Paula Hitlerová a plachý student z Bernu

Díval jsem se tuhle na Českou televizi, na slavnostní zahájení zimní olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu. A přišel záběr na „státnickou lóži“. Jihokorejský prezident a sestra severokorejského vůdce Kim Čong-una si zrovna potřásli rukama. Český veřejnoprávní komentátor (nevím, jak se jmenuje) na to začal něco plácat ve smyslu: Vida! Že by začaly pukat ledy mezi dvěma znepřátelenými zeměmi? Příkopy že by se alespoň trochu zasypaly? Že by olympijská myšlenka prokázala svojí sílu?

Jean-Marc Côté: Závod v Pacifiku. Francie ve 21. století. 1899-1910.

Přitom taková dávka podělaného pokrytectví, jakou přináší tato zimní olympiáda, už dlouho nebyla ke spatření. Stačí, aby Kim Čong-un zachrastil raketami, pak se začal tvářit vlídněji, a hle, co si vydupal: mj. společný tým, kde i jihokorejští sportovci, kteří ho tvoří z 99,9 %, startují pod fádní vlajkou imaginárně sjednocené země (pod bílým praporem s modrou mapou Korejského poloostrova). Při zahájení her byla polovina mediální pozornosti upřena na Severní Koreu, polovina z té poloviny ovšem na sličné severokorejské roztleskávačky, jak s hrdou elegancí v šik kostýmcích vystupují z parníku, druhá na Kimovu sestru Kim Jo-čong, která s jihokorejským prezidentem zasedla i na jednání v Soulu a předala mu vlastnoručně psaný bratrův list, prý s mírovými návrhy.

Pozornost se tedy upnula na sestru někoho, kdo by měl patřit před Haagský tribunál (což ona, členka vedení severokorejských komunistů a absolventka základky ve švýcarském Bernu, musí dobře vědět). To mohli na tribunu olympijského stadiónu rovnou z nějakého muzea voskových figurín přivézt Hitlerovu sestru Paulu (1896–1960), aby tam mírově hajlovala, ale vůči ní by to bylo hodně nefér, jelikož, podle Wikipedie: „Roku 1930 přišla o zaměstnání ve vídeňské pojišťovně poté, co její zaměstnavatel zjistil, kým je. Paula pak dostávala finanční podporu od bratra Adolfa a na jeho žádost žila pod falešným příjmením Wolf, což byla přezdívka z dětství. Během druhé světové války pracovala jako sekretářka ve vojenské nemocnici. Podle vlastního prohlášení vídávala bratra do počátku 40. let zhruba jednou ročně. Nebyla politicky aktivní a nikdy se nestala členkou nacistické strany.“ Paula Hitlerová celý ten olympijský politicko-sportovní cirkus morálně převyšuje o několik pater.

Severní Korea se oficiálně vyhlásila za jadernou mocnost 10. února 2005. Vojenský jaderný program tam odstartoval nejpozději někdy v 80. letech a od té doby se úspěšně rozvíjí. Technologická zaostalost KLDR v řadě jiných odvětví přitom bije do očí, zemi sužují hladomory. Ale severokorejské bomby jsou stále účinnější a rakety létají dále a dále. A to, jak lze s tímto potenciálem pěkně vydírat, ukazují právě probíhající olympijské hry. Co si ale myslet o skutečnosti, že současný vůdce Kim Čong-un strávil v mládí řadu let ve Švýcarsku, kde chodil do škol, a má tedy západní vzdělání? Prý šlo o dobrého a plachého studenta, který bez potíží vycházel se spolužáky a jehož hodně zajímal basketbal. Věří tomu, co jeho režim hlásá? Alespoň trošku? Nebo jde o absolutního cynika? A proč vlastně rodina jeho otce poslala Kima, jeho bratra a sestru, samozřejmě, pod falešnými jmény, na studia do Švýcarska? Co je to za lidi, jak oni vlastně uvažují? Tato otázka mě z celého toho jejich „jaderného programu“ děsí snad nejvíc.