Slumy jsou, jak už jsem říkal, strašlivé. Ale moc mi nevěřte, protože je znám jenom z řečí, z pomluv: domy a domy a domy, ošklivé, ošklivé, ošklivé, oplzle naskládané jeden na druhý, navzájem se ohlušující tranzistoráky, ve dne v noci, v noci i ve dne, schválně kdo vydrží víc, burácejí v každém domě, v každém pokoji, do ochraptění vyřvávají vallenata a fotbalové přenosy, salsu a rock, bez ustání melou pantem. Jak mohlo lidstvo vůbec dýchat předtím, než vynalezlo rádio? Já nevím, ale ten prokletý papoušek proměnil pozemský ráj v peklo: jediné pravé peklo. Žádný rozpálený rožeň, žádný vroucí kotel: skutečnými pekelnými muky je hluk. Hluk spaluje duše.

Každý slum je rozdělen na několik čtvrtí a každá čtvrť mezi několik part: pět, deset, patnáct kluků, kteří vytvoří smečku, a tam, kde se vyčurají, neprojde ani noha. To je ta zmiňovaná „teritorialita“ gangů, která se tehdy odpoledne řešila v Sabanetě. Z „teritoriálních“ důvodů nemůže kluk z jedné čtvrti chodit po ulicích v nějaké jiné. To by byl nesnesitelný zásah do vlastnictví, které je tady posvátné. Tak moc, ale tak strašně, strašně moc, že v téhle zemi Srdce Páně člověk kvůli teniskám zabíjí nebo se nechá zabít. Kvůli smradlavým teniskám jsme připraveni zjistit, po čem páchne věčnost. Já tvrdím, že její zápach je neutrální. Ale vraťme se ke slumům tady dole a pokračujme nahoru, rozhlížejme se: skryté oči nás špehují škvírami v roletách: Kdo asi jsme? Co chceme? Kvůli čemu přicházíme? Jsme snad najatí zabijáci nebo přicházíme zabijáky najmout? Sem tam je vidět za mříží nějaký obchůdek vyrabovaný od gangů: třeba prodejna kořalky nebo „špejchar“ se svou širokou nabídkou čtyř banánů, čtyř juk a několika shnilých citrónů. Kolumbijské citróny jsou ostuda, nedaří se jim; mech vlhkosti je dusí. Tady nikdy nebudeme mít dobré citróny. Ani filmy: kdo se rozhodne natáčet, tomu ukradnou kameru. Ale jinak, jak úžasný film by se dal pro Kolumbii natočit a věčnost by nám udělila Zlatou palmu na festivalu v Cannes! V těchto strmých uličkách, na betonových schodech vedoucích pomalu, unaveně, bolestivě nahoru do nebe, které nám patří, stoupajících schod po schodu, a schody vytesané do úbočí hory, do její žluté a pusté zeminy, do stejné hlíny, z níž Bůh uhnětl člověka, svou hračku, ztrácíme se v labyrintu uliček a snažíme se rozluštit neproniknutelné, spletité intriky záští a vyrovnávání účtů, které se dědí z otce na syna a předávají z bratra na bratra jako spalničky, co jsem to říkal? Že jak krásný, jak bolestivý film bychom mohli natočit. Ale ne, jsou to sny a sny také sny zůstanou. AMedellínu jsou navíc film i román moc těsné. Jednou, až to budeme nejméně očekávat, ať budeme chtít nebo ne, skončíme v márnici, abychom zjistili, jestli ano nebo ne, spočítali mrtvoly, přidali je k přemrštěným počtům Smrti, mé paní, jediné, která tady vládne. Ano, pane. Neúprosný boj je na smrt, tahle válka nenechává raněné, protože potom se z nich stávají živelné zmije. Ne, pane.

Kdysi se za období dešťů klouzalo, bruslilo po rozbahněných svazích dolů; byly to hory bez ulic, prašná místa, ale dalo se po nich volně chodit. Když se tyhle čtvrti zakládaly, byly to, jak se říká, „čtvrti otevřené dokořán“. Už nikdy víc. Války gangů jsou jasně dané: čtvrť se čtvrtí, blok s blokem. Jedna smrt přináší jinou a nenávist ještě víc nenávisti. Tak to je, zákon kočky, která se točí a točí a chce se chytit za ocas. A návaly násilí, které pohřby neutiší … Naopak, vyvolávají je. Dalo by se říct, že ve slumech je osud živých v rukou mrtvých. Nenávist je jako bída: jsou to pohyblivé písky, ze kterých se nikdo nedostane: čím víc kolem sebe kope, tím hlouběji se propadá.

Jak může člověk zabít nebo se nechat zabít kvůli teniskám? zeptáte se jakožto cizinec. Mon cher ami, to není kvůli teniskám: to je kvůli principu Spravedlnosti, ve který všichni věříme. Ten, komu je ukradnou, věří, že je nespravedlivé, když mu je vezmou, protože si je zaplatil; a ten, kdo je ukradne, věří, že mnohem nespravedlivější je žádné nemít. A psi na sebe poštěkávají z terasy na terasu hrdelním hlasem, že jsou lepší než my. Ze střech nebo teras ve slumech je vidět Medellín. A opravdu je krásný. Shora nebo zdola, z jedné i z druhé strany, jako můj chlapec Alexis. Ať se na něj díváte odkudkoli.

Štěrkoviště, smetiště, strže, průrvy, úžlabiny, takové jsou slumy. A labyrint slepých ulic s chaotickými stavbami, živoucí důkaz toho, jak vznikly: jako „invazní“ nebo „pirátské“ čtvrti, bez urbanistického plánu, s domy narychlo postavenými na ukradených pozemcích do krve bráněných těmi, kdo je ukradli, aby jim je nikdo neukradl. Okradený zloděj? Chraň bůh před takovou zvráceností, to radši smrt. Tady se zloděj nedá, zabije, aby se nemusel dát, nebo se nechá zabít. V Kolumbii totiž vlastnictví něčeho ukradeného a promlčení zločinu tvoří zákon. Jde jen o výdrž. Potom si člověk cihličku po cihličce pomalu postaví druhé patro domu nad tím prvním, jako se dnešní nenávist staví na té včerejší. Na rozích ve slumech postávají členové gangu, kteří přežili, a čekají na to, kdo si je přijde najmout nebo co se bude dít. Nikdo nepřichází, ani se nic neděje: to bývalo dřív, za zlatých časů, kdy jim pašování drog dodávalo iluze. Už přestaňte snít, hoši, ty časy, stejně jako všechno ostatní, jsou dávno pryč. Co je?! Taky jste se považovali za věčné, protože jste umírali rychle? Kluci z bývalých gangů, nalepení na rozích ve slumech, sledují z jedné křižovatky času, jak ubíhají hodiny, a dnes jsou z nich přízraky toho, co byli. Bez minulosti, bez přítomnosti, bez budoucnosti, na bahnitých svazích kolem Medellínu skutečnost není skutečnost: je to snění o koksu. Mezitím smrt pořád neúnavně chodí nahoru, dolů po těch strmých uličkách. Jenom naše katolická víra spolu s našimi rozmnožovacími vlohami jí může trochu čelit.

Jestliže se mi ze slumů nejvíc líbí ten severovýchodní, z kolumbijských prezidentů je můj nejoblíbenější Barco. Přes všudypřítomný teror, když pera a jazyky mlčely a zadky se třásly, vyhlásil válku pašerákům drog (on ji vyhlásil, i když my jsme ji prohráli, ale budiž). Jeho jasnozřivosti, jeho památce, jeho inteligenci a odvaze je věnována tahle vzpomínka. V domnění, že je stále ministrem prezidenta Valencii, který vládl před více než dvaceti lety, prohlašoval před svým tajemníkem, doktorem Montoyou: „Na příští radě ministrů doporučím prezidentovi, aby vyhlásil válku pašerákům drog.“ A doktor Montoya, jeho paměť a svědomí, ho opravoval: „Prezidentem jste vy, doktore Barco, jiný tu není.“ „Aha…“ říkal zamyšleně. „Tak jim ji vyhlásíme.“ „Už jsme ji vyhlásili, pane prezidente.“ „Aha… Tak ji vyhrajeme.“ „Už jsme ji prohráli, pane prezidente,“ vysvětloval mu ten druhý. „Tahle země je v hajzlu, vymkla se nám z rukou.“ „Aha…“ A to bylo všechno, co říkal. Potom se znovu propadal do svých mrákot, do rozmlžené ztráty paměti. Když skončil Barco, srazili z pódia ctižádostivého kandidáta a po jeho mrtvole se dostala nahoru ta kreaturka, kterou tu máme dnes, ten užvaněný papoušek. A průzkumy mu přejí, všichni říkáme, že ano, ano, ano. Že to dělá „nejvíc nejlíp“, jak se tady říká.

Aby ochránil Papeže neboli kápa kápů neboli velkého šéfa před jeho nepřáteli, ostatními šéfy, postavila mu ta karikatura, kterou máme za prezidenta, pevnost s cimbuřím La Catedral a z veřejných peněz (tedy z tvých a mých, které jsme si vypotili) mu zaplatil batalión strážců z vesnice Envigado, kteří o něj měli pečovat a které si velký šéf sám vybral: „Chci tohohle, tamtoho a ještě támhletoho. Toho tam vzadu nechci, protože mu nedůvěřuju.“ Takhle si vybíral své hlídače nebo osobní strážce. Jednou, když už měl plné zuby katedrály i fotbalu na dvoře s třemi kumpány, odpochodoval velký šéf po vlastních nožičkách pryč a nechal tam svůj batalión, který se cpal kuřetem. A ztratil se jim na rok a půl, během kterého užvaněný papoušek v televizi nabízel tomu, kdo ho najde, odměnu v dolarech, v zelených, které si tady sami vyrábíme a pereme je, obrovskou odměnu jak v časopisu Forbes, a poslal pětadvacet tisíc vojáků, aby ho hledali v každé díře kromě paláce Nari_o, kde bydlí. Já jsem tvrdil, že je právě tam, schoulený v nějaké skulince v rozpočtu. Ale ne: byl za rohem mého domu. Z terasy svého bytu jsem zaslechl výstřely: tatatatata. Dvě minuty dávek ze samopalu a hotovo, don Pablo se zhroutil i se svým mýtem. Sejmuli ho na střeše, když utíkal jako smůlovatá kočka. Trefily ho jen dva výstřely, z levé strany: jedna mu prošla krkem, druhá uchem. Vyhřeznul na „zastřešení“ jako zmiňovaná kočka na rozpálenou střechu a on a jeho pětadvacet tisíc pronásledovatelů při té honičce rozbili víc než milión tašek. Odměnu jsem nezískal, ale byl jsem od toho jen tři bloky.

Po smrti velkého najímatele zabijáků zůstal můj nebohý Alexis bez práce. Tehdy jsem se s ním seznámil. Proto jsou národní události provázané s osobními a ubohé, humpolácké životy chudých zašmodrchané s životy boháčů. Toho odpoledne, kdy se Mor v kulečníkové herně zmínil o Alexisovi, vyprávěl mi o vyhlazení jeho gangu: sedmnáct nebo kolik jich bylo, padali jeden po druhém, nábožně jako když se modlí růženec, a zbyl z nich jenom můj chlapec. Ta „palice“ byla jedním z mnoha gangů, které si drogoví baroni najímali, aby kladli bomby a vyřizovali za ně účty s jejich nejbližšími spolupracovníky a s povrchními nactiutrhači. Například s novináři mluveného i tištěného slova, kteří měli chuť si „domýšlet“ así fuera en cadáver; nebo s bývalými vládními komplici: s poslanci, kandidáty, ministry, guvernéry, soudci, starosty, prokurátory a se stovkami policajtů, které ani nezmiňuji, protože to je jeden velký škraloup. Všichni odpadávali jako zdrávasy na růženci. Ale někdo nevinný snad ve vládě být musel? zeptáte se, protože jste normální. Ano, jako v Sodomě a Gomoře. Roztlemené huby předstírají, že jsou maličkými ústy, a všechny jsou dobře namazané. Každý politik nebo byrokrat (oba jsou jedno a totéž, korytáři) je od přírody prohnilý a ať dělá, co dělá, ať si říká, co chce, nemá žádné ospravedlnění. U těchhle lidí nikdy nepředpokládej nevinnost. Je to naivní.

Ale pokračujme s mrtvolami, kvůli tomu jsme přeci přišli. Takže já a můj chlapec jdeme dolů po ulici Junín a z chátry se vyloupne Umrlec, aby nám sdělil, že: zaprvé, v noci se jeden z jeho kumpánů, z jeho „kámošů“, osobní strážce jednoho kápa, zastřelil při ruské ruletě. Že vytáhl čtyři kulky z bubínku revolveru, přitiskl si ho na spánek a stiskl spoušť: první z těch dvou kulek, které tam nechal, mu vystřelila mozek z hlavy a nedala tak šanci té druhé. A zadruhé, abychom na to „šlápli“, že nás jdou zabít a že se svěcenými kulkami a že tentokrát je to vážné. „Vezměme to po pořádku,“ odpověděl jsem. Zaprvé: „Byl ten osobní strážce, který se zabil, hezounek?“ Že prý neví, že takových věcí nevšímá. „Ale toho si musíš všímat, Umrlče, k čemu myslíš, že ti Bůh dal oči, když ne k tomu, abys viděl, a srdce k tomu, aby ti bušilo, když cítí krásu?“ Že prý nebyl nic moc. „Tak to není zas tak velká ztráta.“ A co se týče té druhé věci, ať si nedělá starosti, že jakmile se svěcené kulky dotknou mé posvěcené tuniky, mých posvátných šatů, rozplynou se jako vzduch. V tu chvíli se z mraku prachu a z davu vynořili ti na motorkách a začali střílet. A víte, koho trefili, kam moje paní Smrt svedla jejich kulky? Jinou paní, těhotnou. Nabubnovali jí do břicha olovo a přímo tam, uprostřed Junínu, zahynula i se svým plodem. A co ti na motorkách, ujeli? Cha! Hnáni smrtí ujeli tak akorát do propasti věčnosti: když prchali, Alexis jim postupně všem ustřelil hlavu trefou do týla. A znovu jsme se prodírali tlačenicí, uprostřed rámusu, v tomhle městě, které je tak vznětlivé a horké. A ten otřesný smrad ze smaženek a žluklého oleje…

Svěcené kulky se připravují takhle: Vložte šest kulek do hrnce předem rozpáleného doruda na elektrické plotně. Potom je postříkejte svěcenou vodou získanou z kostelní křtitelnice nebo dodanou a zaručenou farností svatého Judy Tadeáše, čtvrť Castilla, severozápadní komuna. Voda, ať už svěcená nebo ne, se prudkým žárem vypaří, a mezitím se ten, kdo je vysvěcuje, modlí s vírou karbonáře: „Z milosti svatého Judy Tadeáše (nebo Padlého Pána z Girardoty nebo otce Arcily nebo jiného světce, kterého uctíváte), ať kulky, které jsou tímto posvěcené, bezpečně trefí svůj cíl, a ať jejich oběť netrpí. Amen.“ Že proč zrovna s vírou karbonáře? Nemám tušení, těmhle věcem nerozumím, nikdy jsem žádnou kulku nesvětil. Ani mě dosud nikdo, nikdo, nikdo neviděl střílet.

Co že se to říká v tom vallenatu, které odevšad slýchám od chvíle, kdy jsem přijel, k snídani, k obědu, k večeři, v taxíku, u sebe doma, u tebe doma, v autobusu, v televizi? Říká se tam, že „Odvede si mě nebo já jeho, ať už to všechno skončí“. Což v překladu do křesťanské řeči znamená, že mě zabije nebo ho zabiju já, protože se vší tou nenávistí je pro oba dva tahle planeta moc malá. Ha, tak takhle to je! Proto si to Kolumbie prozpěvuje s takovým nadšením, protože jí to mluví z duše. Nevšímal jsem si textu, slyšel jsem jenom ten rachot. Po zbyteček roku, po tu dobu, co zbývá do nového roku, si bude Kolumbie dál zvesela, slavnostně a láskyplně prozpěvovat svou píseň nenávisti. Potom na ni zapomene, tak jako zapomíná na všechno.

Když nějakou společnost začnou analyzovat sociologové, ach Bože můj, v tu chvíli je v hajzlu stejně jako člověk, který padne do spárů psychiatrovi. Proto neanalyzujme a pokračujme: „Vypněte rádio, pane řidiči, tuhle písničku už mám strašně ohranou a nemůžu ji vystát.“ Vystoupili jsme v Bolívarově parku, přímo v srdci jatek, a jdeme dál pěšky k třídě La Playa, mezi chátrou a pouličními stánky, abychom ocejchovali katastrofu.

Chodníky? Zaplavené stánky plnými harampádí, které překážely v cestě. Veřejné telefony? Zničené. Centrum? Zdevastované. Univerzita? Vypleněná. Její zdi? Znesvěcené nenávistnými hesly, která se „dožadovala“ práv „lidu“. Všude vandalismus a lidská horda: lidi a další lidi a další lidi a jako by nás bylo málo, sem tam nějaká těhotná rašple, jedna z těch zkurvených plodných štětek, kterými se to všude jenom hemží, nestvůrně beztrestných i s jejich nestydatými břichy. Byl to dav, který všechno zaplavil, všechno zničil, všechno zasvinil nestoudnou bídou. „Jděte stranou, svinská chátro!“ Můj chlapec a já jsme si strkanci razili cestu mezi tou agresivní, ošklivou, mrzkou lůzou, tou zkaženou a podlidskou rasou, tou přehlídkou zrůd. To, co tady vidíte, marťani, to je současnost Kolumbie, která čeká na všechny, pokud tu lavinu nezastaví. Útržky vět mluvící o krádežích, loupežích, mrtvých, přepadeních (tady každého přepadli nebo zabili přinejmenším jednou) mi doléhaly do uší, proložené nevyhnutelnými libůstkami typu „potrat“ nebo „zkurvysyn“, bez nichž tahle jemná a něžná rasa neumí ani otevřít hubu. A ten smrad žluklého másla a smaženek a výparů ze stoky… Co je to! Co je to! Co je to! Je to vidět. Je to cítit. Je tady lid.

Ale vraťme se o chvíli zpátky, úplně jsem zapomněl na dva mrtvé při vystupování z taxíku: jeden mim a jeden ochránce chudých. Dole pod atriem, vedle katedrály se pitvořil mim napodobující způsob chůze každého člověka, který kolem něj neopatrně procházel, ale vždycky a pouze tehdy, když to byl někdo bezbranný a slušný, nikdy nenapodobil žádného sprostého lumpa ze strachu před bodnutím nože. A lůza kolem se smála, řehtala se a radovala se ze skvělého vtipu. Jak zábavný jim připadal ten konkurent Marcela Marceaua, ten zázrak! Když vy jdete, jde on taky. Když vy zastavíte, on zastaví taky. Když se vysmrkáte, on se taky vysmrká. Když se podíváte, on se podívá. Prostě geniální. Když jsme vystupovali z taxíku, právě si dobíral ubohého ctihodného pána, jednu z těch předpotopních nechráněných bytostí, které ještě v Medellínu zůstávají, aby nám připomínaly, jací jsme byli a jací už nejsme a rozsah té katastrofy. Když si ten pán všiml, co se děje a že je k smíchu celému hloučku, zahanbeně se zastavil a nevěděl, co má dělat. A mim se zastavil a nevěděl, co má dělat. V tu chvíli anděl vystřelil. Mim na okamžik zavrávoral předtím, než padl, než se zhroutil na zem se svou bezvýraznou rozmazanou bílou maskou: pramínkem z jeho zkurvenýho čela mu kulka zbarvila doruda jeho zkurvenej bílej ksicht. Když šašek padl, někdo z hloučku pronesl tichým hlasem, o kterém si myslel, že se ztratí: „To je ale neštěstí, tady už nenechají pracovat ani chudáky.“ Byla to jeho poslední poznámka, protože ji anděl zaslechl a jediným výstřelem do úst ho umlčel. Per aeternitatis aeternitatem. Hrůza se zmocnila všech. Lidi v hloučku zbaběle, podlézavě sklopili oči, aby neviděli Anděla Zhoubce, protože dobře cítili a chápali, že uvidět ho by znamenalo rozsudek smrti, jelikož by ho potom dokázali poznat. Alexis a já jsme pokračovali v cestě po nehybné ulici.

Ach ta moje paměť, ještě mi chybí další zhebnutec, na konci parku. Když se v téhle části ještě nevědělo, co se stalo na druhé straně, tančila tam za zvuku tamburín skupina krišnovců a přinášela své orientální poselství míru, lásky (té lásky, kterou Kristus Hrozný nikdy nepocítil) a úcty ke všemu živému, počínaje zvířaty a konče bližním. Právě jsme kolem nich prošli, když s nimi začal s ohromným neuctivým pohrdáním tancovat jeden z těch neomalených svrabů, kterých jsou v Medellínu plné kýbly a kteří si myslí, že jediná pravda je ta jejich, katolická sveřepost dýky a koksu. Právě tenhle lotrovský posměváček byl ten zhebnutec na konci parku. A pak už jsme bez větších klopýtnutí škobrtali dál mezi davem.

Pět set let mi trvalo, než jsem pochopil Luthera a to, že na téhle zemi není větší svrab než katolická církev. Salesiánští kněžíčkové mě učili, že Luther je Ďábel. Biřicové Juana Bosca, pomlouvači! Ďáblem je ten velký taškář v Římě a vy, svatouškové, jeho nohsledi, jeho podkuřovači. Proto jsem se vrátil do kostela del Sufragio, kde mě bez dovolení pokřtili, abych se odrodil. Takže i když já jsem pořád já, už nemám jméno. Nic, nic, nic. Křestní kaple už tam nebyla, zastavěli ji betonovou zdí. Protože všechno, co bylo mé, dokonce i tohle, skončilo. Ještě trochu, ještě trochu a žil bych tak dlouho, abych viděl, jak bude z povrchu země vyhlazen ten morový svrab.

Z terasy mého bytu, s nebem nahoře a Medellínem kolem, jsme začali počítat (odpočítávat) hvězdy. „Jestli je pravda, že každý člověk má svou hvězdu,“ říkal jsem Alexisovi, „kolik jsi jich zhasnul? Tím tvým tempem za chvíli umlčíš celé nebe.“ Aby si člověk připsal zhebnutce, potřebuje jednu prostou kulku, revolver a hodně, hodně, hodně silné vůle.

V těsné blízkosti třídy San Juan je místo, kterému se říká „Kouřící hovno“: dok, jatka. Tam anděl pokračoval. Já jsem mu říkal, že ne, že lepší jsou byrokrati z Alpujarry nebo monsignor biskup, kardinál López T., předtím než nám beztrestně unikne do Říma i se šperky, které si nakradl, ale jelikož jsme byli v našem bytě, měli jsme to místo blíž po ruce. Za opilé noci plné cikád sestoupil Anděl Zhoubce a šesti chlapům, kteří chlastali v jedné krčmě, jež se roztahovala se svými stoly až na chodník, utlumil opilost, „opici“, každému jedním výstřelem doprostřed čela. A tentokrát proč? Z jakého důvodu? Z toho prostého důvodu, že existovali. Zdá se vám to málo? Ne, vždyť tenhle život není žádná procházka růžovou zahradou, vždycky jsem to říkal a tady to opakuji, a není zločinem ho zhasnout, ale rozsvítit ho: způsobit, že tam, kde nebyla, teď je bolest. Když jsme se vraceli z našeho každodenního milosrdného díla, šel dolů po San Juanu nějaký namazaný ožralka a křičel: „Ať žijou kurvy! Ať žijou zhulenci! Ať žijou buzeranti! Smrt katolický církvi!“ Můj chlapec a já jsme mu dali bankovku, aby mohl dál pít.

Byl tady jeden šílený, potrhlý kněžour, který se prý rozhodl postavit chudým dům za peníze bohatých. S televizním pořadem „Minuta s Bohem“, který běžel každý večer v sedm hodin, se z něj stal kolumbijský žebrák číslo jedna. Jeho povídačka hlásala, že „bohatí jsou správci Božího majetku“. Existuje snad větší pošetilost? Bůh neexistuje a ten, kdo neexistuje, nemá majetek. Navíc kdo pomáhá bídě, ten ji zároveň udržuje. Protože jaký je jiný zákon tohoto světa než ten, že z dvojice chudáků se narodí dalších pět nebo deset? Bída plodí bídu zmnoženou zmíněnými ciframi a potom, když nabere sílu, šíří se jako požár geometrickou řadou. Podle mého receptu se s ní neskoncuje tím, že se postaví dům těm, kteří jí strádají a zatvrzele nechtějí být bohatí: ale tím, že se jim jednou provždy otráví voda kyanidem a hotovo; chviličku trpí, ale nemusí trpět roky. Všechno ostatní jsou porodní techtle mechtle. Chudák je holá prdel a nenasytná vagína. Zlo, které ten kněžour Kolumbii způsobil, nemá jméno. Vzhledem k úspěchu pořadu uspořádal výroční „miliónovou“ hostinu, kde lístek stál milión a k večeři byla polévka Maggi. Až nakonec samozřejmě dospěl k tomu, čemu americké protestantské sekty říkají „únava dárců“. Už jsme mu nic nedali. Tehdy si vzpomněl na nové kolumbijské boháče, na narkobarony používající bomby, a dal se do jejich služeb, aby jim pomáhal kout pikle. Pro něj neexistovaly špatné nebo dobré peníze, špinavé nebo čisté. Všechno bylo dobré pro jeho chudáky, aby mohli pokračovat v plození. To on zařídil velkému šéfovi katedrálu. Krátce potom zemřel a vystrojili mu honosný pohřeb. Úspěchem toho škemravého kněžíčka bylo, že se nechal vést svým instinktem, svou almužnickou duší, v čemž byl zajedno s tím, co je téhle zatracené a žebravé zemi nejpřirozenější a vrozené, její vlohou k doprošování, která se datuje odedávna: když jsem se já narodil, Kolumbie už dávno ztratila veškerý stud.

Ale nechme toho kněžíčka odpočívat v pokoji a přejděme k těžším vahám, ke kardinálu Lópezovi T., kterého chtěl sejmout Alexis. Byl velmi jemný, s vybranými, zženštilými, navoněnými způsoby, a za každou cenu dělal obchody s narkobarony, jedinými, kteří tady měli hotové peníze na ruku. Zbyly po tomhle kardinálovi dopisy adresované velkému šéfovi, kde mu nabízí odprodej pozemků patřících kurii. A to tomu kardinálovi nevadili – zeptáte se – nesčetní mrtví z bomb, z těch mnoha, které velký šéf přikázal odpálit, všichni pokorní a dobří lidičkové, z „lidu“? Ano, tak jako mně. Jeden mrtvý ubožák je ubohý mrtvý a sto je sto. Za to ho nekritizuji. Ale to, že utekl do Říma s těmi ukradenými šperky, a jeho zženštilost, to mu odpustit nemůžu, bere mi to spaní a víc než kafe. Zženštilý kardinál není knížetem církve, je to transvestit a jeho sutana je vlastně župan: tak to cítí. Dobrá, poslední věc, kterou tady ta naše papežská eminence chtěla udělat ještě předtím, než musela utéct do Říma, bylo odprodat narkobaronům prostory Bolívarovské pontifikální univerzity, které nebyly jeho, ale které stojí majlant, aby si za to koupil šperky. Další šperky pro sebe. Představoval jsem si ho, jak si je navléká před zrcadlem z renesančního křišťálu, aby se potom šel z Villy Borghese celý vyšperkovaný ukázat do svatého města. Podívat se, jak nad kupolemi poletují holubi a mezi nimi Duch svatý. On si tam užíval takové představení a já tady zíral, jak supi poletují nad smetišti mrtvol! Samým zhnusením jsem nemohl spát, nemohl jsem usnout, nemohl jsem zamhouřit oko. Z čistě náboženského pohledu, abych tohle ožehavé téma nějak uzavřel, dávám před cynickým navoněným kardinálem přednost skromnému páchnoucímu kardinálovi, ať čpí čertem nebo čpí ďáblem.

Nevím proč, ale López, a prosím o prominutí ty z vás, kteří se tak jmenují, mi zní jako cynický zlodějíček. Ale když je jich tady tolik… López M., López C., López T. A tak dále, a tak dále, a tak dále. Občas jsou někteří synové těch druhých, ale ne vždycky, protože jsou také případy, kdy kvůli dodržení celibátu vyrazí nějaká Lópezová do Říma a vdá se tam za prvního švýcarského gardistu, na kterého natrefí. López mi sugeruje lišku nebo lasičku, který utíká křovím se svou kořistí, s ukradenou slepicí. Není to má vina, je to otázka sémantiky. Jakou vinu nesu na tom, že mi jména něco sugerují… Žravé lišky! A potom si Lópezové, všichni rozvalení, beztrestně hodují u slepice a škrábou se na koulích. Už se ani nesmějí: každý veřejný poklad, který se jim dostane do bezedných kapes, považují za něco přirozeného.

Příštím Alexisovým mrtvým byl jeden živý na hřbitově. Na hřbitově San Pedro, kde spočívá v pokoji veškerá honorace z Antioquie kromě mě. Živý mrtvý byl mladý hlídač jednoho hrobu a ten hrob byl jakési mauzoleum-diskotéka, kde neustále hrál kazeťák, aby v jejich věčné, podstatné prázdnotě bavil tam pohřbenou obávanou rodinu nájemných zabijáků, jejíž členové padli jeden po druhém, jeden po druhém „obětováni“, jak hlásaly jejich náhrobní kameny, ale aniž by řekly z jakého důvodu, z bílého důvodu kokainu. Zavřený za mříží, aby jim ho někdo neukradl, kdyby hlídač na chvíli nedával pozor (třeba když šel na záchod), hrál kazeťák nepřetržitě ve dne v noci vallenata, oblíbenou hudbu zesnulých, když prchavě prosvištěli světem tady dole. Když jsme můj chlapec a já šli kolem toho hrobu v zamyšlení (v zamyšlení nad nechutí tohoto pozemského života a nad lidskými nejistotami ve srovnání s jistotou života věčného), hlídač hrobu, mladý chlapec, hezoun, se rozzlobil, protože jsme se nechtěně podívali. „Co je?“ řekl popuzeně. „Něco jste ztratili?“ A potom, tichým hlasem, jako by přežvykoval, s jednou z těch jemných nenávistí, které ve mně svou intenzitou vyvolávají nervózní sexuální vzrušení, jež mi běhá po zádech, zamumlal: „Potrati…“ Jak nádherný hlas! Tanatologové si myslí, že jsou pánové a vládci smrti, když mají od vlády zaměstnání v „mírových radách“, zatímco tenhle jejich skromný služebníček nemá žádný „osud“. Cha! Smrt je moje, lumpové, je to má láska, která mě všude provází. Anděl zvedl revolver do výšky jeho čela a vystřelil. Zahřmění výstřelu se hadovitě proplétalo mezi zákruty a výkopy plnými hrobů plných věčnosti a červů a na okamžik dunělo ozvěnou s nekonečnou nenasytností. Ozvěna ozvěny ozvěny… Dlouho předtím, než ozvěna dozněla, se hlídač hrobu zhroutil k zemi. Potom ozvěna zemřela ve svých dozvucích. Anděl Zhoubce se proměnil v Anděla Ticha. Když jsme odcházeli, kazeťák se sám od sebe zapnul a zcela nevhod začal vyhrávat vallenato „Studená kapka“, které jsem vám předtím zpíval.

Ale tady prostopášný život poráží smrt a děti se vynořují odevšad, z každé díry nebo vagíny, jako krysy ze stok, když jsou tak napěchované, že už se tam ani nevejdou. Venku za hřbitovem, když jsme vycházeli ven a Alexis právě dobíjel svou hračku, dvě z těchhle čerstvě zplozených neviňátek, asi osmi nebo desetiletá, si v otupělém horku tropického slunce dávala nakládačku a poštíval je přitom hlouček dospělých a dalších dětí. Hlava nehlava, s tvářičkami rudými vztekem, zpocenými, potícími ze sebe tu nenávist, která je tady v módě a na celé širé zemi nemá obdoby. Jelikož jediný způsob, jak skoncovat s požárem, je uhasit ho, šesti výstřely ho anděl uhasil. Padlo jich šest, po každém výstřelu jeden; šest, protože tolik jich měl v bubínku bouchačky: čtyři z řad diváků a trenérů a oba slibní boxeři. Každý se svým znamínkem na čele, z nějž vytékaly červené, jakoby anilínové pramínky, hotová malířská vlákénka. Má paní Smrt jim svou chladnou krví srazila teplotu a vyhrála alespoň tohle kolo. A jdeme do dalšího, schválně co se stane. Odbíjí zvon.

Kolem běžící Umrlec nás varoval, že přijíždějí ti na motorce. A opravdu přijížděli, navíc v protisměru, parchanti jedni, čímž porušily nejzákladnější a nejposvátnější kolumbijská pravidla, pravidla provozu, která ti zabraňují jít proti proudu a přikazují ti, abys šel podle šipek sponzorovaných čokoládou Luker, nejsou přece na každém rohu jen tak pro nic za nic. Copak ji neviděli, syčáci? Ovšemže ji viděli, zato neviděli kulky, kterými je můj chlapec Alexis přivítal, a které na rozdíl od nich mířily správným směrem, „in the right direction“, jak o něco výš tak příhodně pravil náš prezident polyglot a jak ukazovala ta šipka neomylné čokolády, která se pila po jedné tabulce na šálek, ale která ach, ach, ach, ach už se nepije. Přišli jsme o zvyk pít čokoládu a naslouchat múzám a mším a skončili jsme prázdnější než plechový bubínek, na který aidsácký trpaslík už nikdy nezahraje. Všechno zničili, všichni umřeli, z toho, co bylo mé, už nic nezbývá. Ušetřil bych vás konce těch na motorce, protože je samozřejmý, ale ne, ať trpí: narazili do auta, které jelo na plný plyn „in the right direction“, a skončili na jeho střeše. Odtamtud, ze střechy, z kapoty, je musel sundat úředník prokuratury, který přijel vyzvednout těla. Dovedete si představit „vyzvednutí“ směrem dolů? Tak špatně na tom jsme.

Nic tady nefunguje. Ani zákon odplaty ani zákon Ježíše Krista. Ten první proto, že stát ho neuplatňuje a ani ho neumožňuje uplatňovat: neštípá dříví ani nepůjčuje sekyru jako moje zesnulá matka. Ten druhý proto, že je niterně zvrácený. Kristus je velký podněcovatel beztrestnosti a neřádu na tomhle světě. Když v Kolumbii nastavíš druhou tvář, utrhnou ti další ranou sítnici. A ve chvíli, kdy už nevidíš, sejmou bodnutím do srdce. V naší nemocnici San Vicente de Paúl na pohotovosti, které se říká „poliklinika“ a je věčně přeplněná jako jakýsi pavilón války uprostřed našeho míru, jsou experti na sešívání srdcí: sešijí je jakoukoli obyčejnou nití na svazování kukuřičných placek a to tak dobře, že znovu začínají tlouct a vzdychat a pociťovat nenávist. Jelikož se tady každý, kdo přežije, mstí, ti, kteří ho sejmuli, se nahrnou do nemocnice a dodělají tě ve chvíli, kdy vycházíš z vydařené operace: čtyřmi nebo pěti nebo dvaceti ranami do kokosu, schválně jestli jsou lékaři v Antioquii stejně dobří neurochirurgové jako kardiologové. Potom jdou ven naprosto v klídku, lážo plážo, zastrčí bouchačku a dají si „páva“ nebo si šlehnou koks. „Páv“ je obyčejná cigareta z marihuany a koks, to už jsem říkal.

Apologetičtí, velice vynikající salesiánští kněžíčkové, hlubokomyslní panáčkové: že jsou mé kritiky povrchní, triviální? Pro mě, mulu, která našlapuje jistě a neklopýtá, protože počítá každý krok, než někam strčí nohu, je jakékoli náboženství pošetilost. Pokud se na ně člověk dívá takhle, z pohledu selského rozumu, všech pěti pohromadě, jasně se ukazuje ničemnost, nebo přinejmenším nepodstatnost Boha, abych to vyjádřil slovem unikavým jako králík, kterého vytahuji z rukávu své tógy scholastického kouzelníka, abych poukázal na jeho neexistenci. Jasně že neexistuje! Dávám do pozoru svých pět smyslů i televizní anténu, jestli ho nezachytím, ale ne, nic, všechno je rozostřené. Jediné, co existuje, je to, co vidím: králík. A ten utíká pryč… Co se Krista týče, jak by se mohl Bůh, který je potřebný, uskutečnit po nahodilých, konkrétních cestách člověka?! Navíc vzteklého. Chtěl bych ho vidět, jak by fungoval v Medellínu, jak by se snažil bičem vyhnat trhovce z centra; živý by se nedostal ani na kříž: ještě předtím by ho vyřídili bodnutím nože, i s jeho bičem. Vztekání, tady?

Před dvěma tisíci lety chodil po téhle zemi Antikrist a byl to on sám: Bůh je Ďábel. Oba jsou jedno, teze a její antiteze. Samozřejmě že Bůh existuje, všude nalézám příznaky jeho ničemnosti. Před Salónem Versailles, což je jedna kavárna, stál tuhle odpoledne nějaký chlapec a čichal ševcovské lepidlo, po kterém se halucinuje. A které ti halucinaci po halucinaci nakonec zalepí plíce a ty si tak odpočineš od shonu a protivenství tohoto života a už nemusíš dýchat žádný smog. Proto je lepidlo dobré. Když jsem viděl, jak chlapec čichá k lahvičce, s úsměvem jsem ho pozdravil. Jeho strašlivé oči se zapíchly do mých a viděl jsem, že mi vidí do duše. Jasně že Bůh existuje.

Mezi hanebnostmi, které Bůh páchá rukou člověka, bych tady chtěl zmínit medellínské koně naložené stavebním materiálem, se zavázanýma očima slepě táhnoucí své ubohé životy a těžké vozíky pod vzteklým sluncem na vzteklém nebi. „Vozkové“, tak se říká těm, kteří dřou z kůže tyhle koně, jichž kvůli tolika autům zbývají stovky. Můj chlapec a já jsme právě seděli v taxíku, když jsme předjeli jednoho z nich, který klusal pod sprchou ran bičem: přímo před budovami Alpujarry, našeho správního střediska s byrokraty, kteří nic necítí, protože nevidí, protože mají slepé srdce, ale tlamy přeplněné z toho, jak vysávají rozpočet. „Koně nemají co pracovat, práci Bůh stvořil pro člověka, ty kurví synu!“ zařval jsem na vozku s hlavou vystrčenou z okýnka taxíku. Když zaslechl, jak ho takhle volám, vozka se na mě podíval a tím se nastavil do dokonalé pozice Alexisovi, který mu jednou ranou do čela podtrhnul to, co jsem říkal, a takzvaně si ho vyblejsknul. Vozka dopadl na dlažbu, a jak pustil otěže, kůň se zastavil. Nějaké auto, které se řítilo plnou rychlostí, se na místě zarazilo o vozku, jehož rozšlehalo, ale nezabilo: nezabilo ho, protože už byl mrtvý. A promiňte tu nadávku, kterou jsem předtím použil, ale je ryzí: jsou to ti samí „kurví synové“, o nichž mluvil Don Quijote, i když umocnění na entou. Každopádně promiňte. Ale když zvířata jsou láska mého života, jsou můj bližní, jiného nemám a jejich utrpení je mým utrpením a nemůžu ho vystát.

Co se týče našeho taxikáře, vydal se stejnou cestou jako vozka, volným pádem do věčnosti jako někdo, kdo se řítí bez brzd prudce dolů po strmé ulici Robledo. Ocejchovali jsme ho znamínkem na čele kvůli tomu, že by nás mohl poznat. To jsou rizika jeho povolání, že v takhle násilném městě občas slyší, když nemá slyšet, a vidí, když nemá vidět. Navíc neznám žádného nevinného taxikáře.

Alexis a já jsme se lišili v tom, že já jsem měl minulost a on ne; shodovali jsme se v naší bídné přítomnosti bez budoucnosti: v tom plynutí prázdných bezúčelných hodin a dní plných mrtvol. Když Alexis dospěl ke stovce, definitivně jsem ztratil přehled. Už se mi to jednou stalo za mého dávného mládí, kdy se mi po více než padesáti milencích začaly plést cifry a znovu už jsem počítat nezačal. Ale abych vám dal aspoň hrubou představu o jeho výkonu, řekněme, že jich sejmul mnohem méně než liberální bandita Jacinto Cruz Usma zvaný „Černokrevník“, který jich zabil pět set, ale o dost víc než konzervativní bandita Efraín González, který jich zabil sto. V zaokrouhlených číslech dejme tomu dvě stě padesát, což je přesně průměr. Co se týče velkého šéfa, který kolem sebe ztropil tolik povyku a zavdal příčinu k tolika řečem, tak ten víc než tisíc, ale vždycky něčím prostřednictvím, rukama najatých zabijáků, a to se nepočítá. Nebo si snad mezi své lásky počítáte ty, které jste jenom viděl třeba nějakou dírou ve zdi? To je žalostný hřích voyeurismu.

Člověče, říkám vám, žít v Medellínu znamená protloukat se tímhle životem mrtvý. Já jsem si tuhle skutečnost nevymyslel, to ona si vymýšlí mě. A tak chodíme jeho ulicemi mrtví živí a vykládáme o krádežích, přepadeních, jiných mrtvých, jako přízraky vláčející za sebou své křehké existence, své zbytečné životy propadlé do zoufalství. Mohu přesně určit, v jakém okamžiku se ze mě stal mrtvý živý. Bylo to za soumraku během listopadových dešťů, šli jsme s Alexisem po jedné třídě ve čtvrti Belén, jejímž středem vedla otevřená průrva, jedna z těch medellínských struh, kdysi krystalicky čirých a dnes proměněných ve stoky, jak už to končívá se vším, a unášela ve svých nuzných vodách špínu lidské špíny. Najednou jsem ten výjev spatřil: umírající pes spadl do strouhy. Býval bych chtěl jít dál a nevidět, nevědět, jenže pes mě volal tichým úzkostným nevyhnutelným vytím a strhával mě do své smrti. V průtrži mračen jsme s Alexisem sklouzli do stoky: byl to jeden z těch běžných kreolských pouličních psů, kterým se v Bogotě říká „mopslíci“ a v Medellínu už ani nevím jak, nebo vlastně ano, „svrabi“. Když jsme se ho s Alexisem pokusili zvednout, abychom ho vytáhli z vody, zjistil jsem, že ten pes má zlomené kyčle, takže i kdybychom ho vytáhli, nebyla žádná naděje na jeho záchranu. Přejelo ho nějaké auto a zvíře se dokázalo odplazit až do průrvy, ale tam zůstalo uvězněné ve vodě, když se pokoušelo přebrodit. Jak by se odtamtud mohlo dostat zraněné, zbité, když to bylo obtížné i pro nás zdravé? Betonové obruby, které strouhu usměrňovaly, mu bránily vylézt ven. Jak dlouho už tam mohl být? Podle jeho zuboženého stavu možná několik dní a nocí na dešti. Pokusil se snad, zraněný, dostat domů? Má vůbec nějaký domov? To ví jen Bůh, který všechny tyhle ohavnosti zavinil: On s velkým písmenem, které se obvykle používá při označení nejzrůdnější a nejzbabělejší Bytosti, která zabíjí a sráží cizí rukou, rukou člověka, své hračky, svého nájemného zabijáka. „Nebude moct znovu chodit,“ řekl jsem Alexisovi. „Jestli ho vytáhneme, bude trpět ještě víc. Musíme ho zabít.“ „Jak?“ „Zastřelíme ho.“ Pes se na mě díval. Žadonící pohled těch měkkých nevinných očí mě bude provázet, dokud budu živ, až do výsostného okamžiku, kdy se soucitná Smrt rozhodne, že mi ho vymaže. „Já ho zabít nedokážu,“ řekl mi Alexis. „Musíš,“ řekl jsem mu. „Nedokážu to,“ zopakoval. V tu chvíli jsem mu vytrhl revolver z opasku, přiložil jsem hlaveň psovi na hruď a zmáčkl spoušť. Rána zazněla tupě, utlumená zvířecím tělem, jehož čistá a nevinná dušička se pomalu, pomaličku vznášela do psího nebe, do kterého se já nedostanu, protože jsem součástí lidské špíny. Bůh neexistuje a jestli ano, pak je to největší syfl. A zatímco průtrž mračen běsně sílila a noc pomalu houstla, pochopil jsem, že odteď už pro mě štěstí není možné, pokud vůbec někdy v mé dávné minulosti bylo unikavou, prchavou skutečností. „Pokračuj v tom zabíjení sám,“ řekl jsem Alexisovi, „já už nechci žít.“ A přitiskl jsem si revolver na srdce. V tu chvíli mi Alexis znovu, stejně jako před pár měsíci umě v bytě, strhnul zbraň, takže výstřel šplouchnul do vody. Při té rvačce jsme nakonec spadli do stoky a úplně jsme se zabořili do hoven, kterých už jsme stejně měli plnou duši. Vzpomínám si, mám pocit, že Alexis se mnou taky plakal nad tělem toho zvířátka. Druhého dne odpoledne ho na třídě La Playa zabili.

Fernando Vallejo, jeden z nejvýraznějších kolumbijských autorů, je také filmař a biolog. Narodil se v Medellínu, v současné době žije v Mexiku. Podle románu Panna zabijáků natočil film režisér Barbet Schroeder. Ze španělského originálu La Virgen de los Sicarios, Alfaguara, Madrid, 2004 vybral a přeložil Petr Zavadil