Poď k nám, ty vole

Řeč na pohřbu Luboše Dobrovského

Foto Petr Horčička

Byli jsme tři. Luboš, Ruda a já.

Scházeli jsme se do práce ráno, Luboš předčasně, Ruda akorát, já pozdě. Což Luboše vždycky vytočilo. Pohovořili jsme, pokouřili, vyměnili zprávy, umyli okna. Cestou jsme se stavovali třeba u Zdenka Urbánka, a potom jsme četli, psali, redigovali, vydávali, roznášeli, překládali, chodili na výslechy a za kamarády. A žili.

Luboše jako jakéhosi disidentského VIP občas zatkli. Občas mu estébáci udělali domovní prohlídku. Ale tam pozor: Zdena je zula do ponožek. Bez ní by Luboš byl frajer jen poloviční.

Při výplatě ve Voršilské jsme se scházeli s dalšími: Čestmír Suchý, Jarda Šedivý, Míla Vlk, Milan Jungmann, Dan Kroupa, Sváťa Karásek a později ti mladší, Martin Fendrych a já nevím, kdo ještě. A tak to šlo celá léta. Čas se nehnul. Luboš pak šel topit a učit studenty domácí university, Ruda šel dělat Lidové noviny a Listopad jej zastihl v base.

Najednou nastal velký fofr a uteklo třicet let.

Luboš mi docela nedávno připomněl, ze právě tehdy, v tom dávném nesvobodném čase, byl opravdu svobodný. Nejsvobodnější. „Jestliže základem svobody, alespoň v mém chápaní,“ řekl kdesi, „je především odpovědnost za vlastní život, za sebe sama, za rodinu, vzápětí nám z toho vyrůstá odpovědnost za stav obce, společnosti.“ Když podepisoval Chartu, zachraňoval sám sebe před nebezpečím, ze by se někdy zachoval tak, ze by se musel stydět před svými kluky. A taky před lidmi, kterých si vážil.

Luboš vyprávěl o jednom tehdejším setkání s jistým literárním historikem, který zůstal na katedře a dělal kariéru. Když už byl docentem, uviděl Luboše a Tondu Jelínka v hospodě a přišel si přisednout. A povídal: „Kluci, jak vám tu vaši svobodu závidím.“ Tonda byl úředníkem na japonském velvyslanectví, Luboš myl okna. Tak mu povídá: „Tak poď k nám, ty vole.“ A von na to, že by šel, ale musí živit rodinu.

To všechno už je daleko. Casy se změnily. Časem cosi začalo drhnout. „No cože se to stalo s občany někdejší předválečné bašty demokracie, těmi obdivovateli Masaryka Tomáše, to je mi záhadou,“ psal mi Luboš. „Nejspíš je to výsledek degenerace podobného druhu jako degenerace mé kostní dřeně. Po čase to holt musí přijít.“

Před Vánocemi poslal zprávu: „Jen stručně: Srdce zdá se být v pořádku, mozek nepřijímá, co se u nás děje. Lékaři to povazuji za zcela funkční jeho stav. Bolejí mě nohy, ale je to prej od chozeni, ne od nemoci. Všude spousty bahna. Skutečnýho i mravního. Holky stárnou.“

A dále: „Píšeš, že my s tím už nic neuděláme. Asi ne, ale já v té tvé větě čtu jistý prvek rezignace. Mně se zatím rezignovat nechce. Jen výsledek je stejnej, jako by se mi chtělo.“

Nerezignoval. Jen času nezbylo. Tak tedy nakonec vám předávám tento jeho vzkaz:

“Mějte se vesele a zdravě. Obojí se velmi hodí k životu.

Luboš.“

Strašnice, 7. února 2020