Polsko si v těchto dnech připomíná padesáté výročí tzv. Března, tedy brutálně potlačených studentských protestů proti tuhé cenzuře režimu Władysława Gomułky. A také zřejmě poslední státem řízené otevřeně antisemitské kampaně v Evropě. K té se už přibližně rok schylovalo od šestidenní války. Na pokyn Moskvy se státy sovětského bloku (kromě Rumunska) ztotožnily s poraženou arabskou stranou, spustily protiizraelskou propagandu a přerušili s Izraelem diplomatické styky. V Polsku tuhle událost využili k řešení vlastních problémů.

Gomułka nikdy moc nedůvěřoval svým židovským soudruhům, kteří mu sice v roce 1956 pomohli k moci, ale o několik let dříve byli ještě mnozí z nich skalními stalinisty. V průběhu šedesátých let přitom Gomułka viditelně ustupoval ze svých liberálních ideálů, se kterými přišel zachránit Polsko. Příležitost tak ucítila stará garda konzervativních „národních“ komunistů a jejich mladých stoupenců v čele s ministrem vnitra, bývalým partyzánem Moczarem.

Zosobněním zla v Polsku byl podle Moczara Roman Zambrowski, židovský komunista, za Stalinova období číslo čtyři na mocenské příčce (po Bierutovi, Mincovi a Bermanovi), v padesátém šestém hlavní Gomułkova opora v proreformním režimu a nyní sice postupně odsouván na nevýznamné pozice, ale stále na očích veřejnosti. U něj se však Moczarovy útoky pochopitelně nezastavily. Právě šestidenní válka poskytla dlouho očekávanou příležitost, jak rozpoutat rozsáhlé čistky s antisemitským podtextem. Moczarovi podřízená tajná policie Gomułkovi ochotně poskytla informace o případech, kdy polští občané židovského původu vyjadřují sympatie Izraeli a slaví jeho vítězství. Gomułku to přimělo k veřejnému označení části polských Židů za „pátou kolonu“.

Ale opravdové otevření stavidel postupně narůstajících a Moczarovou policií režírovaných protižidovských nálad znamenal právě březen 1968. Nepokoj mezi spisovateli a akademiky spolu s otevřenými protesty studentů Gomułku rozlítily. Svou nenávist vůči svým proreformním kritikům a intelektuálům celkově už vůbec neskrýval. A Moczar opět využil situace. Vůdce studentů – zejména Henryka Szlajfera a Adama Michnika – i jejich učitele označil za agenty mezinárodního sionismu a rozpoutal celostátní hon na Židy ve všech odvětvích. Důsledkem veřejného zostuzování, vyhazovů z práce a ze studií až po tvrdé výslechy, šikany a vyhrožování tajnou policií byla emigrace zhruba třinácti tisíc polských Židů v průběhu tří let po osudném březnu. Další tisíce byly nežidovského původu nebo emigrovaly až o několik let později. Organizovaný židovský život v Polsku tak po několika staletí utichl. Poslední aktivní lidé utekli, instituce zanikly nebo se jako Židovské divadlo ve Varšavě sice formálně zachovaly, ale bez Židů. „Březnovou“ uprchlicí byla také jeho ředitelka Ida Kamińska, známá z hlavní role Obchodu na korze.

Ale byli to vlastně ještě vůbec Židé? V době osudného Března žilo v Polsku podle odhadů maximálně 25 000 osob židovského původu. Před holocaustem jich však bylo přes tři miliony, ale i těsně po válce se na polském území nacházelo ještě asi tři sta tisíc Židů, zejména navrátilců z hloubi Sovětského svazu. Většina z nich odjela v prvních několika letech do nově vznikajícího Izraele a další část je následovala za politického uvolnění koncem let padesátých. Zbývající skupina byla nejméně židovská. Nejen proto, že odpadla od víry a často žila ve smíšených rodinách s Poláky, ale i svým postojem k sekulárnímu židovskému nacionalismu. Tedy právě sionismu, ze kterého byla v Březnu nařčena. „Březnové“ emigranty nechával chladné nebo je přímo odpuzoval. Přestože museli mít povinně ve výjezdním dokumentu zemi emigrace „Izrael“, zhruba dvě třetiny z nich už v přestupní stanici ve Vídni změnily trasu a zamířily nejčastěji do sociálnědemokratické Skandinávie. Kdo skutečně dorazil do Izraele, ten se velmi často zvedl znovu a pokračoval např. do západní Evropy, USA, Kanady či Austrálie. Dokonce i původní seznamy generála Moczara o aktivních sionistech v Polsku obsahovaly ve skutečnosti jen 382 jmen, a to se jeho tajná policie jistě snažila „odhalit“ takových lidí co nejvíc.

„Březnoví“ Židé ale nebyli jen asimilovaní ve smyslu pouhého splynutí s průměrem společností. Po několika vlnách předválečné a poválečné emigrace zůstali jen ti, kteří se plně ztotožnili s komunistickým Polskem a kterým právě toto Polsko skýtalo slušné životní perspektivy. Režiséři, herci, šéfredaktoři, podnikoví manažeři, architekti, lékaři, univerzitní profesoři, vědci, armádní důstojníci, vysoce postavení státní úředníci a stále také někteří politici. Profesionálové všemožných oborů, kteří usilovně budovali Polskou lidovou republiku, byť – a v tom měl Gomułka naprostou pravdu – se po zkušenosti padesátých let přikláněli k liberálnější podobě marxismu. Ve Skandinávii tak posílili nejen místní židovstvo (v Dánsku ho dokonce zdvojnásobili), ale také řady rozličných levicových stran. Kdo totiž komunismu nevěřil nebo už s ním stihl mít nemilé zkušenost, tedy drtivá většina polských Židů, ten už dávno odešel.

Ovšem Izrael, tehdy opojený vítězstvím, potřeboval pro svůj rozvíjející se pracovní trh dělníky a živnostníky, rozhodně ne anti-sionistické marxistické intelektuály. Poznal to už tehdy známý sociolog Zygmunt Bauman, jeden z nejslavnějších „březnových“ emigrantů, který po pár letech těžkého protloukání se izraelským univerzitním prostředím pokračoval ve svém exodu do Velké Británie.

Sociální struktura a velká společenská angažovanost posledního zbytku polských Židů zároveň pomáhá vysvětlit, proč měla antisemitská kampaň v šedesátém osmém tak velkou podporu lidu. Ve srovnání s třemi miliony předválečných Židů byla tato skupinka jen kapka v moři, zato ale poprvé v polské historii byli Židé skutečně vidět. Nyní byli nejen „vedle“ Poláků, ale v samém středu polské společnosti a často na její špici. Proto mohl Moczar celkem snadno Poláky přesvědčit, že Židů je ve skutečnosti mnohem víc a že mají ve své moci každičkou píď polské země.

A jak dopadli strůjci novodobého polského pogromu? Moczar byl sice formálně povýšen, ale ve skutečnosti odsunut na méně významnou pozici a brzy zcela odstaven. Gomułkovi už se nepodařilo společnost, rozvášněnou nenávistí a osmělenou útoky na „nedotknutelné“ funkcionáře, dostat znovu plně pod kontrolu. Politický vaz mu jako zcela vyhořelému muži zlomily stávky dělníků o dva roky později. Výsledkem celé akce tak bylo oslabení Polska vyhnáním značné části inteligence a paradoxně také posílení nenáviděného Izraele proti spojeneckým Arabům. Dospívající děti polských uprchlíků v Izraeli totiž chtě nechtě nastoupily do tamní armády a mnohé se tak postavily Arabům o pár let později v tzv. Jomkipurské válce.