Vážené dámy a pánové,

vítám Vás jménem Spolku sochařů České republiky na výstavě Lechtivá socha.

Spolek sochařů se, nejen touto výstavou, hlásí k řemeslné a intelektuální tradici, která se dnes může jevit opuštěná. Podle současné sochařské produkce to vypadá tak, že klasickou sochu už nepotřebujeme. Jako bychom si vystačili s redy mejdy všeho druhu, česky řečeno hotovkami. K tomu doplněno o díry ve zdi, divoké instalace čehokoli a rozličný design. Touto výstavou jsme chtěli dokázat, že socha v původním podání a výrazu o svůj smysl nepřišla.

Slovy Andreje Tarkovského: Krása je symbolem pravdy, když někdo pravdu nehledá a honí se za menšími věcmi, krásu nevytvoří. Toto kritérium, které je tak staré, že už Platón o něm psal jako o dávném, jsem si vzala k ruce při výběru exponátů.

Záleželo mi tedy na tom, že:

1. vystavená věc má pro diváka podstatné sdělní jako svůj obsah

a za 2. svou formou je v původním významu věcí, která je utvářená inteligentním duchem a zručností umělce ze solidní hmoty.

Co je na soše lechtivého?

Veprostřed Platónova dialogu Faidros o duši a kráse se píše zhruba toto:

Veškerá duše upadla na tento svět a odtud nevzletí než na perutích, které jí mohou narůst jen silou Eróta.
Jedině krásu lze zakusit smysly. Jen Erós – láska ke krásné tváři, obrazu nebo soše, v člověku probouzí jakési lechtání a svědění v duši. Jako by jí pučely brky a rostly perutě.
Která duše se tu neopeří zaživa, po smrti nevzletí.
Náš život nemá žádný jiný skutečný smysl než pěstovat perutě duše obcováním s krásou ve všem, v čem je přítomna.

Tolik Platón k lechtivosti sochy.

Teď k výběru konkrétně:

Během dvou měsíců jsme vybrali díla 30 autorů vytvořená mezi léty 1943-2019. Autory jsou z poloviny členové Spolku, ze čtvrtiny to jsou to ženy a z pětiny si připomínáme zesnulé autory.

Podobizna neboli portrét je od sochařství neodmyslitelný. Na této výstavě na vás hledí 10 hlav: Emil Juliš, Boris Pasternak, Martin Jirous, Ernst Hemingway, Josef Šíma, Eda Hendrychová, Petr Rezek, hlava dívky od Zdeněka Palcra, děvčátko Karly Vobišové-Žákové a autoportrét Daniela Talavery.

Je to letos padesát let, kdy sochař Zoubek sejmul Janu Palachovi posmrtnou masku. Tento čin a zvláštní portrét zdaleka nepatří jen do sochařství. Palacha a přesah sochařského díla si na této výstavě připomínáme ztvárněním Prométhea od Václava Frydeckého. Tuto sochu koncem 70. let papaláši odstranili těsně před odhalením u budovy Transgasu u Muzea. Tehdy dokonce i soudruhům došlo, že dobrá socha má nejen zvláštní formu, ale i závažný obsah. Prométheus je příklad sochy, která je s člověkem proti moci Olympanů, krade jim oheň a podrývá autoritu bohů…

Děkuji všem, kteří se na výstavě podíleli: Spolku sochařů, všem vystavujícím; za zápůjčky děkuji paní Haně Jedličkové, Libuši Kotrbové, Markétě Polákové, Michalu Blažkovi a Břeclavskému muzeu. Děkuji panu architektovi Pavlu Kolíbalovi, paní grafičce Markétě Jelenové, dechovému triu Kláry Jelenové a vám všem za pozornost.

Snad se toho všeho tady alespoň trochu vopeříte.

předneseno při zahájení výstavy 3. dubna 2019

LECHTIVÁ SOCHA

2.–14. dubna 2019 / Galerie Nová síň, Voršilská 3, Praha 1 

Autor Pavlína Bartoňová

Denis Anfilov, Michal Blažek, Petr Císařovský, Barbora Chládková, Václav Frydecký, Stanislav Hanzík, Jan Hendrych, David Janouch, Josef Klimeš, Stanislav Kolíbal, Marius Kotrba, Pavel Míka, Čestmír Mudruňka, Věra Nováková, Zdeněk Palcr, Libor Pisklák, Jiří Plieštik, Vlasta Prachatická, Tomáš Smetana, Jiří Sopko, Kateřina Strach Tichá, Jiří Středa, Marie Šeborová, Jaromír Švaříček, Daniel Talavera, Jan Turský, Karla Vobišová-Žáková, Hana Wichterlová, Jindřich Zeithamml