Média nedávno přinesla zprávu, že čínská vláda plánuje do roku 2050 přesunout na čtvrt miliardy lidí do nových, takzvaných chytrých měst, řízených kompletně počítači a vyspělými technologiemi. Bude to prý velmi praktické, například městská hromadná doprava má vyhlížet následovně: „Obličej je přímo spojený s bankovním účtem, a tak při nástupu do autobusu už nemusíte kupovat jízdenku. Automat totiž nahradily skenery obličejů.“

Vida! Žádný ksicht se už neschová v davu, i ta nejnevinnější tvářička bude radši pěkně pod kontrolou. A též úředníka nebo doktora nahradí počítač a hologram.

Nejde přitom o nic nového, o nic specificky čínského, neboť idea chytrých měst se rozvíjí po celém světě už hodně dlouho. Člověk ovládnutý a zotročený svým vlastním výtvorem – technikou, hrozivá vize, jíž se mnoho lidí dodnes vysmívá poznámkou, že je to jen „nějaká sci-fi“, tak spěje k naplnění mílovými kroky. Chytrým telefonem proces začíná, chytrými městy pokračuje a vše vyvrcholí chytrým globálním státem, řízeným nějakým „Centrálním mozkem lidstva“ – a navíc, řízeným jako firma. Svobodné volby? Ale jděte, v novém, lepším světě budou pochopitelně anachronickým přežitkem.

Takovou tvář záhy získá naše skvělá civilizace, kterou nyní mnozí chtějí bránit před muslimskou invazí v podobě uprchlíků. Nebojte se, všechno dobře dopadne, civilizaci se podaří zachránit. A hologram, který bude představovat „tvář“ centrálního počítače, možná získá podobu Andreje Babiše. Nebo primáře Sovy z Nemocnice na kraji města – to ještě není jisté, o tom zatím dumají tajné super computery na dobře utajeném místě.

Než dodumají, existuje tu ještě malý prostor k několika málo poznámkám. Konkrétně tedy k jedné poznámce a jedné připomínce. Poznámka se vztahuje k tomu, že jednou z hlavních bolestí nynějšího světa a zároveň příčin jeho nevyhnutelného „upgradování“ do vyšší formy je skutečnost, že v civilizaci „blbů s chytrým telefonem“ už skoro nikdo nečte knihy, a pokud ano, tak převážně jen nějaké příručky nebo detektivky. A nejen to – tito noví, vpravdě nejmodernější lidé už spolu ani nemluví. Sesednou-li se k jednomu stolu, komunikují i mezi sebou výhradně pomocí mobilů. Podobní jedinci si ale nezaslouží nic jiného než osud, který si sami nachystali: životy řízené plně elektronicky, redukci sebe samých na postavičky z počítačové hry.

Připomínka se pak týká člověka, který nejenže četl, ale i psal, a výše uvedené, podobně jako nemnoho jiných, předvídal – on konkrétně již před sto padesáti lety.

Zabetonované vybočení

„Můj drahý Verne, nevím, co bych za to dal, abych Vám nemusel dnes psát. Vzal jste na sebe těžký úkol, a podobně jako vaši předchůdci, nedospěl jste o moc dál. Neočekával jsem žádné veledílo, ale přece jen jsem doufal v něco lepšího. Není v něm ani jedna zodpovězená otázka budoucnosti, ani jediná nová kritika, která by se neopakovala. Publikaci této knihy vidím jako katastrofu, která zničí vaše jméno. Přivedlo by to k přesvědčení, že Pět neděl v baloně bylo náhodné vybočení. Nejste pro tu knihu zralý, předěláte ji za dvacet let,“ reagoval v roce 1863 na rukopis románu Paříž ve dvacátém století Pierre-Jules Hetzel, dvorní nakladatel Julese Verna. Na okraj rukopisu pak připojil řadu poznámek, například „dnes nikdo vašim proroctvím neuvěří“ nebo „nebudou se o to zajímat“.

Verne už ale knihu nepředělal. Rukopis pak přes sto let spočíval ve speciálním betonovém sejfu, který nechal v roce 1989 násilně, pomocí výbušniny, otevřít až spisovatelův pravnuk Jean. Myslel, že sejf bude prázdný, ovšem nalezl v něm, mimo jiné, i nikdy nevytištěný Vernův román, který po svém vydání v devadesátých letech minulého století vyvolal menší senzaci.

Z literárního hlediska však Paříž ve dvacátém století opravdu není povedená próza. Lze jí, jak se zmiňuje i doslov k českému vydání (z roku 1995, v překladu Růženy Steklačové), vytknout dlouhé dialogy, slabou dějovou zápletku i nevytříbenost charakteru hlavní postavy. Hetzel, sám spisovatel, však Vernovi po celou dobu jeho literární dráhy radil, jeho rukopisy kriticky komentoval, zasahoval do nich, a právě i díky Hetzelovým zásahům dosáhl Verne své proslulosti. Ale zdaleka nejen kvůli literárním připomínkám svého nakladatele. Právě Hetzel totiž pojal ideu vydat cyklus románů, který by: „Shrnul všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, čímž by se zpracovaly barvitým a poutavým způsobem dějiny světa.“

Zmíněný plán se mu podařilo uskutečnit po seznámení s Julesem Vernem, který posléze vytvořil více než šedesátisvazkový cyklus dobrodružných a vědeckofantastických románů, pro něž Hetzel vymyslel souhrnný název Podivuhodné cesty. Kdyby tedy Hetzelovi vadily jen literární slabiny románu Paříž ve dvacátém století, jistě by Vernovi pomohl, aby rukopis vylepšil. Hetzela však patrně odradil hlavně celkově ponurý a pesimistický charakter díla, jenž by v optimistickém devatenáctém století mohl u čtenářů narazit.

V roce 1863, kdy svou antiutopii napsal, bylo Julesi Vernovi 35 let a měl již za sebou první velký úspěch, který zmiňuje i jeho nakladatel v citovaném dopise: román Pět neděl v balonu. Ale drtivá většina z toho, co ho později tolik proslavilo, tehdy ještě ležela před ním v podobě pouhého potenciálu. A byť je považován za zakladatele moderní science fiction, romány s vědeckofantastickou tématikou vlastně představují menší část jeho rozsáhlého literárního odkazu.

Verne totiž většinou psal dobrodružné příběhy z exotických končin, v nichž moderní technika zpravidla hraje jen okrajovou nebo dokonce nehraje vůbec žádnou roli. Na druhou stranu, proslavily ho hlavně romány, v nichž projevil – samozřejmě, kromě řady omylů – velkou předvídavost, pokud jde o další rozvoj techniky: Dvacet tisíc mil pod mořem, Ze Země na Měsíc, Plující ostrov, Vynález zkázy či Robur dobyvatel.

Pascalina není líná!

„‚Pro začátek výuky budete přidělen ke stroji číslo 4.‘ Michel se otočil a spatřil stroj číslo 4. Byl to počítací přístroj. Daleko byly doby, kdy Pascal sestrojil podobný přístroj, jehož pojetí se tehdy zdálo skvělé. Od těch časů se přístroji dostalo zdařilých vylepšení.

Bankovní dům, kde byl Michel zaměstnán, vlastnil skutečná mistrovská díla; jeho přístroje se vskutku podobaly velkým pianům; po zmáčknutí klapek na klávesnici se okamžitě objevily součty, zůstatky, výnosy, kvocienty, proporční pravidla, výpočty amortizace a pohledávky vypočtené pro neomezená období a ve všech možných sazbách. Byly tam vysoké účty, dosahující až sto padesáti procent! Není nic skvělejšího nad takové stroje,“ píše Verne v roce 1863, přičemž poslední věta z citátu je nesporně pravdivá dodnes. Případné rozdíly mezi dneškem a spisovatelovou představou lze pak shrnout pojmem „technický detail“.

Verne ale počítač nevymyslel, ostatně, nevynalezl ani ponorku, „pouze“ bedlivě sledoval vývoj vědy a techniky a na stránkách svých knih rozvíjel to, co v jeho době již existovalo, byť třeba pouze v zárodečné podobě nebo v plánech. Dovedl si však představit a plasticky vylíčit možnosti budoucích zdokonalených neboli dospělejších verzí technických embryí své doby, nad nimiž jeho současníci často spíše ohrnovali nos či se jim dokonce vysmívali. Což se týká i počítačů, které jsou mimochodem mnohem starší, než si skoro všichni myslí. Při hledání jejich kořenů bychom se sice mohli spustit až kamsi do hlubin starověku či se zastavit u Vernem zmíněného Blaise Pascala, jenž v roce 1642 sestrojil – jako pomůcku pro svého otce – mechanickou kalkulačku zvanou Pascalina, leč zůstaňme v devatenáctém století.

Jednou z tehdejších průkopnic programování byla i Ada Lovelace, dcera básníka Byrona. Narodila se v roce 1815 a zemřela o šestatřicet let později, leč i za tak krátký život toho stihla hodně. Nadaná matematička se po seznámení s Charlesem Babbagem, jenž se zabýval konstrukcí mechanických počítacích zařízení (včetně počítače poháněného parním strojem), začala zajímat i o ně.

Navrhla způsob, jak počítač naprogramovat, a sice pomocí děrných štítků. Zavedla pojmy jako podmíněný a nepodmíněný skok, cyklus a podprogram. A objevují se u ní též zmínky o algoritmizaci jakožto základu programování. Lze tedy říci, že Ada vymyslela programování tak, jak je známe dnes. A zabývala se rovněž praktickým využitím počítačů. Předpověděla, že se jednou budou používat nejen pro řešení složitých matematických úloh, ale i pro komponování hudby a kreslení obrazů. A soudila prý, že počítač nikdy nedokáže tvořivě myslet (s čímž Babbage nesouhlasil), neboť je omezen tím, co jsou lidé do něj schopni vložit.

Spěšná chůze po oslích můstcích

Takřka ve všech svých knihách předvídajících vědecký a technický pokrok Verne rovněž varuje před jeho možnými negativními důsledky, před tím, jakou zkázu může lidstvu přinést propast mezi technickým a morálním rozvojem, mezi technickými výboji a lidskou hříšností. S technologiemi se to zkrátka má jako s ohněm: jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. Žádné z jeho děl však není tak ponuré, jako odložený román Paříž ve dvacátém století.

Děj se odehrává v letech 1960–62, tedy zhruba sto let po jeho napsání. Elektřinou rozzářená Paříž je spojena s mořem obrovským kanálem a jednu z jejích dominant tvoří obrovský maják, předzvěst Eiffelovy věže. Dopravu zajišťují rychlovlaky a automobily na plynový pohon – zde Verne anticipoval další rozvoj principu spalovacího motoru. Zajímavé však je, že rozmach automobilismu ve svých dalších dílech jaksi opomněl.

„Co by řekl nějaký náš předek při spatření bulvárů ozářených světly podobnými slunečnímu jasu; tisíců vozů, bezhlučně se pohybujících na tichém asfaltu ulic; obchodů, bohatých jako paláce, z nichž pronikalo bělostně zářivé světlo, dopravních cest, širokých jako náměstí, náměstí rozlehlých jako pláně; obrovských hotelů, v nichž se pohodlně uložilo dvacet tisíc cestujících; vznosných viaduktů! Co by si pomyslel, kdyby uviděl dlouhá elegantní podloubí, mosty sklenuté od jedné ulice k druhé, a najmě ony podivuhodné vlaky, jež zdánlivě fantastickou rychlostí brázdily vzduch!“ ptá se Verne a pochopitelně konstatuje, že člověk z devatenáctého století by byl stoletím dvacátým „dozajista značně překvapen“. Avšak: „Lidé roku 1960 ty skvosty již neobdivovali; pokojně jich užívali, aniž byli šťastnější. V jejich uspěchaném jednání, spěšné chůzi, americké překotnosti bylo totiž znát, že je bez ustání a nemilosrdně pohání démon bohatství.“

Verne se zde dotýká jednoho z nejpodivnějších rysů lidské společnosti: lidé si rychle zvyknou i na to, co se generaci jejich rodičů muselo jevit jako naprosto fantastický vynález: na automobil, rychlovlak, na mobil nebo na počítač. Principu jejich fungování sice nerozumí, ale prakticky je užívat dovedou a považují je za cosi naprosto přirozeného, za něco, na co mají vlastně nárok. Ve světě technických zázraků se tak pouze honí za drobnostmi svých životů, puzeni různými vášněmi, včetně Vernem zmíněného démona bohatství, který by se dal nazvat i jako démon konzumu.

Nejsou-li lidé v technologicky vyspělé Paříži šťastnější, pak hlavní hrdina, mladý básník Michel, je, až na pár prchavých okamžiků, vyloženě nešťastný. Zrovna sice absolvoval básnictví, s první cenou za latinské verše, v tehdejším hlavním vzdělávacím ústavu – Všeobecné úvěrové vzdělávací společnosti. Avšak jeho obor leží na okraji zájmu, naprostou přednost mají obory technické. Ostatně, jak z názvu vzdělávací instituce plyne, je organizována po vzoru kapitalistického podniku, a vzdělávání je tak zaměřeno zcela prakticky. Michel si proto musí položit palčivou otázku, čím se vlastně bude živit. Jeho otec byl sice hudebním skladatelem, ale zemřel, a Michel tak vyrůstá v rodině svého strýce, bankéře, který: „byl přirozeným plodem průmyslového století; vyrašil v onom teplém pařeništi, nevyrostl ve volné přírodě. Jako člověk především praktický nekonal nic neužitečného. Vychovaný uprostřed mechaniky, pojímal život jako soukolí či transmise. Srdce měl přesně jen k tomu, aby vhánělo krev do tepen. Své pohnutky přenášel na ženu, na syna, na zaměstnance, na sloužící; to všechno byly obráběcí stroje, ze kterých on, velký motor, získával největší možný užitek.“

Pro básnické sklony svého synovce nemá strýc žádné pochopení, a zaměstná ho tedy ve své bance. Michel se však pro práci v naprosto zracionalizovaném prostředí finančního ústavu vůbec nehodí a po čase vždy způsobí nějakou škodu. Přátelství s mladým hudebníkem Quinsonnasem, který si v bance vydělává na živobytí, je tak jediným Michelovým ziskem z působení ve strýcově podniku. Strýc nad ním sice drží ochrannou ruku, když ale Michel a jeho kamarád nepozorností poškodí velkou účetní knihu, ocitnou se oba na ulici.

Jedinou spřízněnou duší kromě přítele – hudebníka je pro Michela jeho jiný strýc, kterého před ním rodina zapírala. Žije na penzi a má doma obrovskou knihovnu s díly klasiků francouzské literatury, které již dávno nikdo nevydává a nikdo nečte. Tehdejší literární produkci totiž charakterizují například sbírky poezie s názvy jako Elektrické harmonie, Meditace o kyslíku, Poetický paralelogram či Bezuhlíkové ódy.

Michel se posléze zamiluje do vnučky svého profesora, nicméně případný sňatek znamená i nutnost postarat se hmotně o rodinu. Michel proto nastoupí do monopolní státní výrobny divadelních her, nazvané Velké skladiště dramat: „V každém oddělení byli zaměstnáni odborní úředníci; z jejich zařazení by se dal krok za krokem vysledovat chod toho velkého zařízení, v němž vše bylo předvídáno, nařízeno a řízeno. Za třicet šest hodin byla k dodání žánrová komedie nebo silvestrovská revue. Michel dostal kancelář v prvním oddělení. Tam byli nadaní úředníci; jeden byl vyčleněn pro expozici, jiný pro zápletku, třetí pro závěr, další pro vstupy postav.

Jeden byl zaměstnán v kanceláři pro bohaté rýmy, když bylo nevyhnutelně třeba veršů, druhý se zabýval běžnými rýmy pro jednoduchý akční dialog. Existovali i specializovaní úředníci, a mezi ty byl zařazen Michel, kteří měli za úkol přepracovávat hry z předešlých staletí; buď je jenom přepisovali, anebo předělávali postavy.“

Ve Velkém skladišti dramat existuje i Odbor lechtivých situací a kluzkých slov či Odbor slovních hříček a taktéž Ústřední kancelář pro duchaplnosti, vtipné odpovědi a oslí můstky. Absolutní přednost však mají kulisy a dekorace.

„Zdejší svět se stal pouhým trhem, obrovskou tržnicí. Je třeba ho bavit kejklířskými kousky,“ říká jedna z postav románu. Stupidnost průmyslově, ba téměř pásově vyráběné umělecké produkce Michela pochopitelně ubíjí a k takto pojatým dílům nedokáže ničím přispět. Ocitá se tudíž opět bez práce, chvíli žije z úspor, které mu ale po čase dojdou a Michel pak ve finále románu bloudí hladový a promrzlý zimní Paříží. Dojde až na hřbitov, stačí ještě zašeptat jméno své milé a padá v mdlobách do sněhu. V přetechnizované bezduché společnosti není pro bytosti jako Michel zkrátka místo. Pro takové jako on posléze vymysleli přesné pojmenování po vítězství bolševické revoluce v Rusku: bývalí lidé.

Bez nároku na zájezd

Stroje nejsou jako politici, stroje makají! Než jsem to dopsal, padla mi do oka jiná zpráva z Číny. Čínská vláda podle ní chystá elektronický systém bodující politické smýšlení, finanční kázeň nebo třeba péči o rodiče – postavený na propojení informací z trestního rejstříku, bankovního konta či z jiných podobných databází s údaji ze sociálních sítí. Lidé mají být dle takto získaných údajů bodováni, za různé přestupky jim pak mají být body sráženy – například za pomluvu na internetu rovná stovka.

Nízký „sociální kredit“ má být „oceněn“ pestrou škálou sankcí, od výpovědi z práce přes nemožnost zaujmout manažerské místo, zapovězený přístup do luxusní restaurace, zákaz pro studium dětí na prestižní škole až třeba po špatnou pozici na internetové seznamce. „‚Nedůvěryhodní‘ občané přijdou nejen o možnost žádat o sociální dávky nebo o pronájem státních pozemků, stát jim omezí i cestování. Nekoupí si letenku do první třídy ani jízdenku do lůžkového vlaku, žádná cestovní kancelář je také nevezme na zájezd,“ uvádí přímo zmíněný článek, který zveřejnil web idnes.cz. Elektronické kastování obyvatel se už testovalo v jednom okresu, ale bylo prý po protestech staženo. Nutno se však obávat, že pouze dočasně.

Nicméně popsaná elektronická totalita opět zdaleka není jen čínskou záležitostí. Citovaný článek se odvolává i na západní experty oslovené magazínem Foreign Policy, kteří upozorňují na skutečnost, že podobný sběr i používání dat se exponenciální řadou rozvíjí i v našem „svobodném“ světě. Jediný rozdíl ve srovnání s Čínou spočívá v tom, že v Říši středu hodlají vše pospojovat do jedné tabulky. Podobný nápad se však snadno urodí i v hlavě nejednoho českého či západního politika (nebo podnikatele). Proto nejásejme. Bez ohledu na Zemana a celou k Číně servilní „bandu čtyř“ naše civilizace tak jako tak spěje k čínsko-elektronickému modelu (k jakési pando-ekracii), kde budou občané rozděleni do několika kast. V uvedeném čínském pilotním projektu měli „premianti“ ve skupině A „přednost při náboru do armády a zvláštní péči v přijímacím řízení do komunistické strany, mohli také dostat příspěvek na rozjezd podnikání. Skupina D se naopak musela obejít zcela bez státní podpory.“

Bylo-li dvacáté století, jaké bylo, těžko čekat, že století jednadvacáté bude lepší. A člověk nemusí mít zrovna jasnozřivost Julese Verna, aby pochopil, že téměř všichni redaktoři, autoři i čtenáři revue Babylon se vbrzku zařadí mezi „déčka“.

To Pascalovi už v sedmnáctém století došlo, k čemu nakonec všechny ty kalkulačky povedou, a skončil jako mystik. Po mystickém vidění z roku 1654 si zapsal: „Oheň. Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců…“ Z jeho Myšlenek, jak se nazývá Pascalovo hlavní dílo, si na závěr, coby námět k přemýšlení, uveďme alespoň dvě. Za prvé: „Kdo se přesvědčil, že vlastnosti čísel jsou věčné a závisí na první pravdě, které se říká Bůh, nepokročil mnoho ke své spáse.“ A za druhé: „Křesťanský Bůh není původce geometrických pravd a řádu živlů (to je věc pohanů a epikurejců). Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův, Bůh křesťanů je Bůh lásky a útěchy.“ Právě o tom je teď třeba dumat, jinak nás námi vytvořený elektronický Leviathan brzy všechny přechytračí.

(Jules Verne: Paříž ve 20. století. Tichá Byzanc, Praha 1995, překlad Růžena Steklačová.)

Původně vyšlo v tištěném Babylonu č. 3–4, roč. XXV, 17. 11. 2016,  s. 10.

K tématu viz též recenzi knihy Yuvala Noaha Harariho Homo Deus: stručná historie zítřka.