Náhorně-karabašská republika, často se používá i historický název Arcach, je de facto nezávislá republika, ovšem de iure mezinárodně nikým neuznaná. 95 % obyvatelstva tvoří Arméni. Leží v Malém Kavkazu, (formálně) na území Ázerbájdžánu a přiléhá k jihovýchodní hranici Arménie a severní hranici Íránu. Rozkládá se na většině území Náhorního Karabachu a dále zabírá prostor mezi vlastním Karabachem a Arménií, zvaný Lačinský koridor. Malé cípy původního Náhorního Karabachu na severu kolem města Šahumjan a na jihovýchodě jsou v současnosti pod kontrolou Ázerbájdžánu.

Oblast Náhorního Karabachu se stala předmětem sporu mezi Arménií a Ázerbájdžánem v době, kdy obě země získaly nezávislost na Ruském impériu roku 1918. V roce 1923, potom, co Sovětský svaz získal nad touto oblastí kontrolu, byla vytvořena Náhorně-Karabašská autonomní oblast uvnitř Ázerbájdžánské SSR. V posledních letech existence Sovětského svazu se oblast znovu stala zdrojem sporů mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které vyvrcholily karabašskou válkou v letech 1988 až 1994. Ačkoliv je od 12. května 1994 podepsáno příměří, obě strany se navzájem v omezené míře vojensky napadají.

Rozhovor s Bakem Saakjanem, prezidentem Arcachu, vedla Petruška Šustrová.

Jak ukázala loňská dubnová válka, je vaše země skoro sama na světě – začala válka a nikdo nevystupoval, neprotestoval… Jak se vám jeví možnosti Arcachu přežít, rozvíjet se?

Už to, že jste tady, ukazuje, že nejsme na světě tak úplně sami. Objektivně řečeno máme dost přátel, mám řadu možností hodnotit, co se u nás děje. To, v čem zaostáváme, jsou záležitosti, v nichž zaostává celý civilizovaný svět. A nepokládejte, prosím, za neskromné, když řeknu, že hodnoty, které hájíme, jsou právě hodnoty onoho civilizovaného světa.

A jaké máte vztahy s Arménií, s Ázerbájdžánem – tam asi není moc o čem mluvit – a s Moskvou?

Občané Arcachu pokládají Arménii za svou vlast. Rovněž Arcach pokládají za svou vlast. Ale v této době, i když žijeme ve své vlasti, máme dva státy – jeden uznávaný mezinárodním společenstvím, a druhý, o jehož uznání se jedná. Jsme přesvědčeni, že nás mezinárodní společenství uzná, protože už dávno svou zemi spravujeme v souladu s principy, které tvoří základ mezinárodního společenství, a jsme přesvědčeni, že výsledky, jichž jsme za poslední roky dosáhli, k uznání mezinárodního společenství přispějí.

Pokud jde o Ázerbájdžán, je nám velmi líto, že se v této zemi zatím neřídí principy, jimiž se řídíme v Arcachu. Byli bychom velmi rádi, kdyby se ty normy mezinárodního práva, principy lidské společnosti, díky nimž se lidstvo rozvíjí, staly základními ideály vedení Ázerbájdžánu. Velmi bychom si přáli, aby v Ázerbájdžánu vládla přívětivější atmosféra, aby patřičně přijímali realitu dnešního světa, a dej Bůh, aby nadešel den, kdy v Ázerbájdžánu začnou platit ty normy, principy a zásady, které už dávno přijalo velmi mnoho států a národů. Ázerbájdžánu to dá možnost zbavit se politiky nenávisti k Arménům – a v takovém případě s nimi budeme moci budovat vztahy, které nám umožní vyřešit problémy, jež se nastřádaly za poslední staletí. Myslím, že takový přístup by byl jen a jen logický správný.

Zatím to na to bohužel nevypadá. Ale vraťme se ještě k Moskvě. Jaké s ní máte vztahy? Četla jsem, že se loni v Moskvě setkali představitelé Arménie a Ázerbájdžánu a domluvili příměří.

Rusko vystupuje v karabašské válce jako země, která plní v rámci OBSE roli zprostředkovatele – spolu s Francií a Spojenými státy. Tuto úlohu Rusku svěřila, jak už jsem říkal, OBSE, a máte pravdu, sešli se tam náčelníci generálních štábů Ázerbájdžánu a Arménie za účasti náčelníka generálního štábu Ruské federace a domluvili se na zastavení bojů.

A jste vy nebo váš premiér, po případě nějaký jiný představitel státu s moskevskými orgány v nějakém kontaktu?

Bohužel ne, nemáme s nimi žádné styky, ostatně stejně jako s jinými zeměmi a vládami. Máme styky na úrovni diaspory, máme styky na parlamentní úrovni, mezi společenskými organizacemi a expertními skupinami, ale na oficiální státní úrovni bohužel se žádnou zemí na světě.

A jaké to je, jaký je to pocit: v mé zemi je válka, a tam někde v Moskvě jednají o nás s jinými. Jak jste se cítil?

No právě. Pro dosažení nějakého výsledku, nějakého řešení tohoto složitého problému by samozřejmě byla zapotřebí bezprostřední účast Arcachu. Jak jistě víte, byl na budapešťském summitu OBSE stanoven formát, v jakém mají jednání probíhat, a podle dalšího summitu OBSE jsme jednou ze stran konfliktu. Proto jsme přesvědčeni, že by naše účast v rozhodovacím procesu pomohla najít nezbytná řešení… a o to se snad všichni snažíme.

Povězte, prosím, co se v Arcachu v posledních letech podařilo?

Podařilo se nám překonat těžkosti, spjaté s válečnými operacemi, které probíhaly na začátku devadesátých let. Bohužel jsme byli nuceni věnovat se těmto problémům – a zároveň jsme museli řešit řadu dalších, různých věcí, ekonomických i sociálních. Když se podíváte po naši zemi, sama uvidíte, k jakým změnám za poslední roky došlo.

Jaké cizí jazyky se třeba učí děti ve školách?

Angličtinu, ruštinu, němčinu, francouzštinu…

A to si děti vybírají samy? Nebo jejich rodiče?

Ne. Existuje speciální vzdělávací program a podle něj se vyučuje.

A jsou experti z různých oborů – třeba odborníci z kultury, ekonomiky, metalurgie, nebo čehokoliv jiného – v kontaktu se svými kolegy v zahraničí?

Bohužel máme v takových vztazích určité těžkosti. Doufáme, že nám tyto kontakty – i ty, které již existují, i ty, které vzniknou – pomohou naladit správné vztahy s vnějším světem. A bez ohledu na to, že jsme v současném čase zemí neuznávanou světovým společenstvím, nezbytně potřebujeme plnohodnotné vzájemné vztahy v humanitární oblasti, ve vzdělávací oblasti, ve sportu, v kultuře. Snažíme se prolomit izolaci, která se samozřejmě v našem životě projevuje. Snažíme se vybudovat vztahy s různými tvůrčími organizacemi, odbornými organizacemi i dalšími seskupeními. Musím přiznat, že se to daří jen těžko. Často poukazujeme na to, že nejsme-li oficiálně jako stát uznáni, ještě to neznamená, že máme být zbaveni základních práv, zaručených těmi nejvýznamnějšími mezinárodními organizacemi.

A ještě poslední otázka: co pokládáte pro Arcach za nejnebezpečnější?

To je jasné: hlavním problémem je zajistit bezpečnost. Ženy, starci, děti – vlastně všichni – říkají: nejdůležitější je mír, dosažení definitivního míru.