Čtvrté desetiletí od pádu komunismu jako kdybychom se točili v kruhu. Politici řeší pseudoproblémy, často je sami vytváří, sama o sobě bulvární média se pod tlakem internetu jen dál bulvarizují, ta veřejnoprávní jsou navíc i konformní, postbolševickou justici jako kdyby štípla moucha tse-tse: za internetové pouštění si huby na špacír nebo když si někdo pěstuje marihuanu pro vlastní potřebu, rozdává pětileté, šestileté flastry, zatímco za letité sexuální zneužívání dětí je podmínka, společnost je rozbita do názorových bublin, které spolu nekomunikují, a kromě negativních emocí na internetu, které řídí algoritmy, vlastně není nic, co by ji pojilo. Veřejný prostor okupuje reklama. Hodnotové prázdno je ideální stav pro neomezenou, ničím neomezovanou spotřebu stejně jako pro politický populismus a nějaký nový druh autoritářství.

Jeden z problémů dneška podle mne je, že jsme ztratili schopnost vést nad problémy otevřenou diskusi z různých stran, které se mj. kdysi tak dařilo v disentu. Se 17. listopadem a nástupem našich přátel do vlády a na různé pozice ve státní správě jako by se ale diskuse vyčerpala. Přestali jsme si klást otázky, ač 17. listopad měl být podnět právě k tomu, abychom si otázky začali klást s o to větší naléhavostí, protože s možností aktivně do věcí vstupovat a ovlivňovat je neseme za stav věcí o to větší odpovědnost. Otevřený bezpředsudečný dialog je přitom pro fungování společnosti zcela zásadní.

Pandemie odborníků

Ruku v ruce s absencí diskuse kráčí neprofesionalita a nekompetentnost stejně jako oborová omezenost. Smáli jsme se Babišovi, když vyhlásil, že bude stát řídit jako firmu, coby politickému podnikateli – hochštaplerovi, který nemá o vládě ánunk. Během pandemie jsme ale najednou dali imprimatur lidem, kteří viděli ve státě místo továrny laboratoř a z pozice své odbornosti se autoritativně vyjadřovali k celospolečenským otázkám, aniž by si byli vědomi, že společnost a její správa není věc lékařství, biologie nebo snad biochemie. Tak tomu bylo za nacismu. Imunolog prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc. tvrdil, že zdraví je víc než nějaká abstraktní svoboda. Ausgerechnet to samé zastávala nacistická zdravověda, která stála u zrodu jednoho z nejvražednějších projektů lidských dějin. Karanténa, hygiena, izolace nebo selekce? Veřejný prostor zcela volně zaplevelilo myšlení, které stálo u kolébky holocaustu, aniž by se tím kdokoliv znepokojoval.

Výše uvedené pochopitelně neznamená to, že bychom během pandemie neměli zavádět ochranářská opatření a snažit se s epidemií bojovat. Šlo jen o to, abychom si zároveň uvědomovali i veškerá rizika, která s tím souvisí, a ne je zametali pod koberec, nebo dokonce kritické hlasy ostrakizovali, jak to činila veřejnoprávní média, která jako kdyby se rozpomněla na svou normalizační minulost. Nebyla sama. Během pandemie jako kdyby se normalizace do veřejného prostoru sakumprásk vrátila.

Oživená minulost

Může za to naše neschopnost reflexe: toho, co jsme byli, co jsme dělali, co jsme zastávali, jak jsme mysleli – naší minulosti, což se vyjeví vždy, když je nějaký problém, neřkuli krize. Aktuálně např. válka v Izraeli, kdy řada lidí mýrnyx týrnyx dělá rovnítko mezi teroristy z Hamásu a Palestinci, které je tak možno bombardovat hlava nehlava. Jako kdybychom se vrátili do roku 1945, kdy za nacistický teror svou pouhou existencí mohli sudetští Němci en bloc: když jsme se v roce 1938 nebránili nacistické okupaci, tak jsme po válce aspoň okradli ženy, děti, starce německého jazyka, a to včetně Židů, kteří se vrátili z koncentráků, vyhnali je z jejich staletých sídel, a mnohé přitom zahubili – na základě stejného mustru, podle kterého se odehrávaly protižidovské pogromy ještě na začátku 20. století v Rusku. Skrz zločin jsme se tak propojili s totalitní mafií, stali jsme se spolupachateli, přičemž sudetoněmecká otázka po desetiletí bolševikům sloužila k udržování tuzemské veřejnosti v chomoutu totality včetně naší vděčnosti Rudé armádě osvoboditelce, z čehož se člověku dodnes chce zvracet, a když to pak načas přestalo fungovat, zaskočily ruské tanky, takže to tu do jisté míry máme dodnes – a nemusí to být ani madam Bobo nebo Okamura, pomineme-li tedy KSČM, která to má v genetické výbavě, nebo jedna z politicky i lidsky nejodpudivějších polistopadových person Zeman, který s tím vyhrál prezidentské volby v roce 2013 proti knížeti, což byl podle mne český debakl hodný Mnichova. Tedy z toho vnitřního, kulturního, dějinného hlediska, i když k tomu zahraničně-politickému to mělo také blízko: viz Zemanovo napodobování Emanuela Moravce a vlastizrádné jednání hlavy státu (státu?) ve prospěch kremelských fašistů.

Ve skutečnosti jsme se ale nikam vracet nemuseli: my v tom roce 1945 vězíme dodnes – dodnes jsme se nevyrovnali s obdobím třetí republiky, která v mnohém navázala na nacistický protektorát, stejně jako s 50. lety, a co se týká normalizace, tak ta tu po krátkém období povrchní polistopadové euforie znovu hraje prim: veřejný diskurs dnes moderuje generace Husákových dětí, odchovaná komunistickými pohádkami o Trautenberkovi z doby, kdy smích a posměšky, které provázely normalizační seriály, postupně utichaly a z Československa byla jedna velká králíkárna, kde se strunatcům v kotcích pouštěla z rádia Vondráčková a Michal David, aby se nepolekali, když řezníkovi vrznou vrátka.

Micku trhli mezi vrátky / tak to chodí se zvířátky,

veršoval Fanda Pánek.

Republika byrokracie

Schematismus, neochota vést otevřenou diskusi, uzavřenost v názorových bublinách, konformita, snaha nezadat si a stát vždy na té správné straně… Jediné, co v tom funguje, je byrokracie. Nedávno jsme s několika přáteli jednali s premiérem a místopředsedy vlády ve Strakovce. Sedíme v sále, kde zasedá vláda, premiér nám – zcela od věci – vykládá, co všechno vláda dělá a jak to má vláda těžké, a mě v tu chvíli napadlo, že ti lidé, kteří řídí desetimilionovou zemi, jsou vlastně chudáci, kteří vůbec o ničem nerozhodují – vše mají v moci úředníci, kterým jen politici dělají křoví: vytváří zdání demokratického rozhodování a kontroly.

Přitom šlo jen o to dát do latě úředníka, kdy jedno ministerstvo nedokázalo byť jen třeba slušně komunikovat s občanem, shodou okolností zde přítomným Jiřím Gruntorádem, který byl oprávněně nasířený, že se vláda sice přihlásila k odkazu Charty 77, ale zcela pominula ostudnou realitu, kdy někteří chartisté nedosáhli ani na průměrné důchody – na rozdíl od nadprůměrných důchodů zasloužilých komunistických bossů a důstojníků StB (úplně stejná bezobsažná zhůvěřilost, jako bylo na jedné straně odmítání holocaustu a na straně druhé existence komunistického prasečáku na místě romského koncentráku v Letech, odkud byli čeští Romové deportováni do Osvětimi).

R.U.R.

Všechny nejen pravicové vlády se po listopadu dušovaly, že zatočí s byrokracií a je to stále horší. Vláda všeobjímající byrokracie požírá jakoukoli iniciativu a aktivitu a odebírá věcem smysl. Byrokracie + oborová omezenost + strojové myšlení … = sociální debilizace a podle mne vůbec ztráta intelektu jako takového: dnes lidé už nejsou sto pochopit ani jednoduchý text a snažit se někomu vysvětlit třeba úplnou pitomost, je často o nervy. Pro to, aby lidská společnost fungovala, ovšem není důležitý vědecko-technologický rozvoj, ale mezilidská solidarita, odpovědnost, tolerance, nadhled, tradice, kultura, sociální empatie, sociální a kulturní inteligence… To vše je dnes na úplném minimu. Život společnosti, pracovní stejně jako mezilidské vztahy, čím dál víc určují technologie. Místo aby sloužily ony nám, sloužíme my jim. Ztrácíme nad nimi kontrolu, požírají naše soukromí, naše já je lom na těžbu suroviny, která se musí zpeněžit, aby Otesánek mohl papat. Orwell, to jsou dnes směšné textíky. Neomezený růst je stejně nebezpečná pitomost, jako byl svého času marx-leninský dějinný pokrok – o to nebezpečnější, že to není ideologie ale jen odvěká lidská touha mít stále víc. Sociální sítě v kombinaci s umělou inteligencí to zásadně urychlí. Farmu zvířat bude řídit R.U.R. A co Charta 77, co lidská práva?

Hovno!

Postrádáme otevřenou diskusi, kterou disent vedl navzdory policejnímu dozoru, odposlechům, sledování, fízlování, šmírování, kádrování, neustálé hrozbě kriminálu, nebo jen vyhazovu ze zaměstnání. Proto milé upírky, upíři a upířata diskutujte, hádejte se, přete se, ssajte si krev, a hlavně se scházejte, protože jedině na základě diskuse tváří v tvář může panovat solidarita mezi lidmi navzdory strojové civilisaci – jedině tak můžeme mít navzdory technologiím k druhým vztah a tedy respekt. Tahle civilisace nás nutí dělat všechno v poklusu. Hovno! Důležité je, abychom měli čas sami na sebe, byť by šlo jen o čumění do blba. Chraňme lidi, je to ohrožený druh nebo za chvíli nebudeme mít z čeho žít.

Prosloveno, tedy kvůli pokročilé době jen úvod a závěr, na Plese upírů v Lucerně 17. dubna 2024