Josef Mlejnek má za to, že nás zdejší tuneláři etc. straší komunisty, aby mohli v klidu krást. To je sice možné, ale to neznamená, že by to mělo mít jakýkoliv vliv na pohled na zdejší komunisty – že se snad kvůli tomu máme přestat bát pozvat je do vlády.

Stále totiž platí, že naši „demokratičtí chamtivci a zbabělci“ jsou lepší než komunisté, a to neporovnatelně – asi jako je rozdíl mezi lokální sítí podvodníků a celostátní vysoce proorganizovanou společností loupežných vrahů, kteří mají k ruce armádu, justici a policii, a až se ucho utrhne, to si raději ani nepředstavovat.

Základní omyl je pohlížet na KSČM prismatem jejích čelních politiků, kteří jsou ve vedení strany nebo zasedají v parlamentu a u kterých je komunistická ideologie rétorika lidí, kterým jde především o prebendy. „Ideologie KSČM se udržuje jen jako poznávací znamení,“ napsal v pátečních Hospodářských novinách Petr Fischer. „Nevěřit, ale kvůli postavení ve struktuře moci dál ideologicky tvrdit.“

Výše uvedené platí ovšem pro lidi tvořící kabát strany, který se ukazuje většinové společnosti. Samotná strana, její členstvo, ovšem nepřestala být fanaticky marx-leninská. Kdo tomu nevěří, ať si sem tam přečte komunistické noviny nebo se zaposlouchá do toho, co si komunisté říkají mezi sebou na mítincích – stačí se jen podívat do jejich nenávistí znetvořených tváří. Ta nenávist, která z nich kape, není hraná, je autentická, ideologicky podložená, prověřená časem, soudružskou solidaritou, násilím jako heroickým stranickým odkazem s vrahy vydávanými za strážce komunistické víry.

A co se týká dnešních bafuňářů ve vedení strany, není vůbec těžké odhadnout, na kterou stranu by se tito lidé bez sebemenších skrupulí přidali, kdyby došlo k lámání chleba, a to včetně stranického šaška, komunisty s lidskou tváří Dolejše a možná i jeho čerstvé fanynky spisovatelky Lenky Procházkové.

Výše uvedená představa komunistů jako vhodných strašáků pro pravici, což léta hlásá poněkud natvrdlý anarchista-politolog (cha cha, asi něco jako vůl a zároveň i kráva) Slačálek, je typická intelektuální porucha lidí, kteří se stali součástí systému, v tomto případě politologie, uvažují jen v předem daných schématech a realita se jim postupně vzdaluje. Něco podobného dovedl v minulém století k dokonalosti geniální politický stratég a myslitel – aspoň si to o sobě myslel – Edvard Beneš, který od stolu přesně věděl, jak co bude a jak vše zařídit, včetně komunistů. Jeho přesvědčená víra v poznatelnost a předvídatelnost dějin ovšem skončila katastrofou.

Podobně jako se to stává profesionálním politikům, uzavřou se lidé z ústavů do věže své profese – z živé vědy, která reaguje na podněty zvenčí, se stane zacyklená záležitost, která reaguje na sebe samu, živí se sama sebou, stane se z ní rutina a z ní universální nástroj, kterým se poměřuje všechno bez ohledu na tvar, materiál, místo nebo čas.

Co se týká zdejších komunistů, tady přece nejde o to, jestli se máme nebo nemáme bát pozvat je do vlády, ale o principy. Nebo snad nemá být vláda založena na principech? Vláda přece není o nějaké technologii moci, ale měla by se opírat o hodnotová měřítka, která jsou jasně formulována a jejich porušení by mělo být za všech okolností tabu. To právě odlišuje demokratické strany od gangsterských antisystémových hnutí, která jsou vždy připravena využít cokoli a cokoli porušit.

Jen díky své technokratické necitlivosti mohou politologové psát o strašení komunisty, aniž by brali v potaz, že v této zemi dosud žijí tisíce lidí, kterým komunisté zničili celý život a kteří jsou dodnes sociálně znevýhodňováni – mají menší důchody než jejich trýznitelé, estébáci, okresní tajemníci atd. Na konci jejich života bychom je, místo ocenění mohli ještě i trochu psychicky potýrat: S nástupem komunistů do vlády by se postupně začal měnit celý pohled na minulost – z vražedného a zločinného režimu by byla najednou doba, kde se sice staly jisté chyby, ale jinak tam vládly pořádek, bezpečnost a sociální jistoty, které je možno srovnávat s dneškem – viz mladí historici na FF UK. A svazáci by měli (znovu) pravdu, protože ve vězení vám nikdo auto neukradne, vládne tam disciplína, máte zajištěnu střechu nad hlavou a dostanete pravidelně i najíst. Starým lidem, kteří přežili komunistický teror, bychom tak mohli na konci jejich života sdělit, že jejich oběť byla zcela zbytečná a dokončit tak to, s čím kdysi přišli komunisté.

Všichni se ovšem dnes utěšují, že něco podobného už není v dnešní době možné. To je ovšem čirý chiliasmus. Zblbli snad už všichni a věří, že nastal konec dějin, že krize (opravdové krize, ne to, co je dnes) jsou minulostí a nadále se budeme starat už jen o to, jak každý měsíc zaplatit činži?

Jistě si můžeme pěstovat antisystémovou stranu, hýčkat ji ve vládách, nechat ji hrabat peníze a kumulovat vliv, a doufat, že se jedné noci kámen promění ve zlato, podobně jako to dělali alchymisté na dvoře potrhlého Rudolfa II. Ve skutečnosti je to ovšem čekání pod rudým neonem: Es kommt der Tag. Jádro KSČM myslí marx-leninismus smrtelně vážně, a to doslova.

Proti politologické bohorovnosti ve vztahu k tuzemským komunistům, kteří se nikdy nevzdali svého stalinistického fundamentu, stojí studenti třeboňského gymnasia, kteří vyhlásili stávkovou pohotovost na protest proti tomu, že byla jihočeskou krajskou radní pro školství a kulturu jmenována komunistka Vítězslava Baborová. Podle nich je skandální, aby členka totalitní strany vedla resort školství, který se přímo zasazuje o vzdělání, a tím i budoucnost národa …

Proti oborovým pragmatikům stojí mladí, praxí ještě neutlučení idealisté, kteří věří v principy. Technokraté mají za to, že pragmatismus, okořeněný patřičnou dávkou cynismu, má navrch nad principy. Ano, tak tomu bylo v roce 1938, 1945, 1948 i 1968: Cynické chytráctví vedoucí společnost od jedné národní katastrofy ke druhé.

Petr Placák

Babylon 3/XXI, 19. listopadu 2012