Dne 4. července 1943 odstartovalo z Gibraltaru letadlo s polským exilovým premiérem Władysławem Sikorským na palubě, ale po pár okamžicích se zřítilo do moře a předseda polské vlády zahynul. Šlo však o pouhou havárii, nebo o atentát?

„Vznesl jsem se do vzduchu při rychlosti 130 mil za hodinu, a když jsem dosáhl výšky 150 stop, oddálil jsem řízení od sebe, abych nabral rychlost. Po dosažení 165 mil za hodinu jsem chtěl vytáhnout letadlo do výšky, bohužel bezvýsledně. Sloupec řídicí páky se zablokoval. Letadlo se najednou začalo blížit k mořské hladině. Křikl jsem na posádku: ,Přistání s poškozeným letadlem!‘ A zavřel jsem karburátor motorů. Letoun okamžitě udeřil o hladinu moře a více si nepamatuji,“ vypověděl pilot Eduard Prchal, který se jako jediný zachránil, před britskou vyšetřovací komisí. Na tom, že letoun řídil zrovna český pilot, nebylo nic extra zvláštního. Poláci neměli vlastní peruť VIP, a tudíž využívali britskou, u níž Prchal sloužil.

Generál Władysław Sikorski se v Gibraltaru zastavil při návratu z inspekční cesty po Blízkém východě. Na nejjižnějším cípu Pyrenejského poloostrova přespal a druhý den vyznamenal polskými řády tamního guvernéra i britské důstojníky, zaslal americkému prezidentovi Rooseveltovi blahopřejný telegram ke státnímu svátku a vyslechl vystoupení skotských dudáků. Po večeři, kolem půl jedenácté večer, se vydal na letiště.

Do čtyřmotorového stroje typu Liberator nastoupilo sedmnáct lidí; kromě pilota pět dalších členů posádky a jedenáct cestujících. Liberatory tvořily jeden z hlavních používaných typů amerických i britských bombardovacích leteckých sil, avšak některé z nich se upravovaly pro přepravu politických i vojenských špiček. Za druhé světové války takto upravený Liberator například využíval i Winston Churchill nebo Charles de Gaulle.

Letoun přepravující polského exilového premiéra se však krátce po startu zřítil do moře a potopil se 700 metrů od pobřeží. Těla pěti pasažérů se nikdy nenašla – včetně těla Sikorského dcery Žofie Leśniowské. Přežil pouze český pilot Eduard Prchal. Náraz stroje po dopadu na hladinu ho přes sklo kabiny vymrštil do moře. Prchal nezahynul, i díky záchranné vestě, leč strávil tři dny v bezvědomí a údajně si pak mnoho nepamatoval.

Byl však v minulosti některými zastánci teorie o atentátu obviňován z toho, že se na havárii aktivně podílel. Prchal měl totiž na sobě záchrannou vestu, jíž dle svědectví jeho kolegů jinak zásadně nenosil. Podobně jako většina pilotů sloužících nad mořem – pověrčiví letci prý takto nechtěli pokoušet osud.

„Z profesionálního pohledu je naprosto nemyslitelné narafičit katastrofu letadla a zajistit, aby všichni zahynuli, a jen pilot vyvázl živý… K události došlo po startu z vysokých skal na Gibraltaru a ve velmi kritické chvíli již z pohledu váhové stability, menší rychlosti, nižšího vztlaku atd. Stačilo tedy cokoli – například lanko u klapek – poškodit, aby se stroj stal neovladatelným,“ hájil Prchala v článku otištěném 5. prosince 2007 v Mladé frontě Dnes bývalý příslušník 68. noční stíhací perutě britského královského letectva RAF Zbyšek Nečas. Ve stejném článku pak jeho autorka, Dagmar Šandarová, cituje i českého leteckého historika Jiřího Rajlicha: „Piloti na britských letadlech se střídali. Prchal navíc s generálem Sikorským neletěl poprvé. Rozhodně neměl žádný důvod páchat sebevraždu. Pokud nad Gibraltarem k něčemu záměrnému došlo, byl Prchal obětí, a nikoli aktérem.“

Sikorski si dokonce Eduarda Prchala, špičkového pilota, sám vybral. A když se Prchal vyléčil, vozil dál vysoce postavené osoby. Ani tyto skutečnosti však nebrání řadě lidí spřádat konstrukce o atentátu, v nichž hraje Eduard Prchal jednu z aktivních rolí.

Poslední mrtvý z Katyně?

Ale kdo vlastně byl Władysław Sikorski? A jaké osoby či skupiny patřily mezi jeho hlavní nepřátele, a tedy i mezi potenciální viníky jeho smrti?

Narodil se 20. května 1881 v jihovýchodním Polsku. Po maturitě pokračoval ve studiu na polytechnice ve Lvově a v roce 1914 byl povolán do rakousko-uherské armády. Po obnově polské samostatnosti v roce 1918 patřil mezi přední velitele ve válce mezi Polskem a sovětským Ruskem, jež probíhala v letech 1919 až 1920. Počátkem dvacátých let pak působil jako náčelník generálního štábu polské armády, ale vstoupil též do politiky: v roce 1922 se stal na rok premiérem a v letech 1924 až 1925 zaujímal post ministra obrany. Po vojenském puči Józefa Piłsudského v roce 1926 však ztratil všechny vojenské i veřejné funkce, neboť patřil mezi Piłsudského názorové oponenty. Žil pak převážně v zahraničí, publikoval vojenské studie, předvídající příští podobu moderní války, a vystupoval proti Piłsudského režimu.

Obrat přinesla až druhá světová válka. Po porážce Polska v roce 1939 se Sikorski stal předsedou polské exilové vlády v Paříži. A po pádu Francie pak zastával post premiéra a ministra obrany v exilové vládě působící v Londýně. Jednu z příčin jeho politického vzestupu po roce 1939 nutno spatřovat v tom, že za viníka polské porážky se považoval i polský autoritářský režim, a Sikorski měl velký kredit jako jeho významný kritik.

Po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 tlačili Britové Sikorského k navázání diplomatických a spojeneckých vztahů s Moskvou. Čemuž však bránila řada překážek: pro Poláky znamenal Sovětský svaz jednu z okupačních mocností – v roce 1939 totiž napadl Polsko společně s Německem a Stalin se nehodlal východní části Polska, získané na základě paktu s Hitlerem, vzdát. Přesto Sikorski spojeneckou smlouvu s Moskvou uzavřel, a to za cenu značných ústupků, kdy se řešení sporných otázek polsko-sovětských vztahů de facto odsunulo na neurčito.

Řada polských exilových politiků Sikorskému tento krok velmi zazlívala, padala dokonce obvinění ze zrady, avšak Sikorski byl jednak pod velkým tlakem Britů, jednak chtěl získat reálnou možnost, jak dosáhnout propuštění desítek ba stovek tisíců krajanů, kteří byli po roce 1939 vězněni v táborech gulagu či v podobných zařízeních. Začalo formování polské armády v Sovětském svazu, přičemž její mužstvo tvořili hlavně lidé čerstvě propuštění ze sovětských pracovních nebo zajateckých táborů. Poláci se však stále nemohli dopočítat několika desítek tisíc vlastních důstojníků. Sikorski o nich přímo jednal se Stalinem, ten mu však cynicky odvětil, že o nich nic neví, že možná utekli do Mandžuska. Sám přitom podepsal rozkaz k jejich zavraždění.

Sikorski vlastně pátral po důstojnících, kteří byli v roce 1940 povražděni u Katyně nebo na několika dalších podobných místech. Jejich hroby odkryli v dubnu 1943 Němci a z této masové vraždy obvinili Sověty. Měli sice výjimečně pravdu, avšak Stalin vinu vehementně svaloval na Německo a není divu, že mu řada lidí na Západě tehdy věřila, či spíše mu chtěla věřit. Polská vláda však, i na základě zpráv od domácího odboje, trvala na sovětské vině. V noci na 25. dubna 1943 proto sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov pozval do Kremlu polského velvyslance a přečetl mu obšírnou nótu, která končila prohlášením, že padlo rozhodnutí „přerušit“ vztahy s Polskem.

Polsko-sovětské vztahy tak opět přešly do stadia otevřeného nepřátelství, a Poláci se tudíž pro Brity i Američany stali nepříjemnou zátěží, obtížným spojencem, kazícím válečnou alianci anglosaských demokratických mocností s totalitním Sovětským svazem.

Z výše uvedeného vyplývá okruh tří hlavních možných pachatelů, kteří se objevují v různých scénářích podporujících teorii atentátu. Tím prvním je Stalin, z důvodů, které netřeba rozvádět. Druhým je Winston Churchill, obávající se údajně komplikací ve spojenectví se Stalinem. A jako třetí možný pachatel pak vystupují kruhy polského exilu i armády, paradoxně naopak nespokojené s příliš měkkým kursem Sikorského vůči Moskvě. Polská armáda, kterou nechal Sikorski v Sovětském svazu vybudovat, byla mezitím převedena na Blízký východ, a její velitel, generál Anders, patřil k Sikorského kritikům. Inspekční cestu, z níž se Sikorski počátkem července 1943 vracel, ostatně provedl právě kvůli tomu, aby urovnal spory s Andersem, což se prý podařilo.

S vysvětlením, že šlo o atentát, okamžitě vyrukovala nacistická propaganda, která Sikorského označila za „posledního mrtvého z Katyně“. Nicméně to ještě nemusí znamenat, že Sikorského smrt způsobila obyčejná nehoda. Podezřelých skutečností totiž dodnes zůstává mnoho. Uveďme si jen některé: Na gibraltarském letišti osudného dne poblíž Sikorského stroje parkoval i letoun sovětského velvyslance v Británii Majského. Britské kontrarozvědce v oblasti Pyrenejského poloostrova tehdy velel Kim Philby, později odhalený sovětský agent. Britské ani ruské úřady údajně dodnes neodtajnily některé důležité archivní spisy týkající se Sikorského smrti. A dceru generála Sikorského, jejíž tělo se nikdy nenašlo, údajně různí lidé, včetně samotného Churchilla, varovali, aby se osudného letu neúčastnila, a v roce 1945 ji prý viděl v sovětském gulagu polský důstojník.

Prchal kontra Hochhuth

Na druhou stranu, jasné důkazy o záměrném atentátu také chybí. Žádná z komisí teorii o sabotáži nepotvrdila – za příčinu neštěstí bylo uznáno zablokování výškového kormidla. Není ovšem známo, proč se zaseklo. Pilota Prchala nikdo nevinil. Po válce pracoval u Československých aerolinií, v roce 1950 však ulétl dopravní Dakotou ČSA na Západ.

„Po krátkém pobytu v Anglii emigroval Prchal i s rodinou v roce 1952 do USA. Ukončil leteckou kariéru a začal pracovat jako učitel češtiny. Netušil, že se ještě někdy bude zabývat Gibraltarem – ale musel. V roce 1967 napsal německý dramatik Rolf Hochhuth hru Vojáci. Epitaf za Ženevu, v níž nařkl pilota z vraždy Sikorského a britské tajné služby, že inspirovány Winstonem Churchillem atentát připravily. Prchal pokládal hru za pomluvu, obrátil se na soud a proces proti Hochhuthovi vyhrál. Dostal solidní odškodnění. Tak solidní, že penzi prožil v dostatku ve slunné Kalifornii. Zemřel v roce 1984 a jeho popel byl podle jeho poslední vůle rozsypán nad Lamanšským průlivem,“ napsala o Eduardu Prchalovi v roce 2005 v Lidových novinách polská novinářka Barbara Sierszula-Pilousová.

Nutno dodat, že Rolf Hochhuth nechvalně proslul hrou Náměstek z roku 1963, kde vylíčil papeže Pia XII. jako antisemitu, sympatizanta s nacismem a člověka, který na papežském stolci naprosto selhal. Podle svědectví generála Iona Pacepy, bývalého šéfa rumunské tajné služby, který přeběhl na Západ, však Hochhuthova hra tvořila součást sovětské dezinformační kampaně, jež měla za cíl očernit Pia XII. a katolickou církev. Je tedy docela možné, že podobné temné síly stály i za jeho pozdější hrou o Churchillovi. A možná proto, aby zakryly vlastní vinu.

Katyňská kletba?

Generál Sikorski byl pohřben nejprve v Anglii, v roce 1993 byly jeho ostatky převezeny do Polska a pochovány v katedrále na krakovském Wawelu, kde odpočívají polští králové a nejvýznamnější osobnosti polských dějin. Poláci též v roce 2008 provedli exhumaci, s cílem nalézt případné důkazy svědčící o násilné smrti ještě před startem letadla, s níž řada teorií operuje. Avšak závěr soudních lékařů zněl, že zranění Sikorského odpovídala zraněním člověka při letecké havárii. Za bezprostřední příčinu jeho smrti označili četná poranění orgánů. Odborníci vyloučili, že by byl Sikorski udušen, zastřelen či otráven.

Řadu otazníků provázejících jeho smrt však ani tato zjištění nerozehnala. Ale, i kdyby šlo opravdu jen o nehodu, má dodnes obrovskou symbolickou hodnotu, neboť pád Sikorského stroje typu Liberator, tedy v překladu Osvoboditel, zrcadlil osud celého Polska, jež, opuštěno západními spojenci, spadlo do Stalinova chřtánu. A Katyň, místo děsivého zločinu, jakoby dál přitahovala neštěstí – naposledy v roce 2010, kdy u Smolenska, cestou na pietní akt v Katyni, zahynul při letecké havárii polský prezident Lech Kaczyński a jeho početný doprovod.