Umřel Jaroslav Blažek, bylo mu 92 let, do poslední chvíle byl při smyslech. Tím nemyslím ani tak nějaké intelektuální schopnosti, na které pan Jaroslav celý život zvysoka kašlal. Mám na mysli zvuk, pach, chuť, smysl pro barvy, stejně jako paměť, která – bez ohledu na rozum – slyší, cítí, vidí věci v jiné rovině: ty před tisíci lety stejně dobře jako ty budoucí.

Blažek byl Bohem nadaný autor, pro kterého byla tvorba přirozenou součástí života ještě z dob, než se umění vyčlenilo jako samostatná disciplína a začalo si žít svým vlastním životem – místo aby věci otevíralo, stalo se jen další věcí, která je sama o sobě, místo aby sloužilo, začalo být samo obsluhováno, sbíráno, tříděno, ceněno… Stal se z něj luxusní předmět pro snoby, součást velkého byznysu.

Blažek stál celý život mimo umělecký či jiný provoz. Jeho tvorba byla před-umělecká. Maloval stejně jako pil víno a kořalku, zpíval, tančil nebo hrál fotbal. Na zahájení jedné jeho výstavy jsem řekl, že Jaroslav Blažek maluje jako šimpanz. Nemyslel jsem to jako impertinenci, ale naopak jako uznání – tedy že Blažek maluje naprosto svobodně, podle svého naturelu, bez ohledu na Akademii, kterou absolvoval, galerie, laickou neřku-li odbornou veřejnost – na samotné umění. Ať už to Blažek, který byl na vernisáži přítomen, pochopil nebo ne, byl ze šimpanze nadšený – to je prý přesně ono.

Blažkovy obrazy jsou součástí mýtu, který má kořeny někde v hlubinách lidské existence, v dobách Venuše z Věstonic, poblíž kterých se Blažek narodil – stál u zrodu dějin a bude stát i na jejich konci. Pane Jaroslave, na tohle vaše zdraví!

Níže připomínáme rozhovor, který vyšel s panem Jaroslavem před pár lety v Babylonu.

-ppl-

Pochválen buď Ježíš Kristus!

Podstatná část vaší tvorby je motivována jihomoravským folklórem. Cítíte se být součástí lidového umění?

Ale… o tom jsem nepřemýšlel. Bylo období, kde by to mohlo být, kolem toho roku 69, ale od roku 1965 jsem maloval takové ty figury, abstraktní.

Tím jste začínal?

Jo, tím se jsem začínal a kvůli tomu jsem šel do světa, do Prahy, že budu malířem. Člověk chtěl být moderním, nebo nějakým tým… Každý tím projde. Někdo úspěšně, má to hlavu a patu, u někoho je to takový zmatek. To je můj případ, asi. Furt mě to ale táhlo na Moravu.

Komunisté se snažili z folklóru udělat to pravé ořechové a byla z toho vyduchlá akademická selanka. U vás je folkór divoká fauvistická malba. Jak jste k tomu dospěl?

Já nevím, jak jsem k tomu došel, nějak to vyplynulo…

Jak jste se dostal k modernímu umění?

Ale to vždycky člověk někde něco vidí a chcete to pak sám taky zkusit. Když jsem maloval takové ty velké plachty, ani nevím, kde to je, někde srolovaný, takové různé motaniny, ani nevím, kde jsem to viděl, ale vidět jsem to někde musel, protože jak by mě jinak napadla taková volovina. Pak jsem přišel do moderní galerie, do toho oného, no jak se to jmenuje, já byl kdysi hned naproti, dole bylo kino…

Veletržní palác?

Jo, přijdu tam a vidím na stěně své obrazy! Kdo to zná? To je takový mišmaš a už z toho někdo něco někde… Potom jsem maloval úplně jinak.

Bylo to vaše zpracování nějakých vnějších vjemů, nebo v tom byl určitý názor, záměr?

Taky jsem přemýšlel o tom, jak malovat, jako každý. Ovšem přemýšlení – člověk přemýšlí a vymyslí velké tento.

Jak jste se dostal k malování…

Já nevím, jak jsem se k tomu dostal. Tatínek mě učil malovat psa, nebo koňa a něco takého. To ještě když jsme byli v Břeclavi. Maminka měla tuberkulózu, byla po sanatoriích, takže se prodalo auto, pole, všechno, co bylo. Já byl ze sedlácké rodiny, to byli všechno sedláci kolem. Maminka nám umřela, když mi bylo devět, tatínka zavřeli komunisti, furt byl popotahovaný, takže to bylo takové… No, ale celkem zajímavé to bylo. Když je člověk mladý, tak to přežije. Dáme si červené, Míša donesl.

To je frankovka?

Já nevím, co to je, Míša to přinesl v takových pětilitrových lahvích. To je od Járy Blažka z Kostic. Můj tatínek a jeho tatínek byli bratranci. Jeho otce komunisti zlikvidovali. Údajně v Brně při soudu vyskočil z okna. Pak ten prokurátor říkal, proč skákal, že mu nic nehrozilo – ti druzí dostali 17 let, on byl šéf a jemu by se nic nestalo!

Komu patřil statek Široký dvůr?

No to byl jeden z těch Blažků: Isidor, Michal, Jakub, Slávek a můj stařeček František – to bylo pět bratrů, všechno sedláci. Za Masaryka se parcelovaly velké statky a rozprodávalo se to. Půlku Širokého dvora, který patřil Lichtenštejnům, koupili dva Blažci, Michal a Isidor. Když jsem byl v Bratislavě, tak jsem jezdil k nim. Za války tam měl strýček dokonce i nějaké ukryté partyzány, na těch sýpkách. Stejně ho pak komunisté zavřeli. Ta půlka mi pak připadla a druhá se nějak přikoupila. Je to výborná věc, ale je to veliké břemeno, co já jsem se tam nadřel. Kdyby ten komunismus trval déle, tak jsem to mohl ještě spravit za laciné peníze.

Z jedné strany je dálnice a z druhé vysokorychlostní trať.

To se stavělo ještě za Hitlera, za protektorátu do Brna, taková ta betonka.

Jak jste prožil protektorát?

No výborně, to bylo nejšťastnější období! Kdo nebyl v koncentráku nebo tak, a tam z kraje bylo málo lidí, to byl vždycky průser… Třeba nějaký Michal Hanák, kterého zavřeli, protože se ožral v hospodě, pustil si hubu na špacír a někdo ho udal. Když se pak vrátil, říkal, že nejhorší bylo kápové, sami vězni: Němci je nechali, ať sami sebe hlídají, ponižují, terorizují. Ale jinak… Byla ještě taková kulturnost, nepadalo v úvahu, aby někdo přišel do hospody urousaný. Lidi měli k sobě hrozně blízko, pomáhali si. Když pak přišel komunismus, tak komunisté rozesrali dědinu – lidé se nenáviděli, dodneška se nenávidia… Sedláci, kteří vydrželi, tak je všichni ostatní nenáviděli. Dneska JZD shnilo a před každým barákem stojí auto. Už nevím, co bych tam dělal, fotbal nehraju.

Komunisté záměrně nechali lidem rozkrást majetky rozkulačených sedláků, aby tím tu staletou pospolitost rozmlátili…

Jasné. Dodneška je ta dědina rozbitá, ty lidi se nemůžou ani cítit.

Kam jste chodil za protektorátu do školy?

Do měšťanky v Lanžhotu – Břeclav byla zabraná, Valtice byly zabrané, a když jsem měl zlomenou nohu, tak mě vezli do Hradiště. Když byla krize, maminka byla po těch sanatoriích, tak se to v dražbě rozprodalo a odstěhovali jsme se do Kostic, kde si táta otevřel krupařství. Němci byli až za Poštornou, na Znojmo a tak.

Kdy jste šel na Akademii?

Nejdřív jsem musel ve 48. roce z Prahy. Odešel jsem do Bratislavy, kde jsem studoval u Mudrocha. V roce 1950 na mě přišlo nějaké udání, od nějakého tajemníka od nás ze vsi, že sem ze sedláckého a byl jsem na rok a půl vyloučen ze studií. Šel jsem do výroby – demokratizácia vysokých škol se tomu říkalo. Dělal jsem na stavbě přehrady ve Víru nad Brnem, kde jsem si rozbil tuhle ruku…

Malujete pravou?

Ale to je jedno, já můžu tou i tou, na tom nezáleží. Tak jsem se sebral a odjel do Prahy. Byly zkúšky na Akademii a já si říkal, hovno vedia, že mě v Bratislavě vylúčili a šel jsem tam…

A hovno vediali…

Hovno vediali a zkúšky jsem udělal. Čekali jsme, ještě Pepik Běhounek, výborný kamarád, malíř, a pak mi nějaký předseda svazu mládeže řekl, abych přišel za rok. Tak nic. Šel jsem do Slovanského krúžku, to byl ještě starý pan Čumpelík, jemuž jsem pak stál modelem na tu velikou plachtu, na Nanebevstoupení, a tam byli kluci, kteří mi povídají – vyser se na malování, pojď tancovat! Něco takového by mě v životě nenapadlo. No ale udělal jsem konkurs a dva roky jsem pak tancoval. No bože…

Za peníze, profesionálně…

No samozřejmě, to byl Státní soubor písní a tanců.

Cha cha cha.

No áno! Ale bylo to fajn, skvělí lidé, svaz mládeže tam snad ani nebyl. Pak se jelo do Berlína na festival mládeže, ještě tam nebyla oná zeď a mě tam nepustili – jel tam pak Pavel Kohout. Jirku Hrabala taky nepustili, tenkrát bylo ještě všechno na lístky, a ti, co jeli, nám své lístky přenechali, a my to pak roztočili U Malvaze v Karlovce, kde čepoval takový fajn chlapík – všechno jsme tam projedli a propili.

Na Akademii vás potom ale vzali…

Jo.

Od jakého roku jste tam byl?

1952/1953, asi.

Akademii jste dodělal?

Jó. Měl jsem obě nohy zlomené, tak jsem si maloval doma, rok mi počítali.

Co se vám stalo?

Hrálo se derby se súsední dědinou, já rád hrál fotbal a hokej, no a při utkání mě jeden nabral levou nohu, prasklo to tam a bylo to zlomený. Tak mě odvezli do Valtic, kde mi dali nohu do sádry. To byla čistá zlomenina. Měl jsem ji zlomenou už asi potřetí. No nic. Na Silvestra jsem zajel do Kostic, zašel jsem za kamarády, něco jsme popili, zpátky jsem šel kolem studny a jak jsem byl ožratý, tak jsem to tam důle nabral, a tu zlomenou nohu jsem si rozbil znovu a na třikrát. A teď byl velký mráz, já byl jen v košili, ale doplazil jsem hore, domu. Ráno jsem se probudil, chtěl jsem vstát a noha mi zůstala na posteli, ha ha. Ježíšmarjá. Tak mě vezli znovu do Valtic a jako napotvoru se tam srazil vlak. Tak jsem si rok maloval doma. No, sranda byla…

U koho jste byl na Akademii?

U Holého, který si mě vybral. Byl jsem u něho tři roky a nějak mě to tam ne… Byl jsem hloupej, měl jsem dojem, že se mně tam nedaří, a tak jsem přešel k Radovi. Holý nebyl rád, ale byl to fajnový chlap, nic z toho nedělal. Stejně byla ta Akademie na hovno.

Museli jste dělat socrealismus?

Ale samozřejmě, tam byly různý věci, krajinky apod., ale nám to ani nedošlo, protože jsme se nikam nedostali, ani jsme neměli žádné časopisy, neměli jsme žádné srovnání, nic.

Nebuzerovali vás nějak?

Ale no tak, proč, vždyť tam ani nikdo nevěděl, podle čeho by maloval moderní umění. My jsme byli blbci, všichni, jeden vedle druhého. Profesoři museli držet hubu. To byla naprostá ubohost. V roce 1956 jsme jeli na zájezd do Maďarska, s Akademií, a jediný, co tam – koupit něco, co tady není, a prodat něco, co není tam. Prý ponožky! A já pak pana profesora na Akademii viděl, jak počítal ponožky, aby to tam prodal. Tak v takovém stavu to bylo – profesor Akademie, naprostý chudák. Byli jsme pak v Budabaru a když došlo na placení, tak se vytáhly ponožky a už zas hráli a bylo co pít. Za pár ponožek! Dva měsíce potom, co jsme tam byli, došlo k tomu průseru. Většina národa nic nevěděla, a ten, kdo se dostal ven, držel hubu, nebo to bylo hovado…

Lámali vás do strany?

No já byl ve straně. To bylo v 5. ročníku a teď přišli: do strany! No di, ýha! Byla nějaká schúza, já tam došel, no samozřejmě blbec, a včíl viděl jsem tam kluky, s kterými jsme hráli fotbal, a nic jiného mě nenapadlo, než že jsem pozdravil: Pochválen buď Ježíš Kristus! Vyskočil tam nějaký tajemník a začal křičet, že mě vyloučí ze školy – mě nenapadlo, že jsou s tou stranou takový vážný.

Příbuzní vám nenadávali?

Né, já nic nevykřikoval. Nevím, jak to vzniklo. Já byl samozřejmě proti – tatínek, všeci a já blbec, sám nevím. Bohúš Bláha mě do toho namontoval, kamarád ohromný… Jeho otec byl tiskař v Kolíně, byl moc fajn. To byly takový voloviny…

Do kdy jste ve straně byl?

No vyhodili mě hned v tom 68. roce. Kdyby se to sepsalo, byla by to groteska.

Ideologie vám nic neříkala…

Ale to nebylo pro mě vůbec nic, já byl pořád sedlák.

Zajímal jste se jen o umění…

A taky o hokej a ping-pong, který jsem hrál závodně, za Kostice. Hráli jsme dobře, až po Uherské Hradiště, tenkrát, za protektorátu, a mám dojem, že jsem toho Finovského jednou v Hodoníně porazil, jeden set, nebo ho chtěl porazit… A pak byla cimbálovka. Na Akademii jsem založil cimbálku a fotbalovou jedenáctku – Franta Ronovský, Jarda Papoušek… Měl jsem fotky celého toho fotbalového ansámblu, ale to všechno zařvalo se stěhováním. Škoda. Ruda Pištěk s náma parkrát hrál… Pepik Šimek, Karel Malich, Karel Nepraš s náma hrál fotbal a pak i v cimbálce.

Co jste hrál?

Hrál jsem stopera se skladatelem Jiřím Kalachem, který se vystěhoval do Němec, ale vrátil se, protože tam neměl s kým hrát fotbal.

Myslím, v té cimbálce…

Nic, já to vedl. Tam byla taková hospůdka, na rohu, jak se jde od Akademie podle Stromovky, v které jsme se scházívali.

Bydlel jste na kolejích…

Já už byl na té Haštali. Měli jsme celé patro, deset cimer a v každé bydleli dva, Zdeněk Crha, to byl Strážničan, Standa Hanzík, Vladimír Labský, architekt film, Beneda, architekt… To byla slušná společnost…

Byl jste na vojně?

Nebyl, jednak kvůli škole a pak jsem kvůli té noze měl modrou knížku.

Kam jste chodili do hospod?

Těch hospůdek bylo, samé hospůdky. Chodili jsme třeba k Tygrovi, ale to bylo až po škole, kde jsme sedávali s panem Deylem. Nebyli tady cizinci, takže to bylo takové domácí. Pivo tam stálo korunu devadesát – no to je prostě sen! Plzeň! Takže když tam člověk došel, tak měl za desetikorunu pět piv – to si dneska nemůžu dovolit.

Z finančních nebo zdravotních důvodů…

Z finančních, samozřejmě.

S Hrabalem jste se tam potkal?

Já ho odtamtud nepamatuju, až poté jsme se skamarádili v Zelené, která byla v Široké. Těch hospůdek bylo, U Haštala, U sportovců…

Co jste tehdy maloval na škole?

Jezdil jsem na Moravu a dělal ten folklór – to myšlení mně dál nedošlo… Co já jsem projel času vlakem, kde se netopilo, barák rozbitý, nikde nikdo – nevím, proč jsem tam jezdil, ale muselo to být pěkné.

V kterém roce jste dokončil školu?

V roce 1959, nebo 1960.

Co bylo potom?

Učil jsem na lidové škole, kde jsem ztratil hromadu roků, no hromadu roků… Tak jsem si půjčil keramiku. Vůbec jsem netušil, jak se to dělá, myslel jsem, že to je nějaká sranda. Jel jsem do té Poštorné, na nějakou soutěž, když pustíte blbce k něčemu… Některé věci se podařily, ale byla to veliká dřina.

Keramikou jste se živil?

Tím jsem se… Dělal jsem interiéry s architekty. Někde na Moravě je taková velká pětimetrová dvojice v krojích, na keramice. Já, hovado, nevěděl, co to udělá, když se to vypálí, že se to smrkne o deset centimetrů. To jsem se všechno musel naučit. No, nadřel jsem se jako hovado. Poštorná je z Kostic tak deset kilometrů, přes Břeclav, nejvýš patnáct, vždycky v noci byla vidět záře z těch vysokých pecí a já tam denně, každou noc šlapal na kole tam a zpátky jako blázen, abych to viděl hotový, a pak, jéžišmarja, všechno to bylo blbě. To byly metráky a metráky hlíny. Co já jsem byl za blbce, když si na to vzpomenu, to nemá nikdo potuchy, ale člověk musí být blbý, no nemusí být blbý, ale když už je, tak to stojí za to.

Máte vůbec přehled o tom, co všechno jste za život udělal?

Ale měl jsem, ale čert ví, kde to je…

Děláte tyhle kachlíčky…

Ale to jsou také prkotinky, to mi nosí Míša, abych se nějak zabavil.

Plátna jste si dělal pro sebe, nebo jste i vystavoval?

Ale někdy se to i vystavovalo … V roce 1969 jsem měl poslední výstavu ve Voršilkách – tam byly takový ty velký abstraktní věci. Zahajoval to Pepík Císařovský, to byl tenkrát takový král, výborný. To byla poslední výstava.

Za normalisace jste nevystavoval…

Potom už nic, ale nikdy vlastně… Jen v Hodoníně jsme míval ještě předtím výstavy.

Kde jste byl v srpnu 1968?

Vzal jsem kluky z lidušky ve Štítného ulici a šli jsme na Příkopy a malovali jsme tam takové velmi slušné protesty proti tady tomuto.

Jak jste existoval za normalisace?

Jako každý.

Byl jste na volné noze.

Učil jsem v lidové škole umění, ve Štítného ulici na Žižkově a pak na Petrském náměstí, kde učila herectví maminka toho herce Kodeta, a já tam zaskakoval za Bohúša Bláhu, který šel na čas do Německa a řekl mi, zda bych to za něj na rok nevzal. Byl jsem pak ještě na dvou místech a odevšad mě vždycky vyhodili – jak jsem tam byl, tak hned byla celá škola plná kreseb mých dětí. Já ta děcka vždycky nechal – no přece je nebudu učit!, a když byla hospoda někde blízko, tak jsem šel na pivo: ta děcka to dovedú sama, co by jim člověk mohl poradit, nic, děcko je největší tvůrce. To je fantastické, co děcka dovedú. Jejich fantasie je bez hranic, plácnete to tam a je to, zatím člověk tady tento… Akorát kopnúť do ritě. Co s tím. Umění se může věnovat jen ten, kdo má bohatý rodiče…

Takový ty hodně barevný folklórní věci jste tedy začal dělat koncem 60. let…

To bylo až po roce 1969, když to tady nějak zatrhli. Nevím, ňák se to tak…

Takové ty zvláštní pastelové barvy – to jste maloval latexem?

Všeckym, co jsem našel.

Co se vám líbí z výtvarného umění, měl jste nějaké vzory?

Ale samozřejmě, vzorů je… Za protektorátu vycházel časopis, Zdroj se to jmenovalo, a tam jsem viděl reprodukci Matisse. To si pamatuju, že mě zaujalo. Potom jsem viděl Úprkovy věci. Jináč… Nechleba, třeba, takové ty veliké věci. Já byl ale rozbíhavý, té keramiky, to byly metráky, ježíšikriste. Na keramiku jsem se snažil něco nakreslit, jako blbec. To byly samozřejmě samé hovadiny, kdybych byl chytřejší, tak bych to dávno…

Kdo vás kromě Úprky oslovil z českých autorů?

Nechci někomu ublížit, pomoci nikomu nemůžete, ale ublížit ano. Ani nevím, člověk často narazí na něco výborného… No ne zas tak často…

Čím vás oslovila abstraktní malba?

Že by mě nějak oslovila… nevím, já jí nerozuměl, akorát jsem se snažil…

Měl jste nějaký předobraz?

Asi áno, každý má nějaký předobraz, to jinak nejde, všechno na světě už bylo, každá čárečka, akorát to nějak vyjádřit v tu pravou chvilku, která třeba zase pomine. Některé věci se zase objeví později.

Ty vaše folklorní věci mně evokují umění starých civilisací, nebo africkou malbu.

Nevím, Afričany jsem v životě neviděl. Ono to není nic tak zvláštního, to lidové umění, člověk si jen musí sednout a cik cak…

Je to tedy čistě okamžitý nápad.

Ale žádnej nápad… No tak, samozřejmě, nápad, nebo spíš chuť – já tady můžu sedět a čumět na to jako vůl, co s tím, a nápad nikde žádnej. Já si to nepředstavuju vůbec nijak. To je něco, co je nesdělitelné, co je správné, čisté… Na ten folklor se nabalilo takého svinstva…

Snažíte se zachytit vaši představu lidové kultury?

Ale nemyslím si – plácám to tam, jak můžu nebo jakou mám barvu. Co si budeme vykládat. V televizi občas běží nějací staří Egypťané nebo Inkové, Kristepane, tam je všecko, to muselo už tisíce let před tím zrát. Takže tady něco… Maléřů máme, zpěváků, sviní různých… Kristepane, to je hrůza. Teď v těch novinách, manželka kupuje Blesk, tahle ukazuje tohle, tahle tohle, ale že by existoval nějaký truhlář, to neexistuje. Klobásky dnes a tenkrát! Řezník, to byl mistr! V Kosticích to byl nějaký Strouhal. Když rozvážel své výrobky, tak psi se mohli po celé dědině zbláznit, jak to vonělo. Dneska je to na potrestání.

Babišovy kostelecké uzeniny.

No áno, fajnovější prasa by něco takého nežralo. Když jsme měli buřtguláš! Z těch dnešních vuřtů se to nedá ani udělat, půlka v tom je dočista svinstvo. Ježíšmarjá, to nemůže dobře skončit. Krucifix, já bych něco dobrého pojedl, baba mně neuvaří, co je rok dlouhý. Tak si dáme víno.

Ode dveří se ozve zvonek. Návštěva je ctitel Jaroslava Blažka, vinař z jižní Moravy, který dovezl víno. Hned si vyžádá sklenky, nalije bílé a nakrájí voňavou slaninu.

Ctitel: Tohle je vínečko z roku 2013, to byl ještě dobrý rok, zatímco rok 2014 byl vůbec nejhorší v historii vinařství po roce 1989. A 2015 to bude zase úplná bomba. Ale ten 2014, to byla katastrofa.

Blažek: No přečkali jsme to.

Ctitel: Zajímavé je, že od toho roku 1989, každý rok bez výjimky byly vynikající ročníky. Až se to pokazilo v tom roce 2014 – na podzim hodně pršelo. Ale rok 2013 byl výborný, takže tohle je rýnský ryzlink, takový trochu těžší. To je od nejlepšího vinaře z Valtic. Nebudu ho jmenovat.

Blažek: Od Krause?

Ctitel: Kraus nebyl z Lednice…

Blažek: Byl!

Ctitel: Umřel, loni.

Blažek: Jo. To byl velký přítel.

Ctitel: Napsal několik knih.

Blažek: No samozřejmě, já se s ním znal.

Ctitel: Já, v té době, to bylo v roce 1983, kdy se pily strašné patoky, to se sbíraly hrozny, které měly třináct stupňů, to byla plíseň, z toho se prášilo, když se to dávalo do sudů, koupily se levné cukry, smíchalo se to, a to byly ty hrozné bolehlavy. Já už to nechtěl pít. Tenkrát jsem se dostal k takovým cyklostylovaným příručkám od toho pana Krause…

To byl něco jako vinařský samizdat?

Dá se to tak říct.

Nemáte někde ulitý nějaký exemplář? Jiří Gruntorád, ředitel Libri Prohibiti, by měl ohromnou radost…

Podívám se… A tam bylo podrobně popsané, jak se má víno dělat – základ je vyzrálý hrozen, to je to první, co musí být k dobrému vínu.

To je snad logický, k tomu člověk nepotřebuje příručku.

Ctitel: Logické to je, ale komunisté byli s tou logikou naštíru, za nich se tato věc zcela pomíjela. Pak je čistota, technologie a takovéhle věci – ale základ je vyzrálý hrozen.

Blažek: To je samozřejmost u všetkého.

Aj u lidí.

Blažek: Aj u lidí

Ctitel: Ale toto nebylo, to se nedalo pít, ta vína.

Blažek: Podívajte, to bylo v 47. roce, kdy se mi topili ty koně. Já jezdil za strýčkem do tého, do Lednice, a tam to bylo vylidněné – všeci odborníci, ty vinaři, to bylo preč, a tam přišli lidé z Valašska, ale né sedláci, nebo vinaři – strýček Jan Blažek byl jediný sedlák, který tam došel. Ještě tam byl jeden z Lužic a jeden z Lanžhota. Tam byly vinohrady, kde byl chorvát.

Ctitel: Na chorvát se nadává, že se po něm blbne.

Blažek: Chorvát je fantasie.

Ctitel: Znám jenom tři vinaře, kteří jej mají, zrovna ve Valticích, pod zámkem, je sklep, čtyři sta let starý, malý, není to nic velkého, nádherný, a ten dělá vyloženě jenom chorvát. Já byl z toho vyvalený.

Chorvát je červené nebo bílé?

Blažek: Bílé! To sú také bobule velké a když to dá člověk do huby, tak je to…

Ctitel: Pravá podstata chorvátu je v tom, že to je divočina, že se to nemusí stříkat, a jenom to člověk sklidí. Nestará se o to.

Blažek: Bago a chorvát.

Ctitel: Na jídlo to není.

Blažek: Na jídlo ne, ale burčák, to když voní po chorvátu, kam se hrabú všechna vína! Burčák nemá konkurenci…

Máte rád burčák?

Blažek: Ale já mám rád všechno.

Někteří vinaři nad ním ohrnují nos.

Blažek: Ale proboha…

Ctitel: Jenom někteří!

Blažek: My jsme měli bago na dvoře, dvě stě tři sta litrů…

Ctitel: To je červené víno, aby tady kolega věděl…

Blažek: Černý bez.

Ctitel: Pozor, bago není černý bez!

Blažek: Hural!

Ctitel: Jo hural.

Blažek: Hural je černý bez!

Ctitel: Černý bez je psí víno.

Blažek: Černý bez je hural. To je starý název pro černý bez. A to se dávalo do tého…

Ctitel: Kvůli barvě.

Blažek: To je nejvzácnější bylina, a má to ohromné léčivé účinky!

Ctitel: Takový bílý talíř, strašně voňavý.

Blažek: Až ty černé kuličky, to je hural.

Které víno máte tedy nejraději?

Blažek: Ale mně je to jedno, proboha, když je dobré víno, tak je lepší…

…než špatné.

Ale samozřejmě! A když není, tak je dobré i to blbé. Co si budeme vykládat. Když je někdy bez chuti, klidně, ježíšmarjá, zapiju, vypiju, a je to.

Ctitel: Když se napijete, poznáte špatné víno od dobrého.

Blažek: Ale proboha to pozná každý blbec, jestli to chutná nebo… Když jsme byli mladí, pili jsme to, co nám kdo dal.

My, když jsme neměli peníze, tak jsme pili čučo.

Blažek: Co to je?

Ovocný víno.

Blažek: Ale ježíšmarja, když jsem byl na Akademii, za dvanáct korun, tého bylo!

Ctitel: To jsem pil jenom jednou.

Blažek: Ale no tak, co si budeme vykládat, bylo to dobré.

Ctitel: Já jsem v životě neochutnal žádnou marihuanu, drogu nic, ale myslím, že to ovocné víno by dalo za deset takovýchto dávek.

Blažek: Ale nebylo to tak strašné, bylo to normální víno, my jsme to pili. Sedmičky stály šestnáct, sedmnáct korun, to už bylo drahé. U Tygra stála plzeň korunu devadesát, zatímco U Koček dvě koruny deset – za třicet halířů byl rohlík, to nebyla žádná sranda. Takže když jsme se vodvázali, chodili jsme z té koleje v Haštalské, z toho patra, Jarda Alt, Jarda Kábrt, sochař Bejček, malíř Bohuš Bláha, k Tygrovi, kde bylo pět piv za desetikorunu – s tuzérem! Tak jsme se tam potkali s tím hudebním skladatelem z Ameriky…

Kubelíkem…

Blažek: Ale né, moment, ne, ne…

Ctitel: Gershwinem?

Blažek: Ale ježíš marja vůbec né. To byl Čech! Švagr tého… Ježíšmarja. Švagr s tím naším nejlepším písničkářem.

Hašlerem?

Blažek: No, a to byli švagři. Už víte, kdo to byl?!

Ne.

Ctitel: Pro mě je to hádanka.

Blažek: Ta nejslavnější píseň… ta tá ta ta.

Ctitel: Vejvoda!

Blažek: Ale hovno! Tá tá ta – proboha! Švagr Hašlerův! Indiánská píseň lásky!

Kdybyste to jméno řekl, tak si vzpomenu.

Ctitel: Jó, to tak je ten…

Blažek: No ten, byl tady na návštěvě. U Tygra bylo volno, ještě tady nebyli cizinci, a seděli jsme tam se starým panem Deylem. Ježíšmarjá Indiánská píseň lásky!

Já znám jenom Karla Gotta.

Blažek: Ale hovno Gott!

Ctitel: Já už vím, kdo to byl – to byl skladatel známý…

Blažek: Samozřejmě, že byl známý!

K Tygrovi jste chodili pravidelně?

Blažek: Ale jak byly peníze, sestava a tak. Tenkrát tam byla ještě Vlastička a Franta Procházka tam čepoval.

Ctitel: Tam taky chodil takový ten světoznámý, co skládal a lepil ty obrázky…

Nějaký leporelo?

Ctitel: Ne přímo.

Hoffmeister.

Ctitel: Víc světově známý, v nějakých vzpomínkách vás zmiňuje, pane Blažek, že jste spolu chodili na fotbal… Kolář!

Blažek: Ale Jiří Kolář byl starší pán! Ne, to ne. Chodil jsem na všecky fotbaly, s Frantou Ronovským, s Bicanem jsme vyfocený jako dva kapitáni, ale s Kolářem ne.

Ctitel: On to tam ale zmiňuje. Byl v té době jiný Blažek?

Blažek: Nebyl.

Ctitel: A není jiný Kolář, který s vámi chodil na fotbal?

Jiří Kolář nepochybně na fotbal chodil, ale je otázka, zda s Jaroslavem Blažkem.

Blažek: Byl s námi nějaký Kolář, ale to byl kluk…

Ctitel: Já to jméno podělal. V televizi byl nějaký grafik, je to tak deset, patnáct let, a ten vás právě zmiňoval, že s váma chodil na fotbal. To jméno jsem asi poplet.

Blažek: No tak s námi chodila hromada lidí.

Kam jste chodili na fotbal?

Blažek: Na Slavii…

Ctitel: A který grafik s vámi chodil na fotbal? Chodil tam s vámi nějaký grafik?

Blažek: Ale pochopitelně, sakra! Jenom samí malíři, grafici, muzikanti…

Fandil jste Slavii?

Blažek: Vždycky. Já jsem býval v Letohradské na Letné, tam jsme se kúpávali, dúle u splavu, a Slavia byla tenkrát za rohem.

Kde přesně to bylo?

Blažek: Tam byly asi čtyři hřiště. Tady je ulice Milady Horákové, tady je tunel, ten tehdy nebyl, tady je ministerstvo vnitra, tady jsem bydlel já, tady bylo škvárové hřiště, a tady jsem chodil se Slávií béčkem hrát fotbal. Tady bylo slávistické hřiště, tady se to potom zrušilo, tady postavili pak Stalina. Lákali mě do toho béčka, mohl jsem hrát ten fotbal, dávali tenkrát dvě stě korun za zápas. Kdybych zůstal u fotbalu, tak třeba mohlo ze mě něco být, ale já byl vůl, já si myslel bůhví co.

Ctitel: Mě straší ten člověk v televizi. Který grafik, v tom vašem ročníku, takový sušší, tam mohl chodit s váma? Nebyl to ten Bláha?

Blažek: Friml se jmenoval! Švagr oného… Hašlera.

Ctitel: Rudolf Friml!

Blažek: Nó!

Ctitel: Takových zapomenutých géniů tu bylo. Pane Blažek, o vás nikdo neví, ale vy jste zapomenutý génius.

Blažek: Ale to vám tedy pánbů zaplať, že jsem zapomenutý.

Ctitel: Ne, jste zapomenutý génius, protože co vy jste vytvořil, to je naprostá špička, a o tom nikdo neví.

Blažek: No ale to vám pánbů zaplať! – Takže na Frimla jsme si vzpomněli. U Tygra nám podal ruku a odešel. To bylo něco. Franta Procházka pak čepoval v Nerudovce U Kocoura.

Kdy jste skončil s fotbalem?

Ještě před deseti roky jsem hrál. Když jsem hrál za béčko Slavie, hrával s námi ještě Bican. Potom jsem hrál za AFK Praha XIV, na konečné čtrnáctky na Kačerově, to bylo ještě před rokem 1948. Když jsem pak byl v Bratislavě, potkal jsem náhodou… ježíšmarja, nás nejlepší centrhalf!

Ctitel: Kvašňák?

Blažek: Ale né, ten byl z Košic, tento byl z Rusovců…

Ctitel: Adamec?

Blažek: Ale, doprdele, ten byl z Trnavy. Potom byl trenér národního mužstva… Já si vzpomenu.

Ctitel: Nebyl to Vencl?

Blažek: Nebyl. Takový slavný, z Rusovců…

Dobiáš.

Blažek: Ale hovno, to nebyl centrhalf!

Ctitel: To byl útočník z Trnavy.

Masopust.

Blažek: Masopust, do háje, nebyl Slovák.

Ctitel: V kterém roce to bylo?

Blažek: Ale ježíšmarjá, moment, v kterém roce mňa vylúčili ze školy! 1949, 1950 – ještě jsem nebyl na Akademii.

Pardon, já si odskočím.

Blažek: Jo, víš kde to je…

Jo.

Ctitel: To jsme tehdy ještě neměli žádné úspěchy…

Blažek: Kdo?

Ctitel: Jako my ve fotbale.

Blažek: To nevím, včíl to nemůžu říct.

Ctitel: Naše sláva začala až 1962, když jsme s Brazilci prohráli titul.

Blažek: Ale áno, ale zapomněl jste na jednu věc, když jsme hráli se Španělskem, tak jsme se jednou za celej zápas dostali za polovinu, jestli si to pamatujete, jednou za celej zápas! Štibrányi dal gól a my vyhráli 1 : 0, ačkoli to mohlo klidně být 0 : 6!

Ctitel: Já si pamatuju úplně do detailu všechny zápasy tenkrát s tou Brazílií, jak jsme prohráli.

Blažek: No dobře, ale jak vám říkám, jak jsme tenkrát se Španělskem vyhráli, bili nás celou dobu, jednou jsme se dostali za polovinu a Štibrányi dal gól a postoupili jsme do finále.

Ctitel: A to bylo tehdy, jak jsme prohráli s tou Brazílií?

Blažek: Ale to jsme prohráli, ale, jak říkám, předtím jsme vyhráli ten zápas se Španělskem. Jednou jedenkrát jsme se dostali na jejich polovinu a Štibrányi dal gól!

Ctitel: Já si ten zápas přesně pamatuju, to tenkrát vysílal rozhlas, televize ještě nebyla…

Blažek: Ale byla televize…

Ctitel: Nebyla, v 62. roce nebyla. Já si to přesně pamatuju, v tom finále, jak jsme prohráli s Brazílií.

Blažek: Ale áno, ale předtím jsme vyhráli se Španělskem a přitom jsme šli jen jednou do útoku.

Ctitel: Takový je život.

Blažek: No o tom tady mluvíme, to se nedá nic dělat.

Ctitel: Život je nespravedlivý a fotbal je výsostně nespravedlivý.

Blažek: Ale né, no tak, jako všechny hry.

Ctitel: Fotbal v tom kopíruje život, proto je tak populární.

Blažek: Ale proč, protože to může hrát každý blbec, který si smotá hadr do kuličky!

Ctitel: Kopíruje život… Můžete hrát jako blbec, a přitom vyhrajete.

Blažek: Ale to je ve všeckém! Tady může přijít Einstein, vsadí na něco a prohraje majlant.

Ctitel: Život je nespravedlivý a fotbal to kopíruje, proto je tak populární.

Blažek: Ale populární je proto, že to mohou hrát všichni. Je to lidová zábava. Tuhle jsem se díval na ragby, a co je to za ušlechtilý sport – já tam neviděl jediný faul! Chlapi se řežú jako koně, ale není tam faul. U fotbalu, to bych nakopl všechny do prdele, jak se tam fauluje, ale ragby…

Ctitel: Ale to je jenom, že jste to viděl poprvé.

Blažek: Ale odjakživa jsem se díval, nikdy se mně to ale nelíbilo, až teď – řeže se to, ale je to fair play.

Ctitel: Nevěřím tomu, že je nějaký ideální sport.

Blažek: V ragby se nefauluje, v té fotbali ano.

Ctitel: Ve fotbale, když někdo vidí někoho, kdo to moc nehraje, stačí si chviličku počíhat a dát mu tam to nožičku.

Blažek: Ale né, to neznám. Já hraju fotbal od malička a nikdy by mě nenapadlo, že bych si snad na někoho počkal. Nikdy!

Ctitel: Nemusí si počkat, ale když hraje amatér…

Blažek: Nikdy! Já mám na třikrát zlomenou nohu, já to znám.

Máte raději pivo, víno nebo slivovici?

Blažek: Všechno, jak to dojde.

Na jižní Moravě se pivo moc nepilo, ne?

Blažek: Ale vždycky se pilo pivo. Proč by se nepilo? Tam se vařívalo pivo i doma, z řepy nebo nevím z čeho.

Takže pivo si vařili, kořalku pálili a za domem měli vinohrad.

Blažek: No dyť to ani ináč nešlo – vždyť to bylo drahé.

Ctitel: Tenkrát víno to byly keříky, kde se udělalo kilo, dvě maximálně, a dneska, už je to na tom vysokém vedení, kde se udělá i deset kilo – čili pětkrát víc. O to jde. Proto je to víno tak drahé.

Máte nějakou oblíbenou odrůdu vína?

Blažek: Já?! Já né… My jsme měli v Kosticích na dvoře bago, a když se ženil pan Pelikán, bral si ředitelku Státního souboru písní a tanců, jmenovala se … blablabla…

Ctitel: Blablabla, to je jedno.

Blažek: Hanka by to věděla, ta se s nimi hodně kamarádila. Oni mě pozvali, i když už jsem v souboru nebyl, tak jsem tam šel, vzal jsem deset litrů tého baga a bylo první vypité – nejlepší víno, které tam bylo!

Ctitel: To bylo čisté bago?

Blažek: Čisté!

Ctitel: Ony jsou dvě odrůdy, rezistentní, které se nemusí stříkat, hnojit ani nijak zvlášť opěstovávat, a to je červené bago a bílý chorvát, a toto bago, které zmínil pan Blažek, dosahovalo sladkosti až dvaadvacet, třiadvacet, což je přívlastkové víno, a od toho se upustilo protože, údajně, to mi není jasné, proč se bago nepěstuje – že se z toho blbne!

Není to blbost, že se blbne z vína?

Blažek: Je tam prý moc tého železa nebo takého oného.

Ctitel: Bylo dokázané, že rodiny, které pily jenom bago, že potomci potom trochu zblbli.

Blažek: No to sú já!

Ctitel: To bych musel být i já…

Většina národa zhovaděla bez baga.

Blažek: Já jej pil!

Kde se dá ten zázračný mok pořídit?

Ctitel: Ne, to se nepěstuje na vinohradech, to je divočák, to roste u domu a většina vinařů jej pouze přidává do červeného kvůli barvě.

Blažek: Na Haštalu to roste do čtvrtého patra, jsou tam asi čtyři hlavice, nějaký metrák tam bude. Nedávno jsem šel kolem tého Haštalského, a ta paní, která to koupila, manželka Jarolíma, toho trenéra, měla ošatku plnou baga.

Když jste maloval, pil jste přitom bago…

Všecko jsem pil.

Při malování …

Ale při malování, kdo by nepil… Kristepane, proč zrovna při malování?! Když bylo, tak jsem pil, když nebylo tak, jsem nepil.

Odkud jsou ty zelenomodrý koně a měsíční obličeje?

To jsou otázky…

Prostě to tak přišlo.

No, něco jsem tam plácl a hotovo. Každý to má nějak. Někdo to dělá tak a druhý jinak.

Nepřemýšlel jste o tom – prostě jste to namaloval, jak jste to cejtil…

Ale přemýšlel… Přemýšlíte a je z vás blbec, nepřemýšlíte, a totéž, co si budeme povídat – buďto to přijde nebo nepřijde.

Co máte nejraději ze svých věcí?

Těžko říct. Sem tam se něco podařilo. Dalo by se vykládat, ale to by bylo všecko takové jalové…

Ctitel: K tomu bagu, ještě, on toho vypil vzhledem k ostatnímu množství 0,01 procenta, čili skoro nic.

Blažek: Ale no tak.

Ctitel: Ne, pane Blažek, vzhledem k vypitému množství je to nula, nula nic. Ale okoštujme tohle, to je můj výrobek, meruňka 2012 – z každého plodu, který spadne na zem, se vyhodí pecka a odkládá se jen to maso, které se pak vypálí.

Jaký to má účel?

Ctitel: Bez pecky je to jemnější, s peckou ostřejší.

Blažek (koštne): To je túze jemné.

Kolik to má procent?

Ctitel: Měla padesát šest a byla ředěná na padesát.

Blažek: Když se sehnaly lacino meruňky, pálili jsme je na dvoře.

Takže jste také devatero řemesel.

Ctitel: Pan Blažek umí všechno.

Sedlačina vás nelákala?

Blažek: Ale ježíšmarjá, když jsem byl mladý, já umím koně, orat, všechno umím. Mě to ohromně bavilo. Pár koní to byl majetek, o kterém se nikomu nezdálo.

Ctitel: Ty lidi ale dělali od rána do večera, to nebylo jako dnes, čtyři hodiny čumět na televizu. To byl uzavřený koloběh práce, pořád. To je právě tragédie tohoto národa, že lidem, kteří dělali a uměli dělat, to sebrali a dostali to neumětelové a nemakačenkové.

Blažek: A toto doháníme, to je ono.

Ctitel: Když národ takových lidi zbavíte, tak zanikne… Nebudu nic říkat. Je to těžké, chlapci.

Blažek: Také mám obavy.

Já taky.

Blažek: Všechny ty sedláky, co znám, všechno to nějak zakrnělo. Vyrostlo takové samé…Já pametám, když měli řemeslníci svačinu, tak ji vybalili z papíru a ten papír zase řádně složili a schovali, aby ho měli na druhý den. Dneska všude tého svinstva, to nás úplně zničí, zavalí. To je nejhorší.

Ctitel: Kdyby nebyly komunální služby, tak jsme do týdne vyřízený.

Dřív se chodilo pro mléko s bandaskou, máslo se vážilo…

Ctitel: No samozřejmě, to neexistovalo, že by byla na vesnici popelnice, že by někdo něco odhodil!

Blažek: A potom automobilismus, to je druhá strašlivá věc. Toto, nevím, jak z tého…

Chodíte volit?

No samozřejmě, že chodím volit.

Volil jste Zemana nebo Schwarzenberga?

Blažek: No Schwarzenberga jsem volil.

Co Zeman?

Blažek: Tak on byl kdysi vtipný, ale za komunismu být vtipný, to nebyl problém. Dneska mám dojem, že už je za trúbu. Ale nevím… nezabývám se tím.

Ctitel: Kolik je? Za třicet minut mi jede rychlík.

Blažek: Chlapci, bylo to strašně pěkné. Tak ještě malúnko, aby řeč nestála…

In špiritus veritas.

Ctitel: Formulace na správný život neexistuje.

Blažek: Ale no tak…

 

Babylon č. 4 /XXIV