Rozhovor Babylonu s Vítkem Kremličkou

* Co je, Vítku, nového?

Vrátil jsem se z odhalení pamětní desky císařovně Sisi, což je podle mne nejvýznamnější kulturní událost tohoto roku. Deska je půvabná a nachází se blízko vodopádu Velkého Štolpichu v horách nad Hejnicemi, pro zájemce – doufám, že se to nedostane do rukou nějakýmu vandalovi, aby to neurval a neprodal do sběrných surovin. Je to vlastně z pryskyřice, není to bronz, takže by bylo zbytečný to montovat.

* Co bys řekl o císařovně Sisi …

Je to vynikající osobnost. Předpokládám, že to je jedna z vůdčích básnířek, přinejmenším teda rakouských a bavorských. Básně, poslední jsou někdy z roku 1881, 1883, nechala Sisi v rukopise v kanceláři švýcarského prezidenta s tím, že mají být publikovány až padesát let po její smrti.

* To už bohužel je.

To už je, ale u nás to dosud nevyšlo. Něco jsem přeložil, ale zatím to mám v rukopise. Soustavně ji překládá Věra Macháčková. Přeložila i její biografii Císařovnou proti své vůli, která je pro poznání doby a osobnosti Sisi výborná četba. Ale nevím, jestli je dobrý, takhle všechno na ni vyžvanit. Rakouská historička Brigitte Hamann se věnovala jak posledním Habsburkům na císařském stolci, tak meziválečný Vídni, v době Schuschnigga a Hitlera.

* Jakou literární kvalitu vykazují básně císařovny?

Básnířek není nikdy dost a ve své době byla jedna z nemnoha. Ona literaturu neovlivnila, ve své době, protože to psala pouze pro své blízké, takovej vlastní samizdat, kdy měla pět, sedm, deset výtisků, které rozdala svým nejbližším. Obdivovala Heineho, kterého měla jako svého mistra, taky ho nějak zaštiťovala. Velice slušná ženská to byla, evidentně. A ty básně, které zůstavila, jsou pozoruhodný, jsou z tý doby sentimentalismu, což je docela vzácný literární svědectví a myslím, že jsou i literárně na úrovni. V názoru na její osobnost a dílo nesouhlasím s Evou Hahnovou, protože doktorka Hahnová mluví o jejích básních, že jsou spíše průměrné a že ona sama byla spíš neurastenická osoba. Já se ale domnívám, že si skládala básně už asi od patnácti roků. Za druhý, obdivovala Heineho, tak se dá očekávat, že tam byl nějakej duchovní vliv, přinejmenším, a za třetí, skládala básně v podstatě až do svý smrti, což znamená nějakých padesát roků. Podle mýho tyhle tři faktory zaručují, že to nemůže bejt špatný, že tam jsou zlatinky, tušeně, že to působí jako kompaktní umělecké dílo. Určitý ostych a její postavení jí ovšem bránily v tom, aby to publikovala. Taky je možné, že v její době to bylo nemožný. Myslím, že by bylo pozoruhodný zařadit ji do politicko-estetického kontextu její doby – přestože ji neovlivnila, tak ji reflektovala.

* Byl jsi u její rakve v Kapucínské hrobce?

Nebyl, já jsem zůstal většinou na povrchu.

* Jak to máš s bydlením?

No tak minimální. Bydlím na jednom mlýně za Prahou, u Okoře. Přes léto jsem tam byl na půdě, takovej rozkošnej pelíšek, tři deky, chodí tam za mnou kočky.

* Čtyřnohý?

Čtyřnohý. Do spánku tam zurčí les a potok. Jak začaly ledy, jak trošku přimrzlo, tak se tam ale nedalo psát, křehly ruce, tak jsem se přestěhoval níž. Teď bydlím u krbu, ve mlejně a vandruju po Praze.

* Jak to máš do Prahy daleko?

Pěšky slabé dvě hodinky. Člověk přijde na jiné myšlenky.

* Dvě hodiny cesty a jsi u Internacionálu.

Ano. Cestou si natrhám jablka, posnídám, osvěžím se. Při těhletěch pěších meditacích jsem se dostal k Máchovi, všichni se pořád podivovali, jak mohl stihnout bejt za tři hodiny z Litoměřic v Praze, no tak to je jasný – on se občas svezl s formany! To pak znamená, že měl průměrnou rychlost osm, devět kilometrů za hodinu, v tomhle případě. Takže to pak opravdu mohl do tý Prahy stihnout.

* Jezdíš do P. taky stopem?

Dřív jsem bral stopika, ale je lepší se projít.

* Co ten problém s revizory?

Dali mi nějakou exekuci, dopraváci. Je to docela pálka, nějakejch sto tisíc, sto padesát, nějak tak. Připadá mi ale, že to je nějaký divný – já ty pokuty mám přece právě proto, že nemám peníze, natož nějakejch sto padesát tisíc – kdybych je měl, tak bych si lístky kupoval. Já to nedělám, že bych nějaký peníze měl a nechtěl je dát – když peníze mám, tak je dám. Čili je nesmysl dávat pokutu člověku, který nemá peníze a který si ten lístek nekoupí, protože na něj nemá. To nemá smysl.

* Blbům tohle nevysvětlíš.

Ano. Takže jsem trošku na Dopravní podniky zanevřel. A to na mě před časem ještě jeden revizor zaútočil, ale já jsem mu odpustil, v srdci svém. Co já s nimi. Nevím. Třeba jsou chudý a k revizorování je dohnala hmotná nouze. Já ale nejsem chudej, já jsem skromnej.

* Z čeho žiješ?

Z plodů své práce.

* Literární.

Literární.

* Ve mlejně, kde přebýváš, něco platíš?

Když jsem na půdě, neplatím nic. Platím jen, když jsem u krbu, něco málo. U ohniště žiju jako starej Homér, který si tam taky vyhřívá své zimniční kosti a vazalové mu házejí na půl ohlodané kosti.

* Homér je pes?

Homér je pes.

* Dávají ti taky nějaký jídlo?

Občas jo. Nedávno jsem měl dobrou historku. Měli jsme k obědu dýně, a ty já hrozně nerad. Šel jsem do lesa, že si nasbírám houby. Měl jsem jich plnej košík a ony jako na potvoru byly jedovatý. To byla taková nešťastná náhoda, že jsem šáhnul vedle. Pak mi kamarád Martin Langer přinesl do nemocnice atlas hub, tak jsme ji tam společně našli -byla vedle ní lebka se zkříženými hnáty.

* Jak to dopadlo?

Bylo to hnusný, ale zase jsem se po dlouhý době pořádně vyspal a ráno už to bylo fajn. Mělo to plus i v tom, že jsem se po letech ocitl zase v bíle povlečený posteli a dostal jsem teplý jídlo.

* To bys v kriminálu dostal taky.

Chápu, že jsou lidi, kteří se nechaj zavřít jenom kvůli teplu a jídlu. Dneska to je ale fuška se nechat zavřít – na soud čekáš měsíce i léta a než k tomu dojde, tak třeba umrzneš. Nebo ti daj obecně prospěšný práce, a to seš pak nahranej.

* Máš nějakej minimální důchod?

Musím o tom mluvit?

* Nemusíš.

Já bych svý příjmy raději utajil, abychom si nenaběhli na vidle.

* Musí ti nechat životní minimum.

Mně ti exekutoři připadají jako státem uznaní úředníci, protože když čteš ty případy, tak oni dělaj exekuce u nejchudších, nebo okrádaj děti o majetek, o svačiny, doslova. To je nehumánní přístup a není, kdo by je kontroloval – oni jako by dostali od státu všechen pardon.

* Se sousedy už nemáš problémy?

Co jsem se odstěhoval, tak už ne, a jestli ještě někde pruděj, tak nevim – mě to nezajímá.

* Byl jsi někdy v poslední době u voleb?

U těch posledních jsem byl. Volil jsem monarchisty, proč by ne, protože ten program je pozoruhodnej, už jenom to, že tam mluví o občanech a obyvatelích a ten vztah mezi občanem a státem nebo zemí mně připadá kreativní, protože člověk se tam staví do kontextu svého okolí, na místo utápění se svého ega. Nevím, jak často se člověk za den cítí být občan. Já to mám tak jednou denně, když se naseru a vzpomenu si, jak mi dali tu státní exekuci – to se cítím jako občan a jsem nasranej. Stát mě tlačí do občanství, ale já se cítím být spíš jako obyvatel.

* Domorodec?

Domorodec.

* Zrušil bys občanství?

Tak některý instituce se nechaj. Ale jaký?! Teď mě zrovna žádný nenapadaj. Policajti, ale nesměj si vybrat člověka jako cíl svého zájmu.

* Jít sloužit k policii jsi nezkoušel…

Ne, tam není inspirace, i když Františka Jirousová má prej nějakou policejní akademii. Já se na ní vždycky koukám s velkým respektem. Tak oni nejsou taky úplní blbci, mají nějaké metody, analytiky, psychology…

* Zkoušels nějaký zaměstnání?

Dělal jsem teď nočního hlídače, na stavbě, ale na jaře, když se ozvala kukačka, tak jsem už musel jít.

* Žil jsi v lese?

Přímo v lese ne – no tak, se stanem, tejden, dva.

* Pásl jsi dobytek.

Do toho se mi moc nechtělo, protože jsem básník a ne pastýř.

* Bukolická poesie tě nebere?

S básníkem Tichem jsme pásli kozy, ale skončilo to tak, že nám nejdřív ze sousedství šlohli dvě kozy, někde si je uložili, a pak zahnali celý stádo pod vlak, a to jsem šel od toho, protože to byly děsný jatka.

* To bylo v Šárce?

V Šárce, v takovým kaňonu, kde se ty mrchy válely, to bylo jako z nějakého surrealistického obrazu od Dalího, jak tam všude trčely k nebi hnáty a vyhřezlý střeva. Vypadalo to opravdu jako z Pokušení svatého Antonína.

* Čí kozy to byly?

Byly pronajatý od soukromníků, naštěstí byly pojištěný, a byly určený k řízenému vypásání Šárky. Já nevím, proč musí být vypásání řízené, když podle mě může stejně tak dobře být i neřízené – zvířata si sama nejlíp vyberou, co spást a co ne.

* Jak to bylo ve Strakonicích, kde jsi nějaký rok bydlel.

To jsem bydlel v takovým holobytě v paneláku, bez elektřiny, bez tepla. V podstatě jsem tam žil od jara do jara, a zjistil jsem tam několik věcí: Pokud člověk svítí v zimě svíčkou, tak se to dá vydržet spíš než ve tmě, protože ve tmě prostě zmrzneš a je to depka, zatímco plamínek svíce tě zahřívá psychicky. Takže když se zahrabeš do dek a máš tam tohle světlo, tak přežiješ – ve tmě sotva. To je o zdraví. Já si tam čet s čelovkou na hlavě a na takový tý úrovni přežití jsem se udržoval krabicovým vínem – takový ty italský, španělský jsou kolem třiceti korun a někdy se mezi nimi najde dobrá série. Když se ti podaří narazit na dobrou šarži, tak nelituj peněz a kup celej karton. Jednou jsem takhle sehnal nějakej piňasol a nebyl vůbec takovej vodovej, ale bylo to zlatý téměř jako tokaj. Asi zrovna někomu ujela ruka, k dobru věci. Takže takhle jsem trávil zimy, při svíci, přičemž svíčku musíš dát na talíř. Tam jsou takový vychytávky. Dobrý jsou hřbitovní svíčky. Ale je třeba to dát na nějakou misku, aby to nebaflo, pokud by se člověk dostal do takovéhle situace. Cvičil jsem se tam v přežívání ve skromnejch podmínkách. V lednu tam bylo patnáct, dvacet pod nulou. Další věc jsou teplý, vlněný ponožky – ty jsou v takovýhle situaci bezpodmínečně nutný. Kdybys měl nějaký plátěnky, tak to bys zdechnul, ale když máš ponožky vlněný, tak seš nedobytnej. Ještě jsou velice vhodný bačkory, který se dělaly z ovčího rouna, a do toho když vlezeš v těch vlněnejch ponožkách, tak může bejt v bytě teplotně pod nulou, a s tou svíčkou můžeš psát, rukopisně, a seš naprosto odolnej vůči nepřízni okolní a podnebí. Ty nohy ale musí bejt v teple, jinak furt chčiješ, je ti zle a smutno.

* Jaks to tam měl s hygienou, měls tam vodu?

Existuje jedna poučka, časté mytí krátí žití. Ráno si člověk opláchne tvář, večer si umyje prdel, a tak na přeskáčku. To je velice důležitý. Amundsen si myl zadek sněhem, protože jinak by byli vyřízený, k pólu by nedošli a ještě by na to zdechli. To jsou elementární věci, které, když splníš, tak se můžeš věnovat tvůrčí činnosti, skládání básní a literatuře i v podmínkách opravdu spartánských a nehostinných.

* V paneláku ve Strakonicích jsi vlastně zažil polární výpravu.

Jo, mrznul jsem, ale nezmrznul.

* Napsal jsi tam něco?

Napsal jsem tam Jednu větu a složil básnickou sbírku.

* Byls tam dva roky?

Dva roky, možná tři, čtyři.

* Jak ses tam vůbec ocitnul?

Když mě vytlačili sousedi z bytu, tak mi jeden bukanýr ze Šumavy nabídl tohle bydlení. Od jara do podzimu jsem se tam živil povětšinou lovem ryb a sběrem hub – jednou jsem se tam taky přiotrávil. To jsem ale jenom asi čtyři hodiny zvracel a bylo to dobrý.

* Co to furt, vole, sbíráš?

Tohle vypadalo trochu jako lanýž, nebo mořská houba, taková třepenitá koule, a vonělo to úplně úžasně, jako senzační zrající sýr, tak jsem si to nakrájel, ještě s cibulí a asi za hodinu, ani ne za hodinu, jsem měl těžký halušky. Tak jsem to vyblil do hajzlu a udělalo se mi hrozně dobře, potom.

* Cha cha cha.

No tak nouze. Jaksi byly někdy podmínky, že člověk musel opravu jít do lesa a sebrat to, co zrovna bylo. Rybama jsem se tam uživil v podstatě dobře, chodil jsem si je grilovat k řece. Objevil jsem tam několik fines, grilovacích -používal jsem na grilovaní skřipec. Za prvé jsem zjistil, že ryba se nemusí vykuchat hned ten den. Pokud ji necháš nevykuchanou do příštího dne, tak to maso zkřehne, ale musíš ji oškrábat a osušit, aby nehnila, zvenčí, a odstranit žábry. Vegetariány třeba tohle hrozně sere, ale kdybych se chtěl živit vegetariánsky sběrem, tak se prostě neuživím -vegetariánství je komfort! Člověk prvobytně pospolný nebo člověk předvěký neměl na vegetariánství čas, ten musel jíst to, co ulovil nebo našel – to nebyla taková idyla, jako jít támhle někam do krámu a koupit si tam ovesný vločky a žít z toho celej rok.

* Kams chodil chytat ryby?

Na Otavu.

* Na cejny?

Cejny, okouny a tak. Zkoušel jsem různý finesy, rybářský. Měl jsem tam i dobrý pozorování. Studoval jsem tam několik druhů jepic, efemerid. Leccos. Měl jsem tam taky kolo, takže jsem tam žil velice zdravě a prospěšně.

* Žils jako mnich.

Ne jako mnich, ale jako mnich mnichů!

* Celibát přispívá k vnitřní vyrovnanosti, člověk se naučí ovládat svý síly.

Bezesporu a líp se přitom taky chlastá. Ono se to se sexem strašně přehání. Některý lidi šoustaj dvakrát tejdně, někteří i dvakrát denně, a pak jim to leze na mozek.

* Možná jim to leze na mozek i tak.

Jo. Podívejme se na všechny ty zvířata kolem, který jsou narozdíl od lidí krásný a estetický, a mají páření jednou za rok. Jak říká Platon, láska je druh určitého šílenství, a když člověk moc šoustá, pak je z toho šílenej. V životě jsem zažil několik osudových šílenství.

* Láska tě vykolejila.

Ne, myslím, že mě to nakoplo dobrým směrem. Ale musí se to střídat, jednou šílenej, jednou celibát. Proč se taky celibát dodržuje? Je to velmi důležitý pro introspekci a pro meditaci, venkoncem pro spirituelní život. Ale jak říkám, dobře se přitom chlastá. Je to takový… má to prostě větší grády.

* Co piješ?

Víno. Plod lidské práce, staň se nám nápojem vezdejším. Pozoruhodný je, že starý mýtus o argonautech, ta epizoda z Kolchidy, kde Iason má zasít dračí zuby, tak to byly zřejmě semínka vinné révy – ony tak vypadají, jsou takový trojhranný, a tenhle mýtus je z doby počátku vinařství. Kdysi se lidé vyjadřovali obrazně, ne konkrétně. V kosmu, mýtu, ve vyprávění, v životě, aby byla zachována určitá celistvost, zatímco my žijeme roztržitě a přetržitě a celistvost nám uniká. Asi tak to má ale bejt.

* Co si myslíš o současném Rusku?

Já jim držím palce, ať se jim dobře daří a ať nás nezloběj.

* Co Číňani?

To jsou pacholci. Doposud maj trest smrti, barbaři. V Rusku je na něj moratorium, ženy jsou z trestu smrti zcela vyloučeny. To je znak humanistického nakročení do dalšího milénia, za to jim držím palce, to maj u mě plus. Číňani? Oni o sobě tvrdí, že jsou nejkulturnější národ na světě! Chudáci. Před tejdnem seskočili ze stromu a ještě tam mají, chudáci, komunismus. To samý Severní Korea, kde mají ještě vyvražďovací lágry. To je meziplanetární ostuda, protože o žádném jiném takovém otřesném místě ve vesmíru nevíme. To je strašně smutný, měli bychom jít plakat, ale nejdem.

* Co ženská otázka?

Jsou místa, kde jsou ženy rovnoprávný, jak je psáno v koránu, ať se podíváš třeba na osvícené Jordánské království, nebo na bosenský muslimy a makedonský. V Turecku měli premiérku. Všichni mají mít svůj podíl. Prorok Muhammad byl taky v rovnoprávným vztahu s Ajšou, to nebyla nějaká despocie, kam jsme to došli! Ona si ho brala už jako druhého manžela, byla to nějaká kupecká dcera a on dělal příručího, když si ho vzala.

* Chodíš do kostela?

O Velikonocích. Někdy se tam mrknu i přes rok zjistit, jestli se něco nezměnilo. Něco si promyslet… Naposledy jsem byl na Budči, v kapli.

* V rotundě.

Jo, kam chodil svatej Václav studovat, a bylo to velice silný.

* Z Okoře to máš kousek.

Slabou hodinku. Aby to ale nevypadalo, že jsem nějakej napravenej hříšník, kterej vymetá kostely každej tejden. To ne, ale je to místo usebrání a meditace. Pokud by se mně nechtělo do svatyně, tak bych se domníval, že je se mnou něco v nepořádku.

* Jsi pro konstituční nebo absolutní monarchii?

Ta izolace před velkou válkou absolutismus dovolovala, protože lidem bylo dobře, povícero, domnívám se. Pro mě je jistým kritériem chování bulharského krále za druhé světové války, který své Židy, kteří byli jeho poddaní, nevydal. To byl slušnej mužskej, takovýhle chování králů má bejt. Jedno jsi-li Žid, nebo jiné pohlaví, víš, že se tě král zastane. Jak tuhletu problematiku sleduju, tak republiky se při srážce s totalitou ukázaly jako slabší. Jsem pro konstituční monarchii, protože v parlamentu mají obyvatelé zastání. Na britských ostrovech se drží parlamentní demokracie půl tisíciletí.

* Byl jsi na něčem dobrým v kině?

V kině jsem nebyl, ale nedávno jsem se díval na webu na porníčka, ale ne ani tak na ty porníčka, jako spíš na to, o čem tam píšou, a koukal jsem na ty různý sorty a žánry porníčkový.

* Soft, hard…

Soft, hard, gay, international, black and white, breake men, buka ge, gang beng.

* Gang beng?

Jo, ale to není tak důležitý, to se pořád opakuje. Pozoruhodný ale je, že tyhle jednotlivý sorty nebo žánry, když si je přečteš, naznačují okruh problémů, s kterými se potýká pozemská civilisace – vztahy mezi rasami, nebo vztah k matkám a těhotnejm, vztah k Asii, nebo Latinoameričanům, dění ve střední Americe a tak dále.

* Kam chodíš za kulturou?

Chodím do Unijazzu, Česťa Huňát tam má svý jazzový úterky. Což je takovej dlouhej cyklus o jazzovým dění od 50. let. No někdy hrajeme na mlejně.

* Na co hraješ?

Na flétnu, někdy na kytaru, zbožný písně, v rámci evangelizace, abych to neodflink.

* Trubku z Národky už nemáš.

Nedávno na jedný svatbě jsem trochu zatroubil, trochu jsme jamovali, ale to jen tak příležitostně. Já mám nejraději, když je ticho – v hlavě se tak všechno vine a obtáčí.

* Příjemně.

Příjemně. My žijeme v době, kdy pořád slyšíš rokenrol, to je skvělý, ale furt slyšet ty tříčtvrtky a dvanáctky, tak z toho člověk trošku blbne. Rokenrol mám ohromně rád, ale nemusí být furt. Poslouchám renesanci. Jorge Savall – to je katalánskej královskej band, který hraje renesanční hudbu v původní instrumentalisaci. Je to myslím absolutní špice. Seženeš je i v Bontonu, i když je to trošku dražší. Tyhle věci ale stojej za to prásknout se přes kapsu.

* Říká ti něco výtvarný uměni?

Jo, ale nesleduju obrazy. Hodně pracuju s webem a myslím, že to, co nastalo někdy ve 20. letech, rozmach filmu, co se odrazilo trošku u futuristů, třeba u Marinettiho, nebo u Bacona, to rozfázování obrazu, se nyní docela velkou silou uskutečňuje v klipu, takový trošku opakování ty romantický doby. Obraz sám o sobě, klasický, nesleduju tolik, protože to je výsostný umění, to já nestihnu. Spíš sleduju to pouliční umění, nebo takový to běžný, co může přistoupit ke každýmu.

* Pěkný tvar půllitru.

Taky nebo třeba tvar flašek, který je pozoruhodný. Loni nebo před loni jsem byl na pár dní v Kodani, v září, chtěl jsem si udělat pár pěknejch dní, tak jsem jel do Kodaně svobodně se nadechnout, a byl jsem tam v nějaký weinkammer, vinném sklepě, tak jsem to obcházel a bylo pozoruhodný, jak v každejch státech, evropskejch i zámořskejch, řešej flašky. Nejkrásnější flašky jsou ze Španělska, ty maj krásnej designe. Německý, francouzský, bulharský flašky jsou pořád takový konservativní, pořád ty samý, ale ve španělském království se dbá na to, aby i flaška lahodila oku.

* Máš radši baculatou nebo štíhlejší?

Na tom nesejde.

* A u ženskejch?

Já to nevidím. Důležitá je ta vnitřní krása. Obsah přes sklo neochutnáš.

* Ale něco už tušíš.

Jo, někdy je člověk překvapenej, příjemně.

* Co pivo?

Plzeň je dobrá, Svijany jsou dobrý. Nezapomenutelný jsou dánský značky, pak Karlsberg, Tuborg. Polský piva byly dobrý, Krolewský, Zubr, Lech. Jsou to piva srovnatelný, dokonce i to moskevský pivo Ludmila, takže je člověk na svým hřišti.

* Ve Strakonicích jsi se živil lovem ryb a sběrem lesních plodů. Jak ses k rybaření vůbec dostal?

Rybaření mě naučil otec, protože asi v 69. roce byl zakázán skaut a otec byl skaut, nebo je skaut. Mě z pionýra vyrazili už asi ve třetí třídě, kvůli drzým kecům, takže otec mi dal takovou průpravu pro život v přírodě, sběr lesních plodů a vodních úlovků.

* To byl tedy jasnozřivej.

Předstihl dobu.

* Jak to měl politicky?

Říkal mi, komunistům nevěř.

* Rozumný chlapík. Čím byl?

Povoláním byl inženýr, potravinářský chemie, chodil tady nedaleko na chemicko-technologickou. Vystudoval ji a potom byl ve výzkumným potravinářským ústavu a je autorem pečivový směsi na piškoty a bábovky.

* Fakt?

Jo, Vitana vaří za vás, to je jeho dílo.

* To jste zasloužilá rodina.

Někdy v roce 1956, kdy bylo to slavný maďarský povstání, tak se nechal v práci slyšet, že Maďaři to dělají dobře. Zaslechla to nějaká soudružka z ROH, naprášila ho a oni ho vyhodili. Obratem dostal povolávák k PTP, kde byl tři roky, a potom se už ke své práci nemohl vrátit, takže dělal tiskaře, pak byl v plynárnách, dispečer… Zachoval si ale, já nevím, znals to u svýho táty, takový havarijní myšlení.

* V jakém smyslu?

Přistupoval k tomu s takovým fatalismem.

* A máma?

Máma měla v tomhle takovej podivuhodnej vývoj. Dědeček byl mlynář a za války ho, nějaká mlynářská jednota, delegovali do vlády, kde byl zástupce mlynářů. Na jednu stranu to byl loajální protektorátní úředník a na druhou stranu organisoval dodávky potravin z venkova do Prahy, což byl takovej ten černej trh pod citlivým nosíkem Němců, kufry s jitrnicemi a tak. Po válce dostal vyznamenání za odboj. Zemřel v roce 1949 za velice podivnejch okolností, když mámě bylo třináct a jezeďáci ji pak vyhnali z rodinného mlejna. To byl Červenej mlejn v Mšeci u Slaného. Máma byla pak sirotek, se svým bráchou, kterej to tady někdy v roce 1963 zabalil, zdrhnul během nějakého kongresu chemiků do Rakouska a pak Spojených států, byl odborník na kaučuky, polymery. Vzal s sebou tehdy nějaký dokumenty firmy Barum, takže ho v nepřítomnosti odsoudili za velezradu, dostal 25 roků. Máma mezitím vystudovala pedagogický institut, kde nad ní držela ochrannou ruku profesorka Máša Mašindová, což byla vrstevnice Jana Patočky, díky které máma, ač dcera třídního nepřítele, dostudovala. Máma byla taková cílevědomá. V 60. letech začala učit v mateřský školce, ve Vršovicích, kde se seznámili s tátou. Jako první tam zavedla saunu pro děti, což bylo pro zdravotní péči docela dobrý, a pak stoupala výš a výš a v roce 1968 vstoupila do KSČ a práskla jim s tím o stůl až v listopadu 1989. Tuhle tu bludnou loď KSČ se zřejmě nějak snažila dlouhodobě podvrátit, protože jinak to nechápu.

* S mámou jsi se o situaci bavil?

Furt.

* Byla v pohodě?

Totálně.

* Podržela tě, když přišly průšvihy.

Těžká podpora, podporovala mě v tom uměleckým díle. Když vycházela Revolverka, tak na to příspívala.

* Jak ses k lidem kolem Revolver Revue dostal?

Moje setra, starší, Markéta, chodila se setrou Vítka Bruknera do třídy a jednou mi řekla, že její kamarádka má dost dobrýho bráchu, jestli se s ním nechci seznámit, slovo dalo slovo a bylo to. To jsem byl asi v devátý třídě.

* Takže přes Vítka Bruknera?

Jo. My jsme měli takový zoufalý rodinný příběhy. K nám třeba chodila jako učitelka klavíru Eva Michnová, chartistka, dáma, která nemohla sehnat práci a ségru učila na klavír. Máma se věnovala odchytu ztracenejch kusů.

* Jak vidíš komunismus?

Dneska jsem viděl na facebooku fotku, kde byla nějaká slušná rodinka, babička, dědeček, nějaký mladý muži, dámy a všichni měli bouchačky a mně došlo, že se tady v Československu stal hroznej průser na konci války – to nebylo osvobození, v tom 45. roce už chrastila další pouta. A tehdy vyšel takový příkaz, že všichni, kdo mají doma zbraně, musí je odevzdat a buďto šly do šrotu nebo byly znehodnocený. To byl průser, že to ty rodiny odevzdaly, protože kdyby si je nechaly, tak by bolševik nikdy neměl šanci nastoupit. Všechny ty podělaný lidový milice, s těma podělanejma kulovnicema by prostě neměly šanci, protože mezi lidma by byly zbraně a okamžitě by nastal velice rychlej proces.

* Zdravý občanský reflex.

O tom to je přesně ve Spojenech státech, že tam nikdo nemůže sáhnout na právo sebeobrany, což se tady stalo a nastal průser – občanský stát byl vydán všanc. Místo vlastní sebeobrany nastalo vědomí, že nás ochrání někdo druhý. To je pejcha, stejně jako ten sen, že jsme nějaký holubičí povahy a že to všechno zvládneme nějakou silou míru. Nezvládneme nic – jdi s vlajkoslávou a s holubíma pírkama proti hlavni! Oni se na tebe vyserou a nasypou to do tebe. Proč se ten atak proti komunistům míjí pořád účinkem? Protože oni jsou trest Boží! Na nás je seslal Hospodin jako trest za naši pejchu.

* Co betlémský dítě?

Matka Boží je báječná, a to je velkej posun v tý transposici náboženský, že žena byla postavena na ten piedestal, že přivedla lidem božskýho borce. To je úžasný. Všichni říkali, že to není možný, že to jsou nějaký kraviny, ale já se do toho pustil z hlediska přírodních věd, z biologie.

* Myslíš neposkvrněný početí?

Jo, šel jsem na to exaktně.

* A?

U některejch organismů je partenogeze, to znamená, že samice přivádí na svět potomstvo bez oplodnění. Partenogeze je vlastně takové panenské stvoření a já si říkám, že je-li Bůh, a on je, když to může učinit u těch báječných, titěrných mikroorganismů, tak proč by nemohl něco podobného učinit u člověka?

* Jak ses dostal k psaní?

To bylo nutný, tím si bolševici nasrali na hlavu, že nás naučili psát! Protože psaní, formulace slov, je formulace myšlení, a jakmile začne člověk myslet, rozbije jakoukoli doktrínu, která ho svazuje. To je zákon vesmíru a to je zákon Boží.

* Co znamenají slova vázaný do veršů?

Spousta lidí říká, píšeš básně, ale já nepíšu básně, já skládám básně. Nevytvářím nějaký magický značky, skládám slova do nového vzorce myšlení. Báseň je, svým způsobem algoritmus nového myšlení přes metaforu, přesmyk, slovní. Je to další řešení zkušenosti, která je furt ta samá, furt budeme chodit po zemi, furt budeme pít pivo a tak dále, ale můžeme to vnímat v dalším levelu nebo pozměněný perspektivě. To se nevylučuje.