Jedny z posledních předvolebních průzkumů zaznamenaly jistý propad hlavních favoritů voleb, tedy ANO, ČSSD, ale i komunistů, a nárůst Okamurovy SPD a Pirátů. Neboli protestních stran, byť každá z nich cílí jinou tématikou na odlišné publikum. Nicméně kdo dnes vlastně není protestní strana? Jednu z příčin současného marasmu tvoří rozostření, ba úplné zboření hranice mezi vládou a opozicí, k němuž došlo nedlouho po nástupu kabinetu Bohuslava Sobotky, poněvadž v něm od začátku doutnal a často se plamenně rozhoříval spor mezi dvěma hlavními koaličními stranami, ČSSD a ANO.

Francouzská filmová komedie z roku 1978 La Zizanie, u nás promítaná pod názvem Jeden hot a druhý čehý, líčí konflikt továrníka a starosty, pragmatického technokrata, jehož hraje Louis de Funès, a jeho manželky, politicky takové řekněme zelené sluníčkářky, v podání Annie Girardotové. Zaznívá v ní asi jedna z nejokřídlenějších Funèsových „hlášek“: „Můj volební program ve třech bodech: Za prvé, plná zaměstnanost, za druhé, plná zaměstnanost, za třetí, plná zaměstnanost!“ Ha, ha, ha… ale u nás se teď Funèsův volební program naplnil! Česká republika zažívá hospodářský boom, práci nemá snad jen ten, kdo žádnou opravdu nechce, firmy se zoufale snaží dovážet pracovní sílu z Ukrajiny či kdoví odkud. Mzdy rostou, zdroje jsou, nikdy v dějinách, praotcem Čechem počínaje, zde nepanoval podobný blahobyt, takhle tučné časy.

Není to moc zásluhou ani premiéra Sobotky, ani jeho někdejšího ministra financí Babiše, ani pracovitých lidoveckých broučků Bělobrádka, Jurečky a Hermana, ne, tato vláda k hospodářskému úspěchu přišla do značné míry jako slepý k houslím. Prostě se jen víceméně vezla na vlně konjunktury globální ekonomiky. Což je docela běžný osud vlád – když mají štěstí, surfují na vítězné hospodářské vlně, když je potká smůla a vyhoupnou se do sedla v čase krize, obvykle to schytají za úsporná opatření, za která je učení ekonomové (ale už nikdo jiný) pochválí, neboť pomohou krizi zastavit a obrátit.

Avšak skoro v každé jiné zemi by strany vládní koalice bez potíží spěly k volebnímu úspěchu, atmosféra by byla poklidná, blahobytně ospalá. U nás ale nikoliv. Funésův volební program se naplnil, přesto nám není do smíchu.

Lidé doslova vyšilují, bojí se kdovíčeho, byť nikoliv tak úplně bezdůvodně, jedni Babiše, druzí třeba muslimských migrantů, i když zde žádní nejsou. Nadávají na poměry, cítí se oloupeni, podvedeni, poněvadž prý všichni – včetně Babiše – kradou, Brusel diktuje a chce nás obrat o identitu a považte, i to máslo, jak podražilo! Přitom, zůstaneme-li u toho nešťastného másla, pokud zohledníme nejen ceny, ale i výši platů dnes a před rokem 1989, je máslo pořád levnější než za komunistů. Ale vysvětlujte to voliči Tomia Okamury, osočí se na vás, že jste havloid a námezdní děvka bruselských elit, které nás chtějí nechat islamizovat organizovaným nájezdem muslimských migrantů.

Popsanou atmosféru nelze vysvětlit jen skutečností, že se tu Babiš a sociální demokraté skoro celé čtyři roky mlátili po hlavě a namísto vyzdvihování reálných i domnělých vládních úspěchů nyní v kampani vystupují jako opoziční síly. ČSSD s vyšroubovaným sociálním populismem, jemuž k dokonalosti chybí snad jen heslo: „Nemocenské dávky i pro zdravé!“, Babiš jako údajný poslední ochránce před laciným výprodejem země a jejího přírodního bohatství (či bytového fondu), provozovaným sociálními demokraty a jejich přáteli.

Příčiny onoho běsnění, ztráty soudnosti, popularity Okamury či třeba rychlokvašeného marketingového projektu jménem Piráti (jejichž ústřední heslo „Pusťte nás na ně“ je intelektuálně plně na výši reklamních „kreativců“ z ANO či Věcí veřejných) jsou hlubší a odkazují k těžké ideové, hodnotové a kulturní krizi české společnosti, která navíc v evropském srovnání není zase kdovíjak specificky česká. I kdyby nakonec třeba Babiš dostal pod dvacet procent a Okamura jen něco málo přes pět, na podstatě onoho krizového stavu se tím mnoho nezmění, ostatně, úspěch hnutí ANO v roce 2013 představoval jeden z jeho symptomů. Rozbor a snad i léčba popsané krize jsou úkolem, jenž před námi v hrozivé velikosti vyvstává pro další – nejen čtyři – roky. Evidentně ho nevyřeší žádná nová partaj ani zušlechtění některé z těch starých. Ale hlavně – kdo jsou ti, které jsem právě zahrnul do formulace „před námi“? Nevím, kolik nás vlastně ještě zbývá, kolik lidí si vůbec uvědomuje podstatu problému alespoň zhruba tak, jak jsem ho zde letmo nastínil. O to je to všechno ještě horší. Babylon se však právě k tomuto programu (přesnějšího diagnostikování zmíněné sociální rakoviny a pokusu o léčbu) drze hlásí.