Kaiser a Lábus, toť normalisační televisní zábava, něco, co mě nezajímá, řekne pamětník – a udělá chybu. Totiž ne že by neměl pravdu, ale nemá ji celou. Zmínění komici jsou totiž taky, nebo spíše především, tvůrci něčeho, k čemu se těžko hledá paralela: více než tisícidílného komediálního rozhlasového seriálu Rodinka aneb Byli jsme a budem (v posledních letech nese seriál název Tlučhořovi, my se ale budeme držet původního názvu). Jeho první díl byl odvysílán před třiceti lety na dávno neexistujícím Rádiu Golem.

Posluchačům Rodinky je tento rozhlasový leviathan tím, čím byla starověkému Řeku Ilias a Odysseia, renesančnímu Italovi Božská komedie, modernímu čtenáři Joyceův Odysseus – jakýmsi všeobsáhlým shrnutím známého světa. Životní pachtění rodiny Tlučhořových, tohoto ztělesnění malosti, parazitismu a sobectví, se v seriálu prolíná s „velkými“ dějinami. Kaiser s Lábusem v Rodince kromě hlavních protagonistů vytvořily desítky, možná stovky dalších postav, a to včetně postav reálných, jako je Václav Klaus, Karel Gott, Mečiar, Biľak, Husák, Jakeš, Viktor Kožený, Radovan Lukavský, Bill Clinton či samotní protagonisté ve své civilní podobě. Oba tvůrci vytvářejí virtuosním způsobem hlasy zvířat, cizozemců, osob mladých i starých, mužů i žen, bezdomovců i prezidentů, lumpenproletariátu i intelektuálů, nemluvňat i starců. Vystihnou atmosféru žižkovského pajzlu, kavárny, nemocnice, vlakového kupé, věznice, hřbitova, kostela, horské boudy v Tatrách, protialkoholní léčebny, vily Václava Klause, barrandovských ateliérů, divadla, parku, nevěstince, hřbitova, snad všeho. Rozsáhlý je i žánrový rozsah seriálu: najdeme v něm komunální satiru, tvrdý naturalismus, surreálné sekvence, ryzí absurdno, parodii, grotesku, komiku situační i jazykovou. Kaiser s Lábusem zde předvádějí vše, co se naučili, a naučili se toho hodně.

Jde o seriál improvisovaný, kdy si tvůrci před natáčením daného cca 15timinutového dílu vyjasní děj jen v hlavních bodech. S improvisací je ta potíž, že při ní záleží na momentálním rozpoložení tvůrce. Někdy může být výsledek vynikající, jindy to může být bída. K řemeslu dobrého improvisátora patří schopnosti se v danou chvíli žádoucím způsobem uvolnit, naladit. Kaiser a Lábus jsou improvisátoři špičkoví, a tak je úroveň seriálu v zásadě vyrovnaná, snad s výjimkou posledních několika let, kdy tvůrcům už trochu docházely nápady. Po všech těch letech tomu stěží mohlo být jinak, přesto ale i v této době vznikly dobré díly.

Nejlepší nicméně byla léta devadesátá, v nichž dominovalo téma udavačské/komunistické minulosti manželů Tlučhořových, Páti a Boženy, a vesměs neúspěšné pokusy rodiny přijít v „raně kapitalistické“ české společnosti k penězům. Páťa se pokoušel např. vyrábět ptačí budky pro firmu Pěnkava, kandidoval na presidenta, pronajímal si veřejné záchodky, ucházel se o post rozhlasového moderátora, převáděl uprchlíky na Šumavě atd. atp. Povětšinou byl však nezaměstnaný. Ke zdařilým dílům patří ty retrospektivní, v nichž se ocitáme před rokem 1989. Například v díle č. 20 Vzpomínání jsme svědky schůzky Páti-udavače s jeho velícím důstojníkem. Tématem je Páťovo sledování „toho dramaturga“ Kohouta a herečky Chramostové, která „u pekaře řekla, že bolševik je svině… určitě to řekla… teda možná, že to chtěla říct… se tak tvářila…“ Schůzka málem skončí ukončením spolupráce, neboť Páťa skutečnosti ze sledování prozradil Boženě.

Ta pracuje jako kuchařka ve školní jídelně, kde pro rodinu krade jídlo. Zajišťuje chod domácnosti po praktické stránce, kvůli čemuž často hořekuje, např. z nákupů má „ruce jako lama“. Vyznačuje se absencí smyslu pro humor a asexualitou (byť podlehne kouzlu Milouše Jakeše, s nímž se seznámí na autogramiádě k jeho knize Dva roky generálním tajemníkem). I ona za komunismu udávala, a sice pod krycím jménem Rettigová. Jedním z vrcholů jejího života bylo, když od presidenta Husáka dostala vyznamenání k MDŽ. Při té příležitosti presidentu ČSSR předala „za celý kolektiv našich kuchařek buřtguláš“. Soudruh president k němu na výraz loajality místo vidličky a nože od kuchařek obdržel srp a kladívko. Její bytí se zcela vyčerpává pudovým zaopatřováním rodiny, před kterou svou spolupráci s StB hájí takto: „Kvůli vám jsem to dělala, děti, abyste se jednou měly dobře… Já jsem si myslela, že budu mít doktora, inženýrku…“ (Na to syn Patrik chladně: „Doktora? Na to kašlu.“) Není síly, která by ji z područí služebných instinktů vytrhla. Je to smutná historie, bohužel ale nikoli výjimečná: Jiřího Lábuse zde psychologická intuice vede přesně.

Rodina její snahy příliš neoceňuje. Jednou ji přinutí nechat se zmrazit ve speciální lednici Aljaška Free firmy Frisco, aby v budoucnu mohla převzít Páťův byznys, výrobu ptačích budek. Jindy je zastavena v zastavárně. Když manželé Tlučhořovi vyhrají v televisní soutěži zájezd do Tater, Páťa tam Boženu zanechá „napospas Mečiarovi a vlkům“. „Dlouho votravovala, došlo taky na ni,“ kasá se pak v hospodě. Božena toto vše snáší s vytrvalostí tažného zvířete. K protestu se vzmůže jen výjimečně, např. v dílu č. 512 Kukajda, v němž Páťa s Hýlem během její nepřítomnosti uspořádají peep show, jejímž objektem je v protějším okně se svlékající dáma. U Tlučhořů v bytě se sejde pánské osazenstvo celého činžáku, vybírá se vstupné, servírují se jednohubky. Božena se ale vrací předčasně. Následuje velkolepá litanie v podání Jiřího Lábuse na adresu „kuběny“ v protějším okně a zkaženého Boženina života („Do mě vjel ďas, taťko! Já jsem si mohla vzít toho Jardu, to byl chlap, ten chtěl študovat, ten chtěl jezdit do světa, taky jezdil s tim Praexportem nebo jak se jmenovali… Já jsem si vzala takovýho pitomce, kterej támhle dělal hlavně v ČKD celej život, a co jsem z toho měla…“).

Kromě zmíněného syna Patrika tvoří rodinu ještě dcera Růžena a rádoby básník Mirko Hýl. Patrik disponuje nevysokou inteligencí a sklonem k pravdomluvnosti, který ho opakovaně přivádí do konfliktu se zbytkem rodiny. Posléze se stává, zcela logicky, policistou. Cynická Růžena, jež má původně jediný zájem, totiž diskotéku, se se stejně drtivou dramaturgickou logikou stává prostitutkou.

Mirko Hýl v rodině zastupuje intelektuální či spíše pseudointelektuální prvek. Vnutil se k ní coby vzdálený příbuzný, který na cestě do Paříže potřeboval přespat v Praze. Vyhledal žižkovský byt Tlučhořů, kde již zůstal. Jeho existence je čistě parazitická. Je pábitelem a bájným lhářem s rozsáhlou, až mytologickou minulostí frankofila a básníka pobývajícího v Paříži. Tato minulost je zdrojem mnoha jeho vyfabulovaných zážitků, často erotické povahy. Jejich oddaným posluchačem bývá Páťa. V reálu ovšem Hýlův erotický život sestává toliko z voyerismu, exhibicionismu a provozování samohany. Přivydělává si tak, že na hřbitově krade květiny, jež prodává po hospodách a kavárnách. Při jedné takové příležitosti osloví mladý pár, zda by mu nedopřál voyeurský zážitek (pro případ kladné odpovědi s sebou nosí „svačinu“). Jiná příležitost přichází, když je od Tlučhořů po jednom z mnoha konfliktů dočasně vyhozen. Bloumá v ulicích, když tu potkává Oldřicha Kaisera, s nímž se zná, protože Tlučhořovi si v minulosti u agentury Kailab objednali vystoupení Kaisera a Lábuse. Hýl se vnutí do staromládeneckého Kaiserova bytu. Kaiser očekává dámskou návštěvu. Hýl z něj loudí povolení „dívat se“. Kaiser souhlasí, ovšem pod podmínkou, že mu Hýl „napíše básničku“.

Páťa na tom v tomto ohledu není o moc líp. Tu a tam pokouší Boženě zahnout, avšak vše ztroskotává na tom, že se vždy, když jde do tuhého, projeví se jako impotent. Výjimkou je situace, kdy si jeho syn Patrik pořídí známost. Dotyčná má ovšem „blok“ a Patrikovi se nedaří věc dotáhnout do zdárného konce. Hýl se nabídne, že mu coby protřelý světák pomůže. Čtenář již tuší, jak celá věc dopadne: Patrikova známost podlehne Hýlovi, zatímco si Patrik hraje ve vedlejším pokoji s jejím synkem. V rámci brutálního pokračování se pak situace zopakuje, ovšem Hýla nahradí Páťa, jemuž se Hýl se zážitkem svěří…

Rodinka se nevyznačuje jen mistrovskou komikou, patrnou na první poslech, ale i propracovanou dramaturgickou, autorskou stránkou. Logika dění v Rodince je neprůstřelná. Odpovídá tomu, co je základním schématem většiny životů: velké plány střídá zklamání. Životní pud však člověka nutí se po každém zklamání zvednout a jít dál – vstříc dalšímu zklamání. Kaiser s Lábusem nejsou žádné „cvičené opice“, jak herce charakterisuje Nietzsche, ale svrchované autorské osobnosti. Původní profesí to jsou to herci, ale talent, zkušenosti a intuice jim umožnily zastat i roli scénáristy, dramaturga a režiséra. Asi jako když se špičkový instrumentalista, takový Vladimir Ashkenazy nebo Radek Baborák, časem stane dirigentem, aniž by byl v této profesi školen.

Kromě řemesla vnášejí oba tvůrci do děje i svou osobnost. Lze soudit, že Jiří Lábus je milovníkem dobré literatury, filmů, hudby, též jídla. Není to technický typ. Zjevně má rád rozhlas a často cestuje vlakem, viz jeho dokonalá imitace rozhlasových hlasatelů a vlakového personálu (například díl č. 420 Stará mašina). A je to dobrotivý člověk. Oldřich Kaiser je oproti tomu schopen sáhnout do temnějších, sadističtějších vod, viz třeba díl č. 601 Bohatá učitelka. V něm se Páťa v hospodě dozví, že autorka Harryho Pottera Rowlingová před napsáním svého bestselleru trpěla. Napadne ho, že kdyby dostatečně potrápil Boženu, mohla by též něco sepsat a vyspravit tak v permanentní krizi se nacházející rodinný rozpočet. Přijde tedy domů a jme se manželku opravdu ošklivě šikanovat: „Koukej nosit na stůl, nebo ti šlápnu na to tvý svrasklý břicho!“ Lábusova Božena na to reaguje až nepřirozeně tolerantně: Lábus není schopen předvést opravdové svinstvo.

Je také patrné, že Kaiser je mužem překvapivě mnoha zájmů: amatérsky ovládá kytaru a housle a má slušný repertoár odrhovaček, vyzná se v kutilství, chalupářství, trampingu, zná horolezeckou i vodáckou hantýrku, není mu na rozdíl od Lábuse cizí výpočetní technika. Posluchač si nemůže nevšimnout, že důvěrně známé je mu i hospodské prostředí (hospodské díly se štamgasty Belzebubem, Ropuchou, Vrbkou a Krupkou patří k rodinkovské klasice). Miloš Forman označil Kaisera za nejlepšího herce své doby. Těžko tomu oponovat, posloucháme-li třeba Kaiserovo sólo v díle č. 213 Otec a syn nebo jeho výkon v roli aspirujícího rozhlasového zprávaře v díle č. 556 Hlasatelna. Jiří Lábus za ním ale, minimálně pokud jde o Rodinku, ani v nejmenším nezaostává.

Méně radostná je už skutečnost, že Rodinka je podle všeho záležitostí minulosti. Její poslední regulérní, tj. zhruba patnáctiminutový díl byl odvysílán 28. 12. 2018. Poté Český rozhlas, kde byla většina dílů Rodinky v minulosti odvysílána, pod vedením současného ředitele Zavorala, nominanta Hnutí ANO, přikázal její zkrácení na pouhých pět minut. Tím ji zmrzačil: během pěti minut není možné příběh, obsahující úvod, dějové peripetie a pointu, vystavět. Je to jako kdyby se filmovému režisérovi řeklo, že místo 90 minut bude mít k dispozici jen 30. Tato likvidace Rodinky je zcela v logice normalisačních sklonů babišovských lokajů uhnízdivších se v důležitých institucích. Na ČRo2, kde se Rodinka vysílala, měl seriál problémy už v minulosti, její ostře satirický, protikomunistický tón tam působil jak pěst na oko. Tradiční posluchače této nemastné neslané, konformní stanice dráždil – neboť se v něm viděli. Pro ně platí: nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu. Přese všechno se ale existenci seriálu dařilo zachovat. Teď tedy podle všeho nastal konec definitivní. Všechny staré díly navíc ze stránek ČRo, kde byly po léta přístupné, bez jakéhokoli vysvětlení po orwellovsku zmizely.

Rodinka byla v prvních letech po produkční stránce rozmáchlá. Tvůrci neváhali natáčet více zvukových stop, které se následně míchaly. Dík tomu zněly najednou víc než jen dva hlasy, vznikala polyfonie. Viz třeba díl č. 15 Armáda, kde Kaiser s Lábusem vytvořili početné osazenstvo ubytovny Armády spásy. Seriál měl režiséra, obsahoval propracované zvukové efekty a natáčel se v nahrávacím studiu. Protože ale v této málo kulturní zemi je všechno, co není určeno davům, odsouzeno k živoření, produkce se postupně zmenšovala, režisér Ivan Holeček se kamsi vytratil, efektů ubylo. V poslední fázi se natáčelo u Jiřího Lábuse doma (!) jen se zvukovým technikem…

Co je komika? Poslyšme filosofa: „…člověk vidí všude jen děs nebo absurdnost bytí… jímá ho hnus. Zde, v tomto svrchovaném nebezpečí vůle, blíží se záchrance, blíží se kouzelník znalý léků: přichází umění. Jen umění dovede onen hnus nad děsem či absurdností života ztlumiti v představy, s nimiž lze žíti: těmito představami jsou vznešenost… a komika, to jest umělecké vybití hnusu, jenž byl způsoben absurdností.“ (Nietzsche, Zrození tragédie)

Jsou tací, pro něž Rodinka funguje už roky jako terapie umožňující zmíněné vybití hnusu v exemplární, čisté podobě. Nemine den, aby si nějaký ten díl nepustili. V parafrázi na klasika volají: bez Rodinky by byl život omylem!