„Hepčík! – Pozdrav Pámbu! – Dejž to Pámbu!“ – uvedená konverzace zaznívá v údajně ateistických Čechách velmi často. Kdyby k nám zavítal Marťan v době kulminace chřipkové epidemie, asi by Čechy považoval za velmi zbožný národ. „Snad skoro každý druhý,“ hlásil by v depeši na rodnou planetu, „reaguje na kýchnutí druhého vzýváním Boha.“

Přitom většina populace v tomto případě jen bezmyšlenkovitě přejímá zaběhané rčení, aniž by znala jeho původ. A nejspíše by se velmi podivila, kdyby zjistila, že vlastně plní papežské nařízení. Konkrétně direktivu papeže Řehoře I. zvaného Veliký, jenž v únoru roku 600 údajně rozhodl, že úsloví „Bůh Ti nebo Vám žehnej“, v české variantě „Pozdrav Pánbůh“ či „Pozdrav Pámbu“, neboli prosba o Boží milost, je správnou odezvou na něčí kýchnutí. Bylo to totiž v období moru (či krátce po něm) a kýchání se považovalo za jeho příznak. Zmíněná reakce měla nákazu eliminovat. Zvyk se však pravděpodobně šířil spontánně, a papež ho pouze oficiálně schválil.

Ostatně, jiná teorie posouvá původ této zvláštní „duchovní roušky“ proti virům, o nichž lidé starověku ani středověku neměli ponětí, do ještě vzdálenější minulosti. Odrážela prý přesvědčení, že kýchnutí může člověku vyhnat duši z těla, popřípadě že usnadňuje démonickým silám proniknout do nitra člověka, nebo že naopak lidská bytost tímto projevem vyhání zlé duchy ze sebe ven. Výraz „Bůh Vám žehnej“ byl tedy takovým malým exorcismem, s cílem a) napomoci „vykýchnuté“ duši zpět; b) zabránit vniknutí satanských sil dovnitř; c) usnadnit vyhnání ďábelského zla ven.

Řehoř I. ke svému přídomku „Veliký“ nepřišel jen tak pro nic za nic. Chtěl, aby církev plnila též roli instituce, jež významně pečuje o nemocné a chudé. Počátkem každého měsíce tudíž rozděloval část církevního majetku mezi lid. Reformoval liturgii a zasloužil se o mnohá vylepšení hudební vědy i notového záznamu a též o – po něm pojmenovaný – gregoriánský chorál, byť ten byl ve skutečnosti ustanoven zhruba až o půl století později za papeže Vitaliána. Díky svým spisům se stal jedním z učitelů církve. Zároveň ale věřil, že doba obtíží a pohrom (moru a podobně) je předzvěstí blízkého konce světa – a tedy druhého Kristova příchodu.

Dnes může fráze „Pozdrav Pámbu“ coby svérázná Řehořova „duchovní rouška“ kdekomu připadat zaostalá a směšná. Stačí si ale vzpomenout na postupující koronavirus, schopný znehybnit soudobou vyspělou technickou civilizaci, a smích záhy vadne na rtech…

Notně poškodit ji může třeba právě tím, že se zastaví či hodně omezí koloběh výroby, obchodu a spotřeby. Aktuální epidemie rovněž odhalila, v jak velké míře je globální výroba léčiv koncentrována v Číně, a lidstvo tedy může potenciálně vyhynout ne přímo kvůli viru samému, leč kvůli své hamižnosti. Velké korporace totiž s ohledem na maximalizaci zisků přenesly výrobu do Číny, jelikož je tam levná pracovní síla. Nicméně potřebné léky pak eventuálně nemusejí dorazit na místo určení, poněvadž všechny továrny a sklady se mohou nacházet v epicentru nákazy. Teď se uvedený faktor třeba příliš neprojeví, ale někdy brzy příště možná ano.

Ani technicky vyspělé lidstvo jednadvacátého století tak evidentně není pánem přírody, a tudíž ani svého osudu. Což dokládá nejen koronavirus, ale například i klimatická změna. S „vykýchnutou“ duší neboli s potlačeným vztahem k Bohu však nápravu sotva zjedná.