Svět si všímá hysterie bourající na Západě pověst a kariéry domnělých sexuálních predátorů v Hollywoodu i jinde. Přitom také dnešní Polsko má ruku hluboko spuštěnou do cizího výstřihu – jen ta ruka šátrá po historické paměti sousední Ukrajiny a o žádné laškování nejde. Polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski minulý týden ohlásil vznik listiny se jmény Ukrajinců, kterým bude jakožto nositelům protipolských postojů odmítnut vstup do země. Jména přitom odmítl prozradit – dotyční se mají o tom, jak si stojí, dozvědět až na hranicích. Již se ví, že jim má kralovat jméno ředitele ukrajinského Ústavu národní paměti Volodymyra Vjatrovyče (Waszczykowski k tomu mlčí). Po Ruské federaci by se tak země na Visle stala další zemí, kde není historik, na němž lpí příhana apologeta zločinů tzv. banderovců, vítán.

Nejen darebáci

Český pohled na ukrajinský radikální nacionalismus se rodil ve stínu poválečné dominance Moskvy a naše filmy, které jsou z této propagandy odvozeny, jako Stíny horkého léta, mají bezmála romantický nádech oproti polské vzpomínce na válečná léta, kdy rukama UPA, nepřesně nazývané banderovci, zahynuly desítky tisíc polských civilistů Volyně a východní Haliče.

Pokud bychom si vystačili s tímto poznatkem, neměli bychom s hodnocením hlavního proudu ukrajinského hnutí odporu žádnou práci. Pak bude ovšem třeba každou partyzánskou sílu 20. století posuzovat výlučně podle zločinů, které má na svědomí, a nikoli dle legitimních pohnutek své existence. Potom Titovi jugoslávští partyzáni nebudou ničím než katy desetitisíců civilistů obviněných z kolaborace s Němci. Sovětští partyzáni budou Stalinem pověřenými bandity, trápícími civilní populaci a vyvolávajícími záměrně odvetu Němců, aby udržovali protiokupační odpor při životě. Nikaragujští contras budou jen krutými pohůnky Reaganovy administrativy a nikoli vzbouřenci proti socialistické diktatuře sandinistů. A tak dál. Ve skutečnosti existují legitimní důvody pokládat všechny jmenované za zločince, avšak také důvody, proč nebyli jenom jimi a proč mohou mít jejich protikladná hodnocení stejnou legitimitu podle konkrétní individuální i skupinové zkušenosti současníků.

Pro Ukrajince je úcta k UPA a také k meziválečným protagonistům bezskrupulózního boje za nezávislost, jako byl Stepan Bandera, stále aktuální, protože je „aktuální“ i válka s ruskými okupanty, kterým se bůhví proč nesmí říkat jinak než separatisté. V době, kdy mají ukrajinské válečné oběti v evropských médiích stejnou váhu jako přejetí psa na okresní silnici, dodává symbolika Organizace ukrajinských nacionalistů a UPA ukrajinské společnosti kuráže a připomíná, že desetitisíce jejich bojovníků kdysi čelily přesile odkázáni sami na sebe. Ostatně jen části společnosti – té, která ještě něčemu věří.

UPA pod tímto názvem existovala necelých sedm let, z nichž většina byla vyplněna bojem se Sověty a Němci. Nikdo mimo Ukrajinu nemusí být nucen sympatizovat se Stepanem Banderou, avšak původcem toho, čemu oficiální polský výklad říká genocida, prostě nebyl. Už pro neexistenci jednotné ideologie ukrajinského integrálního nacionalismu oné doby. Na rozdíl od polské Zemské armády i krajně nacionalistických Národních ozbrojených sil byla UPA také formací kosmopolitní, zahrnující muslimské Uzbeky a Ázerbajdžánce, Rusy, Gruzíny… Proč to tu ale opakovat? Podstatné je, že ti, kdo se dnes obracejí k jejich odkazu, si berou k srdci jejich étos, nikoli zločiny. Ty byly v minulosti několika ukrajinskými prezidenty až po toho současného nedvojznačně odsouzeny. V podobném duchu mluvil i Vjatrovyč na letošním prestižním každoročním Fóru Evropa–Ukrajina v polském Řešově a jeho zásluhy o spolupráci s polskými historiky a archiváři ocenil vedle jiných i ředitel partnerského IPN Jaroslaw Szarek.

Historia magistra čeho?

Jaroslav Kaczyński, který v únoru prohlásil, že s Banderou Ukrajina do Unie nevstoupí, nemůže nevědět, že podle všech průzkumů patří Poláci na Ukrajině k nejoblíbenějším cizincům, kdežto v Polsku čelí Ukrajinci verbálním i fyzickým útokům. V Polsku bylo neznámými vandaly poničeno patnáct nelegálních ukrajinských pomníků připomínající vojáky UPA padlé v boji s poválečnou komunistickou mocí, aniž by byly renovovány a vláda tyto činy odsoudila. Na Ukrajině se akty vandalismu proti – rovněž nelegálním – polským pomníkům setkávají s odmítnutím a škoda je na náklady obcí napravována. Paternalismus, který v lednu 2016 vyjadřovalo nabádání státního tajemníka ministerstva zahraničí Jana Dziedziczaka, aby si Ukrajinci v zájmu svého dobrého jména našli jiné hrdiny než Stepana Banderu, odráží závažnější skutečnost, než jen nepochopení špiček PiS pro ukrajinské dějinné složitosti.

Polsko se začalo podobat Rusku tím, jak propojuje výklad historie s vysokými politickými záměry. Zatímco o Rusku lze říci, že deformovaný výklad minulosti slouží geopolitice, Polsko, kde je historie mnohem politizovanější a sešikovanější než na Ukrajině, předvádí v Evropě unikátní opak: geopolitika je tu v područí militarizované paměti. To neškodí jen Ukrajině, ale v důsledku ohrožuje i Varšavu. Ze dvou důvodů. Současní polští národovci skřípějí zuby, když slyší jméno významného publicisty Jerzyho Giedroyce, který v poválečném pařížském exilu vypracoval doktrínu, podle níž podmínkou svobodného Polska bude jednou státnost Litvy, Běloruska a především Ukrajiny. Sami jsou si přitom dobře vědomi toho, kdo teď stojí v cestě obnovenému náporu Moskvy do střední Evropy a čí krev je zatím garantem, že se Putin nepustí do dalšího dobrodružství v bývalých državách. Giedroyc se jim shůry směje. Je to Polsko, kdo potřebuje Ukrajinu jako hráz a její občany jako pracovní sílu; nikoli naopak. A pak je tu sílící pocit déjà vu, který se Ukrajinců zmocňuje, když je někdo mlátí po hlavě historií k obrazu svému. Zatím ty rány padaly ze severovýchodu.

Agresivní estétství, jaké pravicová vláda ve Varšavě uplatňuje vůči ukrajinskému panteonu, nápadně kontrastuje s její krotkostí ve vztahu k rehabilitaci Stalinova odkazu v Putinově Rusku. Jako by stalinské zločiny na Polácích byly jen bezvýznamným aspektem řádění UPA. Polsko přitom disponuje úctyhodným kapitálem, jakým je vzdělaná historická obec, nakladatelská kultura a povědomí o vlastních dějinách. Kdyby inspirovalo Ukrajinu jako vzor sebevědomí a ne arogance, a kdyby se u ní samo učilo toleranci, mohli by jednou Češi závidět oběma.