„Co vás to, kmotře, proboha napadlo? Vy, a být šťastný?“ pravila mi Akakije Akakijevna. Prostě dnes, to je nezájem, ani tě nezavřou, o mučení nemluvě. Každý se musí trýznit sám, katastrofa. A co když na to nestačí? Kdo mu pomůže? Jeden za sebe teď z okna musí skákat, nikdo jej nepostrkuje, no co to je? Ty zlaté doby předsametové, kdy člověk mohl všechno fušovat sám, nezávisle, a dnes, dnes kupuješ vše jak housky na krámě. Deset deka zasvěcení, poznání půl kila, když dáte víc, nic se neděje, no a asi takovejdle flák víry, může být i tučná. To se nám to žije! Láska a pravda vítězí na všech frontách za humanitu. Pravdy je tolik, kolik jen dokáží filosofové vyměsit. To není zas jen tak málo. A kdesi v koutku jakýsi Cioran si pro sebe mrmlá: „Existovat znamená protestovat proti pravdě.“ Jak dlouho budou ještě naši čačtí atleti ducha trpět figury pajdavých, pro ně tak urážlivé?

Zakladatel české psychiatrie A. Heveroch uvádí případ pacienta – sedláka posedlého zcela jej stravující myšlenkou. „Jak to, že rozumím tomu, co říká pan farář na kazatelně?“ Velebníčkem nebyl, o vědě neměl tuchy, trpěl, protože to byl jeho osobní problém. Rozumět faráři, to tedy jde na mozek. „Volej ve dne, v noci, není ti pomoci, Vitoušku rozmilej,“ ani studené sprchy, ani lithiové pilulky ti ty křupane nepomůžou. Já sám sice zase ničemu nerozumím, ale půdorys otázky zůstává přesto stejný – jak to?

Ďábel se řítí do světa řiti – to za Váchala ještě nebylo. Ten to viděl naopak. Ještěže si člověk může vybrat. Filosofie dříve zdůvodňovala gramatiku, dnes je tomu obráceně. Ředitelka jedné z britských škol po zásluze vyřadila ze žákovské knihovny „Romea a Julii,“ protože toto drama se zabývá výlučně heterosexuální láskou. Poéti jsme dneska fšikni, fkusno se roztahuje. „Buďte jako zdánlivě mrtví,“ radil G. Meyring. Dneska je zombiem i ten Gott – a neváží si toho. Elita je povinná, marginalita se trestá, prozatím jen jako přestupek. Ale pozor: třikrát marginální a dost! Místo furie Médei, vášnivé Julie a chudáčka Markétky máme samé desodorantky a depilátorky. Desdemon k škrcení není, zato s oholenýma nohama nejdále dojdeš.

Učenci stále analysují pojem národ, rovněž nacionalismus je jimi velmi oblíben. Slovo lid, nelidu dříve tak milé, stojí skromně kdesi v koutku a ještě se opírá z jedné strany o termín lidé, z druhé o výraz společnost. Na distanc, uprostřed, se tyčí Lidstvo. Příslušníci národa, občané státu, dobře, ale člen lidu? Substantivum zmizelo, zbylo nám jen adjektivum – lidové vrstvy, armáda, policajti, mínění, zábava. U lidu se sejdeme, nejlépe v šest večer po práci.

„Kufry má stále sbaleny. Nikdo neví, kdy odjede. Můj učitel je netrpělivý. Chce všechno nebo nic. Často si říkám – na tento požadavek rád svět odpovídá: nic“ – B. Bull o Karlu Korschovi. „Chi va piano, v kalhotách má nasráno…,“ to zase L. Klíma. Kde je mlha, tam je duchovno (odpozorováno z filmových scén). Mystici skrblí (J. Váchal), et vice versa?

Znám já jeden krásný zadek nedaleko A. Pochopíme-li vnitřní podstatu přírody, pak z poznání jednoho daného člověka lze vyvodit s určitostí, jací lidé kdy existovali a existovat budou. Potud J. G. Fichte. Z dokonalého poznání jedné osoby bychom tedy mohli potom vice versa odvodit vnitřní podstatu přírody – za to mi ta monogamie nestojí, tvrdím já. Tělesná vůně starých žen zlepšuje náladu lidí. Pach mladých mužů naopak vyvolává depresi. To zase tvrdí zase jedna americká výzkumnice z Filadelfie. Jako bych ji viděl.

Keltská legenda o rytíři, který se na něco nezeptal, ač mohl a ač se to od něj očekávalo. Uvalil tak na sebe osud – balvan. Yvain, Erec. Převzato Chrétienem de Trois, od něj Hartmannem von Aue a pak Wolfram von Eschenbach – u něj je to Parcifal. Dnes se každý táže a na odpověď ani nečeká – zdržovalo by ho to leda v ptaní.

Venku huláká nějaký ten pták.

„Polověda je nejstrašnější bič lidstva, neznámý až do tohoto století, horší než mor, hlad a války. Je despotou, jakého až dosud nikdy nebylo. Despotou, který má své kněze i otroky, despotou, před nímž se chvěje i sama věda a hanebně nad ní přimhuřuje oči“ – F. M. Dostojevskij. Po sto letech silně přituhlo.

Na všechno máme experty, oni a bolševník moc se nám rozplemeňují. První povinnost experta je důvěřovat ostatním expertům a na tomto vzájemném jištění stojí tenhle svět. Výsledek = mašina. A kde mašina, tam je i provoz. Jedni odborníci bombardují a druzí jejich oběti ošetřují – když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří, sláva vlasti, císaři! Pařížská nakladatelská skupina „Groupe de la Cité“ má šest tisíc zaměstnanců a deset tisíc smluvně vázaných autorů. Méně než dva autoři uživí tedy jednoho zaměstnance, a k tomu ještě nějaké ty výrobce papíru, tiskaře, knihkupce, recensenty, vědce – nu, toť věru produktivita. Točte se, autorové, pište si!

Ve Francii je 49.000 lékařů, 48.000 koncesovaných jasnovidců a astrologů (mimo futurologů), 38.000 kněží a 4.300 psychoanalytiků. Intelektuálů nečítaně. O duchovno je zřejmě postaráno stejně dobře jako o tělo, a to odborně! To potěší. Mimochodem, co ti lidé mají pořád s  budoucností, dnes, když vidíme, jak i ti historici se starají více o své zadky než o něčí předky.

Místo „hlídacích psů socialismu“, totiž policajtů a bachařů, máme „hlídací psy demokracie“ – žurnalisty. Návrh: novináři by měli také mít hodnosti a nosit povinně uniformy. Investigativní červené výložky, názoroví zelené, strážci hodnot se zlatým lemováním. Šéfredaktorům kajzrok a za pás vodítko na psy, e-l-o-x-o-v-a-n-é.

Tornádo by bez svého oka naprosté nehybnosti nebylo. Teprve v srdci katastrofy je klid. Dosáhneš jej a spustíš tak hurikán – tolik řevu pro tak malou chvíli pohody. Agrese a meditace, sex a erotika, Ježíš a César, Buddha a Pol Pot spárováni, kráčí dějinami. Tlap, tlap. Bum.

I odpadkové koše mají svou důstojnost (nejspíš je to víko). Podlehl až svému životopisu. Ještěže transcendentálno se na tebe nevykašle, ovšem běda, jedině z důvodu svého „ex definitione“. Ale to je jak se zrcadlem, to si taky nic nepamatuje. Co zapomenu, to mám, viď, bláznivá z Chaillot? Pravé peklo nastává teprve tehdy, jsou-li všichni nevinní. Olejuli-li tě automate, to se ti to funguje. Život bez průserů je jako dlouhá cesta bez hospod a přítel je ten, kdo chodí do stejné hospody. Ocel je elastická, hovno ne, styď se, Alíku! Když už nic, tak aspoň třikrát.

Sny se zhroutily, myšlenkový chaos se však neujasnil, zapsal si Dostojevskij. Ale co vlastně čekal? Kam ty koně jdou?