Dvě věci poučují člověka o jeho celé přirozenosti: Instinkt a zkušenost

Blaise Pascal

Žižkovský rodák Zdeněk Preclík (20.1.1949 – 21.3.2021) vyrůstal obklopen hudbou, od malička kreslil a obdivoval loutkové divadlo. Po skončení základní školy složil zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu na obor hraček a řezbářství k světově uznávanému výtvarníkovi profesoru Viktoru Fixlovi. Řezbářství vedl znamenitý sochař Václav Markup – žák Bohumila Kafky. Ve třetím ročníku se rozhodl pro sochařství. K tomu mu napomohla i možnost poznat slavného českého sochaře Jaroslava Horejce, jehož dílo si okamžitě zamiloval. Jako maturitní práci udělal sérii pohádkových bytostí z různě plasticky skládaného barevného papíru s výraznými secesními prvky, jež staly charakteristickým rysem podstatného dílu jeho další práce. Bylo to v roce 1968 a secese byla tehdy obecně vnímána spíše jako dekorativní měšťácký ornament. Sám Preclík vzpomínal: „Mně se vždycky líbily ilustrace Artuše Scheinera a Adolfa Weniga, které jsem znal z knih přebohaté rodinné knihovny. Ovšem zkoušky na Akademii výtvarných umění jsem dělal třikrát a mezitím chvíli pracoval jako mistr v truhlárně.“

V roce 1969 nastoupil Zděněk Preclík do ateliéru profesora Karla Lidického, u kterého probíhala ještě klasická výuka. Začínalo se reliéfem hlavy, postupně se přešlo na torzo aktu. Během studia pomáhal mnohým pedagogům a sochařům při realizaci v kameni, s modelováním, litím do cínu i při řezbě do dřeva. Z Akademie si odnesl solidní sochařské základy. Pět let pracoval pro sochaře Jana Hánu, modeloval mu řadu aktů a pomníků. Přitom dělal vlastní „malé věci“. Sám to hodnotil jako „školu k nezaplacení“, jednu z posledních možností vyzkoušet si monumentální pomníkové sochařství. Nevadilo mu, že pod výsledným dílem není podepsán. To bylo ostatně pro Zdeňka Preclíka typické, velkoryse, bezúplatně a laskavě poskytoval pomoc a rady mladším kolegům, jedno, zda sochařům, sběratelům nebo historikům umění.

Penzum jeho znalostí a zejména vědomí souvislostí dotýkající se nejen umění, ale i hudby, literatury, historie, mystiky, okultismu, bylo ohromující. Strhujícím způsobem dokázal vyprávět příběhy, jedno zda o umělci, jeho době či konkrétním díle. Miloval věci krásné i podivné, zvláštní, uchvacující, řemeslně dokonalé. O vlastním díle vždy mluvil až naposled, většinou, až byl k tomu vyzván.

V listopadu 1989 byl jedním ze tří předsedů Svazu českých výtvarných umělců. Devadesátá léta pro něj znamenala šťastné tvůrčí období. V roce 1990 získal na Žižkově svůj první stálý ateliér. Dělal návrhy na rekonstrukci paláce Lucerna na Václavském náměstí, realizace pro hotel Beránek v Náchodě, urbanistické řešení zázemí metra na náměstí Republiky v Praze, na Křižovnickém náměstí v Praze výzdobu domu U Šalamouna. Množství různorodé práce ho těšilo. Ta bohužel začala po roce 2000 rychle mizet. Na to byl však zvyklý a vedle restaurování, začal pracovat na námětech, o nichž uvažoval již od mládí a slíbil si, že je jednou udělá. Sám říkal: „Za mnohé vděčím své pevné víře, že svět není jen to, co nám věda vysvětlí, že jistě existují i věci velmi tajemné. Netoužím je probádat, ale těším se z jejich existence.“

Zdeněk Preclík nebyl zařaditelný, ani stoupenec nějakého módního, často historiky umění vyfabulovaného, stylu. Co se týče oslovení, nás možná napadne gotika, baroko, symbolismus, jedno v jakém pořadí. Nebyl však eklektický, vyprávěl své příběhy, ukotvoval své symboly, nepřeváděl se. Jeho tvorba z devadesátých let a prvního desetiletí nového století i tisíciletí je dobou věčných návratů. Cykly Ples v opeře, Bibličtí hrdinové, Tanec života a smrti, Ideální pomníky, Šachová hra, Pohádkové bytosti, Živly, Kdo si hraje se Smrtí?, Čarodějnice a jejich kati, Tváře současníků – duchovní portréty a Mé Německo, představují Preclíkovo pojetí světa. Jsem hluboce přesvědčen, že Zdeněk Preclík patřil k nejlepším sochařům naší doby. Byl jedním z posledních nositelů řemesla v pravém slova smyslu a žité imaginace, která ve své hloubce neměla dno.

Zemřel v poledne prvního jarního dne roku 2021 následkem nákazy coronavirem.