Dne 19. června 1945 na místě zvaném Švédské šance u Přerova zavraždili vojáci čs. armády bez mála tři stovky civilistů – Mantáků (Karpatských Němců), Maďarů a Slováků, přičemž z toho bylo 120 žen a 74 dětí mladších 14 let. Jejich jediný zločin byl etnický původ.

Autoři, kteří brání poválečné období jako v rámci dobových možností obnovu čs. demokracie (ve skutečnosti se 3. republika vůči meziválečné Masarykově republice prudce vymezila), interpretují tento a jiné masakry civilistů jako excesy. V tomto případě se mělo jednat o autonomní čin zvrhlého velitele vražedné jednotky štábního kapitána Karola Pazúra, za války člena Hlinkovy gardy, který chtěl takto „bojem“ proti německy mluvícím civilistům po válce zakrýt svou kolaborantskou minulost. Tato interpretace však v žádném případě neobstojí. Masakr na Švédských šancích se nezrodil jen kvůli jedné zvrhlé povaze.

Zrůda Pazúr, i když jednal třeba extrémně a na vlastní pěst, jednal zároveň i v intencích oficiální poválečné čs. politiky, která – slovy prezidenta Beneše – usilovala o „vylikvidování německé otázky“. Byl to na prvním místě právě Edvard Beneš, který svými projevy na konci války a už v době míru pomáhal jako hlava státu vytvářet atmosféru, ve které nejen různí zvrhlí jedinci viděli příležitost jak uplatnit své sklony, ale především to byla příležitost pro komunisty, jak se sebevražednou podporou nekomunistických stran budovat předmostí nezákonnosti, které mělo – po sudetských Němcích – zasáhnout celou československou společnost. To vše údajně v zájmu národa a země, který je nadřazen nad individuálními právy jednotlivých občanů nebo celých skupin lidí. Ve skutečnosti to bylo pouze v zájmu fanatické násilné komunistické sekty a jejího patrona – stalinistického Sovětského svazu.

Pazúr byl důstojníkem Vojenského obranného zpravodajství (OBZ), které bylo ustaveno koncem války v SSSR pod dohledem NKVD a mělo – za vedení Bedřicha Reicina a Karla Vaše – dozor na všechny bezpečností složky státu. NKVD proškolení komunističtí hrdlořezové „boj s nacisty“, včetně oněch civilistů, žen a dětí, využili pro boj proti nekomunistickým silám, na prvním místě důstojníkům armády a protinacistickým odbojářům, a to nejen ze Západu, ale i z Východu, ve kterých komunisté – ať už právem nebo ne – viděli nebezpečí nebo jen překážku k ovládnutí státu, přičemž využívali služeb nacistických agentů a kolaborantů, jako byl právě Pazúr, kterých se sami poté, co pro ně vykonali špinavou práci, zbavovali – včetně šéfa OBZ Bedřicha Reicina.

K destrukci právního státu, spravedlnosti a zákonnosti využívali komunisté protiněmeckou hysterii. V době, kdy bylo nacistické Německo totálně poraženo, čekala jej denacifikace a demokratizace a vývoj, kdy se země stala páteří euroatlantických vztahů, mírového a demokratického rozvoje a prosperity západní Evropy po druhé světové válce, jim v tom pomáhali nekomunisté, kteří kopali sami sobě a svobodnému Československu hrob.

Dnes vidíme něco obdobného: sudetoněmecká otázka, jejíž mobilizační síla k vyvolávání negativních emocí ve společnosti, které se pak dají snadno svést tím správným směrem, byla jen nahrazena protiimigračními náladami. Prezident této země dnes straší její obyvatele uprchlíky z válkou sužované Sýrie (podobně za 1. sv. války strašili antisemité „křesťanskou“ civilisaci masou židovských uprchlíků z válkou sužované Haliče a Bukoviny – lidí „kulturně zcela odlišných“ a neschopných se asimilovat) a podobně jako Beneš volá po spojení Prahy s Moskvou jako s údajným garantem „nezávislého“ postavení Česka na mezinárodní scéně.

Na rozdíl od Edvarda Beneše, vykolejeného Mnichovem a válečnou apokalypsou, kterému šlo skutečně o zabezpečení Československa pro budoucnost a který skočil na špek komunistům, že jim jde v podstatě o totéž, Miloš Zeman neskáče na špek nikomu – nejde mu ani o tento stát ani o český národ, jímž z hloubi duše pohrdá (už jen proto, že si nechá nakukat – od něj – prakticky cokoli), ale jen o svou osobní mstivost, která je podepřená zájmy úzké vrstvy podnikatelů, nebo spíš mafie, navázané svými neprůhlednými aktivitami na Rusko.

V celé věci vůbec není nejhorší Miloš Zeman, který si dělá absolutně, co chce, ale ohromná masa občansky zcela nesvéprávných lidí, která je ochotna této personě věřit, že hájí její zájmy. Pitomost je horší než zločin, tvrdil kdysi jeden zběhlý kněz a bohužel měl pravdu.