Ruským imperiálním manýrům, které jsou stále integrální součástí Ruska – ne jen kremelské politiky, ale reminiscence na ně oslovují dodnes velkou část ruské společnosti –, se podařilo po dlouhou dobu nevídané: návrh ruských poslanců, aby duma zahrnula vojáky okupační armády ze srpna 1968 mezi válečné veterány, a tím okupaci „legitimizovala“, sjednotil v odporu proti němu vládu i opozici.

Ostře proti návrhu vystoupil i prezident Miloš Zeman. Na rozdíl od Václava Klause Zeman přece jen má několik hodnot, které – zdá se – skutečně vyznává: svůj proti islamistický (není myšleno proti islámský) postoj myslí asi vážně, stejně jako svou dlouholetou podporu Izraele – výspě demokracie ve žhavé oblasti Blízkého východu, obklopené ze všech stran nepřáteli či jen nepřejícníky. Taky jsem měl vždy zato, že za Zemanovým letitým proruským postojem není snad to, že by byl v Moskvě „zaháčkován“, tedy že by to byl agent KGB, na rozdíl od Klause (Zeman mj. nastoupil do Andropovova Prognostického ústavu až po listopadu 89), ale že jeho proruské postoje vyplývají jednak z vděčnosti za to, že ho na Hrad protlačila skupina „podnikatelů“ napojených na Rusko, a jednak z jeho osobního ustrojení, narcismu a ješitnosti, kdy Zeman dělá vše opačně a na zlost elitám, které nenacházejí na jeho prezidentské hlavě vlas dobrý a které jsou vesměs prozápadní a proliberální: zatímco na Západ Zemana prakticky nezvou (včetně Trumpa, kterého Zeman tak vehementně ve volbách podporoval), na Východ a do Číny má – po trpělivém a poníženém klepání – dveře otevřené (pootevřené).

Nyní se tedy ukázalo, že i Zemanova vděčnost má své hranice. Zeman návrh ruských poslanců označil za „drzou provokaci“, pozval si na kobereček ruského velvyslance v Praze a „důrazně“ mu oznámil, že v „případě přijetí tohoto zákona lze očekávat dlouhodobé výrazně negativní dopady na vztahy mezi RF a ČR“ – jak veřejnosti sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček (to je snad vůbec poprvé, co vyšlo z úst této mediální kreatury něco pozitivního).
I když je to celé divadelní opus pro babičky a dědečky (nejen) o tom, jak Hrad „hrdinsky“ hájí české národní zájmy, myslím, že v tomto případě můžeme Zemanovi i věřit jeho upřímný odpor k sovětské okupaci Československa ze srpna 1968 – už jenom proto, že mu zhatila kariéru, což se neodpouští a Zeman tuplem ne, a to dokonce ani takovému milému továryšči, jako je Putin. – Podle Ovčáčka „prezident vyjádřil velmi pregnantně svůj názor. Jde nejenom o urážku ČR, ale pan prezident to bere i jako věc osobní urážky, protože právě okupace v roce 1968 měla na jeho profesní a osobní život velmi negativní dopad.“
Pokud to bere zhrzený kariérista Zeman takto osobně, není to poprvé, co ho Rusové podobně urazili. Když byl na návštěvě v Moskvě v listopadu 2017, vyšel na webu ruské armádní televize Zvezda článek o tom, že Československo mělo být okupantům v roce 1968 vděčno, protože jej zachránili.

To jen dosvědčuje staré známé přísloví: čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. Tedy pokud se někdo podřizuje velkopanským manýrům a očekává za to vděčnost, dostaneme se mu po zásluze velkopanského zacházení – ať už se jedná o Moskvu nebo o Peking.