Miloš Zeman se mohl s prezidentským úřadem rozloučit relativně důstojně, tedy na jeho poměry. Stačilo k tomu málo. Nedělat nic. Na průběh výkonu jeho druhého mandátu se absence jeho aktivity projevila jen pozitivně. Místo toho se ale rozhodl ještě jednou zviditelnit a zanechat svůj odkaz, který by se hyperkorektně řečeno dal označit jako slon v porcelánu.

Vlastně se „jen“ opakuje situace z června 2018 či 2019, kdy prezident odmítl jmenovat premiérem navrženého Miroslava Pocheho do funkce ministra zahraničí nebo odvolat Antonína Staňka a na jeho místo ministra kultury jmenovat Michala Šmardu. Prezident tím evidentně překročil své kompetence a přivlastnil si cizí. Premiér Babiš včetně ČSSD tehdy nicméně poslušně sklapli botky a nechali si diktovat složení vlády.

Když nyní prezident do konce svého mandátu stříhá poslední metr, mohlo by se zdát, že již o mnoho nejde nebo je to jedno. Samozřejmě není. Spíše naopak. Jedná se o pokračování souboje o charakter našeho politického zřízení, zjednodušeně zda máme demokracii parlamentní nebo prezidentskou.

Formálně je situace jasná. Vláda je zodpovědná Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi (čl. 68 Ústavy ČR). Pokud prezident odmítá odvolat a jmenovat ministra na návrh premiéra, porušuje čl. 74 Ústavy ČR, který zní jednoznačně: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Odvozeně pak i článek 62, podle kterého prezident přijímá demise členů vlády. Zeman si vlastní výklad ústavy poprvé vyzkoušel již obstrukcemi při odvolávání ministra financí Babiše ze Sobotkovy vlády a od té doby exekutiva nenašla účinný způsob, jak prezidenta usměrnit do jeho přidělené role. Pohříchu k tomu chyběla vůle i respekt k vědomí hodnoty právního státu. Prezident jednoduše nemá kádrovat, nýbrž moderovat, aby výkon vlády mohl probíhat co nejhladčeji. Jeho kádrování by mělo končit tak u poznání, zda navržený kandidát je gramotný nebo není ve výkonu trestu, tedy v situaci, které u vlastních spolupracovníků brání i zneužíváním institutu milosti. Na místě je tak možný opakovaný pokus o ústavní žalobu na prezidenta pro hrubé porušení Ústavy, popřípadě kompetenční žaloba, taktéž k Ústavnímu soudu.

Pochopitelně lze uvažovat i o možných doplnění či zpřesnění Ústavy, ta ale neřeší základní problém, totiž prezidenta Ústavu nerespektujícího. Pokud prezident odmítá vykonávat své ústavní povinnosti, je zralý na okamžité odvolání.

Právě vzhledem k nadcházejícím volbám prezidenta nového je třeba, aby zaznělo nahlas, jakým jednáním Zeman překračuje své kompetence a aby Poslanecká sněmovna měla vůli se takovému jednání postavit. I kdyby se v soutěži hledá se prezident podařilo zvítězit potencionálnímu svatému, s odkazem na konformitu Miloše Zemana může systém vah a protivah politického uspořádání nabourávat podobně. První otázka všem budoucím kandidátům by tak měla znít takto: jste ochotni nejen přísahat na Ústavu ČR, ale i sami o sobě akceptovat omezené pravomoci, které ústava prezidentovi dává? V případě kladné odpovědi se lze nadít toho, že přežijeme i poslední pomstu Miloše Zemana České republice. Pomstu za blbost, že ho její občané kdy zvolili do funkce.