Paul Klee (1879–1940) patří mezi nejznámější a nejproduktivnější umělce 20. století. Mnichovská Pinakotheka moderního umění mu letos uspořádala výstavu s názvem Konstruktion des Geheimnisses – Konstrukce tajemství, která probíhá od 1. března 2018 do 10. června 2018. Ačkoliv se Klee narodil ve švýcarském Bernu, byl pro něj Mnichov velice důležitou životní štací. Z prací, které po něm ve městě zůstaly, a z dalších 129 mezinárodních výpůjček se skládá tato přehlídka jeho díla.

Výstava prezentuje převážně dílo 20. let, tedy Kleeho mnichovské období, a také kresby a malby, jež vznikaly v době, kdy působil jako pedagog výtvarné školy Bauhaus. Je koncipována do několika sálů připomínajících svým uspořádáním labyrint, jenž se vztahuje k labyrintům v Kleeho díle. Práce jsou v jednotlivých prostorách shrnuty do jednoho či více tematických celků. Převážně se jedná o menší formáty, jako jsou kresby tužkou, perem, akvarely, ale také grafické práce nebo malba na sklo. Tento výběr pak doplňují olejové obrazy.

Paul Klee je prezentován jako umělec, který dokázal využít mnoha výrazových prostředků nejrůznějších výtvarných materiálů. Vynalezl svoji techniku tzv. „Ölpause“, jakési pausování pomocí olejové barvy. Tímto způsobem vytvořil například svůj obraz Strašidlo génia z roku 1922. Často také překrýval a vrstvil barevné plochy, vytvářel nejrůznější barevné reliéfy. Především díky Bauhausu a jeho uměleckým dílnám, ve kterých si žáci mohli vyzkoušet malbu na sklo, tkaní nebo grafický tisk, se dostává do jeho vlastního díla technika stříkané barvy, která se používala v reklamě, a která má blízko k tzv. americké retuši.

Celá prezentace je prodchnuta dualismy rozumu a citu, když se umělec táže po jejich hranicích. Klee zdůrazňoval hru, intuici a uměleckou genialitu v době, kdy nový ředitel Bauhausu Hannes Meyer požadoval silnější propojení mezi uměním a technikou. V jednom ze svých textů s názvem Exaktní pokusy v oblasti umění pak Klee vyžaduje onu „konstrukci tajemství“. Dobře vidět je i Kleeho oscilace mezi předmětným a abstraktním způsobem tvorby. Umělec využívá prvků kubismu, konstruktivismu, romantismu, orphismu aniž by napodoboval či kopíroval. Výstava je souborem „malých světů“, které nechtějí diváka ohromit předimenzovanými rozměry. Jedná se o práce komorního rázu se silným filosofickým podtextem, které návštěvníky vyzývají k rozjímání.

Nejpůsobivější je asi Kleeho pozdní dílo, které je poznamenáno jeho vleklým onemocněním. Klee od roku 1935 trpěl sklerodermií, autoimunitním onemocněním, které se vyznačuje ukládáním velkého množství kolagenu do kůže a také do vnitřních orgánů, což může způsobovat celou řadu příznaků, až postupně dojde k zastavení životních funkcí. Když se jeho zdravotní stav v roce 1937 stabilizoval, pokračoval Klee v práci, i když mohl malovat pouze v sedě a často ho bolely ruce. Kandinský, jeho přítel z období Modrého jezdce, se mu snažil pomoci kontakty na lékaře specialisty, ale marně. V posledním roce svého života maluje Klee Anděla smrti nebo Vyššího strážce. Vedle asi 40-ti prací s andělskou tematikou vznikají také obrazy s námětem bran, například Brána hlubin, tmavých otvorů, které vedou někam do neznáma. Jsou hranicí mezi životem a smrtí. V tomto období Klee využívá klínové písmo, vytváří své vlastní hieroglyfické znaky, které vkomponovává jako struktury labyrintu, abstraktní linie nebo písmové znaky do barevných kompozic. Vrací se k dětským kresbám svého syna Felixe, jejichž elementy zapojuje do svých alegorických sdělení.

Celkově se jedná o zdařilou výstavu, která neurazí. Avšak právě s ní jsou spojeny nové marketingové plány Pinakothek, které mohou prozradit leccos o tom, jakou cestou se budou do budoucna odvíjet jejich propagace akcí. Jedna z otázek, kterou pořadatelé řešili, byla: jak na výstavu přilákat generaci lidí, která nečte noviny a pro kterou není chození do muzea zrovna „cool“. Že se dnes galerie a muzea musí pohybovat na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu, je neoddiskutovatelné. Antje Lange, jedna z pracovnic Pinakothek, přišla s nápadem vytvořit mobilní aplikaci, která by umožnila lidem „vytvořit si svého Kleeho“, Klee tak říkajíc „do it yourself“. „Myslím si, že do umění musíme přinést trochu zábavy, protože když budeme všechno vidět jen přísně, a umění vysvětlovat pouze na vysoké akademické úrovni, pak někdy přijdeme o lidi,“ vysvětluje Lange. Prostřednictvím aplikace si uživatelé mohou upravovat své vlastní fotografie pomocí filtrů, a přetvořit je v duchu Kleeho prací, navíc do nich umisťovat figurky z jeho děl, například právě Strašidlo génia. Andreas Schöfer, který app vytvořil, říká, že je nutné zasáhnout lidi tam, kde mohou být kreativní, dát jim umělecké dílo do ruky, jelikož v Pinakothekách od nich musíte udržovat určitý odstup. „A když už jsou lidé na místě, řeknou ach, to, s čím jsem se v posledních týdnech zabýval, když jsem se věnoval svému sociálnímu profilu, opravdu existuje,“ říká Schöfer, podle kterého má app lidem usnadnit přístup k uměleckým dílům. Pomocí ní si má totiž člověk vytvořit jakousi emocionální vazbu k dílu či jeho tvůrci. „K Paulu Kleemu se přibližujeme zadními vrátky. Nezkoušíme k němu najít cestu přes vážnou umělecko-historickou debatu, vysvětlovat jeho dílo přes biografie Paula Kleea , ale přes dílo samotné,“ sdělila Lange. Aby uživatelé aplikace do galerie opravdu přišli, jsou některé filtry aktivní jen v jejích prostorách. „Jsme pod enormním tlakem dostat k nám návštěvníky,“ vysvětluje Schöfer (rozhovor s Lange a Schöferem viz).

Nápad, vyvolat zájem člověka o výtvarné umění přes mobilní aplikaci, není špatný. Sociální média mohou a musí být jednou z cest, jak výtvarné umění rozšiřovat. Číhá tu však i několikeré nebezpečí, kterému budou muset instituce čelit. Aplikace totiž mohou velice lehce přispět k devalvaci hodnoty uměleckého díla, jelikož napomáhají vytvořit mylnou představu o způsobu jeho vzniku. U uživatelů může být také vyvolán pocit, že nakládání s reprodukcemi je věc svobodná, což s ohledem na autorská práva v žádném případě není. Může také dojít k pravému opaku původního plánu, totiž, že uživatel do muzea nepřijde, jelikož umělecké dílo už „zná“ ze svého mobilu. Navíc se přes aplikaci k lidem dostává pouze ona „legrace“, povrchní seznámení s dílem, které uživatel neumí zařadit do příslušných souvislostí a netuší nic o jeho obsahu.

Takový způsob zprostředkování umění je meč s dvojím ostřím. Muzea a galerie tak musí řešit dilema, jak a do jaké míry s novými médii pracovat. Mnichovská Pinakotheka přispívá do diskuze značným dílem. Že se snaží být „up to date“ ukázala už v roce 2014, když vyslala do světa repliku Rembrandtova autoportrétu z roku 1629, a nazvala ho Rebrantovým „Selfie“. Pod heslem „Ukaž Rembrandtovi tvůj svět“ byli mladí lidé vyzváni, aby se fotografovali s tímto obrazem a fotografie uveřejňovali na Facebooku apod. Pinakotheky pro tuto příležitost nechaly zhotovit sedm reprodukcí, které cestovaly po světě. Musíme ale podotknout, že nápad se zrodil i z tohoto důvodu, protože část budovy Staré Pinakotheky je v rekonstrukci, a tato akce je určitou výplní do jejího znovuotevření. Bohužel tento princip funguje stejně dobře například s plyšáky, takže se nabízí otázka, jestli mohl opravdu přispět ke zprostředkování umění divákovi?  Rembrandtův autoportrét se jako digitální signál ocitl také na vesmírné stanici ISS, a navíc byl vyslán jako elektromagnetická vlna do kosmu. Zamířil k hvězdě Diadem v Souhvězdí Vlasů Bereniky, která je vzdálená 57 světelných let do Země. Smysluplnost tohoto projektu, ať každý posoudí sám.

Je pravdou, že dnes mnohé kulturní instituce doslova „bojují“ o návštěvnost, dotace a v českým poměrech často o své „přežití“. Avšak cesta k umění podbízením se lacinému vkusu nebude asi ta nejlepší.

Výstava je pořádána v kooperaci s Muzeem Franze Marca v Kochelu am See, kde jsou paralelně vystaveny od 25. února do 10. června 2018 „Krajiny Paula Kleea“. Vstupenka platí na obě výstavy.

Paul Klee. Konstruktion des Geheimnisses  1. 3.- 10. 6. 2018
Pinakothek der Moderne
Barer Straße 40, 80333 München