přispěl na likvidaci sebe sama. A jak funguje kapitalismus na Západě? Aby zlikvidoval nás?

Člověk by nacistické visi o budoucnosti skoro zatleskal, kdyby to nemělo jednu zásadní vadu. Ty na první pohled chvályhodné nacistické projekty byly od počátku vražedné vise režimu, který se chtěl násilím vyvléknout z reality a rovnýma nohama skočit do jiné. Jenže nacistické poručíme větru dešti mělo zásadní systémovou vadu, stejně jako ji mělo to komunistické poroučení světu a má ji i to dnešní čínské. Systém založený na absenci otevřené diskuse a nezávislých médií, na potlačení jakékoli opozice a institucionálního vyvažování moci a její kontroly, neřku-li pokoře před stvořeným a důstojností každého jednotlivého člověka, byl čirým voluntaristickým podnikem, který mohl existovat jen v násilně vytvářené pseudorealitě udržované v chodu pomocí rozsáhlého státního aparátu, v řádu zastírání a předstírání. Není na pseudovědeckém voluntarismu, postrádajícím jakoukoli sebereflexi, vytrženému z jakýchkoli lidských hodnot, který je legitimizován jen ziskem, založena celá současná vědecko-technická civilisace? Kultura zastírání a předstírání?

První část eseje, který vyšel 4. července v revue Babylon č. 2/XXXI a celý vyjde na Babylonrevue.cz v září, nebo