Před třiceti lety, v noci z 3. na 4. června 1989, čínské ozbrojené síly brutálně potlačily demokratizační hnutí. Demonstrující, již dlouhou dobu shromáždění na pekingském náměstí Tchien-an-men (Nebeského klidu), tehdy požadovali demokratizaci společnosti. Protesty ukončila armáda; podle čínských úřadů bylo zabito mezi dvěma až třemi stovkami lidí, sedm až deset tisíc jich údajně utrpělo zranění. Avšak podle vyjádření studentské organizace a Čínského červeného kříže zemřely dva až tři tisíce lidí, dle jiných zdrojů až deset tisíc. Událost se často označuje jako pekingský masakr. Mohl souběžně probíhající demokratizační proces v Evropě dopadnout podobně, tedy krveprolitím a utužením diktatury? V roce 1989 u nás panovaly podobné obavy, a byť se zpětně mohou jevit jako zcela liché, stejně jsme měli velké štěstí, že se komunismus u nás sesypal tak hladce.

Čínský režim se sice postupně transformuje, avšak z komunistické totality v diktaturu nacionalistickou a brutálně kapitalistickou. „V Číně vládne komunistická strana, vládne krvavě a strašlivě, ale již dávno nebuduje žádný socialismus, pouze takový kapitalismus, že nás před ním Bůh chraň,“ konstatoval v 90. letech polský disident Jacek Kuroń. Části obyvatelstva to zatím přináší ekonomický vzestup, leč svobodu nikoliv.

Čína je rovněž průkopníkem ve využití moderních informačních technologií při mocenském ovládání obyvatelstva, takových, které si snad ani George Orwell nedokázal představit. Testuje a postupně zavádí takzvaný systém sociálního kreditu čili elektronický systém bodující politické smýšlení, finanční kázeň nebo sociální chování (třeba péči o rodiče) – postavený na propojení informací z trestního rejstříku, bankovního konta nebo z jiných podobných databází s údaji ze sociálních sítí. Lidé jsou dle takto získaných údajů hodnoceni body, za příkladné chování jim rostou, za různé přestupky je ztrácejí.

Nízký „sociální kredit“ může být „oceněn“ pestrou škálou sankcí, od výpovědi z práce přes nemožnost zaujmout manažerské místo, zapovězený přístup do luxusní restaurace, zákaz pro studium dětí na prestižní škole až třeba po špatnou pozici na internetové seznamce. „Nedůvěryhodní“ občané ztrácejí například i právo žádat o sociální dávky nebo o pronájem státních pozemků. Nekoupí si letenku do první třídy ani jízdenku do lůžkového vlaku, žádná cestovní kancelář jim neprodá zájezd. A třeba ani nenastoupí do autobusu MHD, poněvadž je nějaký scanner na základě jejich obličeje vyhodnotí coby vadné jednice a dveře se jim automaticky zavřou před nosem.

Systém má bohužel přitažlivost nejen pro autoritářské politiky všude na světě, ale i pro velké firmy, kterým by umožnil maximálně tržně vysát zákazníka. A v jakési soft verzi už stejně de facto funguje i ve svobodném světě, na trhu, při – často umělém – vyvolávání spotřebitelských chutí a jejich následném uspokojování.

Po třiceti letech jsou tak opět na místě obavy, že zvítězí „čínské řešení“, byť v jiné, hladce elektronické, formě. Přímo o firmu Huawei ani tak nejde. Nebezpečí totiž spočívá především v tom, že si česká (evropská) společnost nakonec bude podobné řešení přát. Ve výběrovém řízení na jeho realizaci mohou klidně zvítězit domácí firmy. A pak najednou bude už definitivně líp.